Něco o krvi, hnilobě, magii a cyklech

<<O MÉM NÁVRATU K BLOGU (předchozí článek)

Tak počkat, nebýt té hniloby, zní to skoro jak ezokravina o menstruaci. Něco na způsob "udělejte si nanuk z menstruační krve". Sakra. Přísahám, že tam směřovat nechci. Nikdy.

Tohle je mnohem zajímavější téma. Jde totiž o knihu. Ano, knihy jsou něco, na co recenze moc často nepíši (dokonce jsem tady na to neměla vůbec rubriku, tak jsem se rozhodla hodit to prostě do Edirne). Důvod je prostý: není to metal příliš nečtu. Nebo respektive čtu knihy do školy, které jsou fajn a zajímavé, jak jen knihy do školy zajímavé být mohou, ale když na to píšete x seminárek, nemáte už potom tu potřebu psát ještě recenze na blog. A mimo sérii školních knih jsem se dostala jen k Potterovi. Zase. Po sto dvacáté osmé. Nicméně v lednu tohoto roku (ehm, když to po sobě čtu, uvědomujiis, že tento článek mám rozepsaný od LÉTA 2023, takže ne, nevyšlo to letos, bylo to v lednu 2023) vyšla kniha, která nemá s Harrym vůbec nic společného, a přesto mě zaujala natolik, že jsem si ji okamžitě musela koupit. Protože... protože to vlastně je metal v knižní podobě. Takový brutální fantasy metal.
Takže zde je: moje první recenze knihy
(je to dlouhé a milionkrát upravované)

Jak jsem podotkla na začátku, recenze je rozepsaná už z loňska. Tehdy jsem ji nedokončila, protože i když jsem chtěla vypíchnout, jak moc knihu miluji a jak moc mě oslovila, vždycky jsem sklouzla ke kritice, která pozitivně nevyznívala. Protože šťourat se v literatuře a hledat vedle toho dobrého i to špatné je v podstatě "moje práce". Ne ofiko práce, ale škola. Deformace studijním oborem. Nakonec jsem se tedy rozhodla to dost osekat, abych nezabíhala zbytečně do detailů, kterými bych výsledný dojem akorát zkazila. Tedy... ono to osekaně moc působit nebude, pořád je to dost dlouhé, ale zbavila jsem se spousty věcí, věřte mi. Prosím. :D

ELEVENTH CYCLE
(dále EC)

Na začátek hned zdůrazním, že jsem se do knihy po prvních dvou stránkách zamilovala a vřele ji doporučuji všem. Primárně tedy všem, kdo umí anglicky, znají Dark Souls a rádi čtou depresivní fantasy soulsovky.
Proč je ale tak důležité zdůraznit, že jsem se do knihy vlastně zamilovala? Protože jak už jsem předeslala, se zde může objevit i negativní kritika. 

Nebudu tady popisovat děj (nebo ne úplně celý) ani se rozplývat nad oblíbenými pasážemi, ale chci, abyste si představili oblak dokonalosti a do něj pomalu zasazovali jednotlivé výtky, které zde zmíním. Pak asi dostanete přesný obraz toho, jaká kniha je. Jen nesmíte při čtení všeho toho negativního zapomenout, že to začalo pozitivně.

Série: Mistland
Kniha 1.: Eleventh Cycle
Autor: Kian N. Ardalan
Rok vydání: 2023
Žánr: temné fantasy
Počet stran:
Hodnocení: 9/10

Knihu jsem koupila z druhé ruky přes německý Amazon. Dorazila tedy spíše v salátoidním stavu, ale to je mi jedno, protože nepatřím mezi knižní feťáky a závisláky, kteří milují vůni nových knih a nejradši by čerstvý úlovek dávali spát do samostatné dětské postýlky s hedvábnou dečkou. Kdepak, já jsem člověk, který žere obsah, ale s obalem dělá naprosto nechutné věci. Většina mých knih je proto tak nějak v rozkladu, ale já zastávám názor, že je to jak jizvy válečníka: musí být vidět pořádné šrámy, aby vám tu bitvu někdo věřil. Takže mi dorazil předsalát, který jsem zatím nedosalátila, ale možná na to dojde, až to budu číst podruhé. [Edit 2024: Už jsem dospěla do stádia knihofeťákovské vadnosti a knihu jsem vystavila ve vitríně, takže ne, stále z ní není opravdový full salát.]

Kniha mi dorazila v angličtině a netuším, zda má český překlad. Pokud ho někdy mít bude, asi si ho koupím taky už jen pro to srovnání, protože lingvistická stránka je to, co mě na knize zajímá jako první (ehm, říkala jsem něco o té deformaci oborem, že jo?)
Eleventh Cycle je v tomto ohledu specifický. 

JAZYKOVÝ ODKAZ DARK SOULS

Jen pro upřesnění: Já tady stále opakuji nějaké Dark Souls, ale co to vůbec je, že? Četl to někdy někdo? Hypoteticky ano - v podobě Berserk mangy, ze které DS v mnoha ohledech vychází - ale DS je sám o sobě titul videohry. Samozřejmě že když jde o mě, musí se to stočit na hru nebo hudbu, nevím, co jste čekali. Nicméně zde je to naprosto relevantní. Každá kritika nebo i jen kratičké shrnutí na internetu, které k této knize vyšlo, zmiňuje, že se jedná o DS fantasy, někdy si lidé dokonce stěžují, že je to "až moc Dark Souls", ale to jsou hlasy plebů, kteří nechápou, že neexistuje nic jako až moc Dark Souls, Dark Souls není nikdy moc. *Říká někdo, kdo to nikdy nedohrál*

Série Dark Souls a na ni svým způsobem navazující tituly Elden Ring a Bloodborne a všechny tyto temné fantasy soulsovky od From Software jsou videohry definující minimálně jednu generaci gamerů. Vedle poutavého loru, drsného světa, těžkých bossfightů a působivých designových prvků se soulsovky proslavily používáním knižní až zastaralé angličtiny a neotřelých jazykových obratů. Zejména původní DS staví svůj hlavní příběh mimo jiné na kontrastu angličtiny a starší angličtiny. Když píšu "angličtiny", myslím tím stále velmi knižní angličtinu, kterou za normálních okolností mluví maximálně šprti, co přečetli celého Shakespeara a snaží se v jeho duchu působit na úrovni. A když mluvím o "starší angličtině", myslím tím Shakespeara samotného. Nebo ještě něco staršího se slovní zásobou, kterou by rozluštil snad jen Tolkien.

I EC se snaží o vzletnou angličtinu a sem tam tu starou angličtinu, není to ovšem jen "módní doplněk" bez účelu. V Dark Souls stará angličtina měla například funkci "falešného proroctví". Staře ten jazyk měl znít pro to, aby lidé věřili, že proroctví je pravé (to máme zakořeněné i teď: že co je staré, to se prostě nezpochybňuje).
V EC jsou tímto jazykem psány především krátké citáty na začátku každé kapitoly. Tyto citáty jsou "smyšlenými" citáty z děl, která jsou platná v rámci světa knihy. Někdy se jedná jen o výroky postav, o kterých není známo, kdo je kdy a proč zapsal, ale jsou zkrátka zaznamenané a nastiňují různé oficiální i neoficiální úhly pohledu na náboženství a historii. Tímto způsobem EC navazuje na DS určitou myšlenkou účelné starobylosti. A je to super. Jelikož ovšem v DS změna jazyka znamenala pro všímavé varovnou kontrolku "zde něco nesedí" a poukazovala na faleš, napadá mě, že možná i tyto citáty mají podobnou funkci a kladou si za úkol vykreslovat svět takový, jaký vlastně není, ale někomu by se velmi hodilo, aby ho tak lidé vnímali.
V Dark Souls rovněž stará angličtina patřila bohům, od kterých ono falešné proroctví vzešlo. I v EC mluví král Elders (dále pro zjednodušení bohové), tzv. High King (dále prostě jen král, protože zde nechci zabřednout do překladu zhuleného vládce), právě staroangličtinou. Jeho pasáže jsou rovněž tučně zvýrazněné, což jednak samozřejmě působí na čtenáře tím hezkým "tady si představ, že jeho hlas je opravdu zvučný a silnější než všechny ostatní", ale zrovna tak to vizuálně podtrhuje onen kontrast mezi oběma jazyky. Ten kontrast je v EC totiž výrazně větší než v DS. I když jsem psala, že i EC pracuje s knižní angličtinou, mnohem častěji zabíhá do slangových výrazů, pracuje s hospodskou mluvou, vadami řeči a vulgarismy, někdy opravdu tou nejhnusnější formou vulgarismů. Bohužel nejsem takový expert angličtinář, abych se tu pouštěla do hlubší analýzy, takže povrchový postřeh musí stačit.
Nic z toho zatím není výtka, naopak já si v jazykových kontrastech libuji, i když je to cizí jazyk a nemám tu možnost do něj proniknout tolik hluboce jako do češtiny.

SLOVNÍ ZÁSOBA

Je velmi bohatá a většinou s ní autor pracuje dobře, nicméně v jedné pasáži, asi kolem prostředku knihy, se z nějakého důvodu přemnožilo vejce neboli "egg". Možná tam bylo celou dobu, ale v jedné pasáži začalo působit jako vejce na oko. Každý druhý předmět se začal podobal vejci. Hlavice hole měla tvar vejce, hlavní postavě se zaseklo v krku vejce (možná jako knedlík v krku?), k jídlu měli vejce, nádor byl velký jako vejce... Vejce má pro přirovnání praktický tvar a vhodnou velikost, ale asi by stálo za to ta přirovnání rozmělnit do zbytku knihy a ne je nashromáždit na pět stránek za sebou.Ono to pak docela už výrazně narušuje tok textu.

Tok textu narušuje občas opakování všeobecně. Je jasné, že když se motáte kolem jednoho tématu, budou padat spolu související věty, ale asi třikrát se mi stalo, že postavy vyloženě zopakovaly totéž, aniž by to bylo nezbytně nutné. Repetice by měla budovat nějaké napětí, měla by cílit k vyvrcholení nebo vyjadřovat například frustraci, ale když postava řekne jednu větu, následně ji vypravěč přeruší svým dlouhým popisem scény, a poté řekne nějaká postava (ať už ta stejná, nebo jiná), v podstatě totéž, použije dokonce stejná slova, jen to třeba zakomponuje do delšího souvětí (a ani to občas ne), pak to působí trochu divně. Není to naštěstí nešvar, který by se proplétal celou knihou.

Sex. Sex je super věc, v angličtině ovšem mimo již zjevného znamená i pohlaví. A jsou věty, ve kterých užití tohoto slova dává smysl, třeba jako když někomu vysvětlujete mytologii toho světa a konkrétně zmiňujete, že bůh stvořil dvě pohlaví, aby se lidi množili. Fajn. Když ale máte erotické scény, ať už jsou dobrovolné, nebo ne, ať už jsou hezké, nebo ne, nepřijde mně osobně ani v češtině, ani v angličtině vhodné používat slovo "pohlaví". Působí to pak trochu dojmem, jako by text psala umělá inteligence, která chápe význam, ale nechápe nuance. V češtině vás věta "sahal jí na pohlaví" nevtáhne zdaleka tak jako... no to tady nemůžu napsat, ale asi máte svou představu. V angličtině mi to osobně přijde stejně tak suché. 

SEX OBECNĚ

Navážu na sex a přejdu od slova jako takového k opravdovému sexu v knize. Kniha je psaná mužem, ale polovina hlavních hrdinů jsou vlastně ženy. Psát něco z pohledu opačného pohlaví není vždy tak náročné, protože jsme přece jen všichni lidi a existují zkušenosti, které máme podobné nebo stejné. Zároveň ve fantasy světě můžete spoléhat na to, že zkušenosti, jaké zažijou postavy, nemá vlastně žádný čtenář, pak pohlaví nehraje roli vůbec. Je ale něco, u čeho mají asi obě pohlaví úplně jiné zkušenosti, a přitom to znají téměř všichni čtenáři: sex. A popisovat sex z pohledu opačného pohlaví už je trochu náročnější úkol. Nemyslím ani tak to, jak to mechanicky funguje, ale spíš, co se u toho může druhému pohlaví honit hlavou, kam to chce směřovat, po čem touží... 

Upřímně si nemyslím, že by ženské postavy byly napsané celkově špatně, hodně tomu pomáhá jak ten fantasy efekt odloučení, tak fakt, že ani jedna z hlavních hrdinek není typická lady, ale má v sobě cosi, čím si je autor přiblíží - jedna se chová spíše jako muž, protože je v armádě a snaží se mužům vyrovnat, a povaha druhé je formována strašně jednoduše dvěma věcmi: utrpením a čarodějnictvím. Nicméně sex, to je věc, u které je jedno, jestli je hrdinka vojanda nebo čarodějka. Je jedno, jestli je to kurva nebo princezna. Dokud autor popisuje, co ta žena reálně chce a co cítí, mělo by to jít ruku v ruce s tím, co ženy obvykle chtějí a cítí, pokud není pro knihu relevantní, že by zrovna tato postava toužila po něčem jiném. A to si myslím, že autor zkrátka nevystihl, nebo ne vždy.

Se sexem souvisí i další bod: všechny erotické scény vždy přišly jak blesk z čistého nebe. Někdy to dává smysl: cítíte se tak mizerně, že to ze sebe musíte vymasturbovat. Ale někdy to působí spíš nuceně, jako by se autor prostě potřeboval vybít. Já vím, ono to teď vypadá, že kniha o ničem jiném není. Naopak. Právě proto, že dobrou polovinu se kniha o těchto tématech téměř ani nezmiňuje, jejich zakomponování později v akci působí strašně náhle. Nemyslím, že je to vyloženě výtka, protože si dokážu představit, jak se věci v životě sehrajou strašně náhodně a jedna smrt vede k sexu nebo něco podobného, ale stejně mi ten náhodný sex přijde jako dostatečně výrazný rys, který chci vypíchnout. Minimálně při prvním čtení to dokáže rušit, nebo aspoň překvapit.

Erotické příběhy byly jednou z prvních věcí, které jsem začala tehdy asi v jedenácti letech na internetu číst, takže to není téma, kterému bych se vyhýbala a které by mi bylo neznámé, tak nechci, abyste si mysleli, že tady tyto scény haním čistě z důvodu, že jsem přehnaně prudérní. Nicméně je ještě jedna věc, která mi na sexuálních scénách trochu vadila - a tím se opět vrátím ke slovní zásobě. Kromě divného užití slova "pohlaví" mi přišlo, jako by spousta těch scén, zejména masturbačních, byla jako přes kopírák. I když si to ty ženy dělaly jinými způsoby a za jiných podmínek, vždy to bylo z důvodu, že v sobě hromadily nějaký vztek nebo jiný druh napětí, a vždy tam byla užita velmi podobná slova pro popis jejich pohybu prstů a rozlévání rozkoše... A přitom taková krásná věc jde popsat miliony slov. Opět jsem při těch scénách dostala trochu pocit, jako by to psala umělá inteligence, takový ten prompt: masturbace popisuj tímto způsobem.

POSTAVY

Máme zde pět hlavních postav: Ievarus, Dalila, Nora, Erefiel a Chroma.
Obálka knihy je trochu zmiňuje a říká, že "vše není jen o bozích a do osudu Minethrie zasáhnou i čtyři smrtelníci" (je to zjednodušený překlad). Člověk by částečně získal dojem, že kniha bude primárně tedy o božských záležitostech, které budou hýbat světem, ale do celého toho soukolí se připletou smrtelníci, kteří něco nebo někoho změní. 

Realita je trochu jiná. Kniha je primárně o těchto čtyřech postavách a o jejich příbězích. Ti čtyři smrtelníci jsou všichni výše jmenovaní vyjma Ievara, o kterém se rozepíšu podrobně asi na několika místech v rámci tohoto rozboru. Jsou to právě osobní příběhy Dalily, Nory, Erefiela a Chromy, které hýbou celou knihou, které stojí za jejich utrpeními, radostmi, ztrátami a úspěchy. Jakákoliv božská moc je minimálně pro tuto první knihu série spíše nerelevantní. Naopak by možná bylo lepší, kdyby jakékoliv božství bylo z knihy vypuštěno úplně, nebo alespoň upozaděno do větší míry, protože takto úryvky, které se bohům věnují, působí strašně násilně naroubované na příběhy čtyř smrtelníků. A ty příběhy samy o sobě jsou hodně dobré a silné, tudíž vůbec nepotřebují násilné roubování. Já chápu, že ten příběh je vždy epičtější, když víte, že nejde jen o jednu řádovou sestru, ale o celý pantheon, ve který věří či nevěří, pokud ale jakožto autor rovnou víte, že těch knih má být víc, možná by některé informace mohly být zkrátka přesunuty do dalšího dílu. Nebo by příběhy těch postav neměly být tak strašně moc odloučené od "božských sraček", aby pak božské zapojení nepůsobilo jako pěst na oko. Do příběhu vesnické holky, válečnice a válečného zajatce zkrátka cokoliv božského vkládáte obtížně.

Kapitoly jsou vždy psané z pohledu jedné z postavy ich-formou a jsou nadepsané jménem té postavy. Jedinou výjimkou je právě Ievarus, který je čerstvě zrozenou bezpohlavní božskou bytostí bez emocí, názorů a vlastně asi ani nechápe vlastní "já" a funkci svého jména, tudíž jeho kapitoly nejsou nadepsané žádným jménem, nadpis tam prostě chybí a místo něj tam stojí osamocený úvodní citát.
Jeho kapitoly ani nejsou v ich-formě a jsou velmi krátké, stručně popisující záblesky z Ievarova tréninku mezi bohy.
Je vlastně dobře, že jeho kapitoly nejsou v ich-formě - dobře je to zejména pro potenciální překladatele. Sem tam se příběhem totiž mihne otázka Ievarova pohlaví, přičemž, jak už jsem zmínila, jakožto božská entita prostě pohlaví nemá, a když o něm lidé mluví, používají zájmeno "they" (oni). Důvod, proč já zvolila mužský rod, když o něm mluvím, je zjednodušení. Plus fakt, že Ievarus je ten týpek z obálky, kterou můžete vidět výše. V jedné pasáži mu rovněž sama Dalila řekla, že má nějaké ženské rysy, ale převážně vnímá jeho tělo jako mužské. Ievarus rovněž obdržel od krále titul Stříbrný princ a nakonec jméno končící na -us obvykle znalcům latiny evokuje mužský rod.

Jsou to úplně jednoznačné důkazy pro určení pohlaví jako mužského? Bohužel ne. Ievarus je něco, čemu se říká "Seed" (semeno, sémě, zrno, jádro, zárodek atd.)

Seed zde znamená nejen označení této božské osoby, ale hlavně časového úseku, který s sebou přinese. Eleventh cycle (jedenáctý cyklus) je odkazem právě na cyklus, který nastal s příchodem Ievara. Je to zjednodušeně celá éra a Ievarus je jejím ztělesněním. A víte, kde se "Seed" používá ještě jako jednotka měření času? Ve Skyrimu. Víte, jak je to relevantní? Skyrim je videohra, ve které lidé neuctívají klasické bohy, ale tzv. deadric princes - nebojte se, má to rozuzlení - tito deadričtí princové jsou bezpohlavní božské osoby, které někdy mohou být jen změtí očí a chapadel (Herma Mora) nebo vypadají humanoidně s jasnými ženskými či mužskými rysy - Azura je jednoznačně žensky vypadající daedrický princ, a i když všechny tyto daedry nesou titul princ, nikoho ve Skyrimu by nenapadlo mluvit o Azuře jako o "něm" nebo "nich", je to prostě "ona". Ale je to princ. Že EC je inspirován videohrami, je naprosto zjevné, autor připouští inspiraci Dark Souls, ale jsem si jistá, že Skyrim hrál rovněž svou roli. Možná ne přímo Skyrim, možná jiný díl Elder Scrolls, ale snad aspoň víte, o jakém světě se bavíme. Jak titul princ pro něco bezpohlavního, tak název Seed pro cosi čas-určující jde zde úplně jasným pokývnutím k Bugthesdě.

A pak to jméno končící na -us. V roce 2023 vyšla nová videohra v souls-žánru jménem Lords of the Fallen. Není bůh ví jak dokonalá a rozhodně EC nepředcházela, tudíž ji nepovažuji za inspiraci. Ale je to jediný případ, kde jsem se setkala s ženskou postavou se jménem končícím na -us, a to je jeden z bossů jménem Gaverus. Není to kdovíjak silný argument, neboť jak říkám, EC byl určitě rozpracovaný dávno před tím, než první trailery LOTF spatřily světlo světa, ale je to další důkaz, že byť vám všechny signály ukazují na jedno pohlaví, nemusí to tak vždy být.

Protože je to ale smyšlená postava a nějak mě netrápí, jestli ji urazím, budu o něm dál psát jakožto o "něm", dokud si v některém z budoucích dílů (které doufám vyjdou brzy) nevybere ženský rod.

KOMPOZICE

Tohle je asi to nejdůležitější. Když už máte představu o tom, že kniha je vlastně super, jen místy psaná zvláštní volbou slov a prosycena zcela náhodným sexem, přichází na řadu zasadit tato pozorování do uceleného rámce. 

V knize uplyne od začátku tuším šest let, tato léta neplynou nijak postupně, skok se odehraje v první polovině knihy. Na začátku se stanou nějaké sračky a pak se skočí do doby, kdy postavy procházejí klidovým obdobím, než je doženou jiné sračky.
Ničemu to moc nevadí, jen jedna věc je na tom zvláštní: Na počátku totiž čeká lid velká událost, od které si hodně slibují - příchod nového Seedu a zahájení nové éry, jenomže pak vše ustane. Nová éra naplno nezačne, dokud se Seed nezhostí vlády, a po celých těch šest let se jí nezhostil. Proč? Protože zatímco pro lidi plynulo šest let běžně (ehm, tedy, v knize má rok 10 měsíců a každý Seed přidá jeden, tudíž s příchodem jedenáctého Seedu je to jedenáct měsíců v roce), Ievarus žil odděleně v sídle bohů, kde čas plyne jinak, a po celou dobu se trénoval v boji. Jeho úkolem je totiž takové to neslané nemastné bojovat proti zlu. Opravdu je to tam řečeno takto nekonkrétně, což je super, myslím, že to bude mít nějaký dvojjaký význam.
Jenomže ani za celých těch šest let není Ievarus králem považován za připraveného, neboť i když v boji vyniká, mentálně je na tom asi jako zvíře dívající se do zrcadla a snažící se pochopit, co odráží. Chápe, že má bojovat se zlem, ale jeho jedinou motivací je, že je mu to řečeno králem. Což nestačí. 

Je to zvláštní, protože v knize se vyskytují postavy, které zpochybňují krále a všechny bohy a vše s touto božskou šaškárnou související, ale kdyby král skutečně své Seedy manipuloval, snažil by se je naučit něco o světě a pomáhal jim otevřít oči? Možná. Možná je to vše komplikovanější, než se zdá. 

Ale zpět ke kompozici: Postavy jako Dalila, Chroma, Nora a Erefiel jsou relativně normálními v porovnání s Ievarem. Erefiel má nějaký nadlidský původ a Chroma je cosi na způsob ogra (v knize je tato rasa nazývána akkar), Dalila a Nora jsou ovšem obyčejné lidské ženy. Ať už jsou postavy čímkoliv, kniha se věnuje primárně jim a ne Ievarovi; Dalilu, Noru a Chromu neustále pronásledují problémy, za které si většinou nemůžou sami. Zvláště Nořina dějová linka je naprosto brutální a chvílemi nechutná.
Dalilina dějová linka je to, co jsem od knihy původně čekala: objevování magie, odhalování tajemství náboženských řádů, pátrání po pravdě, nevědomost, kdo je přítel a kdo nepřítel, dokonce sem tam mé oblíbené vyšetřování rituálních vražd - to jsou totiž věci, které jsou mi tematicky blízké, ráda je zapojuji i do vlastních příběhů a sedne mi to.
Chromova dějová linka je naopak něco, k čemu jsem neměla vztah nikdy: začínal v osadě akkarských zajatců a jeho dějovou linku formovalo hledání místa mezi akkary a lidmi, vztahy s rodinou, touha vrátit se ke klanu, zavděčit se náčelníkovi, najít svého otce... Je vcelku jedno, jestli toto téma patří mezi má vyhledávaná, podstatné je, že tady bylo zpracované dobře a bavilo mě. Nejlepší na tom ovšem byla skutečnost, že byť všechny ty dějové linky byly nesmírně rozdílné, tím celkovým laděním utvářely funkční celek a poměrně smysluplně vykreslovaly sociální stránku světa a nastiňovaly tu stejnou, krásně temnou a drsnou, atmosféru světa. Tyto pasáže dokázaly věrohodně představit nejen hlavní postavy, ale i jejich funkci v rámci jejich prostředí; interakce s okolím a jinými postavami působí velmi přirozeně a zajímavě, jejich aktivity celkově jsou nenucené a smysluplné, a přitom kolikrát pro čtenáře nečekané, tudíž nás udržují v napětí. Pro tuto část nemám nejmenší výtky.

Všechny tyto zdánlivě nesouvisející postavy se párkrát náhodně potkají a seznámí různými způsoby, nakonec je ovšem pevně spojí až Ievarus, který je vyslán mezi lidi, aby se naučil emoce. Toto je zvrat, který nepřichází nijak brzy, asi celou první polovinu je kniha zaměřena převážně na běžná utrpení hlavních postav, ale v polovině přichází Seed, aby vše rozvrátil. Nebo ne?

Tahle část pro mě byla asi největším zklamáním. Ievarus je zajímavá postava, je mysteriózní a mocná, ale myslím, že s ní autor neumí moc pracovat. Nebo možná měl prostě jinou představu než já, což je v pořádku, ale zaprvé hledání emocí mezi lidmi mi přišlo trochu jako disneyovský námět, zadruhé aby se Ievarus naučil emocím, přilepil se na Dalilu způsobem, že se od ní nehnul a dělal jí tichý stín. Dalila ho pak v několika pasážích popisovala jako spíše otravného a frustrujícího, což asi může být realistické, protože jsme lidi a otravuje nás kde co, na druhou stranu mi to přišlo jako strašné dehonestování božské bytosti, ale ne dehonestování, které by bylo dobré a zasáhlo do příběhu, nýbrž vyloženě jako by si autor shazoval vlastní postavu, jako by Dalilinými nadávkami hledal omluvu, proč Ievarus nic nedělá.

Co se toho disneyovského ladění týče, ještě to rozvinu:
Ievarus slyšel příběh o hrdinovi z dávných dob, který musel najít ve světě svůj soucit, naději, vztek, vůli a strach. Přesně tyto emoce se pak Ievarus vydal hledat, ale ne jako abstraktní aspekty, nýbrž jako konkrétní lidi, kteří měli tyto emoce zastupovat svými skutky a smýšlením.
Dalila byla kvůli svému čarodějnictví donucena stát se řádovou sestrou, v rámci řádu konala dobro a starala se o nemocné, díky tomuto se stala soucitem. Že soucit je zde spíše vynucený a rozhodně to není jádro její osobnosti, je jasné od začátku každému čtenáři. To je ta dobrá část, líbí se mi fakt, že Ievarus se vydal hledat jen omezené množství aspektů a naráží na to, že lidi zkrátka nesedí tak dokonale do jeho škatulek, že svět je plný přetvářky a jedna emoce se přelévá v druhou. Mohlo to být ovšem ještě důraznější, kniha na tento problém naráží jen párkrát a jen okrajově.

Co mi na této části ovšem vyloženě vadilo, je fakt, že se Ievarus stal strašně pasivním. On nikdy nebyl stoprocentně aktivní, protože je od začátku v procesu učení, ale když vám do příběhu zasáhne božská bytost, je škoda mít ji jenom jako přívěsek: přišla tam Dalila, která udělala všechno tohle, jo a někde v povzdálí tam stál Ievarus. Samozřejmě když dáte božské bytosti příliš velkou aktivní moc, znamená to, že hlavní postavy pak nebudou muset řešit žádné problémy. Máme s sebou boha, on to obstará. Jenomže ten důvod pro pasivitu byl velmi povrchní. Vše na Ievarovi bylo povrchní. Neměl osobnost a neměl jinou funkci než: potřebujeme, aby se hlavní postavy dostaly do sídla bohů, tak jak je tam dostaneme? Aha, Stříbrný princ půjde lovit aspekty a vezme si je s sebou. Ievarus pak nepůsobil vůbec jako postava, ale spíše jako prostředek. A možná i tohle byl účel, možná to jde ruku v ruce s názory krále, který potřebuje Seedy jako nástroj k něčemu... Kdo ví.

Tato pasáž teoreticky nikdy neskončila, jen na sebe nabalila větší konflikty, které průběžně eskalovaly celým příběhem. Což je trochu problematické, protože na začátku se nakouslo nepřeberné množství věcí a jen máloco bylo dotaženo do konce. A já vím, že na postavy čeká pokračování, že ten příběh se bude rozvíjet dál a vyjde další díl (někdy), jenomže to, co čeká na rozuzlení, není jen výsledek války, o kterém se samozřejmě dozvíme, ale i drobnosti, které si ne každý bude pamatovat. 

I já jich spoustu vypustila, namátkově si vybavím Mother Fae. Dalila, když vstoupila do řádu, dostala titul Sestra a po šesti letech, kdy se věnovala službe potřebným, jí byl dán titul Matka, který nosily všechny služebně starší ženy. Oficiálně se jí říkalo tedy Matka Dalila (jen podotýkám, že jí bylo tou dobou asi osmnáct), ale protože měla sny o vílách a mluvila o nich, začalo se jí přezdívat Matka Víla. Toto tam bylo zmíněné v jedné kapitole. Pak ale zmizely víly jak ze snů, tak z jejího jména. Druhým takovým téměř zapomenutým příkladem je Bezejmený Seed, který byl před Ievarem a měl se stát jedenáctým, nicméně za jeho vlády se stalo něco, co bylo vymazáno z paměti světa, a identita tohoto zakázaného Seedu je navždy ztracena. Myslím, že tento Seed byl v příběhu zmíněn asi dvakrát, ale ani jednou ta zmínka k ničemu nevedla. Vrátí se k tomu autor? Bylo to důležité? Bude to důležité? Míst, u kterých jsem si kladla stejnou otázku, bylo strašně moc a mám obavy, že už to nikdy důležité nebude. 

Když uzavřu kompozici, která se tedy nakonec stala částečně i kritikou děje, musím samozřejmě zmínit závěr knihy: Ten byl velmi uspěchaný. Já vím, že jsem na začátku článku psala, ať si představíte knihu jako dokonalou, ale přece jen je jedno místo, kde tato celková dokonalost neplatí, a to je právě úplný konec, posledních pár stránek.
Jedna z hlavních postav zemře a nikdo to příliš neřeší. Ano, jsou postavy, které to naštve, ale z té knihy to necítíte, je to tam prostě jen napsané. Samotná smrt měla být asi důsledkem epického souboje, ale působila spíše zbytečně a uspěchaně. A přesně tak působí pak i případné truchlení, pokud vůbec na nějaké dojde.
Jiná hlavní postava zažije během pár stránek úplně neskutečný zvrat v emocích. A částečně je to fajn, protože jsem už dříve zmínila, že žádná z hlavních postav nepředstavuje jenom ten aspekt, pro který si postavu Ievarus vybral, ale tento zvrat byl tak náhlý, že skoro až připomínal ty pasáže se sexem: možná trochu více "předehry" by nebylo na škodu. Byla to stejná situace, jako když se z Daenerys stala šílená královna. Mnozí fanoušci tvrdí, že přece vše, čím si prošla, budovalo jednoznačně cestu k šílenství, ale je rozdíl mezitím vědět, že si postava prochází nějakými sračkami, a vidět, jak ji to reálně drtí. Ani v případě Daenerys, ani v případě této postavy mi to nepřišlo dostatečně dobře vykreslené.
Reálně se může stát, že navenek působíte neustále sluníčkově, ale sžírá vás taková temnota, že o ní nikdo neví, vzpomeňte si na Robina Williamse.
Ale kniha není reálný život. Víte, co v ní působí realisticky? To, čemu čtenář uvěří. Víte, čemu uvěří čtenář? Tomu, k čemu budujete smysluplnou cestu. To tady nebylo. Nebo možná bylo, ale tak upozaděno, že tomu nešlo věnovat při prvním přečtení dostatečnou pozornost. A zde se sbíhá už má předchozí kritika do jasného vyústění: Kniha je tak zahlcena podněty, minidějovými zvraty a linkami, že čtenář neví, co sledovat. Každý ten podnět je mimořádně zajímavý a jsem ráda, že je jich kniha plná, jenomže občas to trochu působí dojmem, že se v nich ztrácel i autor a nedotáhl je. A pak v závěru rushnul to, co pro něj bylo nejdůležitější: disneyovské putování za aspekty.
Tím totiž kniha končí. Nevadí mi to takto napsat, nepovažuji to za spoiler, protože to vlastně není jediná dějová linka, a i když by měla asi být hlavní, nepůsobí jako hlavní dějová linka, tudíž jo, je to spoiler, ale tak okrajový, že mi ho snad prominete. Ievarus je připraven stát se plnohodnotným Seedem, neboť králi odvyprávěl to, co je každému jasné od začátku jeho putování: že emoce nejsou tak jednoduché. To, že si Ievarus tento fakt uvědomí, je bezpochyby zajímavé pro něj, ale je to tak moc zajímavé i pro čtenáře? Myslím, že nejzajímavější je, když se spolu s postavami dozvídají čtenáři něco nového, napětí zde ze závěru zcela vyprchalo a bylo to jen takové uzavření pro uzavření. 

Prostě to nebyl dobrý závěr. Uzavřelo to jen asi tři dějové linky, z toho jednu to uzavřelo zbytečnou smrtí, a čtenáří nezbývá než doufat, že když celá kniha byla tak slibná, tento závěr vlastně není závěrem, ale jen přechodným vyčištěním pole před vydáním druhého dílu. 

SMYSLUPLNOST

Knihu mám opravdu ráda a opravdu ji považuji za smysluplnou. Nesmyslné knihy nečtu. Jen jednou jsem četla Sternenhocha a upřímně, to nikomu nedoporučuji, je to tak divné a odpudivé, že když jsem si to vybrala do maturitního seznamu, přišla mě češtinářka přemlouvat, ať si vyberu jinou knihu. Tedy... svým způsobem mě to bavilo, ale nic moc jsem si z toho reálně neodnesla.

EC sternenhochovským syndromem netrpí, ale sem tam něčím přece jen trpí. Už jsem zmiňovala jakési zahlcení podněty. Nejsou to jen dějové záležitosti, které vás dokáží úplně zadusit svým množstvím, jsou to i větné prvky. Aby věta byla bohatá, vyžaduje sem tam nějaké přívlastky, příslovečná určení a třeba i vedlejší větu, která se na ni bude vhodně napojovat. Čím víc prvků ale ve větě máte, tím mistrněji s nimi musíte pracovat - a jedna věc je pracovat s nimi v básni, kde si sice musíte hlídat rytmus, ale je to relativně krátké, a druhá věc je, když se snažíte o květnatý román, který má stovky stran. Ne vždy to funguje tak dobře.
Už na začátku rozboru jsem nastínila, že existují nějaké kritiky této knihy. Nečetla jsem oficiální kritiky novinářů, kteří jsou za to placeni, protože je jasné, že jejich úkolem je knihu prodat. Četla jsem Reddit. Je to moudré? Hm... je moudré se tam mrknout a udělat si pak vlastní názor. Faktem ovšem je, že spousta lidí tam knihu spíše odsuzuje, že je moc dlouhá, moc komplikovaná a "negramatická". 

Délka někomu, kdo miluje Dostojevského, nevadí. Komplikovanost je také v pořádku, ale uznávám, že by to mohlo být uhlazenější. Negramatičnost se mi posuzuje těžko. Nejsem v angličtině tak dobrá, abych věděla, kam patří všechny čárky, tudíž zde nemohu soudit, ale je pravda, že jsem narazila asi na dva překlepy, tudíž trocha víc korektorské práce by se šikla. Někteří čtenáři ovšem zacházejí tak daleko, že by nejradši knihu pořádně proškrtali a zbavili se opakujících pasáží. Zmiňovala jsem opakující se věty, to bych bezpochyby seškrtala já, je to zbytečné, ale celé pasáže? Jsou určitě pasáže, které nikam knihu neposouvají dějově, nicméně znáte Breaking Bad? Celý jeden díl byl jen o tom, že ve varně naháněli mouchu. Posunulo to děj? Ne. Ale byl to díl zajímavý zaměřením na herecké výkony; občas potřebujete sledovat, jak se postavy chovají zaseklé na jednom místě, abyste pochopili jejich frustraci. V knize nevidíte herecké výkony, tudíž to není všem hned zřejmé, ale mít tyto momenty klidu, kdy jen prožíváte postavu, je velmi přínosné pro pochopení vývoje té postavy. Tudíž tuto část kritiky ignoruju, myslím, že moderní "anglický" čtenář přivykl až příliš jednoduchému jazyku. Někdy není špatné sloh zjednodušit, ale tato kniha se vyloženě odkazuje na Dark Souls. Proboha, odkazuje se na hru, která je profláklá svou nesrozumitelností. Jestli ty slabé existence reálně čekaly, že budou číst jen věty ve stylu "My name is Potato and I like cats", je to jen a pouze jejich chyba. 

SVĚT

Poslední výtka, se kterou se setkávám velmi často, je "přehnaná touha tvářit se jako Dark Souls". Už zadní obálka knihy láká na dvě slova, které vám řeknou "ano, zde tvoříme podle From Softwaru". Jsou to slova bells a rot. Pokud znáte soulsovky, musí vás praštit do očí a zafungovat jako varovná cedule "ano, bude to hodně inspirované". Pokud jste takový blbý pleb, že i přesto vás překvapí, že kniha se snaží působit jako Dark Souls, měli byste se nechat vyšetřit.
Ale chápu, existuje rozdíl mezi přirozeně působícím světem inspirovaným DS a velmi neuměle seskládaným světem inspirovaným DS.
O světě jsem tady nemluvila, jenom jsem letmo zmínila, že země se jmenuje Minethria, což se mi upřímně těžko pamatuje, zní to hezky, ale plete se mi to furt s nějakými pojmy z Tolkiena. Samozřejmě "th" je plně v souladu se souls-světy, vězměme si Lothric, Thorolund nebo úplně všechny Cathedrals, které se v soulsovkách vyskytují. Přesto mi na jméně něco zní nesoulsovsky, nevím, asi v tom moc vidím mithril. 
Údajně existují nějaké oslavné kritiky, které výstavbu světa v EC opěvují jako převratnou, nebo alespoň vynikající.
Důvod, proč jsem doposud o světě nemluvila, je, že ten svět tam tak nějak není... ta výstavba světa není špatná, protože prostě neexistuje.

Kniha zmiňuje, kde se děj odehrává, je tam nastíněn nějaký konflikt, problém s magií a s čímsi, co tu zemi sžírá, ale pro naprostou většinu knihy je zasazení příběhu tak nerelevantní, že je to úplně jedno. Ten svět není v rámci děje vůbec ničím výrazný, není potřebné ho znát a není tak nějak k ničemu. Samozřejmě výstavba světa není jen o geografii, kterou stejně vždy lépe vystihnou mapy, ale osobně vždy vítám, když je městům přiřazen osobitý ráz a ideálně i postavení, třeba zasadit do fantasy světa konflikt Praha-Brno by podle mě bylo dokonalé představení těch dvou měst, nebo tedy města a venkova, a nikdo by na ně nezapomněl. Z EC měst si ovšem pamatuji jen Bravnicku (v prvním pádě Bravnicka), a to jen proto, že to zní jako neskutečně chabý pokus o slovansky znějící jméno.
Víte, jeden z prvků, který činí souls-hry tolik výraznými, jsou velmi charakteristické oblasti, které jsou nezapomenutelné a vymykají se všemu, co jste doposud viděli. Na začátku jsem si myslela, že i EC půjde v těchto stopách, protože se tam přesouváme ze slunného nábožensky ovlivněného venkova do magického lesa charakterizovaného nikdy neuhasínajícím ohnivým kruhem žhnoucím nad stromy, jenž zasypává vše pod sebou bílým popelem. To zní prostě krásně a je to velice výrazný přechod. Nejenže ovšem kniha dál takovými místy šetří, ba co hůř, nedává si záležet na žádném vypíchnutí rozdílů mezi oblastmi. Vše vám začne po chvíli splývat.
Stejné je to s náboženstvím a magií. Oboje je vcelku propracované a komplikované, ale věci, u kterých chcete, aby byly komplikované, nemůžete na čtenáře vychrlit veškeré základní principy hned na začátku. Nejhorší na tom je, že autor si uvědomuje, že si to čtenáři nebudou pamatovat, a proto většinu těch podstatných informací o náboženství zmiňuje ještě na několika místech, čímž jen sklouzává k té otravné repetici, kterou by všichni proškrtali. Místo toho, aby se rozhodl první seznámení s tímto prvkem přepsat do nezapomenutelné podoby, píše deset různých pasáží o ničem, ze kterých si stejně čtenář nic neodnese. 

Víte, proč si z toho čtenář nic neodnese? Protože to není důležité. Kdyby ta kniha nezbytně nutně potřebovala pro děj všechny tyto informace, autor by jistě našel snadno jednodušší způsob, jak je zakomponovat, ale tím, že jsou pro knihu úplně zbytečné, k nim nejenže nemá vazbu čtenář, ale nemají k nim vazbu pořádně ani postavy.
Není to samozřejmě tak, že svět by byl stoprocentně nepodstatný, ale na to, kolik informací se do nás o světě snaží autor nahustit nějakými teoriemi (jedna postava se o těchto tématech dozvídá třeba na přednášce nebo o nich čte), je pak v praxi z těchto znalostí využito zoufale málo.
A přitom všechny charakteristické rysy toho světa vyloženě svádějí k drsným dějovým linkám. Ta země je zamořena rotem, je manipulována bohy, existuje v ní náboženská sekta s velmi nekompromisními náhledy na svět, každé zákoutí užírá rasismus a jiné typy diskriminací, a dokonce byla zmíněna hrozba, která by měla přijít "vymazat" celý svět. Místo toho se řeší klasická mezirasová válka, městské vraždy, pomsty, lásky... všechny ty přízemní věci, které jsou super a napínavé a vtáhnou vás, a je to důvod, proč vůbec tu knihu opěvuju, protože ten příběh je poutavý a psaný skvěle, ALE nezapadá to do světa, který si autor vymyslel, a je úplně zoufalé, že žádná z reálných velkých hrozeb nebo jakékoliv velké téma obecně se do příběhu příliš nepromítne. Až na již zmiňované Ievarovo putování mezi smrtelníky a čarodějnické procesy, za které jsem nesmírně ráda, byť by to také mohlo být výraznější. 

Svět má tedy neskutečný potenciál, ale asi je opravdu vystavěn špatně, neboť s příběhem zkrátka nesouvisí. Zatím. Jsem si jistá, že je to připravená půda pro další knihy a v dalších dílech se budeme vrtat právě v tom všem velkolepém, co jsem zmínila. Bohužel tím, že tato kniha slouží jen jako úvod pro tyto události, je v tomto ohledu trochu odfláknutá a přichází o širší možnosti.

EASTER EGGS

Kromě DS atmosféry, zajímavého jazyka a poutavých dějových linek je pro mě EC skvělou knihou ještě v jednom ohledu. Eastereggy. Některé jsem tu samozřejmě už zmínila v pasáži o postavách - jako například Seed z Elder Scrolls, nebo jsem naznačila v popisu světa o rotu a bells. Co jsem v pasáži o postavách rovněž chtěla zmínit, ale nedostala se k tomu, protože už by to byla hodně velká odbočka, je trans-téma. Ievarus není muž, který se chce stát ženou nebo naopak. Žádná taková postava tam nemá tyto myšlenky a touhy. Přesto se tam určitá nejasnost ohledně pohlaví právě v Ievarově dějové lince odráží, a to nejen přímo u něj. Jelikož on je jedenáctým Seedem, předcházelo mu logicky dalších deset. Mezi nimi je například Seed, který si nikdy pohlaví nevybral a zůstal nebinárním (ale tento výraz tam použit samozřejmě nebyl), nebo Seed, který byl zfomrován s ženským tělem, ale vybral si mužský rod.
Proč je to easteregg? Protože Miyazaki má pravděpoodbně rád femboye (a chodidla, ale ta v EC nijak zvlášť nevynikají) a minimálně ve dvou jeho hrách se vyskytuje postava mladého muže (nebo tedy mladě vypadajícího boha), který má svou určitou ženskou stránku. V Dark Souls je to Gwyndolin, který byl vychováván jako žena, a to pravděpodobně i nějakými magickými způsoby, které zformovaly jeho tělo. Podle některých teorií pomocí magického prstenu vystupoval jako bohyně Velka. O Gwyndolinovi více ZDE. V Elden Ringu je to Miquella, který má stejně jako jeho matka schopnost rozdělit své tělo na ženskou a mužskou variantu a jeho ženské já putovalo světem jako bohyně snů Trina - a s trochou štěstí v datadisku bude putovat i za námi *hype* [Edit 2024: Miquella svou ženskou stránku v datadisku odvrhnul, ale oženil se se svým bratrem a dál zůstává femboyidní, takže... ok I guess... má asi tři nebo čtyři ruce, takže ho teď o to víc spojuji s Iverame z obalu knihy.]

1) ROT neboli hniloba je nemoc... nemoc, která má obvykle nějaký mysteriózní původ, pravděpodobně je navázaná na bohy, což ji činí ještě zlověstnější, a neexistuje na ni lék, nebo ne žádný, který by byl legální nebo snadno dostupný. První rot, se kterým jsem se kdy setkala, byl Grey rot ze souls-like hry Salt and Sanctuary. V Ender Lilies, což je téměř soulsovkově laděná anime hra, se zase vyskytuje jakýsi Blight, jehož největší koncentrace je v příhodně pojmenované Rot zone a jeden popis vyloženě říká: "rot that spreads throughout". Rot nebo jakákoliv hniloba vždy byla přítomná ve světech, které vycházely z Dark Souls, ale v oficiální hře od From Software se objevil rot až loni: Scarlet rot. A to je ten nejznámější ze všech a myslím, že byl také přímou inspirací pro rot z EC. Scarlet rot je totiž ikonou, díky nahé bohyni hniloby Malenii je sexualizován, je spojen s válkou, silným osobním traumatem, drsným příběhem nepokořitelné válečnice a propojuje elegantně všechny tyto aspekty, které jsou v EC kupodivu velmi výrazné. 

V této ukázce mě zaujal nejen "rot" jako takový, ale i rot knights, kteří by mohli svým názvem připomínat "cleanrot knights" z Elden Ringu, věrné služebníky Malenie. 

2) CYKLUS je v podstatě hned v názvu knihy Eleventh Cycle. Trilogie Dark Souls stojí na mnoha věcech, ale na žádné ne tolik jako právě na cykličnosti. Obětovat se pro záchranu světa - prosperující svět - umírající svět - potřeba nějaké nové oběti - obětovat se pro záchranu světa... to je vlastně zjednodušený princip, na kterém DS stojí. V prvním díle je nám řečeno, že je to prostě náš úkol, v druhém díle si uvědomíme, že ten úkol je vlastně cyklus a veškerá snaha je k ničemu, protože ať už svět zachráníme, nebo ne, vše se stejně spustí nanovo... jednou... EC staví na trochu jiném cyklu, ostatně nemůže to být úplná vykrádačka. Vlastně se autor cyklů v EC zhostil velmi kreativně, neboť každý cyklus představuje vládu (spíš dobu existence a vlivu) nové bytosti, mezi než patří samozřejmě Ievarus (viz popis Seedů výše), a tato doba existence s sebou přináší nové nestvůry, novou magii, nové vlivy, nové názory, nové rasy a samozřejmě nové problémy. Byť se kniha jmenuje Jedenáctý cyklus, nemyslím si, že by zatím cyklus jako takový do děje výrazně zasahoval (viz nesouvislost světa s příběhem). Důležitý byl na začátku, neboť to byla velká událost, zrodil se nový Seed, který přinesl novou dobu, a všichni čekali, co bude dělat a co přinese, ale v průběhu se kniha stočila jiným směrem. Hádám, že Ievarova cesta ještě nekončí, neboť s koncem EC je teprve prohlášen za schoopného boje se zlem, tudíž je asi na čase, aby ho v dalších knihách opravdu čekal boj se zlem. Pravděpodobně to budou ty okamžiky, které jeho cyklus budou definovat mnohem výrazněji, ale samotné EC je zkrátka jen start toho všeho.

3) FALEŠNÉ MODLY patří asi k většímu množství fantasy než jen soulsovkám, ostatně je to motiv známý již z Bible. Dark Souls nám představují lorda Gwyna, který přinesl světlo, mír, lásku krásu (oukej, to přeháním, ale ve hře je nezdravě zbožňován a uctíván snad všemi lidmi), nicméně předměty, které sbíráme, lidé, se kterými mluvíme, místa, která navštěvujeme, a kouzla, která se učíme, to vše nám nakonec odhaluje Gwynův příběh takový, jaký reálně byl. Že nešlo o příběh hrdinství, ale zoufalství. Že hlavní roli hrála zášť, strach a nenávist. Že Gwyn vlastně týral své blízké a vynalézavě si podmaňoval rasy, které by mu mohly být rovny, ale nechaly se hloupě zmanipulovat. Jako lidi. EC ukazuje přesně takovou manipulaci ze strany bohů. Odhaluje skupinu skeptiků i sektu fanatiků. Odhaluje, že příběhy které se děti učí ve školách, nejsou vždy takové, jak si učenci malovali. Jediná škoda je, že odhalování tam není výraznější a více šokující - asi další věc, na kterou budeme muset čekat do dalších knih.

4) ANDRE

Totiž aby to dávalo smysl, jde o to, že soulsovky mají ikonického kováře Andreho a i v Ievarově příběhu figuruje jakýsi "Kovář" Na rozdíl od Andreho je to božská entita beze jména. V tomto eastereggu nejde ani tak o jejich akce nebo původ, jako spíš o jejich věty. Výše vidíte úryvek od Kováře, který nápadně připomíná ikonickou Andreho větu: "Prithee, be careful. I don't want to see m' work squandered!" Je to stretch? Možná, ale pro opravdovéo fandu je to nepřehlédnutelné.

Mám ale ještě lepší stretch. V Elden Ringu figuruje kovář jménem Hewg, který je nčisté rasy, a možná proto skončil v hlavním hubu přikovaný. K nohám mu vyloženě vedou řetezy s okovy a hráč má tu možnost se ho na jeho uvěznění zeptat. Ne že by z něj dostal cokoliv kloudného. 
Každopádně i tento Kovář z EC je vězněm, o čemž vypovídá tato úvodní pasáž: 

5) ROUND TABLE 

Možná to není zas takový stretch, použiju-li to v kontextu třetí ukázky, která už sice nesouvisí přímo s kovářem, ale navazuje to. Onen "hub", ve kterým se s Hewgem v Elden Ringu střetnem, se jmenuje Round Table Hold. Je to kopie místa, kde se Godfrey stal Elden Lordem a odkud vládl. Kde shormáždil své věrné a vedl je do bojů. Kde se nyní scházejí noví hrdinové a odhodlávajís e jít v Godfreyho stopách (zjednodušeně popsáno). A v této ukázce máme příhodně round table (kulatý stůl), u kterého se rozhodne, že Dalila, Nora, Chroma a Erefiel budou spoutání s Ievarem.

Samozřejmě "kulatý stůl" je primárně narážka na Artuše, ze kterého Miyazaki  určitě v případě Godfreyho čerpal. 

6) BEZEJMENNÝ SEED je krásně tajemné téma, kterému se kniha vyhýbá. DS má ovšem úplně stejnou postavu: nejstarší syn lorda Gwyna jej zradil (tedy aspoň v Gwynových očích to byla zrada), a byla to rána tak velká, že jeho podoba i jméno byly odstraněny za análů historie. DS má tři díly a dokud nevyšel třetí díl, spekulovalo se mezi hráči bouřlivě, kdo z postav by mohl být oním synem. Třetí díl představil postavu novou, opravdu drsného bosse Nameless king, neboli Bezejmenný král. Nesl všechny náležitosti, jaké by někdo čekal od Gwynova syna, zvláště náležitosti související s tou zradou, a ztráta jeho jména jen potvrdila, že tento král je oním ztraceným potomkem.

ZÁVĚR
Kniha vyniká hlavně čtveřicí proplétajících se příběhů. Potěší milovníky Dark Souls svými narážkami a lingvisty svým hravým přístupem. 

Zahlcování, které jsem zde několikrát zmínila jako negativní rys, má i jednu pozitivní vlastnost: opět navazuje na souls hry, které hráčům předhazují útržky různých informací zleva zprava hned od začátku hry, a je jen a pouze na hráči, aby je nějak seskládal a udělal si jasno v tom, co je a není relevantní. 
Sama v tomto duchu sepisuji tu svou anglicky psanou povídku, jak jsem ji zmiňovala v předešlých článcích, ale na rozdíl od EC se snažím, aby měl čtenář svého průvodce, který ty střípky bude skládat s ním. Bohužel si myslím, že v EC zatím takových průvodců moc není, nejblíž k tomu má asi Dalila, ale to jen proto, že se v jejích kapitolách nejvíc témat zmiňuje, ne proto, že by se v tom snažila sama nějak zorientovat. Ale o to víc připomíná kniha Dark Souls přístup. 

Mrzí mě nevyužitý potenciál Ievara a světových problémů, ale věřím, že v dalších knihách budou mít vcí prostoru. Všechny pasáže týkající se krále ostatně budují cestičku k nějakému až kataklyzmatickému rozuzlení. Takže: je to na dobré cestě. 

Stavba světa je zatím o ničem, ale asi to bude taky souviset s Dark Souls, neboť všechny souls světy jsou primárně neobyvatelné ruiny, ve kterých se pohybujeme už dávno po nějakém ničivém zásahu a zpětně se dozvídáme, co se stalo. Ve výsledku tak soulsovky nemají výrazná města kromě jednoho "sídla bohů", protože vše ostatní už je zkrátka zlikvidované a opuštěné. Je dost možné, že autor buďto bude pracovat s tímto fenoménem nějakých ztracených civilizací, nebo prostě jen ukazuje svůj handicap: když Miyazaki nemá výrazná města, nebudu je mít ani já - ale už si neuvědomuje, čím je to dané. Uvidíme. 

A tímto to asi tedy zapíchnu.

Je to velmi dlouhé, i když už jsem spoustu pasáží proškrtala, ale hodně těch myšlenek mi nakonec pro tu knihu přišlo důležitých, takže je tu ponechám. 

Recenze na knihy obvykle nepíšu a asi psát ani nebudu, neboť v tom nevynikám, ale tahle to podle mě potřebovala. Nadzvedla mě ze židle natolik, že jsem ji chtěla rozpitvat, to dobré i zlé.