Miluji tě, teď zhebni

 

SKYND 4. 11. 2023
SaSaZu

Přibyla nám tady taková milá nenápadná anketka, která rozhodně nezabírá celou stránku, tudíž pochopím pokud jste si jí nevšimli a zatím nehlasovali. Možná ani nevíte, o čem hlasovat a proč. Tedy, ta anketa to říká jasně: nejlepší album roku, ale logicky tam nejsou uvedená úplně všechna alba, natož všechny žánry, tudíž ne, není to 100% objektivní a ne, nevadí mi to. 
Když začínal rok 2023, tak nějak jsem rezignovaně věděla, že to bude prostě další rok mé existence, a tím jeho shrnutí skončí. Vkročíte-li do nového roku s touto vyhlídkou, nejste sice zklamaní, ale máte pak reálnou šanci něčeho dosáhnout? No i dont think so Jenomže v tomto roce se událo asi všechno. Nemyslím nutně v mém životě, ale tak nějak všeobecně na poli umění, videoher, knih, koncertů - svým způsobem mě to namotivovalo žít, vrátit se k četbě, rozšířit si obzory v hrách, objevovat nové skupiny, chodit častěji na koncerty. Není to vše, o čem by měl život být, jasně, mít pasivní zábavu v podobě poslechu hudby je fajn, ale seberozvoj je seberozvoj, nicméně třeba loni mě ani pasivní zábava nezajímala a snad jediné, s čím jsem tehdy přišla novým, byla ta tvorba Barbie cosplayů. Ani předloni jsem ten život nijak neřešila. Od smrti maminky je mi žití ukradené a upřímně covid jakoby utlumil veškeré chutě umění. Tento rok to ovšem prolomil. Najednou je všeho všude hodně a já to dokážu cítit, konečně to prožívám a užívám, což je pocit, který jsem na dlouho zapomněla. A proto přicházím jednak s tímto článkem o koncertu, ale jednak i s tou maxi anketou, která reflektuje, do jaké míry mě vlastně rok 2023 oslovil. Postupně tedy (až do ledna) budu přidávat články o všech těch albech zmíněných v anketě, abyste se mohli důkladně nad svými hlasy zamyslet, ale upřímně je to experiment, externí anketu vkládám někam prvně a netuším, jestli je nějak časově limitovaná, a už vůbec netuším, zda se vám vše zobrazuje vůbec dobře. Taky je možné, že se nikomu hlasovat nepodaří, ale pořád je to pro mě asi příjemnější fail, než kdyby se vám vyloženě hlasovat nechtělo. Jo, metal není pro všechny, ale... ale tenhle je. :D 

Masters of Rock: pátek

Mám tady poslední dobou problémy se spam-komentáři. Ale takové divné problémy. Po srpnové pauze jsem se sem vrátila, jen abych tu našla x divných komentářů od jakéhosi individua, jehož jméno znělo jako indické zaklínadlo, a tyto komentáře jsem samozřejmě poctivě promazala a šla se podívat do přehledu komentářů, abych zjistila, kolik těch bezbožných zmrdovin mi tu ta indická kletba ještě nechala. A tam jsem zjistila, že strašně moc vašich normálních komentářů mi to vyhodnotilo jako spamy a nebylo to nikdy zveřejněno. Zejména je ten můj blog nějak zaujatý proti Heleně. Prostě indickému zmrdovi tady dovolí zaspamovat deset článků blbinama, které nemají hlavu ani patu, ale normální komentáře bez chyb jsou podezřelé. Evidentně nikdo než boti pravopisně správně v dnešní době nepíše, a tudíž jsou smysluplné komentáře vnímány jako kyberšikana. :D Zatracená Helena. 

Ale k věci. Nechci chrlit vše jen na jedno brdo a umořovat čtenáře dlouhým rozepisováním o tom samém tématu, a tak jsem se rozhodla mástr-články vždy prokládat nějakými jinými. Ostatně těch témat je hodně, takže bez nápadu dlouho nebudu. Nicméně teď je MoR zpět a konkrétně jde o ten nejlepší den vůbec, takže doufám, že i mé vyprávění vás bude bavit. 

Masters of Rock: čtvrtek

Kdybych byla FATE postavou, jedním z mých definujících aspektů by byl Masters of Rock, a já vím, že to zní divně, tvrdit, že by to byl můj aspekt, spíš by se asi hodilo říct "koníček" nebo s trochou přeháněk "zlomová událost", ale pravdou je, že poprvé jsem na MoR jela v roce 2010 a už tehdy jsem měla pocit, že mnou ten festival jaksi prorostl... takže to není jen koníček nebo událost, je to nedílná součást života. 

Nebo tedy abych byla konkrétnější: první tak tři roky, co jsem na MoR jezdila, to bezpochyby můj život byl, ty roky 2010, 11 a 12 byly prostě úžasné, něco tak nového a silného jsem do té doby nepoznala. Pak někdy po roce 2014 to nadšení ochablo a v roce 2016 už jsem nejela, znovu jsme s bandou jeli nakouknout až v roce 2019, ale upřímně si z toho ročníku pamatuju jen střípky, pokud vůbec. Letos ovšem měli na MoRu být Lord of the Lost a já bych udělala vše pro to, abych je konečně viděla naživo, tudíž jsem oprášila své nadšení z fesťáku, našla si tam pár dalších věcí, na které jsem se natěšila, a spolu s boyfriendem jsme vyrazili po kurevsky dlouhé odmlce do Vizovic. 

A bylo to boží.