Miluji tě, teď zhebni

 

SKYND 4. 11. 2023
SaSaZu

Přibyla nám tady taková milá nenápadná anketka, která rozhodně nezabírá celou stránku, tudíž pochopím pokud jste si jí nevšimli a zatím nehlasovali. Možná ani nevíte, o čem hlasovat a proč. Tedy, ta anketa to říká jasně: nejlepší album roku, ale logicky tam nejsou uvedená úplně všechna alba, natož všechny žánry, tudíž ne, není to 100% objektivní a ne, nevadí mi to. 
Když začínal rok 2023, tak nějak jsem rezignovaně věděla, že to bude prostě další rok mé existence, a tím jeho shrnutí skončí. Vkročíte-li do nového roku s touto vyhlídkou, nejste sice zklamaní, ale máte pak reálnou šanci něčeho dosáhnout? No i dont think so Jenomže v tomto roce se událo asi všechno. Nemyslím nutně v mém životě, ale tak nějak všeobecně na poli umění, videoher, knih, koncertů - svým způsobem mě to namotivovalo žít, vrátit se k četbě, rozšířit si obzory v hrách, objevovat nové skupiny, chodit častěji na koncerty. Není to vše, o čem by měl život být, jasně, mít pasivní zábavu v podobě poslechu hudby je fajn, ale seberozvoj je seberozvoj, nicméně třeba loni mě ani pasivní zábava nezajímala a snad jediné, s čím jsem tehdy přišla novým, byla ta tvorba Barbie cosplayů. Ani předloni jsem ten život nijak neřešila. Od smrti maminky je mi žití ukradené a upřímně covid jakoby utlumil veškeré chutě umění. Tento rok to ovšem prolomil. Najednou je všeho všude hodně a já to dokážu cítit, konečně to prožívám a užívám, což je pocit, který jsem na dlouho zapomněla. A proto přicházím jednak s tímto článkem o koncertu, ale jednak i s tou maxi anketou, která reflektuje, do jaké míry mě vlastně rok 2023 oslovil. Postupně tedy (až do ledna) budu přidávat články o všech těch albech zmíněných v anketě, abyste se mohli důkladně nad svými hlasy zamyslet, ale upřímně je to experiment, externí anketu vkládám někam prvně a netuším, jestli je nějak časově limitovaná, a už vůbec netuším, zda se vám vše zobrazuje vůbec dobře. Taky je možné, že se nikomu hlasovat nepodaří, ale pořád je to pro mě asi příjemnější fail, než kdyby se vám vyloženě hlasovat nechtělo. Jo, metal není pro všechny, ale... ale tenhle je. :D 

Nyní ale ke koncertu. 

SKYND není metal, je to psychozpěvačka vyžívající se v žánru crime scene, což je trefné pojmenování z hlediska textového zaměření, ale zcela nevypovídající o hudbě. Téma jejích písní je brutální, v naprosté většině případů se skladby jmenují po vrazích a popisují jejich činy - nějakou zjednodušenou a často poetickou formou. Když říkám poetickou, nemyslím tím ani to že se jedná o květnaté bohaté popisy plné metafor, ani opěvování a oslavování vražd. Myslím tím, že je to specifická zjednodušená forma, která říká více než obyčejný policejní spis, ale i přes nějaká citová zabarvení, přirovnání a chytlavá hesla provázející refrény, se jedná většinou o naprosto stručně, tvrdě a nemilosrdně naservírovaný popis toho, co se vrahovi mohlo asi honit hlavou, nebo toho, jak dopadly jeho oběti. 

Hudebně je to taková elektronická psychárna, žádné povrchové tuc tuc, melodie jsou promyšlené, chytlavé, vcelku jednoduché, ale dostatečně vyšperkované tak, že utváří jedinečnou atmosféru. Naživo s sebou SKYND měla kytaristu a bubeníka, jejichž zásah způsobil, že hudba zněla tvrději než studiově a klidně bych to nazvala electro metalem, nicméně nezdá se mi, že by studiové nahrávky šly označit za jakýkoliv metal, možná rock, ale taky ne ve všech případech. Zjednodušeně to bylo poměrně velké vybočení z mého klasického symphonic metalového zaměření, ale tak kurevsky dobré, že nevynechám nikdy žádný její koncert. Doufám. 

Fotky jsou tragické, protože se mi nechtělo tahat s foťákem. Bylo to poprvé, co jsem SKYND viděla, a naprosto jsem si nechtěla kazit zážitek péčí o zrcadlovku, tudíž jsem to fotila drátěnkou. Nijak mi to ale výjimečně nevadí. Byl to teprve asi druhý koncert v mém životě, na který jsem si nevzala foťák (první byli Leaves' Eyes 2015), a upřímně, řadí se jednoznačně k těm nejlepším. 

Ve čtvrtečím Mástr článku jsem zrovna popisovala, jak důležité je umět se pohybovat na pódiu, a že to je něco, co třeba perfektně ovládají Battle Beast. Celé velké festivalové pódium zaplnili jako nic a Noora si přivlastnila pozornost všech fanoušků. SKYND nemusela moc s nikým soutěžit, pozornost patřila jen jí a v tomto případě vždy bude. I tak jsem si jistá, že kdyby za zády měla celou pagan aliance (posledně to bylo tuším 15 lidí na pódiu), nespustila bych oči z ní. Její pohyby jsou úsporné a rezervované, ale o to výraznější. Každé gesto má smysl, každé je promyšlené, silné, výrazné a doprovází myšlenku písně. Líčení podtrhující její bílé čočky už je jen třešničkou na psychodortu.

Do SaSaZu jsem na koncert šla taky asi prvně - možná ne, ale už jsem těch koncertů zažila tolik, že tento konkrétní klub si zkrátka nevybavuji. Odteď ovšem budu. Je to tam nádherně moderní, ale přesto temné, prostorné na poměry malého klubu, příjemně řešené, aby na pódium bylo vidět i od barových pultů, které byly po obou stranách kotliště, a celkově to jednoznačně patří k těm lepším klubům. I proto mě cena 690 Kč za takto epický koncert mile překvapila. 

Předskokani byli tragičtí, nějací Bride Knife nebo cosi na ten způsob. Vcelku klasický heavy metal, ale až příliš neučesaný. Víte, každý styl se dá hrát uhlazeně nebo na punk, a tohle neznělo jako ani jendo z toho, byl to jasný pokus o vraždu hudebních nástrojů. Zpěvačka sice byla hezká, ale žádná krása na světě by tu kakofonii zvuků nevyvážila. Naštěstí hráli jen půl hodiny. 

SKYND zato hrála až příliš krátce. Po skončení také první řady ještě téměř čtvrt hodiny vyvolávaly přídavek. Ale marně. Myslím, že éra "one more song" vrcholila někdy kolem let 2011-2013, to se podle mě přidávalo všude nejvíc, dokonce na festivalech, kde by to člověk nečekal. O deset let později už si ovšem každý umělec hlídá čas, odzpívá si svůj plán a zdrhá do kamionu. Mám pro to pochopení, ale něco mi říká, že můj koncertový deficit je větší než pochopení. :D 

Pro ukázku přikládám dvě videa. Myslím, že za to stojí už jen samotný vizuál, ale hudba jistě mnohé také osloví. Většina z nich je totiž krásně nabuzující. Tato první ukázka ovšem, Michelle Carter, patří asi k těm nejklidnějším, zato nejděsivějším a nejchladnějším. Jednoznačně je to má oblíbená a jsem ráda, že ji SKYND na koncertě zazpívala hned jako třetí pecku.

Jako druhou ukázku vybírám Elisu Lam, která je hodně specifická. Zpívá se v ní (mimo jiné) pozadu, není to o vrahovi, ale o záhadném zmizení a úmrtí a především je to první píseň, kterou jsem od SKYND kdy slyšela. Myslím, že na koncertě zazněla jako druhá. 

Asi není píseň, kterou bych nemohla doporučit. Ty novější mi přijdou trochu slabší, ale mám to asi u každého umělce - trvá to, než nová tvorba sedne. Staré bangery dokázaly rozproudit celý klub asi nebyl nikdo, kdo by nepařil na Columbine, Hednika, Ramireze, Maiweze a Hedleyho. Vřele doporučuji vyzkoušet i tyto pecky, pokud vás ukázky výše zaujmou. 
Možná jediná, kterou jsem si tolik nevychutnala, byl Gacy, protože to je tak... tak odporný čin... tak strašně masivní a hnusný, že zpívat si se SKYND slova, která to až trochu zjednodušují, byť tedy samozřejmě trefně vystihují, co za mamrda Gacy byl, prostě nedávám. Ale to je nějaký můj osobní blok, píseň je jinak také zajímavá.