Nezapomenutelná alba minulé dekády 2/2

Hudba není smyslem mého života, ale je jeho barvami, vůní, tvary, je jeho kořením i citem. Je náboženstvím, protože lidem poskytuje útěchu, zrovna tak jako se kvůli ní vedou dlouhé boje. Naštěstí většinou jen v komentářích, a to stylem "vy mrtki jak můžete poslouchat metal to řvaní?" Ale ona metalová základna taky dokáže vyslat do boje proti rapu, popu a hip hopu řady svých nevycválaných válečníků, kteří rozumu moc nepobrali. Pak do mezižánrových válek přimíchejte ještě krvelačné boje mezidobové, a o hudbě už se vám nikdy diskutovat chtít nebude. Ani já tady raději neotvírám vyloženě diskuzi, neprezentuji nic ale ani jako fakt; mé články o nezapomenutelných albech nejsou psány stylem "jen a pouze tohle stálo z minulé dekády za poslech, a kdo poslouchá něco jiného je dement", jsou to mé pohledy na uplynulých deset let. A když se s někým shodnu, budu jedině ráda.

2015

Leaves' Eyes - King of Kings

Xandria - Fire and Ashes EP

Lacrimosa - Hoffnung

Kamelot - Haven

Rok 2015 mi z pohledu 2020 přijde takový přelomový, protože zatímco o albech z let 2010-2014 si člověk řekne "páni, to už je 10 let?", rokem 2015 začínají alba nová, u nichž se zvolání mění spíš na "nemůžu uvěřit, že téhle pecce je jenom 5 let, vždyť už je to klasika". Abych pravdu řekla, pro mě osobně je ovšem otevření druhé poloviny spíše slabé. Jenom čtyři alba ve výběru? A vsadím se, že většina z nich, ne-li všechny, v diskografii svých interpretů spíše zanikají. Přesto je zde chci vypíchnout. 

King of Kings je výjimečné hlavně tím, že je od LE poslední. Tedy poslední se zpěvačkou Liv Kristine. Ano, pohřbívat skupinu se změnou zpěvačky je vždycky trochu přehnané, ne však v případě skupiny, která byla Liv založena, která je po ní pojmenovaná, a o které se vždy vyjadřovala jako o svém dítěti. Tím, že Krull dokázal Liv vyhodit z její vlastní skupiny, si vykopal hluboký hrob - jak oblíbenostní, tak kreativní, neboť všechna nadcházející alba už se nesou pouze v duchu "hur dur my jsme vikingové, krev a meč a hur dur". Inu trapné. Zvlášť když s odchodem Liv skupina definitivně ztratila své severské kořeny, a veškerá ta vikinská paráda tak působí jen jako maškara. Díky téhle změně však můžeme aspoň zpětně docenit King of Kings, jinak poněkud slabší album, ale nyní nezapomenutelné, upřímně vikinsky laděné. Krull už se totiž nikdy neponoří do studia historie a jazyka na x let, jako to dělala Liv, jen aby sepsal text, který dokáže nejen reflektovat dobu, ale i vzdát hold významným postavám a událostem. Kdepak, tím posledním albem, které odráží nejen Livino srdce, ale i výzkum pramenící z upřímného zájmu, je právě King of Kings. 

Xandria je vskutku mimořádná skupina - už jen tím, že se mi dokázala do seznamu vetřít svým EP, což jsou krátká, většinou přecoverovaná alba, která mnohdy ani v potaz neberu. Xandria však přinesla na Fire and Ashes tři nové písně navazující na atmosféru předchozího alba Sacrificium, které jsou ovšem, a to je důležité, všechny ještě lepší než skladby na Sacrificiu. Není divu, skupina nad skladbami vskutku přemýšlela, vždyť In Remembrance je sepsaná podle jedné árie od Giuseppe Verdiho. Není to ale jen hudba, co zde musím obdivovat: ten artwork, ten obal alba, to je to, co mě zaujalo jako první. Když jsem si sepisovala přehled svých oblíbených artworků (zde),  musela jsem ho tam nutně zmínit, dokonce zařadit na druhé místo. A nejen to, hořící cello z Fénixových per mě okouzlilo natolik, že jsem ho i přemalovala akrylkama na plátno. Někdy to sem taky hodím. 

Lacrimosu jsem zde vyzdvihovala už v předchozím článku s jejich albem Revolution. Asi jsem u něj zapomněla zmínit, že do té doby to bylo jejich nejtvrdší album. Tohle privilegium mu ale zdárně sebral Hoffnung z roku 2015, ovšem pro tohle album platí, že je tvrdé na úkor melodií. A Lacrimosa vždy excelovala zejména svými melodiemi, je proto škoda, že Hoffnung tuhle přednost trochu zazdívá. Na druhou stranu stále obsahuje písničky Kaleidoskop a Unterwelt, kterými si přece jen vysloužilo místo v seznamu.

Kamelot je skupina, kterou jsem nikdy pořádně neposlouchala, a tak jsem sama zůstala v šoku, jak moc dobře na mě nový Haven zapůsobil. Skladby jako Citizen Zero a Revolution už navždy budou mými oblíbenými, a co si budeme povídat, ten artwork je zrovna tak působivý. Jako celek ovšem nemůžu Haven zařadit mezi má úplně nejoblíebnější alba, protože i přes tyto dvě skvělé skladby na mě zbytek  působí dost roztříštěně.

V roce 2015 také vyšlo album Extinct od Moonspell, které ovšem jen potvrzuje trend tohoto roku: alba, která v diskografii nijak nevyniknou, a tak jsem jej přímo ani do výběru nezařadila. Přece jen Moonspell mají dost úžasných počinů na to, aby nemuseli být vyzdvihovaní přes něco sotva dostačujícího. Přesto zde raději zmiňuji pro úplnost, že takové album existuje a vyšlo právě v roce 2015 - jako většina průměrných alb.

Úplně stejný problém mám s Blessed and Possessed od Powerwolf. Skupina má prostě na víc. 

2016

Bliss in the Abyss - Grace of My Demons

Tezaura - Heartcore EP

Epica - The Holographic Principle

Sabaton - The Last Stand

Snow White Blood - Once Upon a Fearytale EP

Rok 2016 začínám pro mě dosti záhadnou skupinou. Bliss in the Abyss. Objevili se zničeho nic, vybalili úžasné album Grace of My Demons, nahráli dva videoklipy ke dvěma naprosto atmosfericky dokonalým písním Burlesque a ústřední Grace of My Demons, a pak... zmizeli. Zmizela jejich FB stránka, zmizela videa z Youtube, zpěvačka na svém osobním profilu na FB nemá ani jednu nejmenší zmínku, že by kdy v této skupině figurovala, a ostatní členové sice mají pár fotek, ale chovají se, jako by tohle byla zakázaná minulost, o které se nemluví. Nemám nejmenší ponětí, co se s BITA stalo, netuším, proč odstranili stopy své tvorby, a zda je jejich album ještě vůbec k sehnání. Faktem je, že pokud se k němu dostanete, ignorovat byste jej neměli. Je to samozřejmě debut, je to ne vždy dokonalé v každém ohledu, ale pro někoho, kdo si libuje v temnější atmosféře symfonických sfér, to bude velmi příjemné album.

Český klenot Tezaura mě svým "novým" EP Heartcore nadchnul natolik, že stejně jako mě Fire and Ashes přimělo malovat, tenhle artwork mě inspiroval k básním. To bylo ještě v době, kdy jsem studovala na molekuláře, takže o to víc jsem si užívala vyobrazenou cévní soustavu. Hudebně se mi zdá, že EP poněkud zaostává za Unleash the Butterflies, ale pořád nabízí 5 nových skladeb, z nichž dvě si můžu přehrávat pořád, jak jsou chytlavé. Není to temný, těžkopádný pokus jako BITA, je to svěží a akční metal po Česku a je hodně dobrý. 

Epicu jsem na seznam mohla zařdit už v roce 2014 s Quantum Enigmou, ale upřímně jsem po zajímavě laděném Requiemu byla z nové tvorby tak zklamaná, že jsem ji sem vybrat prostě nemohla. Pro novou tvorbu Epici platí totéž co pro Lacrimosu - tvrdé na úkor melodií. Tedy, Epica a melodie, to byly vždy specifické kapitoly samy pro sebe. Jejich skládání zdánlivě nesouvisejících melodických pasáží byl monumentální symfonický experiemnt, který až do Enigmy fungoval velice dobře. Od roku 2014 se mi však zdá, že Epica kašle na nějakou provázanost, na to, aby na sebe jednotlivé části písně navazovaly dobře, aby píseň působila jednotně, aby si udržela svůj směr a atmosféru. Trochu s tímhle bojovali už na Requiemu - např. u písně Deep Water Horizon - ale Enigma byla tímhle postižená úplně. Holographic Principle je pak rozdělený na dvě části - na tu, která funguje dobře, a tu, která se nese ve znamení Enigmy. Je to škoda, a dlouho jsem váhala, jestli Holographic Principle vůbec do výběru zařadit, ale nakonec se mi zdá, že ano, že s ním Epica hledá balanc mezi novým zvukem, který má být trochu párty laděný jako Amaranti, a starým monumentálním zvukem. A doufejme, že si ho najdou a nezůstanou u hledání.

Sabatoni u mě bývají sázka na jistotu. Každé to album funguje zhruba stejně. Je tam několik ikonických písní, které vám nedovolí to album zatratit, a pak jsou tam písně, které jsou prostě zatracené samy o sobě, ale je to v pohodě, protože o nich ani nevíte a sama skupina nejspíš taky ne, protože je naživo ani nehraje. The Last Stand se mi nezdá v ničem přelomový, s předchozím albem Heroes se drží v mých očích na hodně podobné úrovni.

Jednou jsme šli takhle v Guild Wars vytírat do nějaké mise, kam jsme přibrali "náhodného kolemjdoucího". A když jsme se měli utkat s finálním krutým bossem, náhodný kolemjdoucí poklekl a začal  citovat:

For the grace, for the might of our lord

For the home of the holy

For the faith, for the way of the sword

Gave their lives so boldly

A řekla bych, že i takhle člověk pozná dobré album. :D 

A konečně za rok 2016 poslední Once Upon a Fearytale od nové skupiny Snow White Blood. Další EP na seznamu. Jestli je však nějaké krátké album, které sem patří bez výhrad, pak toto. 5 symphonic metalových písní, jedna lepší než druhá. Všechny sršící nápady, po hudební i textové stránce. Soprán krásný a silný a nepopsatelná děsivá atmosféra překroucených pohádkových příběhů, to vše dělá z Once Upon a Fearytale asi můj nejoblíbenější objev roku 2016.

2017

Worhol - Awakening

Blackbriar - Fractured Fairytales EP

Moonspell - 1755

Seven Spires - Solveig

Tarja - From Spirits and Ghosts

Lacrimosa - Testimonium

Xandria - A Theater Of Dimensions 

Beneath My Sins - Valkyries of Modern Times

Zatímco rok 2015 byl docela mrtvý, v roce 2017 nabrali tvůrčí dech snad všichni.
Velkým překvapením pro mě byl už jen fakt, že v Texasu se taky poslouchá metal a ne jen... no... yeehaaaw... Každopádně skupina Worhol mě přesvědčila, že kolikrát Američani asi nebudou jediní, kdo mají o světě zkreslené představy, a že i Texas dokáže vybalit kvalitní tvrdou hudbu. Ne přímo klasický symfonický metal, jaký bych poslouchala obvykle, ale minimálně hodně kvalitní a na poslech příjemný rock. Tuším, že to řadí jako "alternative" podobně jako Dyonisis z předchozího článku a ano, docela bych si dokázala tyhle dvě skupiny představit vedle sebe. Awakening je album, které neurazí, je nesmírně příjené od začátku do konce, nenašla jsem snad jediný rušivý element, ale je fakt, že to taky není album, který by si člověk pustil, protože má náladu na pořádný pecky. Na debut ovšem stále slušná práce. 

Další suprový debut, a tentokrát už o něco akčnější a výraznější než Worhol, přináší ve stejném roce i skupina Blackbriar. Album Fractured Fairytales se díky neskutečně dobře propagovanému hitu Until Eternity stalo velmi oblíbeným, a já musím jen konstatovat, že právoplatně. Žánrově je to opět cosi alternativního, takové koketování se symfonickým i gothickým metalem, ale především je to Blackbriar, a to nám skupina říká hned od začátku. Oni znějí jinak. A to je fakt.

Moonspell hned o dva roky později napravují svůj polotovar Extinct, když přinášejí gothický metal se silným symfonickým pozadím z dob minulých, z roku 1755. Přinášejí i novou verzi jedné z mých oblíbených písní Em Nome Do Medo, ale hlavně spoustu nových skladeb, které dokonale vystihují atmosféru země zničené zemětřesením. Když mluvím o gothicu a symphonicu, nenechte se zmást, Moonspell vždycky vědí, jak přitvrdit, a oproti podivně splácanému Extinctu přitvrdili o dost. A funguje to dobře.

A další debut na seznamu, Solveig od Seven Spires. A hned další Američani. Prezentují se zejména jako symfonický metal, ale řekla bych, že třeba album 1755 od Moonspell je mnohem symfoničtější, a to to není ani primární zaměření alba. Klasifikovat jakkoliv Seven Spires je docela těžké, nepomáhá ani zpěvaččin drsný hlas, který se nedá s klasikýcm sopránem nijak měřit, ale jestliže se jim samotným líbí prezentovat se jako symphonic, proč bych jim to brala. Album pak funguje docela jako alba Sabatonů - máte tam ty hlavní hity, které vše okolo zastíní, a na tom zbytku prostě nezáleží. Za sebe doporučuji skladby Depths a Encounter. 

Tarja se mi na seznam už dlouho nedostala, ale s tímhle pochmurně laděným vánočním albem prostě musela. Konečně díky From Spirits and Ghosts mám co poslouchat o Vánocích. Fanda klasických koled totiž nejsem ani omylem, a Nox Arcana už se po x letech docela omrzela, a tak mi nemohla udělat Tarja větší radost, než když vydala děsivé verze známých vánočních písní. 

Lacrimosa stejně jako Moonspell napravuje svůj pofidérní počin z roku 2015 a vydává Testimonium. Nové album je víc podobné staré Lacrimose, a přesto to není prázdné opakování již ohraného, je to zkrátká jedinečná možnost nechat se unést zas a znova líbeznou temnotou. Testimonium má oproti Hoffnungu nápad, švih, srdce... inu Lacrimosu. 

Závěrem musím zmínit velké překvapení roku 2017, debutující francouzské Beneath My Sins a jejich Valkyries of Modern Times. Album je hodně specifické, je to hodně moderní, folkově laděný, ale elektronickými prvky vylepšený svěží symfonický metal, který svými melodiemi strčí do kapsy kdejakého symfonického titána (ano, Epico, dívám se na tebe), nicméně pokud jde o hlas... já vám nevím, mně ten soprán asi přijde nevyzpívaný a těžko ukočírovatelný, každopádně mi k hudbě nesedí. Ječí si kdesi ve své vlastní rovině, která se s hudbou těžko protíná, a to je škoda. Kdyby měli Beneath My Sins lepší zpěvačku, rozhodně by tohle album bylo už teď čestným členem mé sbírky. Tedy, "lepší" je samozřejmě relativní, protože zpěvačka je bezpochyby skvělá, jen zatím neumí usměrnit svůj hlas tak, aby s hudbou doopravdy ladil. Agresivní soprán se symfonickým pozadím funguje možná všeobecně dobře, ale ne když to pozadí je sem tam jemný folk, sem tam akční electro, sem tam něco tanečního... Třeba na tom zapracujou.

2018

Dimmu Borgir - Eonian

Powerwolf - Sacrament of Sin

SSOGE - Smutnice

Kamelot - The Shadow Theory

Blackbriar - We'd Rather Burn EP

Xiphea - Everland

Dimmu Borgir se po osmi letech probrali ze zimního spánku s prohlášením, že v roce 2010 vyždímali symfonickým black na maximum, a tak je na čase vrátit se ke kořenům. Už Within Temptation dokázali, že skupina a fanoušci si kořeny pamatují trochu jinak, ale jelikož jsem si symfonickou Abrahadabru od Dimmáčů velice užívala, ani mě nemrzí, že ten jejich návrat k čisté černočerné černotě nebyl tak moc černý, jak slibovali. Spousta recenzí tvrdí, že album je nekonzistentní a sází na monumentálnost a hitovost na úkor výpovědi, že je to podivný gospel metal, mně se ovšem zdá, že z každé písně křičí poselství, jak je těžké dosáhnout vědění, čím vším se člověk musí stát, aby prozřel, a otázky, co vlastně znamená čas a smrt a jak nám to brání nebo pomáhá posunout se dál. Hudebně Eonian není taková bomba jako Abrahadabra, ale je to její dostatečně silný a zajímavý bratr, který Abrahdabru nijak nezahanbuje, byť nemá asi žádné snadno určitelné nejsilnější místo.

Powerwolf se stejně jako Moonspell a Lacrimosa v předchozím roce vyhrabali z tvůrčích sraček, které po sobě zanechali v roce 2015, a s albem Sacrament of Sin servírujou jednu chytlavou skladbu za druhou, ne nepodobné těm z Preachers of the Night, nebo dokonce už klasického Blood of the Saints. Má to typickou atmosféru vlkodlačí smrště v kněžském rouchu, ale i díky skladbám jako Nightside of Siberia nebo Stossgebet vlastní drsný zvuk.

Po delší době se k životu také probouzí české folk/ethnometalové hěvzdy Silent Stream of Godless Elegy, kteří přinášejí ještě tvrdší album než předchozí Návaz, zato o nic méně textově zajímavé a melodicky povedené. Smutnice je album, které asi těch 7 let pauzy potřebovalo, stejně jako dlouhý oddych prospěl i Dimmáčům s Eonianem. 

Už podruhé zmiňuji ve výběru Kamelot, kteří předchozím albem Haven odstartovali docela zajímavý industriální zvuk své jinak uhlazené tvorby, a Shadow Theory v tomto trendu velice dobře pokračuje. Album mi sice na mnoha místech svými chytlavými a umírněnějšími melodiemi bez výrazných zvratů připomíná spíš Silverthorn, ale pochmurná futuristická atmosféra rozhodně navazuje na silný odkaz Haven, a tak si Shadow Theory nemalou pozornost také zaslouží.

Blackbriar na sebe upotali pozornost již druhým EP, opět pár skladeb, ale opět tak étericky a fantasticky laděné, že vydají za plnohodnotné album. Navazují plně na zvuk z Fractured Fairytales, ale halí do něj písně mnohem propracovanější, i tématicky zajímavější. 

Podruhé taky v seznamu zmiňuji poměrně novou Xipheu, která debutovala v roce 2014. Mezi těmito dvěma alby vydali ještě jedno, které mě ovšem neohromilo žádnou písní, a tak přeskakuji až na Everland. Xiphea je čistý symphonic metal, na prvním albu mi ovšem zněli monumentálněji, zatímco Everland se spíš nese v dobrodružném duchu a místo atmosféry popisuje děj. Opět se ponoříme do fantastických příběhů, do pohádek všeho druhu, opět se necháme unést do kouzelných melodií, které ovšem na tomto albu chytají trochu zlozvyk Epici montovat na sebe části, které tak dobře nesedí. I tak se Everland zejména skladbami Genie a Wonderland zapsal do mého srdce. 

A konečně poslední rok 2019

Bylo mi ctí být celých těchto 10 let hrdým metalošem a rockerem a zažít všcehny zmíněné skvosty. Bylo mi ctí užívat si skvělé hudby a těšit se na další a další ohlášené album. 

Jen tak dál...

Hudba totiž není mrtvá. 

Sabaton - The Great War
Tarja - In The Raw
Rammstein - Rammstein
Blackbriar - Our Mortal Remains EP
Lindsay Schoolcraft - Martyr
Oomph! - Ritual

Rok 2019 mi v hudbením slova smyslu přijde doposud nejlepší. Nevyšlo nejvíc alb, ale vyšlo nejvcí alba, která bych dokázala pasovat do pozice svých oblíbených alb, takový opačný rok 2015.

Sabaton mě svou písní Attack of the Dead Men odrovnali tak, jak to zvládla málokterá píseň. možná i kvůli ní, kvůli jediné písni, vyzdvihuji The Great War tak vysoko, ale upřímně... to album není špatné. Je jako jiné sabatonovské album, které má navíc vedle úžasných hitů ještě neskutečně děsivou a zničující Attack of the Dead Men. 

Tarja vždy vydává alba, která jsou OK, jsou dostatečná, jsou dobrá na poslech, ale nikdy v ničem nepřekonala Nightwish. Až doteď. Netuším, co Nightwish vyvádějí s Floor, ale jestliže chtějí Tarje dokázat, že si dokážou poradit i bez ní, musí na to jít trochu jinak. Protože ona díky In The Raw dokázala mnohem víc. Hlas je skvělý jako vždy. Je to ovšem hudba, co většinou Tarjinu sólo tvorbu pohřbívalo hluboko pod nánosy nightwishovského bahna. Nyní překonala svůj starý zvuk, starý zvuk ze všech ér a posunula se nejdál za celou dobu. Jako by přiznala, že je to přece jen symphonic metal, který jejímu hlasu nejvíc lichotí, ale že symphonic metal se v žádném případě nerovná Nightwish. 

Rammsteini vydávají jedno dobré album za druhým, to je už klasika. Pro mě máloco překoná Rosenrot, ale pokud takové album je, musí to být právě Rammstein. Klasický rammsteiňácký zvuk, který se ovšem na pár místech uchýlí i k symfonickým prvkům, jak by to nemohlo být mé oblíbené album?

Blackbriar jen rok po We'd Rather Burn vydávají nové EP. Pro Our Mortal Remains platí více méně vše, co pro předchozí EP, avšak vedle nevšedního zvuku zde bohužel už trochu začínají pokulhávat melodické nápady. Možná se Blackbriar trochu vyčerpali a neměli se do nového alba pouštět hned po roce, na druhou stranu je dobře, že neztrácí chuť tvořit a produkují stále nové a nové kvalitní písně. 

Lindsay Schoolcraft někteří můžou znát z Cradle of Filth, ale pokud jste takoví ignoranti jako já, asi jste ji tam ani nezaznamenali. O to víc vám teď chci vnutit její sólo počin, velice Evanescenoidní, ale přesto čistě metalově laděný oproti typickému hard rocku Evanescence. Martyr je album plné líbivých melodií, které o úroveň výš povznáší právě Lindsayin hluboký a nevšedně položený hlas, i hudba samotná ovšem není žádná slabota. Rozhodně doporučuji se na Lindsay podívat. 

Oomph! mě zaujali průběžně vždy tak dvěma písničkami z každého alba, je to tedy právě Ritual, který mě jako první ohromil od začátku do konce, který ano, dejme tomu, má nějaká slabá místa, ale jako celek funguje zatraceně dobře, silně a mocně. 

Všechna alba roku 2019 jsem vzala velice stručně, neboť se mi ještě nedostala pod kůži tak, aby se v ní rozložila a pustila svůj jed do mých žil, ale přesto už podle prvních poslechů, prvních zážitků a názorů vám musím říct, že tahle alba za to stojí a nezapadnou do propadliště dějin. 

Děkuji, pokud někdo dočetl oba mé články, nebo alespoň mrknul na celý průřez. Jsem zvědavá samozřejmě a vaše alba minulé dekády, na vaše názory na můj výběr a na nová zajímavá doporučení.