Moje cédéčková sbírka: Lindsay Schoolcraft

Téměř po roce se vracím ke svému projektu, v rámci kterého představuji svou sbírku nasyslených cédéček. Za tu dobu se mi sbírka trochu rozrostla a bylo by potřeba aktualizovat i předchozí písmena, ale k tomu se dostanu časem. Teď holt budu pokračovat v písmenu, ze kterého mi zbývá *zatím* poslední zástupce.

L:

Lindsay Schoolcraft (Kanada) 

Lindsay je pro mě relativně nový objev. Prvně jsem ji zaznamenala v roce 2019, kdy také vyšlo její zatím jediné sólové metalové album. Když zdůrazňuji, že se jednalo o sólo projekt, má to svůj důvod. Lindsay totiž některým může být známá zejména jako klávesistka Cradle of Filth, které opustila v roce 2020, nebo jako hostující zpěvačka snad milionu projektů. V roce 2020 také spolu se zpěvákem Xenoyrem založila skupinu Antiqva, která ovšem zatím moc singlů nevydala. Konkrétně vydala dva. První byl překomplikovaný a druhý zase obraný o vše, co dělá metal metalem. Lindsayina sólo dráha je ovšem pravý opak, a tak jsem si pořídila (ehm, k nějakým narozeninám vypřála) album Martyr z roku 2019.

Žánr... asi gothic alternative metal... či tak něco

Já vím, že přirovnání k Evanescence užívám asi až moc často. Rozhodně jsem jím nešetřila, když jsem popisovala polské Good Girl Maggie. Ani tady si to úplně neodpustím. Je to pro mě pohodlná pomůcka, neboť Evanescence zná asi každý včetně popových fanoušků, takže budete mít lepší vhled do toho, o čem tady mluvím. 
Evanescence byli takový líbezný melodický hard rock s neotřelými nápady a zvraty. Díky dechberoucí temné atmosféře vyhnané k dokonalosti zejména na albu The Open Door si vysloužili nálepku "gothic", byť zvuk pravého "gothic" spočívá v něčem trochu jiném. I tak definovali, jak se dá na rockové a metalové skupiny nahlížet, a teď mi velice dobře poslouží jako tezaurus pro popis alba Martyr. Album totiž snoubí prvky starého gothic metalu s novou definicí "gothic" od Evanescence.
Rovněž se mi zdá, že album má velice podobnou dynamiku jako třeba právě The Open Door. Zvukově je rozhodně o něco surovější a tvrdší, ale to kompenzuje sametový hlas samotné Lindsay. Sametový v hlubších polohách. Právě tato poloha mnohdy zaznívá až zlověstně, záludně a záhadně, a tuto práci s hlasem velmi oceňuji. 

Co mě na albu ohromilo asi nejvíc, je určitá sytost a plnost zvuku a melodií. Téměř každá skladba si nese jakési dvě roviny. Jednu rytmickou, která tiká jako bomba a buší jako srdce o závod, žene píseň dál a nutí k headbangingu, ta druhá je melodická a převaluje se s vokály a symfonickými prvky na povrchu. Uhlazuje splašený rytmus a dokresluje ho podmanivým děsem.
Ať už se melodie stočí kamkoliv, máte jistotu, že nebude slabá.
Na druhou stranu všechny písně plynou sice silně, ale ve velmi podobném duchu. Je to zábavný poslech, který vás vtáhne, ale po chvíli si nejste úplně jistí, která skladba právě hraje. Nebo alespoň ne na první poslech. 

Jako ukázku přikládám mou momentálně nejoblíbenější Dangerous Game:

A první a největší singl Saviour i s videoklipem: 

Stejně jako Good Girl Maggie i Lindsay vřele doporučuji všem, kdo si libují v tvrdší hudbě se silným ženským hlasem v popředí. Zejména ovšem fanouškům Evanescence, protože myslím, že jak GGM, tak Lindsay navazují na jejich odkaz, byť každý projekt po svém. 

A jaké album byste doporučili vy mně? \m/