Masters of Rock: čtvrtek

Kdybych byla FATE postavou, jedním z mých definujících aspektů by byl Masters of Rock, a já vím, že to zní divně, tvrdit, že by to byl můj aspekt, spíš by se asi hodilo říct "koníček" nebo s trochou přeháněk "zlomová událost", ale pravdou je, že poprvé jsem na MoR jela v roce 2010 a už tehdy jsem měla pocit, že mnou ten festival jaksi prorostl... takže to není jen koníček nebo událost, je to nedílná součást života. 

Nebo tedy abych byla konkrétnější: první tak tři roky, co jsem na MoR jezdila, to bezpochyby můj život byl, ty roky 2010, 11 a 12 byly prostě úžasné, něco tak nového a silného jsem do té doby nepoznala. Pak někdy po roce 2014 to nadšení ochablo a v roce 2016 už jsem nejela, znovu jsme s bandou jeli nakouknout až v roce 2019, ale upřímně si z toho ročníku pamatuju jen střípky, pokud vůbec. Letos ovšem měli na MoRu být Lord of the Lost a já bych udělala vše pro to, abych je konečně viděla naživo, tudíž jsem oprášila své nadšení z fesťáku, našla si tam pár dalších věcí, na které jsem se natěšila, a spolu s boyfriendem jsme vyrazili po kurevsky dlouhé odmlce do Vizovic. 

A bylo to boží. 

Mysleli jsme, že nejhorší byla cesta. Byla upřímně velmi chaotická, protože máme kočku, takže vše začalo tím, že jsme ve středu ráno odhodili postel, abychom ji vytáhli a uvěznili v přepravce, pak jsme se šli péct do auta, protože zrovna byly ty nejhorší třicítky a v nepochopitelných čtyřhodinových kolonách jsme protrpěli bez klimatizace a v obavách o kočku až do Budějc. V Budějcích jsme koupili bazén - ne, nedělám si srandu, prostě jsme zajeli do UniHobby a odvezli bazén na zahrádku, co tam máme. Doteď jsme ho nepostavili, ale aspoň už je připravený. Nicméně tehdy jsme ho ještě ani neodváželi, prostě jsme se ho tam stavili koupit s tím, že ho vyzvednem po cestě zpět, a pak jsme na zahrádce předali tatinovi kočku. 

Osvěžili jsme se ledovým pitím a vyrazili dál. Dé Jednička nezklamala a byla vcelku na píču problematická, takže jsem si vzpomněla na Luboše Hrouzka a jeho zatvrzelé cestování vlakem, nicméně po těch kolonách do Budějc už to nebylo tak moc hrozné. Před osmou jsme dorazili do Zlína, vyčerpaní, upečení a šli se ubytovat na studentské koleje. Víte, koleje bývaly vždy levná a vcelku pohodlná ubytovací možnost, ale nepamatovali jsme si, kde jsme to tehdy v roce 2019 přesně byli, takže jsme vzali něco, co se tvářilo být nejblíž nádraží. Ta kurvovina byla na nejvyšší kopci Moravy (aspoň mi to tak vždy po návratu z areálu přišlo), na hajzlech se nesvítilo a bylo to tak drahý, že asi příště zvážíme hotel, protože už by ten rozdíl v ceně byl vážně minimální a v poměru cena:luxus jednoznačně vyhrává hotel. 

Ale nevadí, zdechli jsme na pokoji a šli spát, abychom nabrali síly na náročný den. Tady nastane část, kterou si nepamatuju stoprocentně, ale myslím si, že to bylo ještě v noci ze středy na čtvrtek (ale možná taky ze čtvrtka na pátek), kdy jsme zjistili, že hned na pokoji vedle nás jsou úplně úžasní sousedi. Taky metalisti. A jako jo, to "úžasný" myslím spíš v ironickém slova smyslu, protože nás vzbudili asi ve dvě ráno svým opilým hulákáním, ale nechci jim zase plnohodnotně křivdit, protože to vesměs byli fajn chlapi, jen se neuměli hlasitostně krotit. Takže noc nic moc, ubytování nic moc, cesta nic moc. Začalo to tak hrozně, že jsem pomalu litovala, ale festival měl teprve začít. 

Ve čtvrtek díky bohu nebyla úmorná vedra. Na úplné zahájení jsme jet nechtěli, protože tam tradičně nebyl nikdo zajímavý - myslím, že jsem všehovšudy za ty roky byla na zahájení jen jednou, a to když tam hráli Fleret, ovšem nechci kecat, dost mi to všechno splývá. 

Vyrazili jsme tedy spíš na odpoledne, naším hlavním cílem ostatně ten den byli Battle Beast a neměli jsme ani nic proti Dymytry, kteří byli před nimi, tudíž jsme  vyrazili tak, abychom stihli obě dvě tyto večerní skupiny, a pak se mohli v klidu zase vypařit. 

Jenomže my jsme reálně takoví divní, že místo abychom tam přijeli před tou šestou, dorazili jsme už kolem druhé, protože zkrátka rádi chodíme včas... a rádi prohlížíme areál a nakupujeme. Já vám nemůžu ani napsat, kolik jsme tam hned první den nechali v těch stánkách, to je nelidská suma. Trumflo to i Meru Lunu, kde jsem za jeden korzet dala 300 EUR. No hrozný, ty festivaly. Ale zase jsou to opravdu nádherné věci a vzdát se jich nehodlám. Mera Luna byla jen dvoudenní, stanovali jsme tam celkem tři noci, a i tak jsme tam nakonec skoro žrali hlínu, protože na jídlo už éčka nezbyly. Tady jsme byli trochu připravenější, ale stejně jsem čekala, kdy vyhlásíme bankrot. 

Nechali jsme se sečíst ve Sparku a v 15 jsme přišli k pódiu na April Art. 
Poprvé za celou dobu se mi nepodařilo tam propašovat zrcadlovku, tudíž jsem fotila vše na alternativní foťák, ze kterého ty fotky vypadají, jako bych je fotila bramborou vysranou z kravské prdele, ale jelikož je to foťák kámošky, musím zdůraznit, že je to samozřejmě čistě má chyba a má neschopnost s tím foťákem zacházet, protože sám o sobě je boží. 

April Art

Nikdy jsem o nich neslyšela, ale fakt překvapili. Jako DOBŘE překvapili. Lepší je to asi slyšet a zažít naživo, protože je to dokonalá smršť energie a talentu, která vás nenechá v klidu, pokud nejste dřeva, ale i na studiový poslech je to v pořádku, jen ne úplně přesně ten subžánr, který vyhledávám. Sami se nazvali jako fitness maniaci nebo něco v tom duchu a myslím, že ta hudba o tom dost vypovídá. Kdybych chodila do fitka, tohle si tam pouštím. Kdybych vedla fitko, tohle tam povinně pouštím všem. 

Skladba Superhero mi bude v hlavě znít asi ještě dlouho, takže pokud chcete něco chytlavého, moderního, a přesto tvrdého, klidně je zkuste, stojí to za to. ;) 

No a já jsem April Art vděčná za to, že pro mě byli tak skvělým začátkem MoRu 2023, protože zatímco do té doby se vše jen sralo, najednou všechny chmury tak nějak zmizely, ubytování nezájem, sousedi nezájem. Počasí nám přálo, nebyly tropy, tak jsme si to prostě vychutnali, a dokonce si nečekaně zaskákali. 

Smash Into Pieces

Pak nastoupili SIP, kteří byli rovněž velkou neznámou a rovněž dobrým překvapením. Já nevím, zdá se mi, že za ty roky jsem se stala k hudbě výrazně tolerantnější. I když, tehdy jsem si libovala zase v jiných divnostech, jako je třeba srbská skupina Abonos, to prostě nikdo normální nenazve kvalitní hudbou, ale mně se to přesto strašně zalíbilo. Tehdy. Jenomže tehdy jsem si taky jela striktně v takovém tom gothic ladění a okolní žánry jsem přijímala obtížně, dokonce ani Nightwish mi tolik nesedli, protože kolikrát byli víc power a symphonic, než by mi vyhovovalo. Teď se mi zdá, že jsem barák, který má vždy dveře otevřené... a zavírá je jen Amaranthům a Babymetalu. 

Ale zpět k SIP. Nebyla to tak moc dobře zapamatovatelná skupina, co se hudby týče, jo, bylo to přijemné, bylo to opět vcelku moderní a energické a navazovalo to na projev April Art, ale zatímco zpěvačka April Art byla drak v ženské podobě, zpěvák SIP byl... eh, Justin Bieber, který se dal na metal? Rozhodně tak nevypadal, ale ten zpěv... když jste zavřeli oči a odmysleli si to tvrdé pozadí (myslím tu hudbu, vy sprosťáci), tak to byl jasný Bieber. Ale samozřejmě zpíval opět kvalitně a nějak to s tou hudbou fungovalo. 

Větším vzrušením než zpěvák byl ovšem bubeník, který je asi ikonou (a kapelmajstrem?) celé bandy, neboť fungoval nejen jako člen skupiny, ale i jako maskot. Obvykle ty nejpodivnější vzhledové výstřelky hledáte u zpěváka či zpěvačky, ale tady se prostě bubeník rozhodl, že pozornost bude upřená na něj a jen on si bude diktovat chod koncertu. A šlo mu to dobře. 

Dymytry   

Pak přišli Dymytry, konečně skupina, kterou jsme znala. Těšila jsem se? Ani nevím. Myslím, že prvně jsem je tam zažila v roce 2013 nebo tak nějak, kdy nás zaujali jen Strážnou věží, protože to je mimořádně chytlavé. Pak netuším, kdy jsme je viděli podruhé, ale tehdy mi to přišlo spíš nezáživné, takové o ničem á la Arakain, prostě typický český sound bez přidané hodnoty, hospodský metal. Jenomže pak dropli tu pecku Černobyl, do které jsem se zamilovala v české i anglické verzi. Ne, není to nejlepší píseň na světě, ale je to hodně dobrá píseň, dost na to, aby mě to přilákalo ke stagi v naději, že mi ji zahrají. 

Mimochodem, Černobyl je neskutečně přitažlivé téma, jak ve filmovém, tak hudebním světě. Úplně mimo mísu chci doporučit mystériózní seriál Černobyl: Zona otčužděnija a skladbu Shum (nebo prostě Šum) od Go-A, se kterou téměř vyhráli Eurovizi. On Shum toho zrovna s Černobylem nemá tematicky moc společného, ale ten technofolk k tomu ladí perfektně, nebo tam tu souvislost prostě chci vidět, protože se černobylský sarkofág objevuje právě ve videoklipu k Shumu. 

Tak to bylo na okraj, teď Dymytry. Je to vtipné, protože facebook je permanentně plný hoven o tom, jak je to nejhorší česká kapela a že kvůli tomu, že je pozvali na MoR, už na ten fesťák ti milí komentující nikdy nepřijedou, protože je to poskvrna Diovy památky... no jo, stejně tam na nich bylo plno. Těší mě, že pár frustrovaných strýců na facebooku nikomu žíly netrhá. 

Samotní Dymytry nebyly ani lepší, ani horší než kapely před nimi. Bylo to fajn, bylo to rozhodně fajn, dočkala jsem se Černobylu i Strážné věže, takže jsem happy jak dva grepy, ale hlavní důvod, proč nemůžu říct, že jako celek to bylo lepší než předchozí kapely, je to debilní sedání... Já nevím, proč, když se spousta kapel odnaučila zbytečně rozdělovat fanoušky do wall of death, museli to nahradit dřepěním na prdeli. Jako promiňte, ale mně stačí z tělocviku to skákání normálně, nepotřebuju vyskakovat ze sedu, až si řeknete. Je to nepříjemné. Ne jenom proto, že si musíte sednout, a pak vyskočit, ale hlavně proto, že dřepnete někomu do piva, nebo na vás někdo pivo vylije, máte vedle sebe někoho, kdo se na vás svalí, protože je vožralej nebo tlustší než vy a váš doprovod dohromady, pak se o vás někdo zachytí nebo někdo sjetej chňape po vaší ruce, protože nemůže najít cestu nahoru. No hrůza. Sedání a vyskakování ze sedu bych zakázala. 

Dymytry jsem z nějakého důvodu ani nefotila. Tím, jak jsem je viděla už dvakrát předtím, a podruhé jsem z nich ani nebyla nijak nadšená, pro mě nebyli tak moc zajímaví, abych vytahovala foťák, ale vážně jsem si je - až na to sezení a skákání ze sedu - užila a příště na ně asi půjdu znovu, jen nejspíš dál od pódia, kde už se nehačá. 

No a pak ten zlatý hřeb večera, alespoň pro nás: 

Battle Beast

BB jsme viděli už v roce 2019 a upřímně, celkově byl letos ten line-up hrozně moc podobnej roku 2019, bylo to chvílemi takové déja vu. Ovšem zrovna koncert BB k těm momentům nepatří. I když už jsme je viděli, bylo to tak nějak jiné, ale v tom dobrém slova smyslu. Tehdy jsme je pozorovali spíše z dálky a užívali si atmosféry obecně, zatímco jsme obdivovali Nořinu energii, letos jsme byli blízko, tak blízko, že jsem se součástí té energie stali. 

Víte, ona má Nora takovou podobnou postavu jako já, taky takovej knedlíček, ale do prdele, co dokáže všechno na tom pódiu rozjet, zatímco ještě zpívá, tomu se vyrovnat nemůžu. Částečně tedy proto, že neumím zpívat *sigh*. V roce 2019 podle mě té energie měla "až moc", což zní jako divná stížnost, takže to trochu popíšu: Vzala si švihadlo a minimálně jednu píseň tam stoprocentně věnovala čemusi, co připomínalo vzdáleně spartakiádu. Nebylo to vůbec přirozené, nesedělo to na MoR a nesedělo to k té písni. Nebo to byl možná nějaký easter egg pro skalní fanoušky, který mi unikl, ale vážně mi to přišlo trošku podivné. Letos žádné švihadlo nebylo a místo toho jsem mohla obdivovat opravdu dobrou chorošku. Víte, nikdy, jako fakt NIKDY, jsem nepřemýšlela o choreografii na pódiu. Prostě to obvykle funguje jednoduše: škatulata hejbejte se, zpěvák se někam pohne, kytarista se někam pohne, druhý kytarista / baskytarista zamíří k jednomu z nich, bubeník samozřejmě dřepí chudák furt na místě, a pokud si někdo z členů skupiny vzpomene, že tam je, postaví se vedle něj a paří, jako že si nikdy nepřál nic jiného než být ztracený vzadu vedle bubeníka. Takhle působí taková metalová klasika. Je to dobré, je to nenucené, ale až letos na MoRu mi došlo, že se to musí prostě umět, a BB to umí skvěle. Oni nikdy nenechali ani část pódia prázdnou, vždycky to žilo na všech koutech, vždycky někdo někde byl a hecoval dav a fungoval prostě skvěle. Jasně, že už se mi stalo, že jsem si ten vizuál užila víc než hudbu, zvlášť na fesťáku, ale nikdy se mi nestalo, že by hudbě konkuroval prostý pohyb po pódiu. Oni to v sobě prostě mají. Znějí dobře, vypadají dobře, hýbou se dobře, hecujou dobře. Skupina stvořená pro koncertování. 

Tady už jsem fotky i ořezávala: 

Hned po Battle Beast jsme se vypařili, protože pak měla nastoupit Sonata Arctica a to je skupina, která mě oslovila asi tak jako Fialova drahota. Takže čtvrtek byl relativně krátký, ale hodně náročný. Hopsali jsme tam čtyři skupiny v řadě, ale sakra, užili jsme si to jako nikdy. Všechny tyto čtyři čtvrteční kapely chci vyzdvihnout a vřele doporučit, Battle Beast především. 

Děkuji za přečtení, příští článek bude o té panence, jak jsem slibovala. :D