Masters of Rock: čtvrtek

Kdybych byla FATE postavou, jedním z mých definujících aspektů by byl Masters of Rock, a já vím, že to zní divně, tvrdit, že by to byl můj aspekt, spíš by se asi hodilo říct "koníček" nebo s trochou přeháněk "zlomová událost", ale pravdou je, že poprvé jsem na MoR jela v roce 2010 a už tehdy jsem měla pocit, že mnou ten festival jaksi prorostl... takže to není jen koníček nebo událost, je to nedílná součást života. 

Nebo tedy abych byla konkrétnější: první tak tři roky, co jsem na MoR jezdila, to bezpochyby můj život byl, ty roky 2010, 11 a 12 byly prostě úžasné, něco tak nového a silného jsem do té doby nepoznala. Pak někdy po roce 2014 to nadšení ochablo a v roce 2016 už jsem nejela, znovu jsme s bandou jeli nakouknout až v roce 2019, ale upřímně si z toho ročníku pamatuju jen střípky, pokud vůbec. Letos ovšem měli na MoRu být Lord of the Lost a já bych udělala vše pro to, abych je konečně viděla naživo, tudíž jsem oprášila své nadšení z fesťáku, našla si tam pár dalších věcí, na které jsem se natěšila, a spolu s boyfriendem jsme vyrazili po kurevsky dlouhé odmlce do Vizovic. 

A bylo to boží. 

Ars Returnica

 Už hodně dlouho jsem neblogovala. Tedy ne na tomto blogu a ne pro veřejnost. Hodně jsem se nyní zažrala do dračákové tvorby, a tak přidávám informace o svém světě pro dračí doupě na svůj dračákový blog... který asi stejně čtu jen já, a tak mi poslouží aspoň jako "pídžejovské" zápisky. 
Nicméně po Pacičce a zcela obyčejném psaní o všem možném už se mi taky zastesklo, jenomže vždy, když jsem na blog pomyslela, zarazila jsem se s pocitem naprosté prázdnoty a absencí nápadů o čem psát. Ukrajině a covidu se chci vyhnout, jak to jenom půjde... zrovna tak ekonomická krize mě úplně jako téma neláká... jenomže tyto tři věci nyní prožírají skrz na skrz životy snad všech, tudíž se jim vyhýbá těžko. 

Ale dobrá, zkusím to. 

Istemem

 Můj živote životů,

Ty si jen tak najednou odejdeš?

Ach ne, to ne

Ty, kdo přátelům přátel dáváš život,

Neodcházej do růžových zahrad beze mě

Nechci

Narozeninové mňouky

Říkala jsem si, že ten článek pojmenuji "narozeninové štěky", protože slovo "štěk" evokuje nějaké krátké úryvky nasázené za sebou, mnohdy i nekontextové, zkrátka něco, kde nemusíte psát román, a na shrnutí narozenin by mi tento formát přišel ideální. Jenomže pak jsem si uvědomila, že nejen mé narozeniny, ale i celý můj život provází spíše kočky, ale také že příliš stručně psát neumím, byť bych za to mnohdy byla vděčná, a tak mi nezbývá než vám zde prezentovat spíš táhlé kočičí mňouky. A k tomu samozřejmě fotky, nejsem sadista. 

Měření teploty a jiná sexy opatření

Mohlo by se zdát, že se přidám k davu kritizujícímu hadrychiádu a jiná konečná řešení covidové otázky, ovšem byť nadšením z hadru přes pusu neřvu, mám jedno téma, které kritizuji ještě mnohem raději. Lidi. Ono je to takové vděčné téma, protože to, jak jsou lidi nepoužitelní, se prostě projevuje, ať vlezete, kam vlezete, obzvláště vděčná jsou pak zákoutí online světa - třeba takové temné údolí zvané Facebook. Existuje však ještě jedno na retardy bohatší místo. Zpravidla je to to místo, kde zrovna pracujete...