Nezapomenutelná alba minulé dekády... tedy aspoň pro mě :D 1/2

Tento článek jsem chtěla sepsat už někdy v lednu, ale možná je dobře, že jsem tak neučinila. Přece jen přesun na novou doménu znamená určitý nový start, a tak mi přijde vhodné zrovna zde zveřejnit takové větší ohlédnutí se za ohromnou dekádou metalové a rockové hudby 2010-2019. 

(rozděluji to do dvou článků, neboť i tak to bude dost dlouhé)

V roce 2009 vydal Marilyn Manson album High End of Low, které pro mě přineslo neskutečnou vlnu nadšení a vzrušení. Ne však z toho, že by šlo o Mansonův kariérní vrchol, ale protože to byla nová tvorba, nová a pro mě aktuální, protože do té doby jsem se k většině své oblíbené hudby dostala tak nějak zpětně. Ale THEOL byla novinka a já mohla vyrazit na koncert v rámci turné k této specifické desce, takže juchů, bylo to boží. Tak na měsíc. Pak jsem smutně musela konstatovat, že Eat Me, Drink Me (2007) bylo asi poslední opravdu epické Mansonovo album, a apokalypticky jsem prorokovala, že s rokem 2009 přichází konec kvalitní rockové hudby. 

Víte co, téměř denně nacházím všude příspěvky a komentáře na téma "narodil jsem se ve špatné době", protože někomu sednou víc hity z osmdesátek, někomu z devadesátek, někomu dokonce nultá léta, ale tak nějak každý se shodne na tom, že "desátá" léta přinesla jenom sračky. Upřímně, nasrat na vás, jenom neumíte hledat, hudba je úžasná a živá a nikdy nepřestala ve své kreativitě kvalitou stoupat. Dekáda 2010-2019 byla při nejmenším zajímavá. Celá éra 2000-2020 zatím definuje můj názor, že "nebudu poslouchat nic, co je staršího než já" :D s pár naprosto geniálními výjimkami, ať už v klasické, nebo moderní hudbě, ale to jádro zhruba sedí. Proto článek na počest minulých deseti hudebních let sepíšu s chutí. 

Nicméně s chutí  a láskou k tomu, co já poslouchám a co já zcela sobecky považuji za mistrovská díla, tudíž rozlučte se s Iron Maiden, Hammerfall, Megadeth, Twisted Sister a podobnými ikonami, neboť 

No dobře, nepíšu ten článek jenom proto, abych se pochlubila s tím, co poslouchám, protože k tomu stejně asi málokoho přitáhnu, ale myslím si, že takové ohlédnutí se za alby, která už jsou dávnou minulostí, byť vám to přijde, jako že je vydali včera, je vždycky zajímavé. Takže... která alba minulé dekády nejvíc odrovnala vás?

2010

V roce 2010 jsem se dostala na svůj první fesťák, a tak nějak tím započala pořádně má cesta do hlubin metlošovy duše. Hudebně jsem byla téměř nepoznamenaná a neustále bych si dokola pouštěla své čtyři oblíbené skupiny a jejich tvorbu předchozích let, a tak není divu, že nejen na fesťáku, ale i v hlubokých vodách Youtube jsem byla jako Alenka v Říši divů. 

Alba, která zde nyní vyzdvihuji jako ta, která mě z roku 2010 nejvíc oslovila, si mé srdce získala až mnohem později, ale o to pevněji se do něj zakousla. Zejména první na obrázku - Abrahadabra od Dimmu Borgir, ovšem jaká to je nádhera, jsem už popisovala v Abrahadabře věnovaném článku ZDE. 

Další je Intoxicated od Dyonisis, velice jemné a éterické album, tolik kontrastující s nemilosrdnou smrští Dimmáčů... anebo taky ne, protože obě alba v sobě pro mě nesou tolik přitahující nádech mrazu a tajemství. Ozzy a jeho Scream jsou mou okrajovou láskou, takovou občasnou konkubínou v početném a živém harému, nicméně nezapomenutelnou. Už jenom tím, že Let Me Hear You Scream, singl z alba, jsem slyšela poprvé v rádiu - a to se mi nestává moc často, že bych se nadchla pro něco "rádiového". Takže jsem tehdy po hooodně dlouhé době seděla jak zhypnotizovaná u rádia a poslouchala každý tón téhle nabuzující písně. Z alba What Lies Beneath pochází bezpochyby má nejoblíbenějíš Tarjina píseň - Anteroom of Death. Je to taková silná, temně cirkusově laděná pecka s nostalgickým nádechem a nepopiratelným kývnutím ke Queenům. Zbytek alba je podle mě hodně touto písní zastíněn, ale to neznamená, že by se v něm Tarja nepředvedla. A konečně Sitra Ahra od Therionu! Fanoušci říkají, že je to jejich "disneyovské" album a ano, ten zvuk je jiný, trochu uhlazenější, pohádkovější, méně temný a méně growlingově přívětivý. Není to ale pohádkový soundtrack, jsou to stále Therion odhalující drsná a magická zákoutí historie a mytologie. Přiznávám, že si Sitra Ahra u mě nezískala první příčku na pomyslných stupních vítězů, když jde o Therioňáckou diskografii, ale určitě si zmínku jako silná konkurence předchozíma lbům zaslouží. 

Neodpustím si takový bonus: John 5 - The Art of Malice. Jedná se o čistě instrumentální album jendoho božího kytaristy a místo ve výčtu si rozhodně zaslouží, byť to není album klasické, jak jsou na ně lidé zvyklí - s hudbou a zpěvem - a byť metal je jen jeden z mnoha žánrů, které se na albu mihnou. <3 

2011

V roce 2010 jsem byla zažraná především do female-fronted metalu, do nějakých symfonických a gothických melodií, které pak formovaly můj názor na hudbu. I nyní ve svém ohlédnutí vidím především symfonická alba a alba skupin se zpěvačkami v čele. V roce 2011 už jsem se ovšem propracovala kromě Mansona i k Rammsteinům, Moonspell a Powerwolfům a celkově se mé obzory zase o něco rozšířily. 

Trillium je úžasný projekt Amandy Somerville, které debutovala s hodně silným albem Alloy právě v roce 2011. Psala jsem o něm ZDE a snad ani nemusím zdůrazňovat, jak moc jeho poslech doporučuji (protože to ostatně platí pro všcehna alba, která zde zmiňuji :D ). Přesně zapadlo do mé obíbené kategorie gothic/symphonic se silným hlasem. Následující alba už se trochu ovšem vymykají. Meredead je počin jedné rozhodně velice symfonické skupiny: Leaves' Eyes. Samotné album je však více folkově laděné a jakoby hledající norské kořeny andělské zpěvačky Liv Kristine. Nejenom norské ovšem, Liv na albu demonstruje svou znalost staroangličtiny a vede nás i do britské historie. Blood of the Saints od Powerwolfů je... slyšeli jste někdy Powerwolf? Ono to asi bude mluvit samo za sebe. Ano, je to opět symfonické, ale tentokrát je to místo symphonic metalu o varhany doplněný heavy metal předstírající monumentální latinskou mši a maskující náboženský vlkodlačí masakr. Tak. Doporučuji. The Unforgiving je album, ke kterému jsem se prokousávala velice dlouho. Within Temptation totiž patřili mezi mé metalové ikony a zvykla jsem si na nich na... inu symphonic metalový zvuk, co vám budu nalhávat, je to moje láska. Tohle album ovšem přichází s popem. Ne popem, který si hraje na metal, jak to dělají Amaranthe, ale s opravdovým symfonickým pop-rockem, který sice občas ulítne k drsnějším a více heavy kořenům, ale svou energickou párty podstatu nepopře. Díky bohu josu ty úlety ke kořenům na tomto albu velice dobře provedené a celou atmosféru jinak odlehčeně působícího alba krásně vyvažují, takže po asi pětiletém odstupu jsem konečně mohla album zařadit mezi své oblíbené. Withinům se experiment povedl. Omega Lithium byli nadějná chorvatská skupina, která však cosi posrala, a tak skončili dřív, než pořádně začali. Na kontě mají dvě alba, přičemž to první z roku 2007 (asi?) mi přijde mnohem lepší než to druhé, ale jelikož jsme v roce 2011, hodnotím právě druhý Kinetik. Je to hořkosladké album, plné energie a burcování proti útlaku, proti vládě, náboženství, inu hlavním poselstvím je, řekla bych "myslete, volové". A končí Pjesmou, která doslova říká, že je to píseň, která byla sepsána jen proto,a by nás navnadila na pokračování. Jenomže pokračování nikdy nepřišlo a nepřijde...  Nightwish a jejich Imaginaerum, tolik milovaný i nenáviděný projekt. Nenávidený kdysi s tím, že "wtf, proč dělají muzikál s Anettou?", a milovaný nyní, protože je to přece "klasika". No, není to taková klasika jako Once, ale je to velice silné a povedené album, takové album, které z Anettina hlasu dokázalo vykřesat dokonce i líbivé tóny, a samotná hudba je zhudebněním epičnosti. Můj milovaný rok 2011 uzavírá folkový nářez Návaz od českých SSOGE. Jejich melodie přitáhly mou pozornost zpátky k české scéně, protože jedna píseň vydala za tisíc přesvědčujících argumentů, proč domácí kapely milovat. Otevřeli mi mimo jiné cestu k Cruadalach, Wolfarian a Arch of Hell a obecně se dívám méně skepticky, když někde zahlédnu mezi účinkujícími českou kapelu.

K něčemu se přiznám. Vážně miluju staré Evanescence, ale ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, ke stejnojmennému albu Evanescence jsem se prostě od roku 2011 neprokousala. Withini měli štěstí, že mezi pop-rockem a starým symphonic metalovým zvukem našli krásný kompromis, o jaký zběsilý experiment bez náboje a nápadu se ale snažili Evanescence, to mi dosud není jasné. Takže tohle album z respektu ke skupině zmiňuji, ale z despektu k jejich novému směru ho mezi oblíbence zařadit nemůžu. 

2012

Koukám, že ten rok 2012 je hodně šedý. Tedy, Lacrimosa má vždycky pouze černobílé obaly alb, alečím se nechal inspirovat zbytek těchto skupin, to netuším, asi to bylo tehdy in. 

Moonspell - Alpha Noir, to bylo snad první moonspellácké album, které jsem zhltla od první do poslední písně a nenašla jediný špatný moment. Možná to bylo právě tohle album, které mě pak nasměrovalo na Dimmu Borgir a podobné skupiny, protože i když má prvky mého oblíbeného gothic soundu, určitě v něm převažuje složka black metalu. I tak je to album neskutečně melodické a krásné. Podruhé zmiňuji Therion, tentokrát s ještě podivnějšíma lbem než disneyovskou Sitrou, a to sice cover albem Les Fleurs Du Mal. To se skládá jenom z metalových cover verzí populárních francozských písní asi ze 60. a 70. let. Funguje to až podezřele moc dobře. Dharmu jsem objevila na Made of Metal 2014, kde hráli hity ze svého dva roky starého alba Dharmageddon. Víc jsem o nich psala ZDE, ale určitě zmíním i tady, že se jedná o neskutečně zajímavě a originálně uchopený steampunk rock a je velká škoda, že se skupina rozhodla v tomhle směru dál moc nepokračovat.   Konečně v seznamu zmiňuji i titány Epicu. Album Requiem for the Indifferent si mě získávalo dlouho, rovněž už jsem o něm dříve psala ZDE, ale nakonec si mě získalo nejen svým originálním zvukem, který odděluje starou a novou éru Epici, ale i celkovou industriální atmosférou a mistrně využitými orientálními prvky v hudbě. Lacrimosa - Revolution (čteno německy revolucion). Měla jsem to štěstí Lacrimosu vidět naživo právě v rámci turné k Revolution a byl to jeden z nejzajímavějších koncertů, jaké jsem kdy vdiěla, ta pomalá a těžká atmosféra, která přesto dokázala nabudit nadšením a touhou po tom slyšet další a další písně, je prostě neopakovatelná. Celé album této atmosféře odpovídá a platí pro něj totéž, co pro Alphu od Moonspell - první album, které jsem od nich poslechla celé a jedním dechem ho přijala za nový životní soundtrack. Xandria je taková skupina, která v symphonic metalovém světe funguje spíš jako takový side-kick, přicmrdávač, který se nedočkal nikdy takového ocenění, jaký by si zasloužil. Možná proto se pustili s albem Neverworld's End do ještě epičtějšího a Nightwish připomínajícího zvuku. S novou zpěvačkou Manuellou Kraller a jejím silným sopránem by ostatně byl hřích tento Nightwish-potenciál nevyužít. Hodně fanouškům NW určitě splnili sen mít skupinu se současným NW zvukem, ale se starým dobrým sopránem. Hodně zajímavým albem je rozhodně Fight Like a Girl od Emilie Autumn. Už jenom samotná Emilie je totiž ZAJÍMAVÁ. Je libo ďábelský cirkus, viktoriánský blázinec, pauza na čaj, nebo spousta krys a holky! holky! holky! Ano? Pak prosím, máte se do čeho ponořit. Jsou interpreti, u kterých mám podezření, že si z metafory udělali hlavní motiv a smysl zahalili nesmyslem. Třeba Powerwolf. Ale pak jsou interpreti, kteří moc dobře vědí, jak nechat metaforu působit tak, aby působila bláznivě, a přesto nesla silné poselství. A k nim patří Emilie Autumn. Poslechněte si to sami. 

Jako bonus zmiňuji Sunlighthero od Phosgene Girls. PG jsou česká banda z Přelouče, která skládá asi tak jako já píšu (někdy to bude... možná...), ale přece jen se jim podařilo v roce 2012 vydat úplně krásně temné album, darkwaveovou slast a pohlazení po duši každého méně po depresi toužícího gothica. :D 

2013

Koukám, že jak předchozí rok vládl černobílou, rok 2013 byl spíše namodralý. Alespoň v mém výběru. A také chudý - v mém výběru. Alespoň tentokrát ten výčet bude kratší. 

Tezaura jsou hned další Češi, které musím vyzdvihovat až do nebes. Unleash the Butterflies je album plné dobrých melodických nápadů, ale jak je tomu u poměrěn nových skupin zcela vzácně - dobrou hudbu zaštiťuje i dobrý hlas. Je to album živé, utopické, i melancholické, romantické i dravé. I po letech mě stále baví a to se počítá. Sirenia je rozhodně zvučnější jméno, přesto se mi zdá, že žádným svým novým albem (po odchodu Henriette Bordvik) nedosahují zdaleka Tezauřiny kvality. Možná ne co se produkce týče, ale v těch melodických nápadech Sirenia už delší dobu ztrácí. Takovým světlem v temnotě Mortenovy tvůrčí krize je právě album z roku 2013, Perils of the Deep Blue, které navrací silnou a nezaměnitelnou atmosféru, byť občas přizabitou Aylininým kňouráním. Fajn, možná jí trochu křivdím, ale na její hlas jsem si nikdy moc nezvykla. Zato mocný Attilův hlas svolávající k vlkodlačí mši zde mohu chválit už podruhé: Powerwolf - Preachers of the Night. To je album, které se vydává více energickým a power směrem než alba předchozí, ale zato co ztratilo na posledních nádeších nějakých temných vlivů, to nabírá na chrámové monumentalitě. Poslední zde mám Symphonies of the Night od Leaves' Eyes. I tuto skupinu zde vypichuji podruhé, poprvé to bylo s folkově zaměřeným albem Meredead (2011), nyní s čistě symfonickým mistrovským dílem, které sleduje osudy ženských historických hrdinek, vše podáno procítěně krásnýms opránem Liv Kristine v kontrastu s nemilosrdnou, hodně, hodně tvrdou hudbou a Krullovým growlingem. Krása. 

V roce 2013 také vyšlo Tarjino album Colours in the Dark, které si zaslouží být v čestných zmínkách, ale mezi oblíbence ho taky řadit nemůžu. Victim of Ritual možná patří mezi její nejlepší písničky, ale zbytek alba pro mě téměř neexistuje, prostě zaniklo v barevné pompě. 

2014

Na první místě zde uvádím Neoperu, ani ne tak proto, že by svým albem Destined Ways překonala všcehna ostatní alba z toho roku, ale proto, že pro mě byla poměrně nedávno ohromným objevem. To album je podle mě upřímně docela nevyvážené, je to jakási snaha o monumentalitu, aniž by zpěváci měli opravdu vyzpívané hlasy a aniž by všechny melodie vždy dobře fungovaly dohromady. Výkyvy jsou však jendím i druhým směrem, a minimálně skladba Remote si mě získala natolik, že jsem v jejícm rytmu sepsala i báseň a isnpiruje mě dosud. I ústřední Destined Ways si člověka dokáže svou melancholií získat, a to zdaleka není vše, co album může nabídnout. 

Xiphea je po Neopeře další nová skupina, která mě v roce 2014 odzbrojila povedeným debutem. From the Uncharted Island je album hodně připomínající tvorbu Leaves' Eyes - velice něžný soprán v kontrastu se silnou hudbou. On by se takhle dal shrnout asi každý symfonikcý projekt, ale jde mi opravdu o ta přídavná jména. Ne každý soprán bych označila za něžný, ale jak zpěvačka Xiphei, tak zěpvačka LE, se jím rozhodně pyšní a obě ho umí krásně používat. A zrovna tak hudba nemusí být vždy silná jen proto, že to je hustokrutopřísný metal, naopoak, silná hudba vyžaduje silné melodie i provedení, a opět zde obě tyto skupiny vyčnívají. Nejsou přesycené sbory, nehrají si na ohromné hudební těleso, ne, jsou skupinami, které baví hrát a na těch albech to jde poznat. 

Velkým jménem oproti předchozím jsou rozhdoně v Česku milovaní Sabatoni. I já jsem z nich nadšená a neskutečně mě těší, že už jsem je třikrát mohla vidět naživo. První pro mě velkým wow bylo právě album Heroes z roku 2014. Sabaton stejně jako Powerwolf asi nikdy neopustí svůj klasický zvuk, který skupinu definuje. Podstatné je se vtom zvuku neutopit a tvořit stále nový obsah, který bude bavit. S Powerwolf už s tím mívám občas problém, jejch album z roku 2015 mě vůbec nebavilo a to poslendí bylo sice fajn, ale taky by mi asi nechybělo, kdyby ho nevydali. Sabaton si zato svou kreativní cestu vždy najdou. Drží ji zde v roce 2014, kdy opět přišli s novými silnými motivy i melodiemi, a budou ji držet i nadále, takže je zde rozhdoně nezmiňuji naposledy. 

Deathstars jsou pro mě skupina, na kterou musí mít člověk náladu, anebo naopak nesmí mít náladu na nic jiného určitého, a pak postačí jako podklad. Jejich alba obvykle splývají v jednud louhou plynoucí píseň, která mí minimum zvratů, zato nabídne hladivý hlas a mrazivou náruč industrial/gothic metalu. Album The Perfect Cult není jiné, dokonce oproti albu předchozímu snad splývá v mých očích ještě více, ale o to "pohodlněji" na poslech působí.

Sacrificium je album, které si bude pamatovat každý fanoušek Xandrii. Nejen chytlavé singly Nightfall a Dreamkeeper, ale především epický příchod nové, a ještě silnější sopranistky Dianne. Nová Xandria nemá takové to atmosferické kouzlo jako Xandria stará, zato má pořádný šmrnc a hlas, kterému můžou ostatní skupiny jen tiše závidět. Jak ubohé, že se toho hlasu sprostě v roce 2017 zbavili. 

EDIT 17.09.2020
Úplně jsem zapomněla zmínit naprosto unikátní album roku 2014 od italských démonických Holy Shire. Skupina sama je velmi originální a o jejich debutu Midgard jsem psala již ZDE. Jedná se metalové album inspirované fantasy, zejména Tolkienovou Středozemí, ale i světem Hry o trůny, přesto to není nějaké obyčejné vílí cinkání a drnkání v duchu nějakého slabého rádobysymfonicu, kdepak, Holy Shire se do všeho opřeli s vervou a silou a že patří do symphonic metalu? Pf,  tahle parta ví, jak se symphonic hraje tvrdě.

V roce 2014 vychází i nové album Within Temptation - Hydra, které navazuje na trend The Unforgoving. Navazuje ovšem tak nešťastně, že by bylo možná lepší to album nikdy neslyšet. Z vyváženého pop-rocku se symfonickými dozvuky se stal hard rock sledující trapné popíkové melodie, opakovačky a zcela se zbavuje symfonického kouzla. Možná by se řeklo, že je to album dobré aspoň na juchání na živácích, ale ani naživo mě Hydra nebaví snad kromě duetu s Tarjou, kde ovšem Tarjin hlas až hanebně zaniká. 

Pokračování zase někdy jindy. :)