Při posledním barvovém článku jsem si uvědomila, že jsem sem vlastně nepřidala svůj druhý výlet za sloupanými nátěry.
Tak to musím napravit! Upozorňuji, že zde je výrazně víc fotek než v předchozích dvou článcích.
A začínám unikátními nýty ve zdi sousedního baráku:
Jestli se potřebujete nutně zasmát, vážně doporučuji pustit si to video v předchozím článku. OPRAVDU. Až do konce.
Ale jestli se chcete kochat nějakou tvorbou, a dokonce řekla bych dobrou tvorbou, tak jste tu správně u dnešního článku, neboť konečně prezentuji, co jsem dokončila už asi v říjnu nebo listopadu 2024, ale neměla jsem čas chuť to sem přidat. Na tuto panenku jsem teasovala hned dvakrát, nejprve v rámci třetího "Creating" photoshootu zde (to bylo už v září 2023, damn), a pak znovu v silvestrovském článku.
Zde je tedy jeden z mých nejnovějších výtvorů, sultánka Hürrem podle Velkolepého století.
Tak co? Pomalu nějak přecházíte cukrovku z cukroví, vykašláváte poslední kůstky kaprů a loučíte se se zásobami bramborových salátů?
To období po Vánocích pro mě vždycky bylo něčím smutné, nostalgické, ale nejen to, i jakoby prázdné. Jako byste se rozloučili s přítelem, kterého zase dlouho neuvidíte, a pomalu vás opouští teplo jeho objetí. A s tím veškerá útulnost a svátečnost.
Jenomže letos jsem to takto neprožívala, protože jsem Vánoce promarodila, a tak pro mě teď to období znamená spíše vítání nového přítele: zdraví. Konečně můžu v noci zase dýchat a nebudím se čtyřikrát kvůli kašli. No a tím pádem jsem velmi optimistická, a tudíž vám mohu napsat nový článek... a především vám popřát vše nejlepší do nového roku, spoustu zdraví (to hlavně!), štěstí, peněz, lásky, sexu, přátelství, dračáku, videoher, koček, sladkostí, rodiny, výletů... ve zkratce, ať se vám daří dobře a vyplní se alespoň nějaké sny, když už ne všechny.
A teď nějaké zážitky, fotky a souhrny:
V březnu nás opustila kočička Sefírka, moje nejlepší kamarádka, která mi dělala společnost přes osm let.
V květnu jsme si pořídili dvě nová chlupatíčka a tentokrát jsme se rozhodli dát domov kočičkám z útulku. Obě nás zaujaly na stejné umisťovací výstavě a obě se jmenovaly Princezna. Bylo to pro nás tedy znamení, že si je musíme vzít obě. :) Doma pak dostaly jméno Sachmet a Safiye, něco málo už jsem o jejich jménech i příchodu do nového domova psala TADY, a tak tento článek věnuji čistě jen fotografiím. Rozepíšu se o nich zase někdy jindy. Ještě mnohokrát.
Sachmet:
28. 10. a 3. 11. jsem vyrazila po stopách loupající se barvy pro tento článek, ale jelikož bylo hezky, a hlavně to ještě nebyl ten hnusný šedohnědý podzim, vyfotila jsem k tomu jedny z posledních záchvěvů barev přírody pro tento rok.
Článek obsahuje primárně to, co říká nadpis: červené a žluté listí. Sem tam oranžové. A nějaké další drobnosti.
A furt to není dokonalé. Měla jsem od kreslení až moc dlouhou pauzu na to, abych se měla šanci reálně zlepšit, ale ta chuť konečně dát Prismy trochu důstojnější zpracování prostě převládla.
O co že se jedná? Ach ano, možná už někdo zapomněl (je to ostatně dlouhá doba), že jsem se pustila do divného kreslicího projektu, spočívající v kreslení neexistujících "postav" vzniklých mixováním nějakých prvků mých oblíbených herních postav a zpěváků. Zatím jen zpěvaček, abych byla přesná.
Jak jsem psala ve svém návratovém článku, v říjnu jsem si oblíbila trend odlupující se barvy. Přidala jsem se do facebookové skupiny, kam lidé přidávají své fotografie, a ty mnohdy působí jako abstraktní umělecká díla. Stačí najít tu správnou kombinaci barev a tvarů a mistrovské dílo je na světě.
Sama jsem tak 28. 10. vyrazila ven a vyfotila pár svých prvotin.
Některé fotky níže jsou drobně upravované (hlavně ořezávané), ale převážně jsem se snažila zachovat přirozený dojem. Úplně na konci článku jsou pak pro srovnání některá má oblíbená díla přímo ze skupiny, abyste měli představu, na co cílím.
<<O MÉM NÁVRATU K BLOGU (předchozí článek)
Tak počkat, nebýt té hniloby, zní to skoro jak ezokravina o menstruaci. Něco na způsob "udělejte si nanuk z menstruační krve". Sakra. Přísahám, že tam směřovat nechci. Nikdy.
Tohle je mnohem zajímavější téma. Jde totiž o knihu. Ano, knihy jsou něco, na co recenze moc často nepíši (dokonce jsem tady na to neměla vůbec rubriku, tak jsem se rozhodla hodit to prostě do Edirne). Důvod je prostý: není to metal příliš nečtu. Nebo respektive čtu knihy do školy, které jsou fajn a zajímavé, jak jen knihy do školy zajímavé být mohou, ale když na to píšete x seminárek, nemáte už potom tu potřebu psát ještě recenze na blog. A mimo sérii školních knih jsem se dostala jen k Potterovi. Zase. Po sto dvacáté osmé. Nicméně v lednu tohoto roku (ehm, když to po sobě čtu, uvědomujiis, že tento článek mám rozepsaný od LÉTA 2023, takže ne, nevyšlo to letos, bylo to v lednu 2023) vyšla kniha, která nemá s Harrym vůbec nic společného, a přesto mě zaujala natolik, že jsem si ji okamžitě musela koupit. Protože... protože to vlastně je metal v knižní podobě. Takový brutální fantasy metal.
Takže zde je: moje první recenze knihy
(je to dlouhé a milionkrát upravované)
... je občas divný, ale i přese všechno, jsem stále tady. Tedy ne tady jako na blogu, neboť jste si asi všimli, kdokoliv, kdo sem zabrousil, že je to tu už rok mrtvé. Tedy k ročnímu výročí úmrtí tohoto blogu jsem se rozhodla přijít s článkovou nekromancií a sepsat alespoň něco málo o tom, co se událo.
