Shit. Nevěřím, že stále dopisuji nejlepší alba 2023, když už budu muset začít sepisovat 2024 a pomalu dávám dokupy 2025. Ale... ale... ono se toho prostě děje tolik.
Nicméně po menší odmlce vás jdu opět zahltit krátkými recenzičkami. Navazuji na tento čánek a jedná se o shrnutí, které jsem pochopitelně měla a chtěla sepsat už začátkem roku (ehm, začátkem roku 2024), nicméně... jsem odpadla, přestalo mě bavit všechno. Nechápu takovou tu novoroční letargii, znáte to taky? Zažívám to téměř každoročně. Myslím, že jsem se z ní částečně probrala v létě, kdy jsem začala pravidelně plavat, což konečně prospělo mojí "fyzičce", ale z blogového hlediska jsem se probrala až nyní. Respektive na konci roku 2024, kdy jsem vydala první část a nyní, v březnu 2025, snad tedy konečně dopíšu druhou - a s trochou štěstí i třetí.
Rok 2023 totiž přinesl velkou záplavu hudebních alb a byl by hřích se té kupice aspoň povrchově nedotknout. Dnes tedy přináším svůj pohled na další trojici rockových a metalových alb loňského fucking předloňského roku.
Kamelot / Delain / Blackbriar
KAMELOT - THE AWAKENING
Jestli pro mě Kamelot v něčem na plné čáře překonávají ostatní skupiny, jsou to artworky. Já vím, designy obalů alb by měly být podružnou záležitostí, ale... znáte to souzení knihy podle obalu... Většina lidí se (navzdory tomu, co se nás ono profláknuté rčení snaží naučit) shodne na tom, že vás to musí praštit do očí, abyste tomu věnovali pozornost. V dobrém či zlém slova smyslu, to už je jedno.
Kamelot na tuhle strategii rozhodně vsadili. Už potřetí vydali album vizuálně velmi působivé, navazující stylově na odkaz Haven a The Shadow Theory. Nejedná se ale jen o vizuální odkaz, hudebně jsou si všechna tato tři alba také velmi blízká. Až moc.
Jde o docela melodický a moderní power metal s temnými sci-fi odkazy, který upřímně podle mě není pro každého. Zatímco hlas Tommyho Karevika je velmi líbivý a nejedná se o žádný chrapot, hudba, která jej doprovází, často velmi ostře řeže, zní industriálně, až mechanicky, a o melodie se starají hlavně orchestry v pozadí.
Mezi všemi třemi alby se mi rozdíly hledají velmi obtížně, ale přesto se pokusím nehodnotit kompletní pomyslnou trilogii a zaměřím se víc na The Awakening:
Album je velmi živé, energické a rychlé. Člověk by něco takového od power metalu asi čekal, jenomže Kamelot nejsou čistokrevným zástupcem tohoto žánru, rádi kombinují různé vlivy a typické jsou pro ně temné, až bojové nebo výhružně znějící melodie doprovázející dystopické texty. Nedokážu pod to samozřejmě zahrnou každou jejich píseň, ale pro vyvolání nějaké základní představy popis snad stačí.
Tommyho čistý hlas mi k tomu všemu většinou příliš neseděl; nepotřebuji nutně growling, ale aspoň něco drsnějšího, chraplavějšho nebo naléhavějšího by se k takovým tématům a hudebním zvratům hodilo. Well, The Awakening se s tím originálně popral po svém. Ve všem přidal. V tempu, orchestru, hostech na albu, ale i hlasových možnostech zpěváka, takže proč ne. Víc je víc.
Tommy zde jako zpěvák podle mě skutečně dozrál. Předchozí alba mi obecně přišla hudebně dobrá, propracovaná a minimálně v případě Havenu asi stále lepší než The Awakening, ale pěvecky se novému počinu žádné z Tommyho alb nevyrovná. Jako by konečně objevil svůj plný rozsah, hloubky i výšky, jemnější polohy připomínající "šepot", ale i jakousi ironii v hlase. Najednou mu věříte to dobré i špatné a chcete to s ním prožívat.
Tommy zde jako zpěvák podle mě skutečně dozrál. Předchozí alba mi obecně přišla hudebně dobrá, propracovaná a minimálně v případě Havenu asi stále lepší než The Awakening, ale pěvecky se novému počinu žádné z Tommyho alb nevyrovná. Jako by konečně objevil svůj plný rozsah, hloubky i výšky, jemnější polohy připomínající "šepot", ale i jakousi ironii v hlase. Najednou mu věříte to dobré i špatné a chcete to s ním prožívat.
Hudebně je album chytlavé, má pár odrhovačkových melodií, ale ať už se vám melodie nějaké písně líbí, nebo ne, vždycky musíte uznat, že to album uhání vpřed, téměř nezastavuje, nerado zpomaluje a chce se prodrat energií do jiného světa. Není to elektro smršť jako v případě Edge of Paradise zmiňovaných v minulém hudebním článku, ale jistá pochmurná smršť to stále je. Možná na to má vliv ten artwork, ale docela bych si dokázala většinu těch písní představit jako soundtrack pro výjev bombardování nějaké katedrály. Jo, stoprocentně na to má vliv artwork. Na druhou stranu zvuk tříštění vitrážových oken mi přijde pro tu hudební ostrost a řezavost alba padnoucí jak bomba na katedrálu prdel na hrnec.
Příjemné zpomalení nabízejí dvě balady Midsummer's Eve a Willow, které jsou krásné. Midsummer's Eve si drží klidný průběh po celou dobu a působí skoro děsivým dojmem ukolébavky v dystopickém prostředí, kdy otec konejší dítě v polorozpadlém domě. O tom to není, ale znáte to, atmosféra... Willow si v průběhu najde svůj dynamický metalový výboj a je tak asi jedinou skladbou na albu, která nabízí toto klesání a stoupání tempa. V rámci jednotlivých skladeb totiž Kamelot mívali zvykem střídat klidnější napínavé pasáže s energickým startem (nebo koncem nebo refrénem...) docela často a efektivně, na tomto albu se na střídání a kontrast těchto zvuků moc nesází, a možná proto mám tendenci předchhůdce stále hodnotit jako lepší, nebo alespoň ten Haven (god, jak já miluji Citizen Zero a Revolution).
S opravdovými zvraty, které nabízejí vše (i ten growling), přichází až poslední skladba před outrem, My Pantheon. Na první poslech na mě působila díky těmto zvratům až chaoticky, ale to se musí nechat uzrát. Působí chaoticky jen proto, že zbytek alba vás na ni absolutně nepřipraví. Uspí vás tou monotónností, s jakou jsou seskládané ostatní skladby, zejména uprostřed alba, ukolébá vás to dojmem, že už vás Kamelot ničím nepřekvapí. A pak album udeří znovu. Naposled. A silně.
S opravdovými zvraty, které nabízejí vše (i ten growling), přichází až poslední skladba před outrem, My Pantheon. Na první poslech na mě působila díky těmto zvratům až chaoticky, ale to se musí nechat uzrát. Působí chaoticky jen proto, že zbytek alba vás na ni absolutně nepřipraví. Uspí vás tou monotónností, s jakou jsou seskládané ostatní skladby, zejména uprostřed alba, ukolébá vás to dojmem, že už vás Kamelot ničím nepřekvapí. A pak album udeří znovu. Naposled. A silně.
Z oblíbených písní musím ještě vedle již zmiňovaných vypíchnout ty temnější. Pořád mají šmrnc nikdy nezpomalujícího alba, ale je v nich zkrátka něco navíc, něco, co vás přitáhne a zaujme hned na první poslech.
Opus Of The Night a vybraná ukázka, single One More Flag In The Ground:
Opus Of The Night a vybraná ukázka, single One More Flag In The Ground:
Že docela na plno využili potenciálu hostující cellistky Tiny Guo, je úplně super a můžete ji slyšet jak ve zmiňované baladě Midsummer's Eve, tak v Opus Of The Night.
Bohužel totéž už se nepodařilo s hostujícími zpěvačkami Simone Simons a Melissou Bonny. Zdá se mi, že hlas ani jedné z nich k této hudbě příliš neladí, nebo alespoň neschytaly dostatečně dobře napsané pasáže, aby to za to stálo. Jejich píseň je celkově spíš hereze, protože zabít takto krásné hlasy tou nejtuctovější melodií na albu v písni New Babylon, to je neodpustitelné. Hlavně ta melodie zní jako vykrádačka Shine and Shade od Beyond the Black.
Bohužel totéž už se nepodařilo s hostujícími zpěvačkami Simone Simons a Melissou Bonny. Zdá se mi, že hlas ani jedné z nich k této hudbě příliš neladí, nebo alespoň neschytaly dostatečně dobře napsané pasáže, aby to za to stálo. Jejich píseň je celkově spíš hereze, protože zabít takto krásné hlasy tou nejtuctovější melodií na albu v písni New Babylon, to je neodpustitelné. Hlavně ta melodie zní jako vykrádačka Shine and Shade od Beyond the Black.
Ale mimo toto nečekané selhání si album drží docela vysokou úroveň, skladby jsou si dost podobné, ale to tak v rámci alba bývá. Myslím si, že největší hudební zázraky se odehrávají na začátku a na konci alba. Prvních šest skladeb a poslední tři utvářejí jeho páteř, nosné pilíře kvalitních nápadů a melodií, mezi které zbytek může pohodlně zapadnout. Tedy, pravda do těchto celkem devíti skladeb spadá i intro a outro, takže to výsledné skóre opravdových hitů je trochu nižší, i tak považuji The Awakening za album velmi dobré. Pěvecky dokonalé a vyzrálé, textově naprosto odkazující na veškerou předchozí tvorbu a hudebně snažící se o mix dystopie, energie a symfonična. Nějak to funguje, má to nezapomenutelné momenty, a určitě si to zaslouží své posluchače. 7/10
Sakra, fakt jsem cítila potřebu se tu o Kamelot trochu rozepsat, protože jsem je snad ještě nikdy nezmínila, tak jen doufám, že to má hlavu a patu a ta délka příliš neruší.
DELAIN - DARK WATERS
Cestu k Delain jsem si hledala kurevsky dlouho. Profilovali se vždy jako symphonic metal nebo něco podobného, šmrncnutého gothicem a těmi obvyklými female fronted žánry, ale když to srovnáte třeba s Epicou nebo starou tvorbou Within Temptation, víte hned, že ať už si kritici říkají, co chtějí, tohle prostě nejsou zástupci stejného žánru. Oproti zmiňovaným skupinám mi Delain vždy zněli prázdně a nedospěle a pořáně jsem se je naučila docenit až v roce 2019, kdy jsem je poprvé slyšela naživo. Tehdy ještě s Charlotte. Naprosto mě ohromili skladbou Here Come the Vultures a od té doby se stále přehrabuji v jejich diskografii a hledám nové a nové klenoty. Ostatně album Apocalypse and Chill (2020) se pak velmi rychle zařadilo mezi mé nejoblíbenější.
Jenže pak Charlotte odešla.
Mám já na ty změny ale štěstí.
NICMÉNĚ! To velmi prospělo jí (vydala peckové sólo album, o kterém se rozepíšu v článku o albech z roku 2024) a docela i skupině, která si našla zpěvačku Dianu. Ta se na svém debutovém delainovském albu Dark Waters podle mě docela drží Charlottiných zajetých kolejí, ale pozitivní je, že si skupina našla hlas, se kterým zkrátka umí pracovat a nepustili se do zběsilých experimentů (jako třeba Xandria).
Takže zde je recenze nových Delain s Dianou:
Album Dark Waters pro mě bylo něčím, co jsem se docela bála zkusit. Ostatně změna zpěváka je vždy do určité míry nejistota a historie (ehm, Nightwish) jasně ukazuje, že se to ne vždy musí povést. Nicméně povedlo, to jsme si už vyjasnili. Takže... jak moc je Dark Waters dobré album?
Není příliš experimentální, je vidět, že si skupina drží styl, který zná, a docela dobře do něj napasovala novou zpěvačku. Někdy je fajn zbytečně nevybočovat a neměnit zaměření, když víte, že vám to funguje dobře. Jsem za to asi i ráda, protože takhle člověk na albu najde osvědčené funkční melodie, jako třeba v písních Mirror of Night nebo The Quest and the Curse.
Spousta jiných písní mi ovšem splývá do jedné, a tak si říkám, že možná trochu víc invence by nebylo na škodu. Jenomže já už jsem prostě zmlsaná vším možným a hlavně mám tendenci nové album Delain srovnávat s Charlottiným novým albem, které je zase pro změnu experimentální docela dost. Takže ano, mám k albu své výhrady a ano, dokáže být místy nudné, nicméně vzhledem k změně zpěvačky pro to mám pochopení.
Co ovšem rozhodně chci vypíchnout, je skladba, kterou zde uvedu jako ukázku.
A to je Invictus.
Nejenže se skladba jmenuje jako oficiální merchandise meč ke Kingdom Come Deliverance 2 (což je prostě automatické plus), ale ještě ke všemu se jedná o jednu z těch melodicky nejsilnějších, nezajímavějších a asi i nejtrvdších skladeb. Nese s sebou zkrátka spoustu "nej" a své místo na výsluní si zaslouží.
Nejenže je to zatraceně dobře napsaná skladba, ale ještě ke všemu na ní můžete slyšet Marca Hietalu. Samé plusy.
Sama za sebe je v mých očích uších 10/10, ale protože album jinak působí trochu připosraně a místy opět dost popově ovlivněně (což tedy není u Delain nic nového, ale je fakt, že u Apocalypse and Chill u toho trochu upustili, tak mohli i zde...), dávám albu 6/10.
Je to hodně dobré album, ale rozhodně jedno z těch slabších v mém výčtu. Nicméně na rozdíl od mnohých jiných si aspoň to místo ve výčtu našlo a za pozornost stojí.
BLACKBRIAR - A DARK EUPHONY
I mean... Když jsem psala o jejich albu z roku 2021, napsala jsem doslova "Bylo pro mě nepředstavitelné, že by Blackbriar v něčem zklamali, protože zatím vždy přišli s tím, co se ne každé skupině daří s grácií: udrželi si vlastní zvuk napříč několika hudebními alby, aniž by zabrousili k trapné repetici." A za tím si stojím, to trvá a od roku 2021 se vůbec nic nezměnilo.
Dobrá, kecám. U alba z roku 2021 jsem si stěžovala na "lalalala / nanana" popěvky, tak ty prosím vymizely, nebo aspoň nejsou na A Dark Euphony tak časté. A díky bohu za ty dary.
Myslím, že také neplatí, že by album stavělo primárně na Zořině hlasu. Hudba je na A Dark Euphony tvrdší, než kdy dřív, a i když si skutečně drží jak vlastní osobitý zvuk, tak grácii, už to mnohem víc zní jako metal a méně jako symfonické snění a vábení sirény. Ne že by na vábení bylo něco špatného, ale v jejich případě přitvrzení rozhodně znamená změnu (byť drobnou), a změna je to provedená vskutku zdařile.
Teď si tak říkám, že jsem si zvolila pro tento článek asi jediné tři skupiny (z těch, které pravidelně poslouchám), jež mají své osobité artworky, a jejich osobitý podpis se nese nejen v hudbě, ale i v obalech alb. Na konec článku přidám schválně srovnání, ať víte, o čem mluvím.
Ale zpět k hudbě. Album začíná docela silně písní An Unwelcome Guest, která udává většinu stylu alba, oznamuje nekompromisně, že album asi trochu přitvrdí a že bude víc asi sázet na energii a údernost než sirény, ale bohužel se melodicky starým hitům vyrovnává jen stěží. Vlastně to je první album, u kterého mám pocit, že některé skladby nejsou tak osobité, jak by mohly být, a vlastně by je mohl složit úplně kdokoliv. To je efekt, který pociťuji skoro u každého alba, zkrátka z těch v průměu jedenácti hitů nemůže být každý jeden unikát. Jsou unikáty svým způsobem, ale v rámci diskografie a v rámci celého hudebního průmyslu se prostě může stát, že začnou splývat, vypadnouz mysli, zaniknou... Je to v pořádku, je to normální. Ale u Blackbriar se mi to stalo poprvé. Neznamená to, že album je špatné, jen že se holt vyvinuli zase jiným směrem, který je bližší většímu množství skupin. Doufám, že to dává aspoň trochu smysl.
Ráda bych se rozepsala o každé jedné písni, ale protože to není článek jen o Blackbriar, vypíchnu opět jen to nejzajímavjší (z mého sobeckého pohledu), a to je jednoznačně jeden ze singlů, My Soul's Demise, která se svou záhadnou a tajemnou melodií vrací ke kořenům, a přitom přináší opět svěží šmrnc.
Na několikátý poslech se mi velmi zalíbila Far Distant Land. Fakt nevím, proč to tak trvalo, možná je to tím folkovějším laděním, ale jakmile si tomuto nezvyklému zvuku přivyknete, zamilujete si skladbu také. Musíte.
Písně, které mi ovšem přijdou nejunikátnější, nejslnější melodicky i textově, jsou The Evergreen and Weeping Tree a We Make Mist. A ano, totálně sázejí na to, co miluji, temnější tóny, pochmurnější melodie, střídání výšek, hloubek, dynamiky. Ale jemně, nenápadně v rámci toho, co Blackbriar uměli vždycky nejlépe. V dálce slyšíte opět vábení sirény...
Jako ukázku jsem zvolila právě We Make Mist, neboť ze všech skladeb na albu byla první, která mě chytla za srdce a upoutala tak, že mě přesvědčila, že album bude skvělé. A nekecala, fakt je skvělé, jen je škoda, že takových skladeb není na albu víc.
I tak mu dávám 9/10.
Souhrn je tedy následující:
The Awakening 7/10
Dark Waters 6/10
A Dark Euphony 9/10
A k tomu, co jsem říkala o tom, že si skupiny uchovávají svou osobitost v artworcích:
KAMELOT
Full-length
Singly
DELAIN
BLACKBRIAR
Full-length
EPs
Žádné komentáře:
Okomentovat