O nových hudebních albech

Chtěla jsem sepsat takové zajímavé zhodnocení těch nejlepších alb roku 2020, ale upřímně... asi mám buďto úplně zvržlý vkus, nebo ta hudba jde každým rokem vážně víc a víc do kytek, v každém případě alba, která by se zasloužila o mou přízeň jsou nějak... nedostatková. 

Hned do začátku raději předesílám, že jsem určitě neposlouchala vše, co v roce 2020 vyšlo, a minulo mě třeba i nové Ozzyho album, ze kterého jsem zaslechla jen dvě písničky a udělala si podle nich obrázek takový, že je to typické ozzy-album, které neurazí, ale ani neohromí. Třeba o něm jednou budu psát jinak, kdo ví, ale proteď ho ze žebříčku zkrátka vynechávám. 

Celkově toho bylo vydáno požehnaně. Zpozorovala jsem u sebe však zajímavý fenomén: víc než oblíbená alba se najednou objevují alba od skupin, které běžně neposlouchám, nebo dokonce považuji za tragické, ale ty nejnovější počiny se nejen "dají", ale dokonce jsou fakt dobré. Jenomže "fakt dobré" jsou asi proto, že nic lepšího vydáno zkrátka nebylo, a tak logicky dochází ke snížení mých nároků a očekávání. Touhle cestou se tak do tohoto článku o oblíbených, nebo aspoň nějak zajímavých albech roku 2020 propracovali třeba Delain.
Musím říct, že já fakt nemám ráda, když se metaloví fanoušci sníží k vzájemným urážkám oblíbené kapely, když o Hammerfall tvrdí, že je to buzeranstké, o čemkoliv, kde zpívají ženy, tvrdí, že to není pravý metal, o čemkoliv, kde není growling, se vyjadřují jako o sračkách... jo najdou se různé názory a s většinou těch "hejtů" se neztotožňuji, i když míří třeba na kapelu, kterou úplně nemiluji. Mám dvě výjimky. Delain a Amaranthe. To jsou skupiny, které zase nejsou metal podle mého skromného mínění, nicméně... 

Tu "prdelí šejkovací čůzu z Amarantů" jsem relativně nedávno viděla naživo s Apocalypticou předskakovat Sabatonům. Byl to pro mě paradoxně jeden z největších čelistpadajících momentů, protože to bylo snad poprvé, kdy jsem ji slyšela zpívat opravdu hezky, nedeformovaně á la Britney Spears nebo podobné popové kníkalky, zkrátka mi tehdy dokázala, že dokáže zazpívat víc než dva tóny. Popravdě jsem ji nejprve na pódiu ani nepoznávala, jak odlišně a krásně zněla. Pak jen o asi pár měsíců později jsem se propracovala k novýmu singlu od Amaranthe, k písni Viral, která se sice vrací s deformovaným zpěvem (protože hudba Amaranthe prostě není psaná pro Elize, ale pro ty dva týpky, co tam brumlaj vedle ní), ale přináší docela vítanou chytře spojenou energii moderního popíku s typickým metalovým burácením a hloubkou, takže výsledný počin ani nezní trapně na rozdíl od těch starých srandiček, který snad žádný metalový fanda nemůže brát vážně. Neměla jsem tu odvahu poslechnout si nakonec celé album Manifest, trochu se stále sama před sebou bojím nálepky "fanouška Amaranthe", ale singl Viral dokázal, že skupina přece jen něco kvalitního metalovýho vyloudit umí, a Elizin zpěv s Apolypticou dokázal, že zpěvačku taky nemají nejhorší, když ji zrovna nenutí vžít se do Miley Cyrus, tudíž celková tragičnost vydaných alb v roce 2020 mi alespoň ukázala cestu k jedné ze skupin, kterou jsem chtěla navždy odepsat. Nemiluji je a zdráhám se říct, že je mám ráda, nicméně asi už bych je neposílala do metalovýho gulagu. Rozhodně jsou pro mě "skokanem roku", protože z -100 na 0 je úctyhodný výkon. 

Druhou skupinou s podobným příběhem jsou Delain. Zde mám opět problém se zpěvaččiným hlasem, ale zase mi vyhovuje její skromnost, protože v nějakém interview sama řekla, že prostě neumí zpívat tak hezky jako třeba Tarja nebo jiné symphonic metalové titánky. Bod za sebereflexi. Co se hudby týče, vždy mi přišla opět stejně jako u Amaranthe šmrncnutá popem, ale když chcete tvořit chytlavou hudbu, někdy k těm odlehčeným melodiím a upozaděným riffům sklounout musíte. Co mi vadilo na Delain nejvíc (a to je něco, co pozoruji čím dál častěji, a vadí mi to třeba i u Sirenie, Krypterie, Murder of My Sweet a nově i u Epici a Within Temptation), je nasazení vysoké laťky úvodem písně, ale sklouznutí do naprosto nenavazujících a atmosférubořících sraček v refrénu. Všechny jejich největší hity jsou psané tímto stylem. Změna pak přišla s pár písničkami na EP z roku 2019, kde se ze svého zarytého sračkostylu vypracovali zejména v písni Masters of Destiny, kde si kupodivu nečekaně zpěvačka - Charlotte - hraje i s hlasem a jeho rozsahem, takže výsledek působí jako úplný přerod skupiny. V roce 2020 pak následovalo full-length album Apocalypse & Chill. Zaujalo mě už svým jménem a přebalem, takže na rozdíl od amaranťáckýho Manifestu jsem neváhala a hned si ho celé pustila. Upřímně, nějaká pecka typu Masters of Destiny tomu albu trochu chybí, ale většina písní působí mnohem dospěleji a vážněji než dřív, jsou stále hravé a živé, ale nejsou to melodie založené na opakování, jaké člověk zkrátka v metalu moc nechce.
Delain i Amaranthe se tedy v roce 2020 dokázali dostat ze záporných čísel do spíš plusových a já jen doufám, že si tu tendenci udrží, protože... no je v zájmu každého fanouška mít co nejvíc skupin, na které se může těšit. 

Jak vidíte, zatím to byla samá alba, která ani neřadím do žebříčku jako vyloženě svá oblíbená. V této tendenci bych mohla pokračovat hned s několika alby. Human Nature od Nightwish, které přineslo nevšední a krásný hit Tribal, ale zbytkem spíš za starou tvorbou zaostává, Under a Godless Veil od Draconian, což je album nerušící a na poslech příjemné, nicméně ničím specifickým neupoutá, Phanerozoic II: Mesozoic / Cenozoic od The Ocean, což je můj objev roku, ale pořád nic, co by mi vyrazilo dech, a takhle bych mohla pokračovat dlouho, ale nač se spokojit s něčím průměrným, že?

Specifickou položkou ve výčtu je pro mě Herumor. Jedná se o další z projektů německého hudebního génia Asp Sprenga, tentokrát však spíš rocku a metalu se vyhýbající a fušující do krásných folkových melodií. Jak moc dobrý nový projekt je, se mi zatím soudí těžko, neboť i když debutové album Eine Liebe nicht weniger tief už vyšlo, slyšela jsem jen pár ukázek. Nicméně už jsem si album objednala, tak pak celkově poreferuji a podám zcela subjektivní a s mnoha kritickými názory jako vždy nekorespondující recenzi. Ukázky zní slibně a očekávání mám vysoká. 

Prokousat se ke kvalitním metalovým albům není snadné, ne když máte ve zvyku jet po svých oblíbencích, kteří ovšem jaksi... zamrzli, přestali tvořit nebo zcela změnili styl. Nakonec se můj plánovaný žebříček po vyškrtnutí všeho nemetalového a všeho, s čímž jsem se musela spíš spokojit, než že bych se do toho zamilovala, smrsknul na celé tři příčky. Damn. Tady je: 

Třetí a zároveň poslední (jak smutné) místo patří skupině Diabulus in Musica, kteří upřímně stejně jako Delain a Amaranthe nebyli nikdy mým šálkem kakaa, ale aspoň jsem je vždy brala jako metal, docela hezký metal, pokud šlo o instrumentální složku, ale nějak neladící s tím utopeným sopránem, který se tam snažila vyloudit Zuberoa. Na dlouhou dobu jsem je tedy vypustila zcela ze zřetele. Slyšela jsem je na nějakým fesťáku omylem v roce 2014, kde spíš trhali uši než cokoliv jiného, takže jsem neměla touhu se po nich víc pídit. Rok 2020 se ovšem stal příležitostí pro všechny tyhle dříve zatracované skupiny a Diabulus se šance ze všech těchto skupin zhostili nejlépe. Zuberoa nejenže přestala být utopená a neladící, ale dokonce si vypracovala soprán natolik, že začala hudbu i povznášet na mnohem vyšší úroveň (a checkovala jsem to, zpěvačku nezměnili, byť to tak zní). Hudba se pak drží osvědčeného koryta silné řeky symfonického metalu a útočí na úroveň Xandrii a možná i Epici - zejména v mých oblíbených písních Blidn Muse a Our Last Gloomy Dance.
Že si skupina dala s albem záležet, je vidět nejen na tradičních symfonických peckách, které přicházejí s přehršlí dobrých melodických zvratů, ale i na singlu Misfit's Swing, což je... inu swing. Metalový. A s velice dobrým textem. Album Euphonic Entropy se tak stává bezesporu překvapením roku, protože přilítlo nečekaně ze směru, na který jsem zcela zapomněla. Nejenže ale teď dává najevo, že existuje, ale vystrkuje konečně ty růžky, jaké svým názvem Diabulus in Musica slibuje. 

Druhé a zároveň předposlední místo patří nováčkům Snow White Blood, do kterých jsem se zamilovala už v roce 2016 s jejich debutovým EP. Navnadili nás tehdy asi pěti dokonalými písničkami s mrazivou atmosférou podtrhnutou krásným silným sopránem zpěvačky Ulli a nechali až moc dlouho čekat na plnohodnotný počin. Ten měl stejně jako výše zmiňovaní DIM to štěstí, že vyšel mezi samými dle mého názoru tragickými alby v roce 2020, a tak se zařadil jakožto má srdcovka na krásné druhé místo. Myslím si, že kdyby vyšlo ten rok víc kvalitních alb, že kdyby si třeba Oomph! a Rammstein rok počkali, asi by Snow White Blood skončili na horší příčce, ale tím, že nikdo jiný nic moc lepšího nenabídl, se řadí bezpochyby k tomu nejlepšímu, co minulý rok vyšlo. Jejich nové album Hope Springs Eternal je ovšem tak jako tak dílo kvalitní a zajímavé. Opět si hraje s motivy různých pohádek, jak už SWB předvedli na prvním EP, a je vidět, že čerpá inspiraci, kam se podíváte - nejen textově, ale i hudebně. Singl Drop a Stitch, který se hned zařadil mezi mé oblíbené písně, je například ovlivněn tvorbou mé shodou okolností oblíbené zpěvačky a houslistky Emilie Autumn, a v dalších písních rozpoznávám melodie například od Within Temptation. Nicméně i přes zjevnou inspiraci jde poznat, že si kapela s vybraným hudebním motivem vyhrála, zakomponovala ho do svých příběhů a svého stylu a působí to dobře, ne jako laciná kopie. Ostatně kam by ten hudební svět vedl, kdyby se umělci nemohli vzájemně ovlivňovat? Na albu se mi líbí, že skupina zůstává věrná svému zvuku, který postupně rozvíjí, a atmosféře udané na prvním EP, ale na dojmu trochu ubírá fakt, že první EP bylo asi přece jen o něco lepší, jaksi "zvratovější" - vyloženě sršelo novými nápady. 

No a na prvním místě se nečekaně umístila Dark Sarah s albem Grim. Jméno, který asi nikdo nezná, což? A co třeba zpěvačku Heidi Parviainen, tu znáte? Zpívala kdysi s Amberian Dawn, takovou méně známou power-symphonicmetalovou skupinou, která skončila hrozně nedoceněná. Od Heidina odchodu začala skupina drasticky měnit svůj styl na jakousi tvrdší Abbu, takže se pro mě bohužel stala neposlouchatelnou, ale ani Heidina sólo dráha - právě Dark Sarah - nebyla nijak oslnivá a na každém albu přinesla tak jednu, max dvě dobré písničky. Zbytek vyšuměl. Nebyl to zkrátka dobrý "rozchod". V roce 2020 jako by Dark Sarah však kletbu sólo dráhy zlomila a přestala se bát zapojit do své hudby prvky více powermetalové, více agresivní, více připomínající její počátky s Amberian Dawn. A jelikož Heidi takový mix sedí nejvíc, musel i nový počin Grim být zaručeně kvalitní. Album si stále hraje na monumentální storytelling v přehnaném symfonickém světě, ale na rozdíl od alb předchozích nepůsobí jako nesourodý skomírající muzikál, kterému někdo ukradl půlku představení. Místo toho si Dark Sarah našla kvalitní metalový a energický zvuk, který sice stále předává nějaký příběh, ale zároveň už je vidět, že je to tvorba určená primárně k poslechu než sledování příběhu. Možná je to jen mou zaujatostí proti concept albům, ale zkrátka nemám tyhle táhnoucí se příběhy v hudebních albech moc ráda, většinou je to akorát "rozbije", protože autor takových písní se pak víc soustředí na předání sdělení než na hudbu jako takovou. Z té se pak stává jen soundtrack místo plnohodnotného veledíla. Dark Sarah to zdá se pochopila, a tak se v roce 2020 zrodil Grim, který přináší to nejlepší z obou typů alb a vtáhne nejen do textového, ale i hudebního světa. 

Bohužel stejně jako pro SWB (a ostatně i DIM) i pro Dark Sarah platí, že kdyby v roce 2020 vyšla nějaká z dřívějších alb, asi bych ji tak vysoko neumisťovala, nejsou to alba, která by obvykle trhala první příčky a zaváděla něco nového a převratného. Neznamená to ovšem, že se nejedná o alba úžasná, naopak mě všechny tři velice baví, jen to holt není tak triumfální žebříček, v jaký jsem doufala. Tak jako tak je doporučuji vřele každému fanouškovi silných sopránů a symfonického metalu. A modrých artworků, protože evidentně modrá v roce 2020 frčela. 

Jako takovou čestnou zmínku bych pak ráda uvedla ještě jednu českou pecku. Skupina Arch of Hell, kterou jsem poprvé zaregistrovala na Made of Metal 2014 a která nás tam stejně jako další čeští borci Cruadalach strhla svou energií, vydala v roce 2020 také nové album s názvem Arrival. Tentokrát jde o tvrdší album než předchozí jmenovaná, a to sice o... ehm... melodický metal šmrncnutý growlingem a symhonicem? Těžko říct, na death mi to přijde moc měkký, na black málo temný a na symphonic moc growlingový. Jelikož ale všechny tyto zmiňované žánry zvláště v jejich nejmelodičtějších podobách shledávám velice atraktivní, skupina Arch of Hell si u mě v roce 2020 získala své místo, ať už si ty žánry kombinují jakkoliv - zatím je to tedy jen obrazné místo, neboť album jsem dosud nepořídila, ale jestliže po nějakém výhledově sáhnu, bude to nejspíš právě orientální Arrival. 

Kdybych byla benevolentní a chtěla mít žebříček čtyřpříčkový, zabrali by čtvrté místo asi právě AoH, ale obecně jsem z hudby roku 2020 tak zklamaná, že nechám AoH jako čestnou zmínku. 

(přidávám ovšem plusové body za tu gwyndolin-like korunu na artworku)

Pro rok 2021 mám mnohem vyšší očekávání. Nová alba mají vydávat Powerwolf, Moonspell, Epica, Sirenia, nový projekt Antiqva, mí oblíbenci Blackbriar a konečně snad i Rainover, můj další objev roku, který však musel kvůli koroně vydání alba posunout. S trochou štěstí se taky dočkám nového alba od dalších Čechů, tentokrát Tezaury, a kdo ví, třeba se ze zimního spánku probudí i Phosgene Girls, byť to je asi jen mé zbožné přání. Spousta lidí doufá, že rok 2021 bude lepší hlavně ze zdravotního hlediska, pro mě je nejdůležitější... no, samozřejmě škola, ale bez hudby by ten život byl žalostně prázdný, takže hned po škole má hudba asi tu nejvyšší prioritu. Přeji tedy všem kapelám do nového roku spoustu dobrých nápadů a třeba za rok budu psát o nejméně trojnásobné várce alb. 

Mějte se krásně a těšte se z dobré hudby \m/