ZMJ

Z

I den

barví se černí křídel mých,

jsem ústy, jež neznají smích,

i s krví plivou, co jste hodili,

kamenem chřtán smrti pohostili.

I noc

probuzení nabízí,

stín k nové vášni pobízí,

ovládá nit mysli loutek svých,

kde není vůle, není ani hřích.

Však jsem to já, kdo ruiny z bahna pozved.

Vaše nemoc zamoří váš vlastní svět.

A díky mně minulost znovu dýchá

dechem, co neutichá

a patří jen mně

chuť převeliká

dál netlít na dně.

Šero

je závoj z prastarých přání

zvědavost oči pohání.

Největší síla je vidět skrz vás.

Pohled do duše nahradí hlas.

Však díky mně zmizelo, co vás tíží.

Vln pachuť už vám nikdy neublíží.

A jsem to já, kdo vás ke slunci pozved

do boje, co začal hned

s mým probuzením.

Poslední let

za vykoupením

čeká teď všechny, kdo nechtějí spát.

Oči září, ústa se chtějí smát.

M

Každá válka daň svou žádá.

Šepot do mysli se vkrádá.

Svádí boj, když svádí ji má píseň

- ke snu kolébá.

Kráčí do zelených hájů,

tančí krví v zemi tajů,

v rukou dýky, poznala, jak zlý sen

tu touhu zalévá.

A teď jsme tady.

Držím pevně sémě běloskvoucí zrady.

Jenom já a já a věčná noc

a všechno, nad čím nemáš moc.

A smrt už není protihráčem.

I zem pustou svlaží pláčem.

Jedno srdce bije za ně všechny,

v tom rytmu trny bodají...

Každá válka očistcem je,

nesklízí, kdo nezaseje.

Trávím čas trávením tvojich představ

- já jsem nový svět.

Řád, co jste jej opustili,

pod falešným snem uvěznili,

jsem počátek, tak se tomu postav

- tu skví se z noci květ.

A teď jsme tady

plní strachu, plní běloskvoucí zrady.

Jen já a ty a tvoje obavy

a vzpomínky, co tě zaplaví.

Jsem já a ty a každým tělem

a nikdy ne tvým nepřítelem.

Mysl líbá tělo na rozloučenou

a ústa říkají, že nezapomenou.

J

Říkali jí Sněhurka,

bílá krása, z které mrazí,

mocná nositelka zkázy,

sedm jich u rakve lká

a šíří auru svojí paní.

Čerpá sílu z jejich lásky.

A smrt nedělá jí vrásky,

přece krásné je to spaní.

Ví, že bojují jen za ni,

a tak se v ledu usmívá.

Však můj příběh není jiný

Z ledu rodí se jen mráz

A v bouři náhle dýchám snáz

To proto, že jsem dítě zimy.

Jsem kalamita, co sžírá

srdce, která věčně bijí

v tělech, co jen z chladu žijí

a ten chlad stoupence sbírá

vášní, která neumírá.

a já se v ledu usmívám.

Říkali mi Sněžná bouře,

ti, co slyšeli můj hlas,

kdo dávno stojí mimo čas

a patří k mé osobní vzpouře.

Platí za marnivé chyby

těch, jichž kosti v zimě zebou

Po všem nechám je za sebou

mrtvé jako moje sliby.

pak další vstoupí do obliby

a v ledu se umívá.

P

Ta změť

cest, co nikam nevedou

jen do labyrintů říší v stěnách skalních.

Zpověď

mužů s tváří kamennou

co chtěli najít cestu v rituálech tajných.

Ta šeď

plíce mé dočista naplní.

To je mé poselství,

tady spí nevinní.

Z hlubin,

které pod horami spí,

kde není světlo ani cíl, tam já čekám.

Vzbudím

oheň a sebe s ním,

v rukách žár a trochu dým, jsem jádro světa.

Modlím

se jen za svůj věčný žár,

je na čase žhnout

a přinést jim svár.

A pak seš tu ty

a tvůj modrý ráj,

chlad tvého srdce žene mě až na světa kraj.

Jsi konec mých dní

Jen proto žiješ

Své zmrzlé srdce proti mému zneužiješ

Hej ty!

I v té černi bez světel

Cítím tvou bouři a mně pomoci už není

Pojdi

Ulehni se mnou v změti těl

Jen spánek společný nabízí vykoupení

Smrti

bez tebe by svět už hořel

víš, že i já jsem ten tvůj

konce posel.

K

Tak ležím na zemi a se svým hrobem splývám

Hltám lék, co tráví mě, ukolébavku zpívám.

Uvnitř není srdce, zbyly lži a ostrá muka.

Časem rozjasní se obzor, zezelenají luka.

Teď ještě ne.

Má křídla stíní slunce, jizva za mnou zbyla

po mých krocích, tužbách, hlavně po dni, kdy ses narodila.

Ty pocity, co rvou mě vejpůl, vznikly kvůli tobě

a já nedokážu odporovat šílenství a sobě.

Lov, jen lov, však o čem jiném život by měl být?

Život dát, milovat, uhnat, zahubit.

To všechno pro obrázky od mý lásky, vize bez smyslu.

Cesta za tebou je vydlážděna z krutých úmyslů.

A za mnou vlajou kusy reality jako její stuha.

Prodrat se jedním světem, druhým světem do pekla jde ztuha.

Mé kroky vedly jenom sem, smrt objímá nás s láskou oba.

Jen jeden povstane, aby to zkusil lépe a znova.

V rukou máš krev, co zahubí mě, a já krev na rukou mám,

tak vejdi do mé rány, mé tělo je chátrající chrám.

Cítíš moji bolest a já tvůj žal, jak ho sleduješ

a víš, že nemusíš nikdy zabít, koho miluješ.

Tak teď...

... je konec a poslední můj čas

Ho drakon ho megas.

S

Slunce nepolíbí

nikdy líce mé

každý něco slíbí

a pak si ruce mne

Víckrát už se nevrátím

pod hladinou je klid

klidně ať jméno ztratím

Nic nemusí zbýt

Uvnitř bublin snů

tam v zapomnění

lehce vznáším se

V oceánu dnů

čas znamená snění

svět se zatřese

až budu chtít.

Slunce nerozrazí

mé barikády vod

hloubka tělo mrazí

to je všech mýtů zrod

Ve stínu zapomnění

v legendách zůstávám

svět se tak rychle mění

těžko ho poznávám.

Přízračný koráb

s černými plachtami

to já děsím v mořích

I ty můžeš být rád

když vyhneš se mi

a trestu za svůj hřích

Kamkoliv zamíříš, 
poneseš mě s sebou.
Před smrtí se těžko utíká.