V předposledním článku loňského roku jsem psala "Postupně tedy (až do ledna) budu přidávat články o všech těch albech zmíněných v anketě...", což jsem prokazatelně nedodržela, a tak to nyní hodlám napravit. Jen místo toho, abych psala o albech jednotlivě, vezmu jich vždy víc naráz. Možná si u toho rovnou utřídím myšlenky na podobný sumarizující článek za letošek.
Jen bych ráda podotkla, že těch alb, která mě něčím zaujala, vyšlo 28. Jelikož by ovšem článek o 28 albech rychle omrzel, rozhodla jsem se vybrat DEVĚT nejzajímavějších a vydat je ve třech článcích po třech. Zbylá alba si budou muset holt vystačit s čestnou zmínkou.
Liv Kristine / Edge of Paradise / Oomph!
LIV KRISTINE - RIVER OF DIAMONDS
Liv umí člověka pořádně vyděsit. Někdy v průběhu loňska, nebo snad už předloňska, si udělala sestřih na styl Helenky Vondráčkové a vydala takovou divnou popově laděnou baladu jménem Gravity. Člověk by si řekl, že je to konec jedné metalové ikony, ale to neznáte Liv. Na to, že se skupinou Theatre of Tragedy stála u zrodu gothic metalu a později se skupinou Leaves' Eyes obohatila symphonic metalovou scénu o pořádně tvrdé pecky, se v popových botách prošla už hodněkrát. V rámci sólo dráhy, znáte to, když to máte jako "bokovku", chcete se vyřádit nějak jinak. Jenomže už to bude téměř deset let, co to pro Liv není jen vedlejší projekt. Z Leaves' Eyes byla brutálně odejita za pomocí intrik hodných Velkolepého století, a tak to s tím popem už není tak žhavé. Tedy... gothická diva a pop vždycky utvářely velmi originální sound a spojení nanejvýš neotřelé, ale pro mě ne vždy funkční. Jsem tedy nanejvýš ráda, když se poslední dvě alba prokazateleně vydaly jiným směrem.
V roce 2014 se vytasila s pro mě zatím nejlepším albem její diskografie jménem Vervain, který má nejblíže asi k opravdovému hard rocku obohacenému o pár vlivů z předchozích experimentů, ale převážně je to dost jednoznačně tvrdě (na poměry Liv) orientované album.
A tak si představte ten šok, když místo druhého Vervainu vám přistane Gravity.
Na ústřední píseň River of Diamonds jsem se jako na singl těšila hlavně proto, že jsem věděla, že ho Liv nazpívala s mým oblíbeným zpěvákem Fernandem Ribeirem z Moonspell. Byla jsem kvůli Gravity velmi skeptická a čekala asi vše, jenom ne Vervain.
Částečně jsem se nemýlila, zvuk celého nového alba je rozhodně o dost optimističtější a tanečnější než jeho předchůdce, ani za boha to ovšem neznamená, že by se Liv transformovala na popovou vykopávku a předváděla zoufalé tonutí v záplavě vlivů. Kdepak, Liv si mezi vším, čím si kdy prošla, našla svou jemnou, ale smysluplnou cestu, a i když si myslím, že Vervain jako celek byl daleko líp namixovaný (ten sound byl prostě profesionálnější), nové album si nese energii smíšenou s něhou, jakou Vervain neměl.
Titulní skladba je totiž geniální. Nádherná, romantická, erotická s mystickým a ezoterickým přesahem. Nejsem na ezokraviny, ale jsem na metafory, které dokáží výjev zahalit do tak krásných dojmů, že máte pocit, jako byste se ocitli někde jinde. Na lepším místě. V lepší galaxii, která je jen vaše. A k tomu chcete tančit.
O tom úplně ta skladba není, ale zastávám názor, že píseň je dobrá jen tehdy, když si z ní člověk něco odnese. Ať je to cokoliv. A z této si podle mě většina odnese intimní dotyk vesmíru. Jo, já vím, asi bylo moc brzo říkat, že nejsem na ezokraviny, ale... River of Diamonds.
Částečně jsem se nemýlila, zvuk celého nového alba je rozhodně o dost optimističtější a tanečnější než jeho předchůdce, ani za boha to ovšem neznamená, že by se Liv transformovala na popovou vykopávku a předváděla zoufalé tonutí v záplavě vlivů. Kdepak, Liv si mezi vším, čím si kdy prošla, našla svou jemnou, ale smysluplnou cestu, a i když si myslím, že Vervain jako celek byl daleko líp namixovaný (ten sound byl prostě profesionálnější), nové album si nese energii smíšenou s něhou, jakou Vervain neměl.
Titulní skladba je totiž geniální. Nádherná, romantická, erotická s mystickým a ezoterickým přesahem. Nejsem na ezokraviny, ale jsem na metafory, které dokáží výjev zahalit do tak krásných dojmů, že máte pocit, jako byste se ocitli někde jinde. Na lepším místě. V lepší galaxii, která je jen vaše. A k tomu chcete tančit.
O tom úplně ta skladba není, ale zastávám názor, že píseň je dobrá jen tehdy, když si z ní člověk něco odnese. Ať je to cokoliv. A z této si podle mě většina odnese intimní dotyk vesmíru. Jo, já vím, asi bylo moc brzo říkat, že nejsem na ezokraviny, ale... River of Diamonds.
Shaolin Me a Maligna jsou skladby neskutečně zábavné na poslech, takové tvrdší (ehm, tvrdší, jak to s líbezným hlasem Liv mimo burácející metalovou skupinu jen jde), hravé party songy s hodně silnými poselstvími, a výraznými melodiemi. Celkově platí, že zatímco Vervain je takový velmi dospělý, elegantní, procítěný a důstojný počin (ok, až na skladbu Elucidation, která by dokonale zapadla do atmosféry RoD), velká část RoD včetně těchto dvou zmíněných písní představuje spíše pravý opak. Není to špatně, já mám něžnou romantiku i tanec ráda, jen mi to asi ne vždy přijde dotažené...? Nevím, zdá se mi, že velká část skladeb - a možná všechny kromě titulní - mají nějaký náboj, ale nevyniknou tolik. Možná je to tou mixáží.
K atmosféře Vervainu, kterou jsem si oblíbila, mají nejblíž asi skladby Gravity (jo, já vím, říkala jsem, že je popovější, ale on se ten styl vážně těžko popisuje... je to balada, ok? velmi procítěná... trvalo mi to jen rok se k ní proposlouchat) a No Makeup. Možná i nějaké další, ale ostatní písně mi stále dost splývají do jedné. Zdá se mi, že se na nich Liv rozvášnila v textech (i hlasovým projevem), ale hudba jí nestačí. Vervain taky vyloženě neburácel, ale rozhodně byl ve svých tónech ráznější, čistší a důslednější. Nepřelíval se z jednoho stylu do druhého a nebál se přímého střetu Livina hlasu s hudbou. RoD se podle mě drží příliš zkrátka, hudebně je až moc krocen a spousta nápadů pak zanikne.
K atmosféře Vervainu, kterou jsem si oblíbila, mají nejblíž asi skladby Gravity (jo, já vím, říkala jsem, že je popovější, ale on se ten styl vážně těžko popisuje... je to balada, ok? velmi procítěná... trvalo mi to jen rok se k ní proposlouchat) a No Makeup. Možná i nějaké další, ale ostatní písně mi stále dost splývají do jedné. Zdá se mi, že se na nich Liv rozvášnila v textech (i hlasovým projevem), ale hudba jí nestačí. Vervain taky vyloženě neburácel, ale rozhodně byl ve svých tónech ráznější, čistší a důslednější. Nepřelíval se z jednoho stylu do druhého a nebál se přímého střetu Livina hlasu s hudbou. RoD se podle mě drží příliš zkrátka, hudebně je až moc krocen a spousta nápadů pak zanikne.
Když budu stejně jako ve své sérii o cédéčkové sbírce hodnotit číselně, asi bych albu dala 6/10, nebo možná 7/10, protože jako celek funguje prostě dobře a má jedinečnou atmosféru. Titulní písni bych nejradši dala 11/10, ale sama to skóre celého alba holt neutáhne. Album je někde na pomezí stylů a působí občas trochu vlekle a nedůsledně.
Jenomže, když si po sobě přečtu recenze z roku 2022, uvědomuji si, že jsem tehdy dala hodnocení třeba 8/10 albu, o kterém si myslím, že je horší než RoD, a to o dost. Asi jsem tehdy byla příliš optimistická a nadšená ze života, takže jsem nedokázala nic pořádně zkritizovat. Dilema. Čísla vše kazí, nebo spíš jsou prostě relativní. V roce 2022 asi měli Deathless Legacy velmi chabou konkurenci, ale Liv v roce 2023 měla konkurenci velkou. Proto 7/10.
RoD je album, které všem doporučím k poslechu, protože je unikátní a má pět skvělých písní, z čehož jedna je dle mého skromného názoru opravdový klenot. Není to ale album, které si budu znovu a znovu pouštět celé, protože zkrátka až moc splývá.
******
EDGE OF PARADISE - HOLOGRAM
Po Liv může EoP představovat trochu šok, protože na rozdíl od Liv, která na scéně působí už přes třicet let a prošla si úplně všemi žánrovými proměnami, tato skupina je velmi nová. Je proto velmi energická, až zběsilá, dost elektronická, hypermoderní a kybernetická a stále se držící ve svých zajetých kolejích.
Jestli znáte Viral od Amaranthe (2020), myslím, že celá skupina se v posledních letech snaží držet přesně toho tempa, který tento hit udal.
Od roku 2011 sice mají na kontě už pět alb, ale zdá se mi, že až do vydání toho předposledního se jim moc mezi metalové fanoušky prorazit nepodařilo. Ono není moc čemu se divit. U Liv jsem dostatečně nezmínila, jak nebesky a étericky působí její hlas, který je sice schopen i operních tónů, ale přirozenější je mu poloha á la anděl na obláčcích (což je mimochodem v metalu taky hustá kombinace, kterou vedle Liv nabízí jen skupina Xiphea se zpěvačkou Sabine), kdežto tady Margarita, zpěvačka EoP, je... takový rozšklebený ječák. Ne chraplák, ne soprán, je to velmi psychedelický hlas, nekontrolovaná síla, která může trhat bubínky, ale i způsobovat psychické záchvaty :D a upřímně, myslím si, že důvod, proč jejich předposlední album bylo tak úspěšné, je ten, že skupina se s tím naučila konečně pracovat a tento velmi specifický hlasový počin se naučili doprovázet brutálně energetickou elektro smrští, ve které Margaritin hlas vyniká svou nelidskostí a až zoufalou naléhavostí. Jo, je to zvláštní a rozhodně byste si to všichni měli poslechnout. Tedy, nejen to předchozí album, ale samozřejmě to nejnovější, které zde recenzuji: Hologram
Jestli znáte Viral od Amaranthe (2020), myslím, že celá skupina se v posledních letech snaží držet přesně toho tempa, který tento hit udal.
Od roku 2011 sice mají na kontě už pět alb, ale zdá se mi, že až do vydání toho předposledního se jim moc mezi metalové fanoušky prorazit nepodařilo. Ono není moc čemu se divit. U Liv jsem dostatečně nezmínila, jak nebesky a étericky působí její hlas, který je sice schopen i operních tónů, ale přirozenější je mu poloha á la anděl na obláčcích (což je mimochodem v metalu taky hustá kombinace, kterou vedle Liv nabízí jen skupina Xiphea se zpěvačkou Sabine), kdežto tady Margarita, zpěvačka EoP, je... takový rozšklebený ječák. Ne chraplák, ne soprán, je to velmi psychedelický hlas, nekontrolovaná síla, která může trhat bubínky, ale i způsobovat psychické záchvaty :D a upřímně, myslím si, že důvod, proč jejich předposlední album bylo tak úspěšné, je ten, že skupina se s tím naučila konečně pracovat a tento velmi specifický hlasový počin se naučili doprovázet brutálně energetickou elektro smrští, ve které Margaritin hlas vyniká svou nelidskostí a až zoufalou naléhavostí. Jo, je to zvláštní a rozhodně byste si to všichni měli poslechnout. Tedy, nejen to předchozí album, ale samozřejmě to nejnovější, které zde recenzuji: Hologram
S River od Liv má ovšem i mnoho společného. Tak například mají všichni (včetně mě) tendenci srovnávat nejnovější album úplně nehorázným způsobem s albem předcházejícím, jak jsem už ukázala s mým vzdýcháním po Vervainu, a jednak mají neskutečně silné titulní písně, keré vás krátka nadzvednou ze židle a celé album táhnou a povyšují o několik levlů. Zde tedy ústřední a zároveň úvodní Hologram:
Schválně jsem si přečetla recenzi od Metal Forever, kde si Hologram vysloužil jen 4,5/10. Mám k tom pár svých připomínek.
"Byť se dva roky staré album Edge Of Paradise „The Unknown“ jevilo jako nejsilnější položka v diskografii kapely, vypadá to, že určité zklidnění, větší střízlivost a zaměření se na podstatu skladeb víc, než na nablýskaný efekt, není tím, co by pětici kolem zpěvačky Margarety Monet a kytaristy Davea Batese přirostlo k srdci."
Upřímně nemám pocit, že by předchozí album The Unknown představovalo jakékoliv zklidnění, to fakt nevím, co recenzující poslouchal. Předchozí alba byla velmi neučesaná, protože, jak jsem zmínila, skupina moc neuměla pracovat s nevšedním hlasem své vlastní zpěvačky, ale to, že se to naučili, neznamená zklidnění. Naopak to album bylo tak experimentální, jak jen moderní metal může být, a zbořilo by nejednu diskotéku. Hologram na to stoprocentně navazuje. Nese se v úplně stejném duchu, a i když Within Temptation nasadili na metalové scéně laťku dost pofidérním směrem tím, jak na každém albu totálně mění styl a zvuk, neznamená to, že na udržování si svého charakteristického soundu je něco špatně - viz Powerwolf a Sabaton.
Vtipné je i to, že by se "měli zaměřovat víc na podstatu skladeb než na nablýskaný efekt". I mean, ten efekt, ta show, to je podstata skladeb. Nemusí to být vždy jen srdcervoucí poselství, někdy potřebujete do života energii a to stačí.
Vtipné je i to, že by se "měli zaměřovat víc na podstatu skladeb než na nablýskaný efekt". I mean, ten efekt, ta show, to je podstata skladeb. Nemusí to být vždy jen srdcervoucí poselství, někdy potřebujete do života energii a to stačí.
"Má to velký háček v tom, že se zase někde vytratila podstata a Edge Of Paradise hrají čistě na efekt - elektronicky industriální sound, v pozadí diskotéka a v popředí příliš afektovaná Margarita zaručují, že „Hologram“ se zapíchne do uší, rozhodně jej nepřeslechnete a co se týče halasu, nabubřelosti a určité pichlavé provokativnosti, v diskografii kapely nemá tahle nahrávka konkurenci."
Jako... tahle skupina hrála vždycky čistě na efekt, nemá smysl si hrát na cokoliv jiného. To, že recenzující chtěl za každou cenu v předchozím albu vidět nějaké "dospění", je jeho problém. Nic takového tam nikdy nebylo a je to dobře. Skupina na to necílí. Jede si prostě své energobomby a nutí posluchače prožít nevšední futuristicky laděný zážitek. Margarita je velmi afektovaná, ale ke skupině, na které vše působí a má působit tak nějak uměle, mi to ladí. Nabubřelost je slovo, které bych u EoP nepoužila asi v případě žádného alba. Ano, je to hlasité, je to jako kokain v hudební podobě, ale to, že je něco hodně slyšet a kope to jak kůň, kterého chytnete za koule, není příznak nabubřelosti. To je příznak metalu.
"Úvodní titulka se přihlásí poměrně nepříjemným zvukem, vlezlým motivem, ostře nervním zpěvaččiným výletem do výšek v refrénu i protivně afektovaným zvolněním bez výraznější atmosféry."
Cože někdo se opovažuje hanět mou oblíbenou titulní skladbu? Dobře, dobře, ten úvod není libozvučný, je to v podstatě siréna s nějakým zvukem statické elektřiny v pozadí, což uznávám, na úplný start alba asi není nejpříjemnější, ale aspoň vám to hned jasně vysvětlí, jak se bude album odvíjet. Ostře nervní výlet do výšek je nádherný termín a přesně to vystihuje, co sem tam album provází. Za mě je to ale pozitivní jev. Miluji náhlé změny hlasových poloh, a to obzvlášť, když jde o výšky. Margarita podle mě se svým hlasem zatím moc pracovat neuměla, ale úvodní skladba dokazuje, že se o to aspoň snaží. Těch poloh tam vystřídala hodně, dávají smysl, ladí s hudbou, ladí s tématem, nemám si na co stěžovat. Tady jde spíš o osobní preference než o hudební chybu.
Ale upřímně nechápu, co je afektované zvolnění. Jako že je to vynucené a té písni to neprospívá? Občas se mi stává, že taky zaznamenám v nějaké skladbě "změnu jen pro změnu", ale ne, tady to neplatí. Hologram je pichlavý a je zběsilý, má šílené výšky a nápadné změny temp... ale přesně tímto by se dalo definovat celé předchozí album.
Naštěstí má album ještě jednu lepší píseň než titulní Hologram, a to je Dark.
Myslím, že to je jejich nejlepší píseň vůbec, a to přesně díky všem výše zmíněným elementům, které jsou tady ale navíc zahaleny do hodně temného, nízce položeného, až výhružného tónu celé skladby, který kontrastuje s mými oblíbenými "ostře nervními výlety do výšek".
I když mám Liv obecně radši než EoP, myslím, že toto konkrétní album je lepší než Livino RoD. Tomuto albu tedy dávám 8/10, nebo spíš bych radši asi 7,5/10, ale zatím jsem se nerozhodla, zda si povolím půl body. :D Ale to je jedno. Není to dokonalé album, má své nelibozvučné a velmi repetitivní momenty. Má písně, které zapadnou. Ale jako celek za mě funguje líp než RoD.
******
OOMPH! - RICHTER UND HENKER
Myslím si, že Oomph! jsou z těchto všech zatím mnou zmiňovaných umělců na české scéně nejpopulárnější, takže pokud to někdo bude číst, hádám, že tohle je bod, kterého se může nejvíc čtenářů chytnout.
Album jen ein bisschen kontroverzí, protože je to první počin s novým zpěvákem, a stejně jako všechna mnou recenzovaná alba v tomto článku se musí vypořádat s nesmírně dobře napsaným a skvěle přijatým předcházejícím albem, v tomto případě Ritual. A stejně jako Hologram a River of Diamonds to podle mě zvládá velmi dobře.
Album jen ein bisschen kontroverzí, protože je to první počin s novým zpěvákem, a stejně jako všechna mnou recenzovaná alba v tomto článku se musí vypořádat s nesmírně dobře napsaným a skvěle přijatým předcházejícím albem, v tomto případě Ritual. A stejně jako Hologram a River of Diamonds to podle mě zvládá velmi dobře.
Richter und Henker znamená soudce a kat, kdyby to někoho zajímalo. Celé album je zpívané německy, což se z Oomph! diskografie nijak nevymyká, ba naopak se mi zdá, že skupina zde vsadila asi ve všech elementech na jistotu. Občas mají kapely tendence s novými zpěváky žánrově experimentovat, ale tohle album je tak industriální a šmrncnuté elektrem, že z toho klasický sound Oomph! srší na hony daleko.
Jejich původní zpěvák Dero Goi měl dle mého názoru nezaměnitelný hlas a k industriální atmosféře ladil jako žádný jiný. Nemyslím si, že by hlas Daniela Schulze nebyl něčeho podobného schopen, jen zatím neukázal své maximum, ale rozhodně dokázal, že zvládne jít v Derových stopách a klasický zvuk skupiny nenaruší.
Jejich původní zpěvák Dero Goi měl dle mého názoru nezaměnitelný hlas a k industriální atmosféře ladil jako žádný jiný. Nemyslím si, že by hlas Daniela Schulze nebyl něčeho podobného schopen, jen zatím neukázal své maximum, ale rozhodně dokázal, že zvládne jít v Derových stopách a klasický zvuk skupiny nenaruší.
Hudebně bych to recenzovala asi podobně jako předchozí Hologram: album jde věrně ve šlépějích svého předchůdce a liší se od něj snad jen ještě vyšší dávkou energie. Dokonce i ten obal alba je dost podobný Ritualu.
Jenomže zatímco Hologram je futuristické digitální psycho disco, RuH je hudebně takové prožívání apokalypsy plnými doušky. V praxi to znamená, že i když může být ústřední hudební i textový motiv písně sebedrsnější, melodie jsou psané primárně pro koncerty, dobře by se na ně skákalo do rytmu a nejedna skladba naznačuje, které že jsou ty pasáže, jaké mají davy se skupinou zpívat. Pozor, není to Ghost, ano? je to fakt tvrdá tvrdá hudba. Psát alba tímhle stylem je oblíbený trend posledních asi deseti let, ale nemyslím si, že je to špatně, naopak je to taková milá fan service, pochopení, že fanoušci se chtějí v kotli vyřádit.
Dobře dobře, tak nyní nějaké oblíbené písničky. Titulní Richter und Henker je hodně dobrá a určitě patří k těm výraznějším počinům na albu. Úvodní Wem die Stunde schlägt dobře nabudí i navodí celou atmosféru alba, a i když mi trvalo delší dobu si na ni zvyknout, nyní ji mám velmi v oblibě. Zrovna tak ale můžu vyzdvihovat do nebe Nichts wird mehr gut sein nebo Es ist nichts, wie es scheint. Jako ukázku ovšem zvolím Wut, která mě zaujala jako úplně první, a i když asi nakonec není hudebně tím úplně nejlepším, přijde mi tak výrazná, charakteristická pro album a mně velmi blízká textově, že ji sem zkrátka dát musím:
I mnoho dalších skladeb si stojí nečekaně dobře a velmi příjemným překvapením je pro mě balada Ein kleines bisschen Glück, která má sice takový nerozhodný začátek, ale velmi chytlavý a procítěný refrén.
Jelikož od začátku článku mají alba, co se hodnocení týče, vzrůstající tendenci, nikoho asi nepřekvapí, že právě album Oomph! zde budu hodnotit nejlépe. Navzdory všem předpokladům - i přesto, že změnili zpěváka a dodali nám v podstatě kopii předcházejícího alba - je to počin tak dobře napsaný, že bych mu s oběma očima zavřenýma dala 10/10.
Jenomže trapně oči otevřu a přiznám, že některé skladby jsou tak repetitivní, až to bolí, ale především to o ten jeden bod srazí zpěv. Já vím, Daniel je ve skupině nový a chci na něj být hodná, zaslouží si to. Zvládá to skvěle, má krásný hlas a hudba zní dobře. Jenomže když to album porovnám s tolik podobným Ritualem, je jedna věc, ke které se RuH ani nepřiblíží, a to je Derova práce s hlasem. Mění jednu polohu za druhou, intonaci, naléhavost. To album má z jeho strany vše. Daniel do Oomph! přinesl dobrý hlas, ale zatím s ním zkrátka vůbec nepracuje a drží se v komfortní zóně, kterou doufám brzy prolomí.
9/10.
Jenomže trapně oči otevřu a přiznám, že některé skladby jsou tak repetitivní, až to bolí, ale především to o ten jeden bod srazí zpěv. Já vím, Daniel je ve skupině nový a chci na něj být hodná, zaslouží si to. Zvládá to skvěle, má krásný hlas a hudba zní dobře. Jenomže když to album porovnám s tolik podobným Ritualem, je jedna věc, ke které se RuH ani nepřiblíží, a to je Derova práce s hlasem. Mění jednu polohu za druhou, intonaci, naléhavost. To album má z jeho strany vše. Daniel do Oomph! přinesl dobrý hlas, ale zatím s ním zkrátka vůbec nepracuje a drží se v komfortní zóně, kterou doufám brzy prolomí.
9/10.
O Ritualu jsem trapně krátce psala zde a myslím si, že to album by si zasloužilo mnohem víc. Kór když to nyní mám naposlouchané a srovnávám to s nástupcem. Něco vymyslím.
Takže souhrn?
River of Diamonds 7/10
Hologram 8/10
Richter und Henker 9/10
Příště rozpitvám zase další tři cool alba z roku 2023 a zatím koukejte naposlouchat tato, protože za to všechna stojí.
******
Žádné komentáře:
Okomentovat