Masters of Rock: pátek

Mám tady poslední dobou problémy se spam-komentáři. Ale takové divné problémy. Po srpnové pauze jsem se sem vrátila, jen abych tu našla x divných komentářů od jakéhosi individua, jehož jméno znělo jako indické zaklínadlo, a tyto komentáře jsem samozřejmě poctivě promazala a šla se podívat do přehledu komentářů, abych zjistila, kolik těch bezbožných zmrdovin mi tu ta indická kletba ještě nechala. A tam jsem zjistila, že strašně moc vašich normálních komentářů mi to vyhodnotilo jako spamy a nebylo to nikdy zveřejněno. Zejména je ten můj blog nějak zaujatý proti Heleně. Prostě indickému zmrdovi tady dovolí zaspamovat deset článků blbinama, které nemají hlavu ani patu, ale normální komentáře bez chyb jsou podezřelé. Evidentně nikdo než boti pravopisně správně v dnešní době nepíše, a tudíž jsou smysluplné komentáře vnímány jako kyberšikana. :D Zatracená Helena. 

Ale k věci. Nechci chrlit vše jen na jedno brdo a umořovat čtenáře dlouhým rozepisováním o tom samém tématu, a tak jsem se rozhodla mástr-články vždy prokládat nějakými jinými. Ostatně těch témat je hodně, takže bez nápadu dlouho nebudu. Nicméně teď je MoR zpět a konkrétně jde o ten nejlepší den vůbec, takže doufám, že i mé vyprávění vás bude bavit. 

Čtvrtek byl hodně nabitý a fyzicky náročný, neboť jsme proskákali čtyři skupiny v kuse. Pátek měl být ovšem ještě horší. Horší v dobrém slova smyslu, pokud si to dokážete představit. 

Důvod, proč jsme na MoR vůbec jeli, byli Lord of the Lost, které jsem začala poslouchat asi před třemi lety, ale nikdy jsem je neviděla naživo. Nutně jsem to potřebovala změnit. Nechci říct, že jinak bych o MoRu neuvažovala, ale upřímně, pauzu jsme si od fesťáků dali na čtyři roky a rok navíc bych to asi přežila. Jenomže s LOTL na seznamu se priority výrazně změnily. I zbytek line-upu nebyl vůbec marný a upřímně, zrovna pátek, kdy LOTL měli hrát, byl kurevsky nabitý. Jako fakt nesmírně moc. Protože zatímco LOTL začínali ve tři, od sedmi začínala smršť Feuerschwanz, Tarja a Within Temptation. 

Jo, jo, jsou to v podstatě opět "jen" čtyři skupiny, a navíc rozházené, takže nejdou hned po sobě, tudíž proč by to mělo být horší než čtvrtek, že? Protože první byl prostě čtvrtek. Ani si nedovedete představit, jak strašně nás po tom bolely nohy. Nebo ani ne celé nohy, ale spíš chodidla bolela, jako bych je s každým krokem nořila do lávy. A při stání to nebylo o nic lepší, spíš naopak. Představa, že bychom od tří měli stát u pódia až někdy do půl jedné, byla tak zdrcující, že jsme už někdy po LOTL rezignovali na plán opravdu si to přetrpět u pódia, abychom měli na WT dobrá místa, a odšourali jsme se na tribuny. Ale jedno hezky po druhém. 

Lord of the Lost

Jsou vskutku hlavním středobodem tohoto článku. Spousta lidí na ně šla, protože je zaznamenali díky Eurovizi, čemuž se divím, protože dle mého skromného názoru jejich vystoupení na ESC bylo prostě tragické. A to říkám z pohledu člověka, který miluje jak LOTL, tak Eurovizi. Nicméně to spojení aspoň pro mě nefungovalo. Ty hadry byly trapný, ta píseň byla trapná, nazvučený to bylo strašně, choreografie byla... no inu level Eurovize, a to se prostě k metalové skupině nehodí... Ne, nebyla jsem z toho nadšená, ale hej, přitáhlo to nové fanoušky, takže to nějaký účel asi splnilo. Nicméně přiznávám bez mučení, že jsem se modlila, aby opravdu nenastoupili v těch slizkých latexových odpornostech, v jakých vystupovali právě na Eurovizi. Jako jo, byly to ikonické hadry - tak ikonické, že jsou na všech plakátech a obalu alba. Jo, super, je potřeba vytvořit nějakou nezapomenutelnou image. Ale jde to i vkusně. Totiž... já vím, že "vkusně" a "metal" nejde pro některé lidi dohromady, nicméně musíte pochopit, že existují metalisti, kterým jde o "krásno", a metalisti, kterým jde o "poselství". Ono to "krásno" v metalu obvykle doprovází gothic styl, tedy spoustu bílého make-upu, černých šatů s korzetem a sem tam krev nebo černou růži. Je to hezké, je to děsivé, ale stále převážně hezké. "Poselství" ovšem pak může být úplně cokoliv, tudíž i ten vzhled může být cokoliv. Je to, jako byste měli Lady Gaga na steroidech. Nejen že by přišla v šatech ušitých z masa, ještě by tvrdila, že je to lidské maso, a celé krvavé by ho před kamerami pojídala. Jenomže "poselství" v metalu poslední dobou nemusí být nutně jen o hnusnostech, depresi, pokrytectví, nezdarech života, nespravedlnosti a já nevím, dalších nemilých věcech, jako je třeba vězení, trest smrti atd. Poslední dobou jsou ta "poselství" čím dál aktuálnější, taková navážející se víc do politiky nebo společnosti. A ono to dává smysl, má to tak být, kritizovat Bibli je sice cool, ale frčelo to i před třiceti lety, tudíž už to není tak cool jako to, co nyní hýbe světem: takové to LGBTQPOSDIAZXUDHIJCDP téma. A přesně z toho vychází v některých ohledech a částech nový vítr LOTL, jejich latexové oblečky, texty... a myslím, že je to fajn, metal má šokovat, má to být hustý, ale já jsem na tohle asi moc velký gothickonzervák, takže stále preferuji, když se "hustý" snoubí s "krásný". A to se v mých očích s novou estetikou LOTL nedělo. 

Takže to jen tak stručně na úvod, čeho jsem se děsila, neboť jsem opravdu nechtěla vidět druhou Eurovizi - navíc Mástr a zvučení může být kolikrát taky kapitola sama pro sebe. A ještě ke všemu jsem vás chtěla obeznámit s tím, jak nyní vlastně taky můžou vypadat proudy v metalu. Barevně, kolikrát růžově, někdy se třpytkama. Ostatně nové album LOTL se jmenuje právě Blood and Glitter, což si dovolím přeložit jako Krev a Třpytky. 

No nic, tak jsem se tam postavila asi do třetí řady ve stavu těšobojím se a čekala. A já... asi nejsem dobrá na popisování toho dobrého - i na maturitu jsem si vypsala samé depresivní knížky, protože o tom hnusném se prostě líp mluví. Jenomže tady nic hnusného nepřišlo. A já nevím, jak to popsat, já vážně nevím, jak člověk může popsat něco, co je dokonalé, na to slovní zásoba nestačí. 
Dobrá, tak zkusím rozepsat nejlepší momenty. Když vynechám moment "všechno", vypíchnu bezesporu oblečení, protože zklamání se nekonalo. Naopak, byla to ta správná míra úchylnosti snoubená s nějakým základním metalovým cítěním (čtěte "v černé barvě"). Dále komunikace s fanoušky - myslím, že tohle je věc, ve které vynikají Němci, protože jsem to s jinou národností asi nezažila. Konkrétně to, když se zpěvák vrhne mezi fanoušky, a buďto tam prostě jen stojí na zábradlí a zpívá těsně u davu, nebo dokonce hupsne mezi lidi. Tady se hupsání nekonalo, ale asi to promíjím. 

Co ale vyzdvihnout musím, je neskutečný talent snad všech členů. Jasně, v každé skupině jsou ti lidi schopní, jinak by asi kurva na nic nehráli nebo nezpívali a nebyli by v kapele, kterou si někdo pozve na festival, ale tady mě fascinovala ta určitá univerzálnost zejména klávesáka. Víte, on byl tak trochu obestavěný bubny a nějakým záhadným způsobem zvládal střídat klávesy i bubny. Ne, nebyl to hlavní bubeník, ale byl to epický bubeník, protože tam vzadu šílel tak, až na sebe pomalu strhnul veškerou pozornost. Jakej frajer prostě musíte být, abyste dokázali zvládat dva instrumenty naráz a kradli spotlight zpěvákovi...? 

Ale dobrá, zpěvák je prostě boží. Dá se z něj sem tam strhnout pozornost, ale on si ji dokáže získat vžd  zpět velice nenápadným a elegantním způsobem. Je to osobnost a vážně doufám, že ho LOTL nevymění, bylo by to až příliš bolestivé. Jako když se Leaves' Eyes zbavili Liv (některé rány se nikdy nezahojí). Nicméně zpěvák a klávesák samozřejmě nebyli jediní. Bubeník působil jako takovej hustej flegmouš, kterej si prostě přinesl na stage flašku vína a v průběhu ji tam vyžah, a kytarista byl takový creepy slaďouš, což jsem ještě asi neviděla, ale on vám měl opravdu takový milý a široký úsměv, že to spolu s tím make-upem a oblečením vypadalo skoro děsivě. Prostě to trefil. 

Jak jsem mluvila o těch úchylných ESC oblečkách, jo, je to přesně to, co vidíte na tom červeném bannerů v pozadí. Prostě nádhera. Zejména jsem si to užívala, když jsem se pokoušela vyfotit někoho příliš rychlého, a nakonec mi v záběru zbyl ten obří třpytivý rozkrok, takové fotografie jsou prostě must have pro každého fanouška. 

Upřímně ale skupinu obdivuju. Ve tři hodiny v parným vedru předváděli neskutečný výkon. Slunce jim pralo přímo do očí, a přesto hráli, jako by jim na ničem jiném už nezáleželo a tohle měl být poslední koncert ve jejich životě. Tuším, že v dubnu budou mít koncert v Praze, takže pokud je někdo z vás taky fanoušek, doufám, že se tam potkáme. ;) 

Po LOTL jsme se tedy odšourali na tribuny masírovat si chodidla. Zpovzdálí jsme nevěřícně kroutili hlavami nad The Night Flight Orchestra, což je dle mého skromného mínění naprostý bizár, který nemá na MoRu co dělat, ale na druhou stranu, když tam mohl hrát Schmitzer, proč by nemohli Elvisové a letušky. Když mi z Night Flight přestaly krvácet uši, došla jsem dokonce i na autogramiádu LOTL, která asi může za to, proč považuji pátek za nejlepší den z MoRu vůbec. Nejenže to vystoupení jako takové bylo super, ale ta autogramiáda... víte, já jsem trapnej člověk. Nedokážu se bavit ani s ostatními casualy, natož s celebritami. Vždycky jim řeknu, jak je mocinky lovískuju, a pak se propadám studem, protože prostě nevím, jak s takovými lidmi jednat. Takže obvykle to potřesení rukou jistí. Přesně to jsem udělala s většinou členů kapely i teď, tuším, že jsem si potřásla se zpěvákem a tím naspeedovaným klávesákem, ale důvod, proč si to nepamatuju přesně, je bubeník. Protože paradoxně ten flegmouš s flaškou vína byl tím, kdo mě odrovnal. Víte, já na MoR jela s přítelem a přítel býval bubeníkem. Miluje bubeníky a vždycky se všude zaměřuje jenom na bubeníky. A tak jsem to při podpisovce zkusmo řekla i tomuto bubeníkovi a požádala ho, jestli by muži nemohl dát na autogram něco spešl, když byl taky bubeník, třeba nějaké srdíčko nebo něco, co by to dělalo prostě osobnějším.

Dámy a pánové, bubeník, Niklas Kahl, týpeček týpečků, se zarazil. Koukal na tu podpisovou fotku asi deset vteřin v úplné konsternaci, a pak vzal tu fotku, obrátil ji a začal kreslit. A nebylo to žádné debilní srdíčko nebo podobná jebka, kterou byste si mohli nakreslit a zfalšovat sami. On tam začal vykreslovat něco komplikovanějšího. Za námi už nikdo moc nešel, byli jsme mezi posledními, takže jsme nebrzdili tolik, ale přesto se fronta na autogramiádě kvůli nám prostě zasekla a ostatní už začali sledovat, co se to děje. I členové skupiny natahovali krky, aby viděli, co to tam bubeník vymýšlí. A vymyslel něco skvělého. Jsem mu za to fakt moc vděčná, je to zlatej člověk a máme doma personifikovaný klenot, který potěší. 

Někdy po autogramiádě mě pak oslovili náhodní metloši a zeptali se mě, jestli se se mnou můžou vyfotit, že prý se jim líbím - nebo tedy asi spíš můj outfit, protože korzet z M'ery Luny za 300 éček to jistí. A to jsou dva důvody, proč byl pátek nejlepší. Někdy to nemusí být jen o hudbě, někdy si prostě připomenete, že metalisti jsou úplně dokonalí a chcete s nimi strávit zbytek života - a může vám to připomenout jak autogramiáda, tak parta, co chce prostě ocenit něčí snahu a zvednout sebevědomí (anebo je dostatečně opilá).

Jo, co se Tarji a Withinů týče, nakonec jsme na ně nešli a zmizeli jsme před koncem Feuerschwanz, od kterých jsme si stejně slibovali víc. 
Co se headlinerů týče, už jsme je viděli v roce 2019, což byl poslední ročník, na kterém jsme před tímto byli, a byl to ročník s neskutečně podobným složením. Zmiňovala jsem to už u Battle Beast v minulém mástr-článku a pro pátek to platilo dvojnásob: jak Tarja, tak Withini byli ve stejný den někdy krátce po sobě v roce 2019 a upřímně, úplně jsme je znovu vidět nepotřebovali. Sama za sebe musím říct, že nová tvorba WT mě stejně absokurvalutně nezajímá a celkem jsem je za život viděla snad desetkrát, což je v poměru k jejich současné produkci až moc. Tarju někdy znovu určitě vidět chci, ale to "někdy" by ideálně mělo být, až mě nebudou bolet nohy jaxviň, ať si to můžu užít. 

Samozřejmě jsme neviděli jen jednu skupinu. Před LOTL jsme například ještě stihli Brothers of Metal, kteří byli fajn, dokud nepřišli se stejným nešvarem jako Dymytry: opět po nás chtěli skákat ze sedu. Jako do psí... zkuste si na zdevastovaných nohách sedat a skákat. To nejde. 

Ale jinak jsme víc nasávali atmosféru areálu než cokoliv jiného. LOTL nám bohatě stačili a sakra, potřebuju svou dubnovou dávku. 

Metalu zdar \m/

Čtvrtek zde