1995-2025: 30 let hudby

Tento rok (2025) je mi třicet a je spousta věcí, které bych mohla shrnout, jenomže na to tady mám archivy starých blogů. Mé úplné začátky, tak třeba do deseti let, za zmínku příliš nestojí, protože jsem prostě byla dítě jako každé jiné. Někdo mě měl rád, někdo neměl. Někdo mě považoval za nadanou, někdo za drzou... a nikdo netušil, co se ze mě stane. :D Pak tu byla puberta a dvacítka, z toho tu mám spoustu zápisků, takže ne, v ničem z toho se vrtat nehodlám. 

Jelikož jsem tento blog od začátku směřovala k hudbě a hrám, dává mi smysl tento průlet těch třiceti let, co trávím na tomto světě, pojmout z pohledu alespoň jednoho z těchto aspektů. A hudba mi přijde jako ta zajímavější volba. A mně asi i bližší. Co zde tedy vymýšlím, je vypíchnutí nejlepšího rockového/metalového alba daného roku (dle mého skromného názoru) a nejlepší skladbu ro(c)ku. S nějakým drobným okecáváním okolo, takže ano, je to dlouhé. A svým způsobem stále o mně, byť se to na první pohled nezdá.

Píši to od listopadu 2024. :D

Hudební shrnutí roku 2023: má oblíbená rocková a metalová alba 2/2

Shit. Nevěřím, že stále dopisuji nejlepší alba 2023, když už budu muset začít sepisovat 2024 a pomalu dávám dokupy 2025. Ale... ale... ono se toho prostě děje tolik. 

Nicméně po menší odmlce vás jdu opět zahltit krátkými recenzičkami. Navazuji na tento čánek a jedná se o shrnutí, které jsem pochopitelně měla a chtěla sepsat už začátkem roku (ehm, začátkem roku 2024), nicméně... jsem odpadla, přestalo mě bavit všechno. Nechápu takovou tu novoroční letargii, znáte to taky? Zažívám to téměř každoročně. Myslím, že jsem se z ní částečně probrala v létě, kdy jsem začala pravidelně plavat, což konečně prospělo mojí "fyzičce", ale z blogového hlediska jsem se probrala až nyní. Respektive na konci roku 2024, kdy jsem vydala první část a nyní, v březnu 2025, snad tedy konečně dopíšu druhou - a s trochou štěstí i třetí. 

Rok 2023 totiž přinesl velkou záplavu hudebních alb a byl by hřích se té kupice aspoň povrchově nedotknout. Dnes tedy přináším svůj pohled na další trojici rockových a metalových alb loňského fucking předloňského roku. 

Kamelot / Delain / Blackbriar

Hudební shrnutí roku 2023: má oblíbená rocková a metalová alba 1/2

V předposledním článku loňského roku jsem psala "Postupně tedy (až do ledna) budu přidávat články o všech těch albech zmíněných v anketě...", což jsem prokazatelně nedodržela, a tak to nyní hodlám napravit. Jen místo toho, abych psala o albech jednotlivě, vezmu jich vždy víc naráz. Možná si u toho rovnou utřídím myšlenky na podobný sumarizující článek za letošek. 

Jen bych ráda podotkla, že těch alb, která mě něčím zaujala, vyšlo 28. Jelikož by ovšem článek o 28 albech rychle omrzel, rozhodla jsem se vybrat DEVĚT* nejzajímavějších a vydat je ve třech článcích po třech. Zbylá alba si budou muset holt vystačit s čestnou zmínkou.

*EDIT 11/2025: Bude jich jen šest, na tři články není bohužel čas, zde je druhá část.

Liv Kristine / Edge of Paradise / Oomph!

Miluji tě, teď zhebni

 

SKYND 4. 11. 2023
SaSaZu

Přibyla nám tady taková milá nenápadná anketka, která rozhodně nezabírá celou stránku, tudíž pochopím pokud jste si jí nevšimli a zatím nehlasovali. Možná ani nevíte, o čem hlasovat a proč. Tedy, ta anketa to říká jasně: nejlepší album roku, ale logicky tam nejsou uvedená úplně všechna alba, natož všechny žánry, tudíž ne, není to 100% objektivní a ne, nevadí mi to. 
Když začínal rok 2023, tak nějak jsem rezignovaně věděla, že to bude prostě další rok mé existence, a tím jeho shrnutí skončí. Vkročíte-li do nového roku s touto vyhlídkou, nejste sice zklamaní, ale máte pak reálnou šanci něčeho dosáhnout? No i dont think so Jenomže v tomto roce se událo asi všechno. Nemyslím nutně v mém životě, ale tak nějak všeobecně na poli umění, videoher, knih, koncertů - svým způsobem mě to namotivovalo žít, vrátit se k četbě, rozšířit si obzory v hrách, objevovat nové skupiny, chodit častěji na koncerty. Není to vše, o čem by měl život být, jasně, mít pasivní zábavu v podobě poslechu hudby je fajn, ale seberozvoj je seberozvoj, nicméně třeba loni mě ani pasivní zábava nezajímala a snad jediné, s čím jsem tehdy přišla novým, byla ta tvorba Barbie cosplayů. Ani předloni jsem ten život nijak neřešila. Od smrti maminky je mi žití ukradené a upřímně covid jakoby utlumil veškeré chutě umění. Tento rok to ovšem prolomil. Najednou je všeho všude hodně a já to dokážu cítit, konečně to prožívám a užívám, což je pocit, který jsem na dlouho zapomněla. A proto přicházím jednak s tímto článkem o koncertu, ale jednak i s tou maxi anketou, která reflektuje, do jaké míry mě vlastně rok 2023 oslovil. Postupně tedy (až do ledna) budu přidávat články o všech těch albech zmíněných v anketě, abyste se mohli důkladně nad svými hlasy zamyslet, ale upřímně je to experiment, externí anketu vkládám někam prvně a netuším, jestli je nějak časově limitovaná, a už vůbec netuším, zda se vám vše zobrazuje vůbec dobře. Taky je možné, že se nikomu hlasovat nepodaří, ale pořád je to pro mě asi příjemnější fail, než kdyby se vám vyloženě hlasovat nechtělo. Jo, metal není pro všechny, ale... ale tenhle je. :D 

Masters of Rock: pátek

Mám tady poslední dobou problémy se spam-komentáři. Ale takové divné problémy. Po srpnové pauze jsem se sem vrátila, jen abych tu našla x divných komentářů od jakéhosi individua, jehož jméno znělo jako indické zaklínadlo, a tyto komentáře jsem samozřejmě poctivě promazala a šla se podívat do přehledu komentářů, abych zjistila, kolik těch bezbožných zmrdovin mi tu ta indická kletba ještě nechala. A tam jsem zjistila, že strašně moc vašich normálních komentářů mi to vyhodnotilo jako spamy a nebylo to nikdy zveřejněno. Zejména je ten můj blog nějak zaujatý proti Heleně. Prostě indickému zmrdovi tady dovolí zaspamovat deset článků blbinama, které nemají hlavu ani patu, ale normální komentáře bez chyb jsou podezřelé. Evidentně nikdo než boti pravopisně správně v dnešní době nepíše, a tudíž jsou smysluplné komentáře vnímány jako kyberšikana. :D Zatracená Helena. 

Ale k věci. Nechci chrlit vše jen na jedno brdo a umořovat čtenáře dlouhým rozepisováním o tom samém tématu, a tak jsem se rozhodla mástr-články vždy prokládat nějakými jinými. Ostatně těch témat je hodně, takže bez nápadu dlouho nebudu. Nicméně teď je MoR zpět a konkrétně jde o ten nejlepší den vůbec, takže doufám, že i mé vyprávění vás bude bavit. 

Masters of Rock: čtvrtek

Kdybych byla FATE postavou, jedním z mých definujících aspektů by byl Masters of Rock, a já vím, že to zní divně, tvrdit, že by to byl můj aspekt, spíš by se asi hodilo říct "koníček" nebo s trochou přeháněk "zlomová událost", ale pravdou je, že poprvé jsem na MoR jela v roce 2010 a už tehdy jsem měla pocit, že mnou ten festival jaksi prorostl... takže to není jen koníček nebo událost, je to nedílná součást života. 

Nebo tedy abych byla konkrétnější: první tak tři roky, co jsem na MoR jezdila, to bezpochyby můj život byl, ty roky 2010, 11 a 12 byly prostě úžasné, něco tak nového a silného jsem do té doby nepoznala. Pak někdy po roce 2014 to nadšení ochablo a v roce 2016 už jsem nejela, znovu jsme s bandou jeli nakouknout až v roce 2019, ale upřímně si z toho ročníku pamatuju jen střípky, pokud vůbec. Letos ovšem měli na MoRu být Lord of the Lost a já bych udělala vše pro to, abych je konečně viděla naživo, tudíž jsem oprášila své nadšení z fesťáku, našla si tam pár dalších věcí, na které jsem se natěšila, a spolu s boyfriendem jsme vyrazili po kurevsky dlouhé odmlce do Vizovic. 

A bylo to boží. 

Básně (a ne, nejsou to klasické recenze)

Nedávno jsem si po sobě četla starý článek, kde jsem se snažila o jakousi recenzi svých oblíbených alb z roku 2021, a musím říct, že je to fakt dobrý. Nemyslím jenom ta alba, ale to, jak jsem to pojala. Velice skromně se musím popleskat po zádech a vyznamenat se za vážně poutavou recenzi. :D Jenomže i když jsem vyhodnotila ten článek i s ročním odstupem jako dobrý, je mi úplně jasné, že dobrý mi přijde jen proto, že vím, o čem mluvím. Když popisuju jednotlivá alba a písně, poznávám v tom, proč se mé myšlenky ubírají zrovna tím a oním směrem. Chápu, co myslím "kudrlinkami" a podobnými obskurními výrazy, a přitakávám si, protože je mi ta hudba prostě blízká a za ty dva roky mi přijde ještě bližší...

EDIT 12. 6.: opravud je to primárně o básních, ale pokud vás zaujme hudba, klidně se k ní vyjádřete taky ;)

Miluju AI aneb generuju fejková hudební alba

 *nervózně se přicourá na scénu* ehm-raz-dva-raz-dva... funguje to... Ahoj.

(jestli chcete skipnout intro, tak prosím rozklikněte "číst více" nebo cokoliv, co tam mám nastaveného za hlášku)

Já vím, já vím, je to smutný, že když řeknu, že se vrátím v lednu, znamená to reálně v květnu, ale... jsem tady, jéj.
Vlastně jsem se snažila vrátit už v březnu, ale tehdejší článek, který jsem měla sepsaný a připravený k publikování, byl... nasírací. Byla to velká stížnost na lidi, a i když jsem si tím jednorázově při sepsání ulevila, nedokázala jsem to publikovat, protože mi to vlastně přišlo strašně na hovno a zbytečný. Nebo spíš zbytečně agresivní.
Mám dojem, že už tak od roku 2018, kdy se strašně začaly hrotit woke sračky, začal být internet nesmírně nehostinným místem. Úplně každé hovno najednou rozdělovalo společnost na minimálně dva tábory a čím dál víc lidí si mazalo sociální sítě s tím, že potřebují "detox". A tento stav nepominul. Lidi jsou stále vyčerpaní ze všech těch negativních nebo pro ně nepříjemných zpráv. A teď si představte, že bych do toho dropnula článek, ve kterém nadávám na lidi. Jako jo, asi by se našlo pár lidí, kteří by mi sem napsali "ale ty chudáčku malej, oni ti takhle ubližujou, to jsou zmrdi", ovšem většina lidí by prostě přestala číst po prvním odstavci, protože by toho na ně bylo moc. A já to chápu. Na mě je toho taky moc. 

Což je taky důvod, proč jsem pozdržela svůj velkolepý comeback. Měla jsem milion témat, ale nebyla jsem si jistá pojetím. Je totiž jedna věc, která je pro mou osobnost nesmírně přirozená, a to je jakási vrozená nenávist vůči všemu a všem. A to tady ventilovat nechci. Je to zbytečné. Tudíž jsem se rozhodla změnit tón a možná i náhled na svět. Sluníčko ze mě nikdy nebude, ale na druhou stranu nenávist není - díky bohu - jediná složka tvořící mou osobnost, tudíž jsem se rozhodla více zaměřit na ty ostatní. Jako jsou závislost na hudbě, grafickém patlání, kreslení, psaní a, což je to vůbec nejdůležitější: hraní videoher.
Jenomže tento článek není o videohrách, je to jakási oslava umělé inteligence. Částečně. Ono to bude mít jistou filozofickou dohru, ale tu jsem nakonoce přesunula do nového článku, který publikuju asi za týden (anebo jak se znám za měsíc). A myslím, že trochu porušuje mé předsevzetí o pozitivním obsahu blogu. Ooops. Někdy to dodržím, slibuju. Ale teď de prostě jen kochejte: 

Ohlédnutí za vybranými hudebními alby roku 2021

Když skončil rok 2019, s jakousi nostalgií jsem sepsala hromadnou recenzi na alba minulé dekády (2010-2019). Byl to zvláštní pocit takto uzavřít jednu etapu, cítila jsem se podivně prázdně, jako by každé to album odkazovalo k jedné uzavřené kapitole. Rozhodla jsem se ovšem psát pak shrnutí na konci každého roku, a tak pátého ledna 2021 následoval článek o tom, jak vlastně nová hudba jde hrozně do kytek a jsem ze všeho zklamaná. Asi jsem to tak reálně cítila, ale nyní s odstupem si uvědomuji, že to tak asi cítím pokaždé. Člověk si na něco zvykne, a když jeho oblíbená skupiny troufale vybočí ze svých zažitých kolejí, musí najít čas na to, aby novému zvuku přivykl a dokázal ho zhodnotit. Pak je velký rozdíl mezi tím, jestli se recenze nese v duchu "nelíbí se mi to, protože už to není jako dřív", nebo jestli je založena na něčem opodstatněném. Recenze na alba z roku 2020 byla něčím na pomezí, což neznamená, že byla vyloženě špatná, jen holt víc vypovídala o mně než o samotných albech. :D 

V článku budu řešit následujících šest alb: The Cause of Shipwreck, The Bitter Truth, Call of the Wild, Hermitage, Omega, Leviathan

O nových hudebních albech

Chtěla jsem sepsat takové zajímavé zhodnocení těch nejlepších alb roku 2020, ale upřímně... asi mám buďto úplně zvržlý vkus, nebo ta hudba jde každým rokem vážně víc a víc do kytek, v každém případě alba, která by se zasloužila o mou přízeň jsou nějak... nedostatková. 

Hned do začátku raději předesílám, že jsem určitě neposlouchala vše, co v roce 2020 vyšlo, a minulo mě třeba i nové Ozzyho album, ze kterého jsem zaslechla jen dvě písničky a udělala si podle nich obrázek takový, že je to typické ozzy-album, které neurazí, ale ani neohromí. Třeba o něm jednou budu psát jinak, kdo ví, ale proteď ho ze žebříčku zkrátka vynechávám. 

Celkově toho bylo vydáno požehnaně. Zpozorovala jsem u sebe však zajímavý fenomén: víc než oblíbená alba se najednou objevují alba od skupin, které běžně neposlouchám, nebo dokonce považuji za tragické, ale ty nejnovější počiny se nejen "dají", ale dokonce jsou fakt dobré. Jenomže "fakt dobré" jsou asi proto, že nic lepšího vydáno zkrátka nebylo, a tak logicky dochází ke snížení mých nároků a očekávání. Touhle cestou se tak do tohoto článku o oblíbených, nebo aspoň nějak zajímavých albech roku 2020 propracovali třeba Delain.
Musím říct, že já fakt nemám ráda, když se metaloví fanoušci sníží k vzájemným urážkám oblíbené kapely, když o Hammerfall tvrdí, že je to buzeranstké, o čemkoliv, kde zpívají ženy, tvrdí, že to není pravý metal, o čemkoliv, kde není growling, se vyjadřují jako o sračkách... jo najdou se různé názory a s většinou těch "hejtů" se neztotožňuji, i když míří třeba na kapelu, kterou úplně nemiluji. Mám dvě výjimky. Delain a Amaranthe. To jsou skupiny, které zase nejsou metal podle mého skromného mínění, nicméně... 

Metalová koruna

Koruna je fascinující symbol moci a pýchy, který přitahuje pozornost jako naše oči přitahuje plamen. Věnovala jsem mu také již článek na předchozím blogu (přečíst si ho můžete ZDE), kde jsem ukázala pár fotografií rockových a metalových hvězd a jejich korun. Metalová komunita obzvlášť si totiž tento hříšný symbol velice oblíbila. Evokuje totiž nejen temnotu s hříchem spjatou, ale také moc, sílu a ambice, které jsou metalu vlastní, ale také jistou zvrácenost, nebo spíš "odvrácenost" v závislosti na tom, k čemu svou korunu využijete. 

Tento článek není jiný. Po předchozím monstrčlánku jsem se rozhodla vydat jen něco naprosto krátkého a odlehčujícího, kde vám nabídnu fotografie dalších mocných metalových korun, protože taková galerie mi přijde velice zajímavá.

Dark Epica lore: Abyss of Time + další lorařský DS srandy, aneb Babiš je všude

Děkuji všem za milé a podnětné komentáře u předchozích článků. Pokusím se psát, jak jen často to půjde, a samozřejmě vás navštěvovat, ale teď se školou to bude trošku horší. :)

Dnešní článek mám v hlavě už asi od 9. 10. a původně bylo v plánu jej vydat ještě ten den, ale pak jsem narazila na problémy, jak ho pojmout a asi třikrát ho přepsala a přemazala. Vtipné na tom je, že se nejedná ani o nijak náročný článek komentující dnešní politickou situaci, ani o dlouhé filozofování a komplikované úvahy o životě chrousta. Jde o článek hudební. A herní. A přitom ani tak moc ne... možná spíš komparativní, lorový, abych byla přesná. Ech... bude to na dlouho, ale snad mě pochopíte. 

Než se do tohoto hlubokého tématu plně ponořím, chci poděkovat Youtuberům jako Vaati, Hawkshaw a Jake the Ashen Hollow za úchvatné teorie a nevšední objevy, které posloužily jako oporné pilíře pro některé z následujících odstavců. 

K tématu.
Je mnoho her, filmů, knih, seriálů i povídek, jejichž světy a postavy mi přirostly k srdci víc než většina vlastního všedního života. Nechci reálný život nijak shazovat a vím, že existují lidé, kteří "útěk do fantazie nikdy nepochopí", ale mně přemýšlení nad nereálnými světy, a dokonce jejich vymýšlení, přišlo vždy přirozené.
Když pominu známou a hodně lidmi milovanou (mě nevyjímaje) srdcovku Harryho Pottera, nad tím vším příběhově vyniká jednoznačně hra, která je svým specifickým způsobem vyprávění už v herní komunitě proslavená. (Heh, vypráví totiž způsobem, že nevypráví... muhehehe.) Mám na mysli sérii Dark Souls. Možná pro někoho ta hra bude profláknutá spíše svou obtížností (git gut), možná ji někdo nezná vůbec. To nevadí. Nehodlám to tady pojmout jako "pro gaming" blog a ani tento článek tímto směrem nepovedu. Můj text je spíše úvahový a s trochou štěstí svou povahou zaujme i nezasvěcené čtenáře. Ovšem jelikož je tohle pro mě téma velice zajímavé, bude to i článek zasvěcující... Takže varuji rovnou, pokud někdo nechce být zasvěcen a zdlouhavým "vědomostem o hovně" se chce vyhnout, můžete s klidným srdcem přeskočit na poslední odstavec, kde na vás čekají jen návodné otázky, na které můžete v komentářích odpovědět, pokud budete chtít, a tím slušně předstírat, že jste to četli celé. :P 

Upozornění: ČLÁNEK JE DLOUHÝ!!!

Nezapomenutelná alba minulé dekády 2/2

Hudba není smyslem mého života, ale je jeho barvami, vůní, tvary, je jeho kořením i citem. Je náboženstvím, protože lidem poskytuje útěchu, zrovna tak jako se kvůli ní vedou dlouhé boje. Naštěstí většinou jen v komentářích, a to stylem "vy mrtki jak můžete poslouchat metal to řvaní?" Ale ona metalová základna taky dokáže vyslat do boje proti rapu, popu a hip hopu řady svých nevycválaných válečníků, kteří rozumu moc nepobrali. Pak do mezižánrových válek přimíchejte ještě krvelačné boje mezidobové, a o hudbě už se vám nikdy diskutovat chtít nebude. Ani já tady raději neotvírám vyloženě diskuzi, neprezentuji nic ale ani jako fakt; mé články o nezapomenutelných albech nejsou psány stylem "jen a pouze tohle stálo z minulé dekády za poslech, a kdo poslouchá něco jiného je dement", jsou to mé pohledy na uplynulých deset let. A když se s někým shodnu, budu jedině ráda.

2015

Nezapomenutelná alba minulé dekády... tedy aspoň pro mě :D 1/2

Tento článek jsem chtěla sepsat už někdy v lednu, ale možná je dobře, že jsem tak neučinila. Přece jen přesun na novou doménu znamená určitý nový start, a tak mi přijde vhodné zrovna zde zveřejnit takové větší ohlédnutí se za ohromnou dekádou metalové a rockové hudby 2010-2019. 

(rozděluji to do dvou článků, neboť i tak to bude dost dlouhé)