Narozeninové mňouky

Říkala jsem si, že ten článek pojmenuji "narozeninové štěky", protože slovo "štěk" evokuje nějaké krátké úryvky nasázené za sebou, mnohdy i nekontextové, zkrátka něco, kde nemusíte psát román, a na shrnutí narozenin by mi tento formát přišel ideální. Jenomže pak jsem si uvědomila, že nejen mé narozeniny, ale i celý můj život provází spíše kočky, ale také že příliš stručně psát neumím, byť bych za to mnohdy byla vděčná, a tak mi nezbývá než vám zde prezentovat spíš táhlé kočičí mňouky. A k tomu samozřejmě fotky, nejsem sadista. 

V září jsem byla naposledy v práci, a tak jsem se samozřejmě rozhodla rozloučit se s nimi vybráním veškeré své dovolené, a zkomplikovat jim tak zaučování mé nástupkyně. Zatímco oni se snažili nějak přežít a dát věci do pořádku, já si odjela z Prahy slavit do jižních Čech své narozeniny a pokovidovat řádně své příbuzenstvo. Tedy, doufám, že ne, ale tak nějak přestávám věřit, že existuje někdo, s kým by si ten virus aspoň na chvíli nepotykal. Ale zpátky k tématu: Podezřele rychle (bez rozebírání a odsunování nábytku) jsme sbalili s přítelem kočku (a po menším boxování i kufr) a vyrazili na slunný jih směr první zastávka: tatin.  

Mí rodiče žijí odděleně, což mi vlastně až na logistické zádrhely nevadí. Dvojité slavení narozenin má navíc své výhody (a ano, ráda se chovám dětinsky, když jde o oslavy). Tentokrát jsem však zpozorovala víc nevýhod, což mým narozeninám vdechlo hořkosladký nádech. Tatin je super, je to skvělý táta a dobrý člověk... někde v jádru... hodně hlubokém jádru... hlavně když jde o rodinu. Mám pocit, že každým dnem, který tráví odříznutý od mamky, se uzavírá víc do sebe a ukrývá se i před okolním světem s výmluvou, že lidi jsou stejně blbci a chodit někam nemá smysl. Jednoho dne z něj bude bezpochyby zatrpklý důchodce, který pokud vyleze z bytu, tak jen s holí, aby jí mohl každému na pohled nepoholdnému člověku hrozit. Anebo je to jen můj apokalpytický scénář a vše dopadne dobře, jenomže to je těžké předvídat, hlavně když ten vývoj je zatím takový, jaký je. A jaký to tedy v praxi je?

První den návštěvy (čtvrtek), dokud se nevyplýtvala nepolitická témata, bylo vše v pořádku. Hráli jsme hry, mazlili se s kočkou, vyprávěli příhody ze života. Druhý den naštěstí ovládl výlet do Krumlova, kde jsem sice byla v dětství docela často, ale díky paměti jako Dori objevuji stále nová místa. Napevno si pamatuji jen to, že v Krumlově je zámek, řeka a medvědi. A palačinkárna, kde jsem byla na brigádě a kde dělají slaný trdelník s klobásou.
Prošli jsme bezútěšně zavřené otáčko a zámeckou zahradu s jezírkem tak zarostlým, že se mi ani veřit nechce, že tam kdysi sídlily labutě. Tatin fanaticky na břehu hledal hříbky, protože mu o nich někdo vyprávěl, a já zjistila, že mám inteligentní mobil, který dokáže při focení nabonzovat, cože to vlastně fotím. Zahrada ho ale asi zmátla natolik, že mi pak o všem tvrdil, že je to rostlina, i když jsem před hledáčkem měla lysku černou nebo loď (o medvědovi tvrdil, že je to pes). 

Samozřejmě jsme si užili výšlap na zámek, kde jsme se pokochali okolím a shodli se, že prohlídku samotného zámku necháme na jindy. Co jsme ale na jindy nechat nemohli byly nějaké relativně nově odhalené sklepy, ve kterých se příhodně konala výstava psychosoch. Totiž výstava svérázných děl Miroslava Párala. Nejsem expert na jeho tvorbu a nečetla jsem pozorně úplně všechny jeho vlastní popisy, protože to bych musela ve sklepení zůstat přes noc, ale z toho, co jsem vyčetla, a hlavně viděla na sochách, dokážu interpretovat následující: Jedná se o díla inspirovaná lidskou bídou a lidskými osudy, střetem různých sociálních vrstev, a zejména ignorancí a povýšeností, jsou to díla inspirovaná životem a časem. 

Doprovázená pohřební hudbou nemohla být výstava už o nic působivější. Nevím, do kdy jsou sklepy otevřené, ale určitě návštěvu doporučuji. 
V místnosti zvlášť byly pak v řadě naskládané kufry, také sochy. Jeden jako druhý, některé označené, některé nikoliv. A ve tmě vedle nich leželo "jen tak" pohozené ohromné těžké razítko s hákovým křížem. A na konci nízké sklepní místnosti zářil bílý obraz s další stovkou takových kufrů zavátými sněhem pod prapory se svastikou. 

V sobotu jsme se vyrazili podívat za babičkou. Okamžitě zburcovala celý barák, že jí přijela vnučka (není to nic drastického, v tom malém rodinném baráčku bydlí totiž jen další části naší rozrostlé famílie), a ať se na mě taky přijdou podívat. Naštěstí obyvatelstva tam moc nebylo, a tak po obědě jen přišla teta se slovy, jestli si má na tu cvičenou opici vzít foťák. Nabídla jsem jí rovnou autogram, ale kupodivu nechtěla. Samozřejmě to vše bylo ze srandy jako reakce na babiččino přehnané pozdvižení. Na druhou stranu za zlé jí to mít nemůžu, je pravda, že už jsem tam půl roku nebyla. 

Sobotní večer po návštěvě u babičky už se nekonečně vlekl. Každou chvíli jsme se dohadovali o Rusku a Americe a o komunistech. Zpětně mi to svým způsobem přijde i vtipné, ale v tu chvíli mi bylo neskutečně líto, že mi tatin nadává do Američanů jen proto, že umím anglicky. Mně. Studuji bohemistiku. Celé to vlastně spustil přítel, když se "opovážil" prohlásit, že vystoupení je vždycky lepší "live" (lajf) místo "naživo" nebo "živě". To jsme sledovali Tvoje tvář má známý hlas. Výjimečně jsme se nedočkali od tatina věčné kritiky "jsou to Češi, mají zpívat česky", zato jsme rozpoutali bouři jedním nešťastně zvoleným výrazem. Drze jsem se opovážila prohlásit, že člověk by měl být vzdělaný a ne jen omezeně dřepět doma a uzavřít se před světem, na což mi byla vrácena otázka, jestli si myslím, že jsem blbá, protože jsem Češka. Má ještě drzejší připomínka, že cizí termíny jsme přebírali vždycky a nezdá se mi, že by ho nějaký hokej nebo fotbal zvlášť trápil, narazila na neprůstřelný argument "ale tahle slova tu byla ještě před tím, než jsem se narodil." Poslední kapkou bylo tatinovo věčné zpochybňování angličtiny kvůli tomu, že se jinak čte a jinak píše. Jako ano, taky mi to přijde nepřirozené, na druhou stranu jsem se setkala za život už s hodně jazyky a téměř každý se jinak čte a jinak píše. Nějak si nemyslím, že angličtina by to měla schytávat víc než třeba rumunština. Navíc čeština si prošla svým vývojem, kdy psala taky nanejvýš prasácky j jako g, s jako zz, č jako chz a c jako cz, můžeme tedy jen očekávat, že všechny jazyky - včetně angličtiny, ale i češtiny - se budou ještě dál vyvíjet. Pravopis evidentně zůstává věčně otevřenou otázkou.

Samotná Tvář nás potom moc chladnými taky nenechala, neboť když už jsme se s tatinem i přítelem na něčem shodli, bylo to na tom, že musí vyhrát Čvančarová jako Madonna. Ve chvíli, kdy jí Burešová dala jeden jediný bod, krátce získaný mír skončil a po zbytek večera už jsme jen slyšeli, jak je to blbá soutěž a všichni jsou nemožní. 

Ale jako fakt, Burešová, kde máš oči, no tak...

V neděli dopoledne jsme vyrazili za mamkou, což byla nanejvýš osvěžující změna. Když pominu naprosto jinou hostitelskou osobnost, před kterou si člověk nemusí dávat pozor na občasné anglicismy, i prostředí rozkvetlé zahrady bylo nádherné a veselé, a najednou jsem se cítila opravdu šťastně. Po dlouhé době jsem se cítila bezstarostně a spokojeně a mohla bych tam zůstat už navždy. 

Užili jsme si pohodu na houpačce i u buřtů a celkově to byl rozhodně jeden z nejpříjemnějších zážitků poslední doby. Někdy člověk nemusí prožívat nic šíleného, aby věděl, že život je vlastně fajn. 

Nejlepší byla procházka po okolí, po zarostlém a neprůchodném okolí, kdy jsme se rozhodli projít se kolem rybníka, ale až příliš pozdě zjistili, že "kolem" to úplně kvůli koňskému výběhu nejde, ale zpátky by se takovou štreku vracel jen hlupák, že ano? Není lepší způsob, jak strávit odpoledne, než snažit se prodrat mezi kopřivami přes potok, abychom následně zjistili, že dál to stejně nejde, a tak nás čekala cesta zpátky i přes veškerous nahu, jen o něco komplikovanější a mokřejší. Tak jsem si aspoň kromě buřtu opekla i mokrou botu. 

Ne, to na fotce není hořící bota, jsou to jen polena, své milované prošlapané Gaborky bych pálit nenechala.

A jelikož to byla oslava narozenin, přichází ta fáze, kdy se budu jen chlubit a chlubit dárky a dortem. 

Dort máme s mamkou péct vždy nějaký tematický. Nejlepší byly časy, když jsme ještě společnými silami pekly pro tatina, protože dvojnásobný počet rukou a očí si s náročným vytyčeným cílem dokáže poradit prostě líp. I tak neskutečně obdivuji, co pro mě letos mamka vymyslela. Kromě hudby, koček a dračího doupěte je mou velkou vášní hra Guild Wars 2, která se letos dočkala zimního rozšíření. A přesně tím se inspirovala mamka při pečení dortu. Naši guildu nechala vytisknout na jedlý papír, který zasadila do prostředí ledových barevných krystalů. Třešničkou pak byl odznak commandera nad mou herní postavou. Moc děkuji <3 

a ano, je mi 25

Darem jsem pak dostala ubrus, který zde vidíte trochu na fotce pod dortem. Nádherná vínovofialová barva, která ladí se zdmi našeho pražského obýváku. Ale především jsem dostala nová CD od oblíbených skupin, o kterých můžete čekat články v rámci mé cédéčkové sbírky. Inspirovalo mě to dokonce ke koupi stojanu na CD, ale popravdě, jsem v tomhle ohledu hrozně vybíravá a nejradši bych něco speciálního. Budu pátrat, ale pokud víte, kde by prodívali stojany jiné než obyčejné skříňky či dráty, dejte vědět. :)

Ti Dimmáči jsou na fotce vinyl, ale jelikož nejsem hipsta ani pamětník, gramec doma nevedu, a byť je to opět v módě, nehodlám s gramcovou vlnou nijak začínat, a tak se DB dočkali výměny elpíčka za cédéčko. 

Od přítele jsem pak dostala úžasný kreslicí tablet, jehož funkce jsem zatím prozkoumala tak z půlky a se kterým se zatím seznamuji. Řekla bych ale, že někdy kolem listopadu vás tu zaplavím prvními pokusy z mé digitální tvorby. Do té doby jen tou vlastnoruční tužkokresbou. 

Od přátel jsem pak (při oslavě narozenin á la dračí doupě) dostala docela originální zmijozelské tríčo. Je to vtipné, žádné testy na Pottermore či něčem podobném jsem si nikdy nedělala, ale myslím si, že by mě těžko někdo řadil do jiné koleje než do Zmijozelu. Přitom Mrzimor působí dost cool. Medojedi.... totiž jezevci...

Ale můj povzdech má být tak vzdálený stížnosti, jak to jenom jde, ostatně i kdybych Zmijozelem být nechtěla, s tak úžasným tričkem bych se jím prostě stát musela.

Takže tímto bych chtěla všem hrozně moc poděkovat - i tatinovi za nálož dalších zajímavých zážitků - a těším se na další společné akce, které hádám zvlášť nyní v době corony budou asi zase na něčí narozeniny.