Jelikož Déčko v mé minisérii "cédéčková sbérka" máme dávno za sebou, přidávám nově koupené Dimmáčky jako cosi extra, co vybočuje z řady... ale popravdě, i kdybych je šoupla hned za Dharmu, vybočovali by svou démoničností stejně.
Dimmu Borgir (Norsko)
Dimmu Borgir, Masters of Rock 2019
Jestli je v mé sbírce album, ke kterému pravděpodobně většina blogového mainstreamového osazenstva nepřičichne, je to právě tohle. Ti z vás, kteří ujíždí na blacku, jej nejspíš shledají příliš komerčně orchestrálním a naopak ti, kdo ujíždí spíš na jemnější hudbě, se před chraptěním a burácením utečou někam schovat. Chyba.
album ABRAHADABRA, rok vydání 2010, žánr symfonický black metal
Nebudu lhát, už unboxing byla docela prča. Na fesťáku jsem sehnala tohle album v sekci "dražší" za nějakých 250 korun (příčemž normálně to stojí kolem 500) a za tu cenu je to majstrštyk nejen po hudební stránce. To jsem si takhle přinesla domů černou papírovou krabičku jménem Black Box, která na sobě měla jakýsi nákres zámku. Samozřejmě nejsem až tak moc retardovaná, abych předpokládala, že se do toho vážně nějaký klíček strká, ale čekala jem nějaké rafinované skládání, a tak jsem tady chudinku Abrahadabru ohýbala na všechny strany, než jsem zjistila, že se ta krabice prostě jenom nasouvá. A tak jsem z Black Boxu osvobodila dvě knížečky, kterým provizorně říkám Orgasmus pro oči 1 a Orgasmus pro oči 2. Jedna obsahuje CD a několik nádherných zimních promo fotek skupiny a druhá je klasická brožura s texty. Ovšem klasická, pokud jste si zvykli stejně jako já na texty prokládané působivými fotkami - a že Dimmáči zapůsobit umí. Vlci, sníh, opuštěné zasněžené ruiny, skály, sochy, lebky... mmmm...
Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, do focení mi vlezl ještě Orgasmus pro oči 3, tedy moje hlavní fotomodelka knedlíček Sefírka.
Za bordelus maximus v pozadí se omlouvám, ale furt lepší než ho mít v popředí.
A jak jsem se ke skupině vůbec dostala... Tedy, někdy ještě na gymplu, tipuji tak rok 2012, jsem objevila na Youtube takovou pro mě tehdy kuriózní píseň "Progenies of the Great Apocalypse". Konkrétně to byl živák z nějakého fesťáku, kde skupina - snažící se marně působit poněkud démonicky - hrála za trapného denního světla pro pět a půl lidí, kteří se ještě ke všemu vzadu hodně přesouvali, jako by je víc zajímala koupě hot dogu než minipeklíčko na pódiu. Tehdy mi té skupiny bylo dost líto, protože nezněli vůbec špatně, ale už už jsem si říkala, že to asi taky přepnu na něco jiného, jenomže v tu chvíli dosud poněkud monotónní hudbu a growling rozčísl zvrat, čistý vokál a krásný symfonický nástup, a tak jsem u písně vydržela. Později jsem zkoumala, co je skupina vlastně zač, jestli je tahle písnička jejich světlou výjimkou, nebo mají víc takových zvratovek. Ke staré tvorbě jsem nikdy tolik nepřilnula, ale jako milovníka symfonického metalu mě chytlo za srdce právě relativně čerstvé album Abrahadabra a jeho krásně mrazivá atmosféra.
"Be the broken or the breaker
Be the giver or the undertaker
Unlatch and open the doors
Be the healer or the faker
The keys are in your hands
Realize you are your own sole creator
Of your own masterplan!"
Ano, atmosféra. Hrozně ráda si poslechnu dobře napsané a nahrané album, ale plně si ho užiju s tou parádou okolo - když jsou sladěné promo fotky, obal alba, když pohledy skupiny jsou přesně tak chladné jako první tóny intra a Abrahadabra tohle splňuje dokonale. Definitivně jsem si to album zamilovala, když jsem ve Sparku objevila plakát Dimmu Borgir.
Bílé vrány, nebo spíš zasněžené peklo. Myslím si, že Amy Lee i Sharon den Adel docela zbořily mýty o tom, že metalisti musí být jenom v tmavých barvách, ale přesto na DB v bílém evidentně nikdo moc připravený nebyl a už za to si chudáci schytali hrozně moc kritiky.
Mě ale tahle vizáž nadchla. Tak moc, že jsem si o pár let později ten plakát vyvěsila nad postel a podle této svaté trojice vytvořila tak trochu záporáky do jednoho svého světa pro Dračí doupě.
Pojmenovala jsem tu jejich "sektu" In Sorte Diaboli - to podle alba předcházejícího Abrahadabře. Jejich sídlo jsem pojmenovala Temný hrad, což je podle Wikipedie překlad jejich jména Dimmu Borgir. Tenhle název také mimo jiné popisuje islandská lávová pole. A jména jsem musela ponechat stejná, protože Shagrath, Silenoz a Galder prostě zní úžasně.
V roce 2015 jsem jela na svůj poslední Masters of Rock - a říkala jsem si, že posledním zůstane, protože už mě tam nic nepřekvapí a nepřitáhne. A pak Pragokoncert přetáhl Dimmáče z Brutalu, což bych označila za dick move, ale zatraceně, jsem za něj ráda. A tak jsem v roce 2019 sbalila celou partu a vyrazila vstříc něčemu, o čem jsem předpokládala, že to dopadne jako tehdy na tom videu k Progenies, ale stejně jsem se těšila jak malá. O koncertu napíšu někdy jindy, podstatné pro tento článek je, že jsem si z MORu odvezla právě svou nostalgickou Abrahadabru - konečně po tolika letech. No, dobře, to album není jenom nostalgické, ale je opravdu kvalitní. Má dobré nápady, výrazné melodie, smysluplné texty a hudbu, která vás vmáčkne do sedačky a udělá z vás malé mravence.
"Forgive we shall not
Forget we shall not
Fire is with or against you
And so it burns"
Loni vydali DB nové album Eonian (konečně po osmi letech!), o kterém tvrdí, že upouští od symfonického zvuku, ale naštěstí pro mě to není zas tak drastické upuštění a nové album zní taky velice dobře. Určitě si ho časem pořídím, ale to ho nejspíš budu muset nějak zakomponovat do Dračího doupěte. Asi nás čeká putování historií black metalu.
A co na trochu drsnější přírůstek v mé jinak poklidně plynoucí symfonické sbírce říkáte vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat