K tomu nadpisu jsem dospěla v rámci své úvahy o tom, zda vůbec existuje mezi lidmi cosi jako originál... a zda to, co děláme, se dá vůbec rozlišovat na divné a normální. Nutí mě k tomu ty blogy se všemi přehledy typu "nejzajímavější věci o mně" a "jé, koukněte, co jsem vyvedla, něco tak ztřešetěnýho určitě nikdo z vás nikdy neudělal", ale hlavně ty komentáře u těchto článků ve smyslu "to přesně sedí na mě, poznávám se v tom, dělali jsme to samé..."
A pak samozřejmě všemožné motivační slogany a citáty, na milion způsobů recyklující heslo "Buď svůj, buď originální". A lidi, kteří tomu tupě věří a myslí si, že když spamuji Instagram svýma fotkama, když poslouchají Green Day, píšou sprostý povídky, mají rádi anime, žijou světem Harryho Pottera, fotí selfíčka s vyplazeným jazykem, kupujou si pyžama s ouškama a tlapičkama nebo třeba čtou jen fantasy, že jsou něčím jiní a výjimeční a mají právo označovat se za "divný". Ve skutečnosti jsme všichni nechutně stejní... a nic, co bylo kdysi výjimečného, dnes už není tabu, vše je normální a a vše je běžné... A neřeknu, kdybyste o sobě psali, že "máte zajímavý život a cítíte se občas jako divný výplod fantazie vesmíru", když pracujete jako hovnocucář a svou práci si užíváte... ale psát tohle ve chvíli, kdy jako důkaz své divnosti uvádite, že "si rádi kreslíte při vyučování" - třeba - to myslíte jako vážně? Není divné dávat pozor a milovat učení, není divné nedávat pozor a na školu srát, není divné celý den lenošit u počítače a není divné tenhle životní styl odsuzovat a běhat do setmění venku. Nic, co uděláte, žádná vaše úchylka, o které se domníváte, že vás povznáší mezi ty výjimečné, divná není. A lidi se pak nakonec dají rozdělit ne na originální kusy, ale tak na pět kategorií (budu milá a řeknu 12 - jako podle znamení zvěrokruhu), které mají své specifické vzorce chování a přitahují je spíš určité aktivity... ale zapomeňte na to, že byste byli někdy světový originál.
A buďte za to rádi... aspoň máte jistotu, že sI vždycky najdete někoho se stejnými zájmy a stejnými názory, jako máte vy... podstatné je jen se odpoutat od té myšlenky "jsem divný/jsem jiný/nikdy si nenajdu přátele, protože ti lidi okolo mě jsou tak hloupí, obyčejní a zahledění do sebe". Protože to není úplně pokaždé pravda.
Ale o tom jsem vlastně ani moc psát nechtěla... chtěla jsem psát o sobě, samozřejmě, o dalším "výjimečném" tvoru této planety. A nabídnout vám náhled do mého nitra (a tím nemám na mysli najtro). A to vlastně proto, že mě zajímá, v kolika bodech se s vámi shodnu a v kolika ne. Zajímalo by mě, na kolik jsou tyhle bezvýznamné blbosti tak podstatné a utvářejí lidský charakter...
1. Vždycky, když mám psát "mě/mně", hrozně dlouho si přeříkávám všechny pádové otázky typu "Kdo co? Koho čeho? ..." a pak pro jistotu ještě jednou, abych se ubezpečila, že jsem dospěla vážně ke správnému výsledku. Češtinu miluji - jako jazyk, i jako školní předmět - ale i v ní mám zkrátka takové záseky, kdy nad problémem, byť neuvěřitelně banálním, musím přemýšlet čtvrt hodiny. A takhle nepřemýšlím jen ve chvílích, kdy píšu nějaký formální dopis, komentář či článek na blog, povídku nebo diktát... takhle si kladu pádové otázky i ve chvílích, kdy prostě jen přemýšlím nad blbostma před spaním, když se ztrácím ve svém vysněném světě a vedu rozhovory s vysněnými lidmi... třeba i sexuální představy... a pak se zaseknu na "mě/mně".
Co se těch záseků týče, zrovna nedávno se mi na Anorganické chemii stalo, že jsme měli rychle zapsat nějaké primitivní konfigurace, ale jakmile se řeklo "rychle", můj mozek vypnul... a já na to jen koukala a přeříkávala si jména všech vzácných plynů do rytmu Skákal pes. Naštěstí se mi mimo "mě/mně" takovéhle věci nedějí často. Největší problémy jsem s tím měla při matice na gymplu, to jsem pak v takovémhle stavu byla schopná si přezpívat všechny vzorečky, které znám (včetně fyzikálních a chemických), na "Ódu na radost". A ideálně ve chvíli, kdy žádného vzorečku nebylo třeba, jen jsem měla rychle vypočítat nějaký primitivní příklad. Občas to rychle prostě nejde.
2. Mám úřadofóbii. Ne, mám spíš strach z toho, že něco nezvládnu vyřídit správně a naprosto selžu. Možná bych to mohla shrnout prostě na strach ze selhání, ale v souvislosti s úřady a jakýmkoliv oficiálním vyřizováním je to mnohem, mnohem horší. Vždycky odkládám na poslední možnou chvíli ten okamžik, kdy budu muset jít zkrátka něco vyřídit.
3. Čas od času píšu šílené překlepy. Ani ne nijak vtipné, jen nesrozumitelné. Třeba když místo "školu" napíšu "košlu" nebo místo "protože" své klasické "r ptoože". Mé "ale" už se definitivně překřtilo na "e al" a z "pěkně" je "ěknpě". Zaměňuji "s" a "d" a někdy, když nechám moc plynout myšlenky, mi z jednoho slova vznikne úplně jiné, jako když jsem chtěla něco "předložit" a napsala jsem automaticky "předepsat". Můj kamarád aspoň dokázal "šunku" přejmenovat na "šuknu", což je legendární hlod, ale moje zběsilé psaní je jen na obtíž. Všechno, co napíšu, si po sobě musím stokrát kontrolovat, neboť mé prsty (původně jsem napsala "psryt") si žijou svým vlastním tempem a na nějakou koordinaci z vysoka kašlou.
4. Nerada zkouším nové věci, ke kterým mě přivede někdo jiný. Moc ráda si zkusím, na co sama narazím a co mě samotnou zaujme, ale trvá mi šíleně dlouho, než se nechám přemluvit, abych zkusila něco, do čeho je blázen někdo jiný. Věřím, že "Kuroshitsuji", či jak se to píše, je bomba, věřím, že jet na vodu taky není tak příšerné, že "Analfabetka" není tak moc trapná knížka i že nové CD Sabatonů je nakonec poslouchatelné. Ale stejně se k tomu v nejbližší době nedokopu, neboť z toho nemám ten pocit, že je to "moje". Třeba metalovou hudbu jako takovou zbožňuji už jen proto, jak jsem se k ní dostala sama a zcela náhodou, naprosto bez přičinění ostatních, naopak často s nechápavým pohledem mého okolí, proč proboha poslouchám něco tak... nevhodného? Objevovala jsem sama nové skupiny a sama jsem se rozhodla jet na první koncerty a festivaly. Metal je něco, s čím jsem vyrůstala a co mě postupně formovalo, a tak o tom můžu říct, že je to "moje". I když to byl právě metal, který ze mě udělal na gymplu třídního vyvrhela. :D
Ale třeba k Sabatonům už mě přivedl přítel, tak na ně tak nahlížím... stejně jako on obdobně nahlíží na skupiny, které jsem představila já jemu.
Podobný problém mám ve chvíli, kdy se skupina rozhodne vydat nové album... je kolem toho takový humbuk, že je mi to až nepříjemné. A všechny časopisy a FB stránky jsou zaplněné recenzemi a názory druhých... V takovém období já jen vyčkávám, album neposlouchám a těším se na dobu, až to utichne, abych si mohla udělat v klidu a opožděně svůj vlastní názor. A abych si k tomu albu mohla vybudovat vztah a nemít pocit, že mě k němu dotlačilo okolí.
No, ostatně to je taky důvod, proč jsem třeba ještě nepřečetla Prázdné místo od Rowlingové nebo proč je mi tak nepříjemný Shakespeare. Dědek!
5. Přestávám se snažit, jakmile mi něco nejde hned. Ne že bych byla vědma a viděla v křišťálové kouli, že i po deseti letech snažení to nikam nepovede, ale zkrátka mě každá činnost, do které hned nezapadnu, začne otravovat, je mi nepříjemná, beru ji jako nutné zlo a snažím se z ní vycouvat. A přitom bych třeba i možná talent měla... jen nervy a trpělivost moc nemám, a při tomhle se to projevuje extrémně.
S tím pak souvisí můj problém, že mě zajímá všcehno, ale do ničeho neproniknu do hloubky.
6. Už od školky se podvědomě snažím nejít s davem. To slovo "podvědomě" je zde důležité, neboť to zcela automaticky a bez nějakého rozhodnutí typu "budu jiná" dělám u těch nezbytečnějších blbinek. Myslím, že to vážně zalo ve školce tím, že "budu obličeje vybarvovat oranžově, protože ostatní je vybarvují růžově... a jednak to nedává smysl, neboť se mi nezdá, že by kůže byla růžová, a jednak mi přišlo trapné dělat to jako ostatní". Moje oblíbená je rovněž matná vzpomínka na bonbony. Všichni tvrdili, že jejich oblíbené jsou červené a oranžové. Nemohla jsem prostě dopustit, abych taky milovala červené a oranžové, když se po nich vždycky vrhli ostatní. Ale je fakt, že většina červených mi doopravdy nikdy nechutnala. Ta chemická jahoda je tak odporná chuť. Ovšem těch oranžových jsem se často vzdávala bolestně se slovy "Já radši zelený a žlutý". Teď mám to samé se zdravým životním stylem. Ne že bych naši domácnost vedla extrémně nezdravě, ale přijde mi až komické, jak se teď ta zdravá strava všude moc hrotí. A jak se z lidí, kteří jsou tímhle posedlí, stává "nadřazená zelená rasa", která shlíží s odporem na ty idioty, kteří si jednou za čas dopřejou čokoládu, která není (jaká to hrůza) hořká ani raw... Každý se může podělat z toho, aby nakydal větší hnůj na supermarkety, protože to je taky v módě (neboť nás samozřejmě zásobují tím nejnekvalitnějším, co se zde dá najít), a aby se pochlubil, kolik kilometrů denně uběhne, kam jde na túru, že si začali doma vyrábět vlastní marmelády, kečupy a bůh ví co všechno... neboť to je prostě póza dnešní doby.
A když se vrátím k hudbě... Ve chvíli, kdy jsem začala poslouchat Evanescence, jsem byla nesmírně ráda, že jsem ve třídě plné hoperů, kde Evanescence buďto nikdo neznal nebo to považovali za dílo Satanovo. Přišla jsem si v té době výjimečná, že se mi líbí hudba, kterou nikdo jiný nepolsouchá... No, že patří k těm nejmainstreamovějším "gothic" skupinám jsem se dozvěděla asi o rok později, kdy však už mou lásku k jejich hudbě nemohlo nic zlomit.
7. Miluji písničku "René, já a Rudolf chodíváme na golf..." Znáte to ne? Z té reklamy na plum vodku Rudolf Jelínek. Neboť je to famózní veledílo, kam se hrabou Evanescence... No dobrá, nemám tu písničku ráda kvůli hudebnímu zpracování ani kvůli vodce, neboť jsem abstinent, ale kvůli tomu, že jsem ji šest let slýchávala na Masters of Rock (v areálu likérky Rudolfa Jelínka), a tak ji mám již neodmyslitelně spjatou s tou pohodovou atmosférou, s metalovou rodinou, přátelstvím, ideálně stráveným létem, stánky s trdelníky... a s pocitem štěstí.
8. Neznám a neumím moc trampských písniček, které se hrajou u táboráků na kytaru. Ne že bych neměla ráda táboráky, takovýchhle akcí se účastním moc ráda, ale ty písničky mi přijdou jedna jako druhá, všechny bez výrazné melodie a bez možnosti utvořit si k nim nějakou citovou vazbu. A tak mě nezajímají, tudíž jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven... nevnímám je. Za všechny ty táboráky si možná pamatuji Stánky a klasiku, kterou jsme se učili ve škole na hudebce. Jako třeba Okoř.
9. Cítím se nekomfortně, když musím lhát (no musím... heh... když si myslím, že jsem k tomu okolnostmi dohnaná), ale nejhorší jsou pro mě milosrdné lži. Sice mi lichotí, když někdo kecá mně o tom, jak mi to sluší a tak podobně, ale sama takovéhle pochvalné lži z pusy vypouštím jen velmi obtížně. Ne že bych ty lidi chtěla zraňovat a srážet jim sebevědomí, ale tak nějak mám problém potlačit svůj pravý názor. Většinou se to snažím skloubit a popsat, jak to na mě působí. Jako příklad vám to ukážu třeba na svém současném designu, asi bych napsala něco v tom smyslu jako "Hm, to vypadá velmi ďábelsky, je fajn, že si sama tvoříš designy, není to špatné, i když to není můj styl... ale třeba ta láva je působivá". A okecávala bych to do aleluja. Sice by to byla pravda, ale taková pravda, která maskuje mou prvotní nejupřímnější myšlenku: "Bože, co to kurva je?!" Na druhou stranu se takhle učím vidět na všem něco pozitivního, hezkého a zajímavého. A hlavně se učím právě tyhle vlastnosti vypíchnout a ne se snížit k tupému "lol, to je trapný, i moje babička by svedla lepší design".
10. Mou vášní je cokoliv hodnotit, srovnávat, hledat rozdíly, ale i souvislosti. Z toho taky vznikly ty moje metalové články zde o nejkrásnějíšch ženách v metalu a nejpůsobivějších obalech alb. Tenhle zápal pro porovnávání jsem také zúročila v maturitní práci na téma "Mytologie v metalu", ve které jsem zkoumala, jak dané téma zpracuje taková black metalová skupina a jak folk metalová a jak moc se od sebe liší...
