Ohlédnutí za vybranými hudebními alby roku 2021

Když skončil rok 2019, s jakousi nostalgií jsem sepsala hromadnou recenzi na alba minulé dekády (2010-2019). Byl to zvláštní pocit takto uzavřít jednu etapu, cítila jsem se podivně prázdně, jako by každé to album odkazovalo k jedné uzavřené kapitole. Rozhodla jsem se ovšem psát pak shrnutí na konci každého roku, a tak pátého ledna 2021 následoval článek o tom, jak vlastně nová hudba jde hrozně do kytek a jsem ze všeho zklamaná. Asi jsem to tak reálně cítila, ale nyní s odstupem si uvědomuji, že to tak asi cítím pokaždé. Člověk si na něco zvykne, a když jeho oblíbená skupiny troufale vybočí ze svých zažitých kolejí, musí najít čas na to, aby novému zvuku přivykl a dokázal ho zhodnotit. Pak je velký rozdíl mezi tím, jestli se recenze nese v duchu "nelíbí se mi to, protože už to není jako dřív", nebo jestli je založena na něčem opodstatněném. Recenze na alba z roku 2020 byla něčím na pomezí, což neznamená, že byla vyloženě špatná, jen holt víc vypovídala o mně než o samotných albech. :D 

V článku budu řešit následujících šest alb: The Cause of Shipwreck, The Bitter Truth, Call of the Wild, Hermitage, Omega, Leviathan

Zpětně se mi zdá, že z oné recenze nevycházejí tak úplně špatně mnou hodnocená alba, ale spíš já - jakožto uplakánek, kterému se hroutí svět, když se jeho oblíbená skupina opováží experimentovat. Tento článek tedy chci pojmout trochu optimističtěji a pokusím se vypíchnout hlavně to dobré: 

Album, od kterého jsem měla asi největší očekávání, bylo The Cause of Shipwreck od Blackbriar. 

Bylo pro mě nepředstavitelné, že by Blackbriar v něčem zklamali, protože zatím vždy přišli s tím, co se ne každé skupině daří s grácií: udrželi si vlastní zvuk napříč několika hudebními alby, aniž by zabrousili k trapné repetici. Tady samozřejmě záleží hrozně moc na definici repetice a individuálním vnímání, protože mezi mistry tohoto umění pro mě třeba spadají Sabaton a Powerwolf, ale jsem si plně vědoma toho, že mnozí jim nemůžou přijít na chuť, protože "každé jejich album zní přece stejně". Upřímně, u Powerwolf jsem tento problém začala pociťovat jen s posledními dvěma alby, která pro mě už opravdu nepřínášejí žádnou novou melodii, kterou bych se nadchla, až by mi vyrazila dech, u Sabaton je to jak na houpačce. Zvládnout nevybočit z pevně vymezeného stylu, který si udáte prvními alby, prvními písněmi, prvními tóny, je zatraceně těžké, těžší ale je neustále do omezeného rozsahu vnášet nové nápady. A i když jsem si plně vědoma toho, že asi nebudu vždy milovat úplně všechny písně Sabatonu od první do poslední, průřez jejich diskografií miluju, protože v jejich tolik specifickém zvuku nacházím neustále nové možnosti. No a teď by dle mého mínění ve šlépějích těchto dvou titánů mohli jít i Blackbriar - hudebně v úplně jiném metalovém subžánru, ale se stejným nelehkým údělem. Na druhou stranu Blackbriar dosud vydali jen 4 alba (a pár side tracků), z toho pouze to loňské bylo plnohodnotné (předchozí případy byly krátké EP s maximálně šesti skladbami), takže jen čas ukáže, zda je má předpověď správná. 
Teď k samotnému albu. Zdá se mi, že víc než kdy dřív zde Blackbriar sází na Zořin hlas. To je samozřejmě do určité míry super, zpěváci mají být do určité míry tahouni skupiny, hlas dodává hudbě zase jiný rozměr, jiný výraz a možná i určitý pocit souznění - tím myslím, že asi bude pro člověka snazší promítnout své emoce do hlasu než třeba do tuby, ale kdo ví, mohu se mýlit, ne každý musí být nastavený stejně. To, že Blackbriar ovšem více sází právě na projev zpěvačky, neznamená jen, že má více prostorů ve svých pasážích, ale i instrumentální "přechody" mezi jednotlivými částmi skladby doplňuje o své... halekání. Já vím, je to hrozný výraz a možná příliš nedůstojný, ale těžko se mi pro to hledá lepší popis. Mám na mysli různé popěvky "lalalala, lilili, nanana" atd., ale i "vytí" a "kvílení" bez jasně daných slabik. Nepovažuji toto za stoprocentní výtku ani za stoprocentní shrnutí alba, ale je to něco, co mi brání album prohlásit za mé nejoblíbenější z loňského roku. Zořin hlas je vysoký, nadpozemský a děsivý. V jednom z EP zpívá o banshee a mně se velice zamlouvá představa srovnání Zořina hlasu právě se smrtícím křikem banshee, z kterého tuhne krev v žilách. Ale v dobrém. V tomto albu ovšem s tímto motivem tlačí na pilu mnohem, mnohem víc. Jako by se v každé písni musela připomínat, že tam je, že tam číhá ve stínech a bude kvílet a zabíjet. A je to krásně děsivý motiv táhnoucí se celým albem, ale krásný mi přijde převážně takto v teorii sepsaný. V praxi považuji mnohdy její vokální projevy za přehnané. Ne tím, jak jsou zazpívané, ale tím, že je jich moc. To album je jimi zahlcené, nebo alespoň takový si z něj odnáším dojem. Navíc v písni "Deadly Diminuendo" mi ono "vytí" vyloženě nesedí. Je to paradox, neboť právě tento prvek pomáhá utvářet atmosféru a směřování celé písně, ale stejně je to prvek, který mi přijde zejména v této skladbě rušivý. 

Ale možná jsem prostě jen zhýčkaná všemi skladbami předchozími. Byť považuji The Cause of Shipwreck za album skvělé a jsem z něj nadšená, asi téměř všechny skladby Blackbriar vydané dříve bych doporučila s větším nadšením. 
Na druhou stranu - abych to uzavřela - myslím, že i přesto, že starší tvorbu považuji za lepší, si Blackbriar udrželi zatraceně vysokou laťku, a i přes občasné experimenty na albu (včetně agresivnějšího kvílení a nečekaně folkově laděné písně Selkie) si dokázali zachovat zvuk jim tolik vlastní a atmosféru děsivou a neotřelou.
Doporučuji 9/10.

Album, od kterého jsem naopak očekávání neměla vůbec, je The BItter Truth od Evanescence. 

Evanescence jsem milovala naposledy tak před deseti lety. Tehdy vydali album nazvané prostě "Evanescence", kterým mě dost odradili svými generickými melodiemi, a dál jsem byla odhodlaná jejich tvorbu neřešit a nezkoumat. Sem tam na mě vybafly nějaké kooperace, ze kterých jsem byla ještě rozmrzelejší, takže jsem neměla nejmenší důvod na nové album se těšit. A přesto jsem se podvědomě těšit chtěla, jako bych toužila po návratu do dětství a bezpečných vod hladivé hudby. Ostatně k některým písním z alba "Evanescence" jsem se nakonec propracovala a Oceans si získaly určité místo v mém srdci, byť ne úplně na výsluní. 
Vůči albu "Evanescence" se zejména Amy v posledních letech vymezovala s tím, že měli více méně produkcí nakázáno, co mají hrát, a nemohla se tudíž naplno projevit. Příchod nového alba tedy slibovat jakési záblesky lepší budoucnosti...
Nebudu dál okecávat, z nového alba nadšením neřvu. Líbí se mi opravdu hodně píseň Feeding the Dark, která má energii i nápad, ale zbytek alba mi přijde... emoční, po textové stránce dospělé a objímající. Po hudební stránce ovšem až příliš koketující s generickým rockem. A ono to není špatné, když prostě chcete jen fajn hudbu, jenomže pak si vzpomenete, že tahle skupina před rokem 2010 tvořila skvosty, které hýřily nápady a zvraty, které nemusely být desetiminutovými symfonickými kompozicemi, aby prostřídaly několik poloh, nástrojů, kulminací, sborů a hlasových poloh samotné Amy. A pak je vám naservírováno The Bitter Truth. Je fajn. Ale jsem zatraceně ráda, že jsem neměla očekávání. 
Obvykle jsem měla třeba s Delain hrozný problém, že na fanoušky vybalili krásný a silný úvod, ale v refrénu, nebo těsně před ním sklouzli k melodii popové, jen zaobalené do drsných riffů. Ale tak nějak si stojím za tím, že to nejsou jen hudební nástroje, které utvářejí rock a metal, ale i samotná kompozice, vyznění, atmosféra... a všechno, co The Bitter Truth nedotáhlo do konce. Až bolestně moc to ukazuje třeba píseň The Game Is Over. Považuji ji za lepší a výraznější z alba, ale není ničím unikátní. Je to jako kdyby šikovná rocková skupina dělala cover na poměrně hezkou popovou píseň. Jenomže z toho prostě nemůže vzniknout epická rocková skladba. A to je věc, která mě zkrátka mrzí. 

S přimhouřenýma očima doporučuji 6/10.

Album, které bylo zatraceně předvídatelné, bylo jednoznačně Call of the Wild od Powerwolf.

Je to přesně, jak jsem zmiňovala u Blackbriar. Powerwolf se dokázali po dlouhé roky nést na vlně vlkodlačí mše a oslňovat stále stejnými motivy hudebními a výjevy textovými. Jejich image je nezapomenutelná a to, co vytvořili, je skutečně oddanost podobná náboženství. Jenomže s předchozím albem už to na mě přestalo fungovat tak dobře, nevím, asi jsem otupěla, asi už to bylo moc, stále stejný zvuk a stejná slova, stále stejné písně dokola, ale pokaždé s obměnou tak drobnou, že nestála za pozornost. Že Call of the Wild bude de facto totéž, bylo zřejmé od začátku. Neberte to moc negativně, já mám Powerwolf stále ráda, jen už mě nedokážou ničím uchvátit a překvapit a ten prvek překvapení a dechberoucího omámení mi zkrátka chybí. Nové album tedy přišlo, zaznělo a odešlo. Aspoň v mém srdci. 
Nechci albu křivdit, Alive or Undead je píseň jednoznačně skvělá a nesoucí náboj zase trochu odlišný od většiny powerwolfích balad, Glaubenskraft zase po dlouhé době mistrně navazuje na Kreuzfeuer (dobrá, v předchozím albu tu funkci asi měl plnit Stossgebet, ale ta atmosféra byla přece jen trochu jinde), ale dvě písně album neutvářejí a nemůžou ho spasit.
Nevnímejte mě špatně, Powerwolf jsou skvělá skupina, která si drží dobrý zvuk. Album stále hodnotím kladněji než The Bitter Truth, ale bohužel nedostatek překvapivých momentů mi nedovolí hodnotit zase o moc kladněji. 
Doporučuji všem fanatickým věřícím 7/10.

Album, které ve mně zanechalo rozpačité dojmy, je bezesporu Hermitage od Moonspell.

Jestliže jsem zmiňovala u Sabatonu jakýsi efekt houpačky, Moonspell jsou teprve experty na výkyvy. Nejde jen o výkyvy v rámci mých osobních preferencí, ale i v rámci různých subžánrů. Doom metal, gothic metal, black metal, symphonic, industrial nebo atmospheric... nic jim není cizí a vše se dá nakombinovat se vším. Naprosto miluji tuto jejich vlastnost zabrousit do všech vod a nově uchopený hudební motiv předělat na ohlušující temnotu. Když v roce 2017 vydali album nazvané prostě 1755, vyzdvihovala jsem je do nebes jako jednu z mála skupin, která netrpí "úpadkovým syndromem", ale naopak stále přichází s novými a novými důkazy vlastní síly. Čtyři roky mezi 1755 a Hermitage udělaly své. Nejenže Moonspell opustili monumentální symfonické panorama a rodnou portugalštinu, ale opustili i svižné tempo, ke kterému valící se zvuk orchestru pobízí, a obrátili se zpět k jakémusi gothic ladění. 
Mám atmosféru i tempo alba moc ráda. Umožňuje totiž to, co potlačili Blackbriar, tedy dovolili hudbě volně dýchat a nechat ji rozvíjet se do svých zákrutů, aniž by byla dušena příkrovy hlasů. S Hermitage mám ovšem problém jiný. Zpěvák Fernando je growler, na naprosté většině skladeb napříč diskografií hudbu doprovází death metalovým chrapotem a čisté vokály si šetří pro ty správné momenty naprostého vypětí, ve kterých do svého hlasu může nacpat tolik bolesti, utrpení a napětí, kolik jen unese. Hermitage ale jako by pracovalo s tímto potenciálem vágně a místy i opačně. Nebo spíš nedopřává dostatek míst, ve kterých by čistý zpěv vynikl a dodal písni jiný rozměr než growling. V úvodní písni The Greater Good stejně jako v druhé Common Prayers a třetí All Or Nothing dokonce klasický zpěv figuruje ve funkci uvozovací. Velice klidně se line nad naléhavou melodií, jako by byl lhostejný k dění okolo. Zní to asi hloupě, ale vyloženě mě toto hlasové položení drásá svým nevyužitým potenciálem. Chápu, že zde Fernando vytváří něco zase úplně jiného a vykresluje atmosféru tak opatrně jako nikdy dřív, skladby pak ale vyznívají spíš lhostejně. Možná kdyby byl hlas alespoň nějak zesílen - ano, to bude jeden z problémů, zejména v první skladbě je neskutečně tichý - pak by celá myšlenka mohla fungovat líp. Nebo by to myšlenku pohřbilo, ale pak to asi nebyla chytrá myšlenka, staví-li na nevýraznosti. Možná, kdyby se toto uvozování klidným až lhostejným hlasem nevyjadřujícím žádnou nosnou melodii ani pocit, netáhlo celým albem, ale bylo unikátním prvkem třeba dvou skladeb, třeba by pak celé album fungovalo lépe. Hudebně je to totiž album nádherné, ale kvůli tomuto jednomu prvku ho nemůžu opěvovat. 
Chci ovšem speciálně vypíchnout píseň, kterou považuji za epitom dokonalosti v rámci Moonpell tvorby: The Hermit Saints. 

Doporučuji, ale neposlouchat před spaním, jinak usnete u úvodu 7,5/10

Speciálně kvůli tomuto albu jsem zavedla půl body, protože 7 mi přišlo s ohledem na hodnocení The Bitter Truth málo, ale 8 zase s ohledem na hodnocení The Cause of Shipwreck moc. :D Ale s přihlédnutím k písni The Hermit Saints jsem ochotná i tu osmičku udělit. 

Album, od kterého jsem čekala něco jiného, byla Omega od Epici.

Epica mě naposledy "dostala do kolen" albem Requiem for the Indifferent z roku 2012, které bylo poměrně uspěchané a ne nejlíp zmixované, ale i přes technické nedostatky nabízelo melodie, nebo aspoň melodické základy tak působivé, že se RFTI řadí mezi má oblíbená alba. Navazující alba byla obě mistrná po technické stránce, ale to je asi věc, která mi na nich nejvíce vadila. Jakýkoliv náznak osobního přístupu zmizel v moři jasně nalajnovaných pasáží a sborů utvářejících komplikaci pro komplikaci. Epica měla vždy zvraty a s líbeznými přechody se "nesrala", ale vždy v jejich skladbách bylo cosi, co alespoň naznačovalo, jakým směrem se bude hudba dál ubírat, něco, co dávalo smysl a povznášelo monumentální kompozici nejen na úroveň kvalitní technicky zvládnuté skladby, ale dokonale fungujícího uměleckého díla, organického a rozvíjejícího se.
Po dvou albech svázaných technickými kazajkami vydala Epica Omegu, výkřik prahnoucí po svobodě. Nejen v textech, ale i v hudbě se zbavuje zátěže překomplikovaných nánosů melodií. Epica nikdy nehrála na city a nedávala vyniknout emocím, ale bylo to právě v posledních dvou albech, kdy mi přišlo, že snad pocity ani neexistují a vše je jen počítačem řízený perfektní odraz něčeho, co kdysi byla realita. S Omegou se vracíme do lidských zákoutí. Sbory a orchestr z alb Epici asi nikdy nezmizí (a ani bych to nechtěla), ale v Omeze konečně fungují opět s melodiemi organicky, nediktují, kudy se má melodie ubírat, ale lemují ji. 
Omega pro mě tedy byla velkým překvapení a až na úvodní píseň Abyss of Time jsem se skladbami spokojená, jak jen starý fanoušek Epici být může. Konečně se zde totiž snoubí moderní zvuk s písní napsanou ze života pro život. 
Doporučuji, ale jsem nerozhodná mezi 8,5 a 9/10. Možná za ten artwork, který je prostě magický a krásný, dám 9/10.

Album, které jsem chtěla vynechat a zakázala jsem si těšit se na něj, je Leviathan od Therionu. 

Therion je má srdcová záležitost - ale stejně jako Evanescence mě zklamali s "Evanescence", i Therion mě naprosto, ale opravdu totálně odradili s Beloved Antichrist. Bylo to album, které jsem prostě vypustila a předstírám doteď, že se nikdy nestalo. 
Naštěstí úplně stejnou taktiku zjevně zvolili i Therion, a tak přišli s nestvůrou, která se nemůže od uhlazených nudných tónů symfonické břečky o Antikristovi lišit více. 
Therion jsou praví chameleoni, pokud jde o žánry. Zůstávají převážně věrní symfonickému metalu, ale stejně jako Moonspell si vypůjčují prvky všude. Třeba u starých francouzských popových písní, ale to už jsou zvuky minulosti. Po naprosto mdlém a zbytečném Antikristovi se Therion vrací s Leviathanem ne proto, aby manifestovali zase nové prvky, ale aby ukázali "tohle jsme praví my, tohle je návrat, tohle je naše síla a té se budeme držet". A silnější manifest bych si představit nedovedla. Nejspíš to způsobil pouhý fakt, jak moc jsem si zakázala na album se těšit, ale smršť, s jakou se nově Therion odprezentovali, mě přesvědčila, že takhle se píše skvělé album. Má samozřejmě svá slabší místa (jako asi každé album), jedním z nich je například titulní píseň Leviathan, což je hrozná škoda, ale celkově mě tato "slabší místa" nenutí skrz ně nahlížet na celé album. To, že některé písně jsou více a některé méně výrazné, je fakt vztahující se na všechna alba v článku zmíněná, ale Leviathan dle mého skromného názoru nemá zkrátka jinou chybu než kolísání ve výraznosti. 
Doporučuji. Pod návalem optimismu jsem více než ochotná dát albu 10/10. 

Ve výsledku jsem s alby poměrně spokojená a ráda si je pustím, ale byla bych hloupá, kdybych tvrdila, že lepší hudební rok nikdy nenastal. 

Finální žebříček: 
1. Leviathan (10/10)
2. The Cause of Shipwreck (9/10)
3. Omega (9/10)
4. Hermitage (8/10)
5. Call of the Wild (7/10)
6. The Bitter Truth (6/10)

A jakou hudbu minulého roku nemůžete pustit z hlavy vy?