12.10. 2016 ... under MoonSpell, under Satanae ...

Jestli jste měli někdy v životě pocit, že vás zavázali do pytle, hodili do sauny a píchli do vás nějaké zatraceně účinné drogy, po kterých je svět barevnější a temnější zároveň, a po kterých vám vše přijde dokonalé, že vás to donutí přemýšlet nad koupí hrozně nehezkých a obyčejných triček za 400Kč, pak si možná dokážete představit zlomek toho, co jsem prožívala. Zlomek.

Že v klubech je vždycky nehorázné vedro máme ozkoušené, a tak jsem přetrpěla cestu chladným městem v sukni, jen abych se pak neroztejkala při koncertě. Plán moc nevyšel, neboť v klubu asi pustili topení naplno - aby ti chudáčci metlošci v tom kotli nezmrzli - a samozřejmě tomu napomohl náš oblíbený sardinkový efekt.

Na předskokanech, hlavně na těch prvních, to však tak zlé nebylo. Většina lidí si nejistě postávala opodál, a tak vpředu byl výjimečně i nějaký snesitelný životní prostor. Zahajovali Eleine [ilajn], což je spolu s Myrath asi to nejlepší, co může orientální metal nabídnout.

Hudebně to bylo paradoxně o ničem, skupině se moc orientálních prvků do klasického symfonicu protlačit nepodařilo, ovšem co se nějaké show týče, Eleine neměli sebemenší problém pódium, zabrat, ukrást a zotročit. Pravda, bylo tak miniaturní, že to zas taková výzva nebyla, ale stejně si hrozně vážím zpěvaček, které se netváří na pódiu ztraceně. Však i Ailyn (ex-Sirenia) i Manuella (ex-Xandria) s tím měly problém. No možná to je taky důvod, proč u nich píšu to ex-. O to víc se mi výstup zpěvačky líbil (mám problém užít správně její jméno, neboť si sama říká rovněž Eleine). Předvedla nějaké břišní tance - tedy cosi tomu podobného uzpůsobeného metalové hudbě - a působila zatraceně dobře. Až na ten šílený kravský kroužek v nose. Jenomže s jejím líčením a v kombinaci s rudým orientálním oblečekem mi ani nepřišla jako kráva, nýbrž jako rozzuřený býk. Svými ráznými gesty, které bych přirovnala k reverznímu hajlování (tedy v supinaci, nikoliv v pronaci), a velmi precizními pohyby dojem nasraného mocného stvoření, které někdo vypustil na stage, umocnila. Doteď nevím, na kolik jsem si ji užívala, a na kolik mě děsila. Ale rozhodně zaujala. A její kytarista, který vypadal ze všeho nejvíc jako Khal Drogo, zaujal rovněž. Už jenom proto, že byl jeidný ze skupiny, kdo s námi komunikoval i pomocí čehosi víc než jen "Thank you". Když se nad tím zamyslím, byl vlastně hrozně ukecanej.

I'm death incarnate!

Pak přišlo nezajímavé, ale neškodné okénko v podobě druhých předskokanů The Foreshadowing, kteří by si vážně měli sehnat nového zpěváka. Ovšem všimla jsem si jednoho takového milého detailu. Logo The Foreshadowing se skládá z alfy a omegy. Tak mě napadlo, že si je měli Moonspell přitáhnout na turné k minulému dvojalbu Alpha Noir/Omega White, aby to měli doladěné do detailů. Oni to zase vůbec nevychytali!

Neusnout a nezbláznit se nudou u těchto druhých předskokanů byl sice těžký úkol, ale čekání se vyplatilo. Moonspell, portugalští titáni temnot, nastoupili někdy v deset v noci, jako správná vlčí smečka se vyplížili z modrého kouřového oparu ... a tehdy jsem tak nějak zapomněla, jak hrozně nedýchatelno všude je, protože mi tihle vládci noci stejně vyrazili dech.

Asi nemá smysl vám to tu popisovat do detailů, ale nějakému drobnému popisu se neubráním. Hodně budu srovnávat s koncertem, na kterém jsem byla s mamkou asi před třemi, čtyřmi roky ... a s MORem.

Že Fernando (zpěvák) je člověk, který dokáže na pódiu nesmírně zapůsobit, jsem už věděla a počítala s tím. A stále jsem měla před očima jeho nesmírně vyvedený nástup, kdy v podstatě připochodoval za zvuků jedné z mých nejoblíbenějích skladeb od nich (Axis Mundi) v jakési válečnické přilbě. Bohužel, zrovna tohle Fernando letos nepřekonal. Připlul si sice v dlouhém kabátě, ale přilba je přilba. Ne že bych něco takového však řešila přímo v tu chvíli. I kdyby si tam nakráčel ve fotbalovém dresu, šílela bych stejně a byla ráda, že vůbec konečně přišel.

Oproti minulému koncertu měl však už tenhle dopředu jednu velkou nevýhodu: Z nového alba, které Moonspell prezentovali, úplně nadšená nejsem. Není špatné, ale na rozdíl od toho předchozího není ani nijak zvlášť strhující a ohromující. Ničeho jako Axis Mundi jsem se tedy nedočkala, a celkově jsem byla překvapená, že se rozhodli vybrat písničky z tak maximálně pěti alb, a nikoliv průřez celou svou tvorbou, jak to bylo posledně. Marně jsem čekala i na Nocturnu a Lunu ...

(Tedy, chybí mi zmíněná "Night Eternal", tu zahráli taky, někdy téměř na začátku, a božsky)

Moje první silná vzpomínka na Moonspell je vlastně ovšem ještě starší než z jejich minulého koncertu. A to sice z Masters of Rock 2011. Pršelo, byla hluboká noc a já usínala někde u zvukaře. Moonspell jsem sledovala přes ledku a vše podstupovala především kvůli Luně. A ani tehdy jsem se jí nedočkala, neboť není z prvních dvou alb a Moonspell mají jakousi úchylku na to pořádat speciální show, při které vybírají jenom písně z prvních dvou alb. Teď jsem si vzpomněla, jak se v komentářích na YouTube u Luny někdo ptal "Proč do těch videí strkáte furt nějaký Měsíc? Vždyť Luna je přeci ženské jméno!" V angličtině. Mě pobavilo...
Když jsme u těch veselých historek, tehdy na Masters mě Moonspell sami o sobě rovněž překvapili ... a to sice tím, když jako ta hrozně temná gothic/doom/black metalová skupina vytáhli tamburíny a spustili jakýsi portugalský folk.

Zpět na koncert! Když pominu tyhle drobné 'nedostatečky' (nesnáším zdrobněliny, ale potřebuju do toho slova nějak nasoukat fakt, že mi to nevadilo tak moc), byl letošní koncert mnohem lepší než všechna jejich vystoupení, co jsem zatím kdy kde viděla. Fernando se konečně naučil správně komunikovat s publikem (aneb nepřerušoval každou písničku, aby si na nás zařval "Hello Prague....") a celkově mám ten dojem, že jim menší pódium svědčí víc než ty velké. Protože na rozdíl od Eleine nejsou moc pohyblivý. Je to ale dobře, Fernando vypadá neuvěřitelně démonicky, když se tak postaví za mikrofon a roztáhne ruce. (Ti vlkodlaci to maj v sobě, viď Attilo?) Co ovšem tenhle koncert povýšilo hned o několik tříd nad všechny ostatní, byl duet Fernanda s Eleine. Moonspell mají pár písniček, ke kterým je nějakého toho ženského hlasu třeba. Před pár lety na Masters využili Mariangelu Demurtas (zpěvačku Tristanie a manželku jejich ... basáka ... kytaristy? Někoho z nich) pro písničky Raven Claws a Erotic Alchemy, ovšem kam se Mariangela hrabe na Eleine. Myslím, že tahle minotaurka dokázala z duetu Scorpion Flower, původně zpívaný s Anneke van Giersbergen (to jen tak, kdyby to někoho zajímalo), vyždímat maximum. Takhle krásně zazpívaný jsem ho ještě neslyšela. A to vždy patřil k mým oblíbeným.

Na portugalský folk v podobě Ataeginy taky došlo, přičemž jsem si uvědomila, že nejen fanoušci, ale i samotný Fernando má problém s výslovností toho šíleného jména. Dala bych ruku do ohně za to, že před pár lety uváděl tuhle píseň jako "Atedžína", zatímco teď to byla "Atajína". Tak jako tak, píseň je jako stvořená pro koncerty. Živá, návyková ... jen zazpívat jsem si s nimi moc nemohla, protože portugalštinu stále příliš nedávám.
Pak jsme si vyřvali Almu Mater, bez které by to prostě nešlo - respektive vyřval si to tam jakýsi ožrala, který půlku koncertu řval RICAAAARDOOO!!! (nevím, kdo je Ricardo, jen je mi jasné, že Fernando to není :D ), a druhou půlku skandoval zoufale "ALMA MÁÁÁTER" ... Že Alma přijde bylo jasné, stejně jako bylo jansé, že zakončení bude v podobě klasické Full Moon Madness.

Když to mám shrnout jednoduše: Tenhle koncert patří k těm nejlepším, které jsem kdy zažila.

Irreverence was cast out from the sky
And eternity lost its sex forever
And under the same heaven we voted to emptiness
We still celebrate under a Full Moon Madness