Tak, mám tu první přírůstek do rubriky "O skupinách", a první v rámci série "Doporučuji". On ten název zní hrozně hloupě, ale vlastně je trefný, neboť mi nejde o nic jiného, než tyto hudební skvosty vskutku doporučit.
První, po kom tedy sáhnu, jsou Trillium se zpěvačkou Amandou Somerville. Amandu možná někdo zná, neboť zpívala s Epicou, Kiskem a dalšími skupinami. Rozjela i svou trochu popovější sólo dráhu, a nakonec zakotvila u vlastního hudebního projektu Trillium, který se sice prezentuje ze všeho nejvíc jako "symphonic metal", ale minimálně na prvním albu se výrazně podepsaly všechny styly, kterými si Amanda prošla, a všechny skupiny, se kterými spolupracovala.
"Alloy" (2011) je zatím jediné album, které Trillum vydali, ale po pěti letech se vrací opět do studia, aby nahráli něco nového - což by mělo vyjít v roce 2017. Musím říct, že se nesmírně těším, neboť první album mě vyloženě nadchlo. A jelikož jsem prostě ten šílený estét, tak to musím zmínit - nejen po hudební, ale i vizuální stránec. Líbí se mi atmosféra artworku i všech promo fotek, neboť vystihují hudbu samotnou lépe než tisíce slov. Samotný cover jsem dokonce zařadila do svých 40 nejoblíbenějších obalů alb.
Jak už jsem říkala, Alloy je mix více stylů a vlastně by se dal rozdělit na dvě poloviny. Na tu, která je více inspirovaná Epicou, má blíž čistokrevnému symphonicu, a je doplněna o zajímavé orientální i industriální prvky. Atmosféra téhle první poloviny je tajemnější a drsnější, a tak právě tahle půlka je má oblíbená.
Coward a Machine Gun byly první psíničky, které mě nesmírně ohromily a zaujaly. Melodiemi, atmosférou, a především Amandiným hlasem. Ve sboru Epici jsem si jí nikdy nijak zvlášť nevšímala, ale díky projektu Trillium mohla podle mě ukázat, jak zajímavým hlasem ve skutečnosti vládne. Rozsah neuvěřitelný a barva velmi příjemná.
Kromě těchto dvou zmiňovaných k té "temnější" půlce patří bezpochyby skladby Utter Descension a Bow to the Ego.
Druhá polovina je mixem pop-rocku a rock'n'rollu s občasnými symfonickými prvky a atmosférou ReVamp (to byl zase hudební projekt Floor Jansen). Tyto vlivy jsou podle mě velmi výrazné ve skladbě Path of Least Resistance.
Nicméně jelikož já nejsem úplně fanouškem tohohle stylu, druhá polovina Alloy se mi příliš nelíbí, a tak jsem si album zatím nekoupila. Líbí se mi však, že Amanda se nebojí experimentovat, jak se svým hlasem, tak s hudbou. Na nové album se nesmírně těším. Kdyby při jeho tvorbě zůstali u pomyslné "první poloviny" Alloy, neváhám a po novém albu sáhnu všemi deseti.
EDIT 2020:
Nové album Tectonic vyšlo již v roce 2018, ale stále jsem do něj příliš nepronikla.
Mám Amandin hlas opravdu velie ráda, a jen proto jsem schopná si Tectonic pustit více než jednou. Co se melodií týče, jako by téměř neexistovaly. Tedy existují, ale tak nějak plynou a mizí a plynou a mizí a ani vám není líto, když jedna písnička skončí. A kde nejsou melodie rozbředlé, tam nastupuje taková ta "popová klasika". Nevím, jestli si toho všímáte, ale hrozně moc skupin má tendenci sklouzávat k odhrovačkovým refrénům, které úplně zkazí atmosféru celé písně. V poslední době to pozoruji zejména u Delain, Hesperian a Ignei. Tectonic trpí tím samým. Naštěstí přináší alespoň jednu opravdu úžasnou píseň ve stylu "creepy panopticum", což je u mě vždy jistota úspěchu, a tak sem dávám jako ukázku Clishe Freak Show:
Žádné komentáře:
Okomentovat