Měření teploty a jiná sexy opatření

Mohlo by se zdát, že se přidám k davu kritizujícímu hadrychiádu a jiná konečná řešení covidové otázky, ovšem byť nadšením z hadru přes pusu neřvu, mám jedno téma, které kritizuji ještě mnohem raději. Lidi. Ono je to takové vděčné téma, protože to, jak jsou lidi nepoužitelní, se prostě projevuje, ať vlezete, kam vlezete, obzvláště vděčná jsou pak zákoutí online světa - třeba takové temné údolí zvané Facebook. Existuje však ještě jedno na retardy bohatší místo. Zpravidla je to to místo, kde zrovna pracujete...

U nás ve fabrice existuje taková hrozně důležitá osoba, manažerka hyenismu a überšéfka nebohých kvalitářů, kteří kvůli jejímu zmatkářství odcházejí jak na běžícím pásu. Tuhle ji poslední šéfka laborky nazvala nevybíravě píčou, a každý, kdo u toho byl, chtěl jen tiše odvětit: ámen. Ta předchozí si zase připravovala dojemnou odchodovou řeč, při které by jí vmetla do tváře, v čem všem se nedá vystát. Zda tak učinila, netuším, ale důležité manažerce úsměv z tváře nesetřela. Teď pod sebou má zhruba podobného zmatkáře, jako je ona sama. Tedy, on je zmatkář v pravém slova smyslu, takový roztržitý mladý Slovák, který je myšlenkami snad všude a nikde zároveň, kdežto ona je přece důležitý manažer, který řeší, jak odvrátit katastrofy řítící se na naši firmu, a tak nemusí být v obraze, když jde o nákup nějakých blbých lopatek. Ale že si pravidla pro nákup vymyslela ona sama, včetně toho, že veškeré schvalování jde přes ní, to ji samozřejmě nechává chladnou. Nebohých lopatek se tak firma nikdy nedočká. 

Naštěstí v tom není sama. Naši vrátní ji svými dutými hlavami vždy rádi podpoří. Nejlepší je, když se sejdou dohromady. To takhle überšéfka sdělila vrátnici, že budou muset každému zaměstnanci měřit teplotu. Oni jí řekli, že to rozhodně ne, protože v tom nejsou proškoleni. Jo, proškolení, víte, možná si představíte měření teploty pomocí nějakého futuristického snímače o sto tlačítkách a padesáti displejích, který vyžaduje měsíční školení v centru NASA, ale zklamu vás, měřit teplotu u nás stačí teploměrem. Takovým, který má jedno tlačítko a jeden displej. Teploměr přiložíte na tři centimetry k čelu a tlačítko zmáčknete. Voila, nyní jste proškoleni. Je to tak dementní výmluva, že ji mocná manažerka nejspíš vnímala jenom jako žert, a tak zcela ignorovala i prohlášení našeho ředitele i jeho šéfixe, že se teplota zatím měřit nebude, Protože se asi naučili nepodceňovat mozky našich vrátných a rozhodli se školení jim raději zajistit. Co kdyby se pokoušeli ten teploměr třeba spolknout? Co kdyby po každém chtěli, aby si přinesl do práce cello, protože typ "čela" nebyl specifikován? Podstatná informace o tom, že vrátní jsou neužiteční, se k manažerce za těch X let nedonesla, a tak předpokládala, že vše šlape jako hodinky. V pátek proto volala, aby si ověřila, jak kontrola funguje. Ehm, no, na zaměstnance se tu prosím pěkně kouká vytrénovanýma termoočima vrátných. Někdy den a půl po vyhlášení, že by se u nás měla měřit teplota, přišel konečně Slovák z laborky, který mi třikrát slíbil dezinfekci a třikrát mi ji odevzdal slovy "prepáčte, zabudol som". Došel k vrátnici, kde rovnou nekompromisně vyvěsil oznámení, že se tam teplota opravdu měřit bude (to aby se nevytasili s druhou svou oblíbenou zbraní: a příplatek za to extra bude?), a pak se pustil do zaučování. Komplikovanost školení jsem popsala výše. Nicméně vrátní nezklamali, a tak školení trvalo místo jedné minuty, minut asi patnáct. 

Ani povinné nošení roušek se u nás nezačalo praktikovat bez problémů. Vybavují se mi dva incidenty, které mě pobavily, a opět v tom figurují vrátní. Respektive jejich plešatý náčelník zvaný též Prasklá cévka. Cholerik od pohledu, a nechejte to hlídat areál. Takže přijde si pohodový týpek do práce, roušku má viditelně v kapse. Normálnímu člověku by stačilo říct něco jako "pane, ta rouška je vám v kapse prd platná, dejte si ji na obličej". Cholerický plešoun je ovšem jiná liga a s obyčejným upozorněním nebude přece ztrácet čas. Na celou vstupní hal zařval CO SI TO DOVOLUJETE, TADY CHODIT BEZ ROUŠKY?! Kolegové, kteří procházeli kolem, zažili kouzlo synchronizovaného facepalmu. "Víte, já na to úplně zapomněl," bránil se okřiknutý chudák a rychle štrachal roušku. JAK JAKO ZAPOMNĚL, TO JSOU MI VÝMLUVY, OKAMŽITĚ SI TO NASAĎTE, NEBO VÁS NAHLÁSÍM. Přes jeho nekončící burácení bylo slyšet jen nějaké chabé "jasný, v klidu, klid..." zaskočeného pracanta, který už si roušku mezitím nasadil a pokusil se o slušnou připomínku "to můžete přece říct v klidu." Když ho vrátný mezi svým samolibým štěkáním na téma, jak je dotyčný neschopný, nebo dokonce REBELUJÍCÍ, zaslechl, stejným řevem mu odpověděl VŠAK JÁ VÁM TO ŘÍKÁM V KLIDU, TO BYLO V KLIDU!!! 

Druhá groteska s plešounem v hlavní roli se odehrála jen asi o hodinu později. To šel do práce nějaký zaláskovaný expedient bez roušky, který "kočičkoval a miláčkoval" svou přítelkyni po telefonu. I tokání bylo nemilosrdně zmařeno podobným výlevem, tentokrát však rovnou expedient zamával na vrátný, že se omlouvá a vystartoval pryč se slovy, že má roušku v autě, tak si pro ni dojde. Ještě několik minut poté na něj plešoun hlasitě nadával, nebo teda spíš MU, protože si přes radost z vlastních nadávek ani neuvědomil, že tam dotyčný už není. A hrozně se divil, že v momentě, kdy mu zrovna nabízel blahosklonně nějakou vlastní jednorázovou roušku, už se expedient vracel s rouškou z auta. 

Trochu čekám, že do pondělí nám tam stihnou vyhlásit jakousi rouškovou válku. Válku rouší místo války růží či snad třicetirouškovou válku. V každém případě to se já nedozvím, protože od pondělí mám dovolenou a na konci září tam končím... Hodně věcí mi chybět nebude, ale tenhle průřez inteligencí českých dělníků, to mi rozhodně chybět bude. Pokusím se sem proto v nejbližší době vypsat co nejvíc zážitků s našimi experty z fabriky, abych je sama nezapomněla.