Tato vrata jsem fotila ve svém úplně prvním nátěrovém článku z roku 2024 - k prohlédnutí zde. Po téměr dvou letech jsem se vrátila své oblíbené modelky nafotit znovu, a tak můžete porovnat, zda vám přijde že jsem se zlepšila. Anebo zhoršila, to je taky možnost.
Rez je u nás v práci hned po fňukajících zákaznících a závistivé konkurenci úhlavní nepřítel. Jakmile ovšem odbije pátá, vypustí i nás, kancelářské zombie, mezi lidi, a já se rázem měním na rzichtivého fotografa, co si libuje v rozkladu, šrámech, prasklinách a trhlinách. Inu typický kancelářský zombie. Ale uznejte sami, občas prostě zub času a nepřízeň počasí dokáže vykreslit daleko zajímavější abstrakci než kdejaký moderní umělec.
Zde jsou mé fotky ze začátku března:
Hnědomodrá vrata
14. 9. jsem vyrazila na další lov za poklady a zde je to dvacítka toho nejlepšího z garážových vrat Na Popelce a okolí.
Tuto procházku si matně vybavuji. Střídavě svítilo slunce a pronásledoval mě déšť. Světlo bylo fakt mizerné a upřímně se mi i těžko hledala ta správná vrata nebo ploty, které bych mohla zvěčnit. Pak jsem ale narazila na žlutý kontejner. Nemám z něj víc fotek, ale tato jedna mi stačila. Přišla mi totiž dokonalá.
Bože jak já miluju žlutou.
A to mám vyfocená i žlutá vrátka na zahrádku...
Stejně jako Spalovačka i Chůva si prošla změnami. Dokončená byla původně v březnu, ale měla jednu vadu: měla hlavu. Ano, nechtěla jsem prostě svou Barbie připravit o hlavu, a tak jsem zatvrzele věřila tomu, že to bude vypadat dobře s menšími úpravami i s hlavou. Jenomže se mi nepovedly úpravy, jak měly. Vymyslela jsem si na ni nějaké maskovací šátky a kabát, ale všechno to způsobilo jen to, že pak vypadala výrazně mohutněji než měla. Shit happens, poučila jsem se, kabát sundala a panenku dekapitovala. Zde je bezhlavá Wet Nurse:
Na novou barbie jsem lákala už v březnovém článku. A ano, dokončila jsem ji dřív, vážně! Jen jsem nebyla s výsledkem dostatečně spokojená, takže jsem udělala to, co by udělal každý rozumný nespokojený umělec - své dílo předělala upadla na půl roku do depresí a zvažovala své životní volby.
Ukázalo se, že volby to nebyly tak moc špatné, jen to chtělo zkrátka přešít ten černý závoj. Původní verze totiž nebyla marná, ale nebylo o úplně ono. Teď jsem pro změnu nespokojená se samotnou "korunou" :D ale na tu už se taky rýsuje plán, takže všechno bude... jednou... spolu s ní pak asi vezmu rovnou i ty "náramky", ale znáte, jak to je. Gwyndolin a svou korunu čeká už od 2022, takže tak...
Při posledním barvovém článku jsem si uvědomila, že jsem sem vlastně nepřidala svůj druhý výlet za sloupanými nátěry.
Tak to musím napravit! Upozorňuji, že zde je výrazně víc fotek než v předchozích dvou článcích.
A začínám unikátními nýty ve zdi sousedního baráku:
Jestli se potřebujete nutně zasmát, vážně doporučuji pustit si to video v předchozím článku. OPRAVDU. Až do konce.
Ale jestli se chcete kochat nějakou tvorbou, a dokonce řekla bych dobrou tvorbou, tak jste tu správně u dnešního článku, neboť konečně prezentuji, co jsem dokončila už asi v říjnu nebo listopadu 2024, ale neměla jsem čas chuť to sem přidat. Na tuto panenku jsem teasovala hned dvakrát, nejprve v rámci třetího "Creating" photoshootu zde (to bylo už v září 2023, damn), a pak znovu v silvestrovském článku.
Zde je tedy jeden z mých nejnovějších výtvorů, sultánka Hürrem podle Velkolepého století.
Už v minulosti jsem to tu zamořovala "pseudo-uměleckými fotkami" z mého procesu tvorby a dnešek nebude jiný, muhehehehe... zatímco úterý jsem strávila četbou, středu a čtvrtek jsem věnovala čistě panence (tedy, mimo práci a sledování oblíbeného čínského dramatu, of course), tudíž tento photoshoot přidávám jako "foto dne" za oba dva dny.
V neděli jsme zase vyrazili ven, jen tady kolem baráku a jiných blízkých baráků :D a musím říct, že i když začátek vypadal na speciální díl s podtitulem "fotky plísní a mechů", nakonec jsme se dobrali až pravého loupajícího se veledíla.
BEHOLD...
(dobře, nemůžeme začít tím nejlepším, to zůstane tradičně na konec, takže pohleďte na mech)
Fotky z loňska jsem sem nepřidala, že? Škoda, myslím, že se vyvedly ještě líp než ty letošní, ale tak holt jindy.
Loni jsme vyrazili tuším na Silvestra nebo po něm... nebo před ním... někdy kolem. Ale letos jsme kvůli všem možným nemocem a vyčerpáním návštěvu světélkujícího parku nechali až na druhou polovinu ledna. Tématem byl Vesmír, což je super, aspoň tu byly oproti loňsku nějaké rozdíly. Netuším tedy, jaké téma mělo být loni, jestli vůbec nějaké, bylo to takové čistě vánoční, ale ty vesmírné konstrukce tomu letos podle mě prospěly.
Tento článek jsem rozhodně neplánovala pojmout TAKTO, ale... stalo se. Alespoň po tom předchozím článku, který vlastně obsahoval místo fotky screenshot ze hry, konečně přináším fotek hned několik... nebo ne nepřeberné množství, ale tak nějak k tématu adekvátní.
Jak jsem se k tomu ovšem dostala?
Jak možná někteří vědí, ráda přetvářím poslední dva roky bárbíny na své oblíbené videoherní a seriálové postavy. Zatím máme Gwyndolina, čínskou císařovnu Fuca, Night Maiden a dvě nově dokončené, které jsem zde ještě nezveřejnila, ale na to taky brzy dojde. Dnes se nejedná o výtvor jako takový, ale o "unboxing" nových bárbín. Nových ve slova smyslu, že je mám nově já, ale jsou kupované z druhé ruky na Vinted. Jedná se o kloubové panenky Simba a doputovaly mi ze Slovenska za "pár kaček". Mysím, že Vinted teď bude moje barbie loviště.
Ale k "unoxingu". Chtěla jsem původně snapnout ty dvě bárbíny v krabici jakožto fotku dne... pak jsem si řekla, že je to nudný a nějak to zpestřím, tak mě napadlo je svléknout a zahalit jen do bublin, jako že to bude "hrozně moc umělecký". No, svlečené a v bublinách jsou, ale ještě jsem zpestřovala dál...
V březnu nás opustila kočička Sefírka, moje nejlepší kamarádka, která mi dělala společnost přes osm let.
V květnu jsme si pořídili dvě nová chlupatíčka a tentokrát jsme se rozhodli dát domov kočičkám z útulku. Obě nás zaujaly na stejné umisťovací výstavě a obě se jmenovaly Princezna. Bylo to pro nás tedy znamení, že si je musíme vzít obě. :) Doma pak dostaly jméno Sachmet a Safiye, něco málo už jsem o jejich jménech i příchodu do nového domova psala TADY, a tak tento článek věnuji čistě jen fotografiím. Rozepíšu se o nich zase někdy jindy. Ještě mnohokrát.
Sachmet:
28. 10. a 3. 11. jsem vyrazila po stopách loupající se barvy pro tento článek, ale jelikož bylo hezky, a hlavně to ještě nebyl ten hnusný šedohnědý podzim, vyfotila jsem k tomu jedny z posledních záchvěvů barev přírody pro tento rok.
Článek obsahuje primárně to, co říká nadpis: červené a žluté listí. Sem tam oranžové. A nějaké další drobnosti.
Jak jsem psala ve svém návratovém článku, v říjnu jsem si oblíbila trend odlupující se barvy. Přidala jsem se do facebookové skupiny, kam lidé přidávají své fotografie, a ty mnohdy působí jako abstraktní umělecká díla. Stačí najít tu správnou kombinaci barev a tvarů a mistrovské dílo je na světě.
Sama jsem tak 28. 10. vyrazila ven a vyfotila pár svých prvotin.
Některé fotky níže jsou drobně upravované (hlavně ořezávané), ale převážně jsem se snažila zachovat přirozený dojem. Úplně na konci článku jsou pak pro srovnání některá má oblíbená díla přímo ze skupiny, abyste měli představu, na co cílím.
Ta tvorba bárbín, nebo respektive jejich úprava, mě velice chytla, a tak přicházím zase jednou s novou sérií fotek. Jen zdůrazňuji, že tyto "photoshooty", jak tomu hezky česky říkám, mají pouze dvě funkce: zaprvé se chci vyblbnout, zadruhé chci navnadit na finální výtvor. Samo o sobě to ovšem zas takovou hodnotu nemá, tak mé fotky z této série berte s nadsázkou.
Tentokrát je photoshoot z procesu utváření vzhledu, který ještě není hotov. V článku o bingu jsem vyhrožovala, že 2. 10. vyjde přednastavený článek s novým výtvorem, tak jen chci upozornit, že tento photoshoot se k tomu výtvoru nijak nevztahuje, jedná se o dvě naprosto odlišné bárbíny a vůbec netuším, kdy tuto konkrétní dokončím, protože je to trochu složitější. Zrovna tak jsou ty fotky trochu jiného charakteru než předchozí dva photoshooty (zde a zde), ty původní byly víc na punk, víc měly navozovat "moderní umění", nebo aspoň modernu, která si zkrátka libovala v podivnostech. Tyto fotky jsou ovšem víc elegantního charakteru a byl to prostě opět pokus o úplně jiné fotografické umění.
Omlouvám se za neaktivitu, chtěla jsem to tu pořádně rozjet, ale ono to se zkouškovým nejde tak úplně hladce. Zvlášť když si k tomu člověk koupí Eleventh Cycle. Až dočtu, poreferuji. Ale nyní k článku: Už před nějakou dobou jsem sdílela takové úplně divné fotky mé bárbíny z procesu tvoření, které ovšem byly vším, jen ne procesem tvoření. Z těch divných mezistádií nakonec vylezl Gwyndolin, kterého jsem slibovala zveřejnit hned, jak ho dokončím, ale i když jsem ho dokončila už někdy v září nebo říjnu 2022, postnula jsem ho sem až v květnu 2023.
Nejsem fotograf a nikdy si na něj hrát nebudu. Jestli se jím někdy stanu (jako že na to zatím neaspiruji), dám vám rozhodně vědět a budu vám vnucovat své fotky s o to větší intenzitou. Nyní je toto však mé asi zatím jediné "umělecké" focení a vzniklo zcela náhodou... a foceno bylo mobilem... za tmy... takže ano, je to jako kdyby někdo fotil kalkulačkou, ale tento článek má stejně trochu jinou funkci než prezentovat samotné "umělecké" focení v mém podání. Má to být jakýsi nažhavovací článek.
