Plamen, který pohasl (2009)
Ať mě slunce spálí
Za mou nenávist.
Ať mě zem pohltí
Za mou nevraživost.
Ať to, čemu jste se smáli,
Skončí za mnou
Jako celý můj život.
Když noc pohltí všechno světlo
A já zjistím, kdo jsem,
Volám o pomoc.
Slyší mě někdo?
Všechno je jen zlý sen.
Utěšuj mě dál, má mysli.
Říkej, že nejsem sám.
Už vím, že to není pravda,
Že život je krutej,
Ale prosím tě, lži dál.
Ať v každém mém slově odráží se bolest,
Kterou jste mi způsobili.
Ať z každého mého slova sálá zloba.
Ať dokážu najít víru
V něco ve mně,
Co jste ještě nepohřbili.
Sedím ve tmě.
Má víra je plamen, je světlo, které vás vedlo ke mně.
Má víra je plamen, který pohasl.
Teď syčí temně
Tam někde ve mně.
Řetěz (2010)
Řetěz našich lží mě dovedl až na konec -
Na konec světa,
na konec věty,
na konec slova,
tam, kde člověk nemá moc.
Na trůně je noc.
V odlescích minulosti bezmocně tápu.
Hledám pravdu.
A tvé činy,
které stěží chápu,
nenechají mě spát
a mou duši uvěznily
za ostnatý drát.
Řetěz našich lží mě dovedl až k tobě -
K tvým očím,
k tvému srdci,
k tvému hněvu,
tam, kde přestávám být sebou,
kde ke zdi mě vedou.
Palte!
Těžké je hýbat se v okovech.
Těžké je dýchat s kamenem na prsou.
Těžké je odemknout dveře do bezpečí
svázanýma rukama.
Marně hledám dnešní svět.
Hledám víru.
V troskách,
které tvým tělem jsou,
v ruinách,
které tvou duší jsou,
bezútěšný hlas mě provází.
Tvrdí,
že na ničem nezáleží.
Nutí
mě jinam jít
a naoko šťastnou být.
Sadaři (2011)
Mezi troskami,
co říkají si lidi,
špínou bloudíme
a falešný sliby
každýmu s úsměvem vmetem
a tímhle zatraceným světem
my den co den
prodíráme se dál.
Tma nám padla na víčka.
Ani ta už to nevydrží.
V čímsi bytě zhasla svíčka
a nějaký člověk vypustil duši.
Každý prý má svůj kámen osudu.
Přísahám,
já se o něj starat nebudu.
A jako ostatní
umírám při chůzi.
Teď sadaři
jdou do ulic.
Snad se jim zadaří,
to nikdo netuší.
Jsou to zloději životů
a tuhle potupu
snášíme a přežíváme
sami.
Sadaři se kradou tmou.
Hrajou hru smrtící.
Hru nebezpečnou.
Každý se bojí
skrývá se,
rány si hojí,
nikdo neví, jak dopadnou.
Tma nám padla na víčka.
Každý člověk je červem teď.
Ví, že tu obchází ta smečka,
kterou před sklizní nezastaví ani zeď.
Sadaři sklízet maj.
Murmansk (2011)
Slyšel jsem hvizd meče,
přeťal můj dech i ten tvůj.
Chybí-li ti bolest,
klidně si dál stůj.
Ale aby bylo jasno,
tahle bouře zničí svět
V křečích se budeš svíjet
a bolestí úpět.
Saze a krev kreslí
obrazce do hlíny.
Marně všichni voláme
na své hrdiny.
Jenže nás už nikdo nezachrání
a bouře vmete nám
drze prach do očí.
Vlastně každý umře sám …
A jako orel vznáším se nad horami.
Teď už můžu, nikdo mi v tom nezabrání.
Konečně našel jsem v chladné svobodě lásku.
Cosi mě táhne na sever, do Murmansku.
Tam dole vidím rytíře Zla
s rytíři Temna válčit.
Ke komu se mám přiklonit?
S kým mám mít soucit?
Tohle není naše válka,
ta patří jen vám.
Vypadněte odsud,
nikdo z vás nebyl zván!
Už necítím bolest,
vidím svou krev prchat z těla.
Každý poryv větru
byl jako rána z děla.
Překračuji mrtvé,
stoupám výš a výš.
Tuhle temnou historii
těžko napravíš.
A jako orel vznáším se nad řekami.
Zdola slyším pláč a vidím hořet domy.
Je mi líto, já už tu nezůstanu.
Nedokázal bych si zvolit stranu.
Slyšel jsem hvizd meče,
přeťal naše životy.
Zuřila tu bouře
a my neutíkali.
Zůstali jsme spolu,
jak to nikdo nedělá.
Z tebe mi zůstal prach
a z mého srdce kaldera.
Už vím, jaké to je
přijít o lásku.
Utíkám za světlem,
snad k Murmansku.
Základní kámen (2012)
Zbyl nám strach,
zvířený prach,
potoky krve,
trny porostlý portál do Imaginária,
základní kámen
a muž, co ztratil víru
dávno před pádem Impéria.
Louky už nejsou,
lesy zmizely,
shořela sláma,
shořela sláva,
pálí se pýcha
a osud bolest
a trápení
v hmoždíři míchá.
Kopyta koní,
bojovníků nohy
a těžká kola
uštědřují rány naší zemi.
Už dávno padá
naše sídlo a domov,
který jsme si vydobyli.
JARO
