LÉTO I: RÁZINDŽÍ
Jaký je to pocit, ty ztracená krásná dívko,
ignorovat svět, kterým denně procházíš?
Sama se dost nesnažíš,
jen prázdná místa nacházíš
a divíš se, proč konec je tak blízko.
Nevíš nic.
ignorovat svět, kterým denně procházíš?
Sama se dost nesnažíš,
jen prázdná místa nacházíš
a divíš se, proč konec je tak blízko.
Nevíš nic.
Význam (červen)
S láskou vzpomínám na dny ztracené,
kdy to bodavé slovo znamenalo jen chlad.
Byl to symbol prázdnoty a duše ztrápené
a pak ses mi jak přízrak do mysli vkrad.
A měníš význam...
kdy to bodavé slovo znamenalo jen chlad.
Byl to symbol prázdnoty a duše ztrápené
a pak ses mi jak přízrak do mysli vkrad.
A měníš význam...
Význam, co já nepoznala.
Co to znamená být uvězněný ve vězení.
Zatímco já o poutech psala
jak o romantickém bludu,
tys zakusil, že poetické to není.
Co to znamená být uvězněný ve vězení.
Zatímco já o poutech psala
jak o romantickém bludu,
tys zakusil, že poetické to není.
Chybí mi dočista zoufalé výkřiky,
co vykreslují vzpomínky jak pochmurnou celu.
Ta nejdrsnější přirovnání použitá bezděky
se spoustou krve, viny a smrtících výstřelů.
Mění to význam...
co vykreslují vzpomínky jak pochmurnou celu.
Ta nejdrsnější přirovnání použitá bezděky
se spoustou krve, viny a smrtících výstřelů.
Mění to význam...
Význam, v který nevěříš.
Nenapadlo by mě nikdy, že budu psát o vězení,
o tom pravém, kde teď sníš,
zatímco já stále píšu
a v metaforu tavím tvou rutinu denní.
Nenapadlo by mě nikdy, že budu psát o vězení,
o tom pravém, kde teď sníš,
zatímco já stále píšu
a v metaforu tavím tvou rutinu denní.
Přeji si vrátit se do těch dob mrazivých,
neboť tělem mým třese teď víc než jen chlad.
Vzrušení, jako když topím se v očích tvých.
To slovo řve, jak nesmím tě milovat.
neboť tělem mým třese teď víc než jen chlad.
Vzrušení, jako když topím se v očích tvých.
To slovo řve, jak nesmím tě milovat.
Změnilo význam...
Význam, jejž tak nenávidím.
Že trpět můžeš snadno doopravdy uvězněný
A zdi navždy nutí k pláči,
víc než je už neuvidím.
A jedno slovo, co už nezůstane beze změny.
Že trpět můžeš snadno doopravdy uvězněný
A zdi navždy nutí k pláči,
víc než je už neuvidím.
A jedno slovo, co už nezůstane beze změny.
Rázindží (červen)
Řeže na prsou a bodá v týle tenhle strach.
Víří v okolí a dusí jako popel v plicích.
Srdce bije splašeně, oči zaslepil prach.
Nejistota odráží se ve všech mých krocích.
Víří v okolí a dusí jako popel v plicích.
Srdce bije splašeně, oči zaslepil prach.
Nejistota odráží se ve všech mých krocích.
Jste to vy!
Na druhé straně!
Miluju vaše stíny, dál čekám jen na ně.
Za závojem!
Můj tep zmatený!
Jak dostat mám se k padlým duším, jež jsou lapeny?
Na druhé straně!
Miluju vaše stíny, dál čekám jen na ně.
Za závojem!
Můj tep zmatený!
Jak dostat mám se k padlým duším, jež jsou lapeny?
Řeže do očí, s myslí tančí jenom chtíč.
Jak rozervat závoj rukama, jež se třesou?
Z hedvábí ostnatý drát, za zády bič.
Svázané nohy těžko k cíli mě donesou.
Svázané nohy těžko k cíli mě donesou.
Jste to vy!
Myšlenek stíny!
Já toužím stát se součástí vaší viny.
Myšlenek stíny!
Já toužím stát se součástí vaší viny.
Za závojem!
Přijďte ke mně!
Pochybili jste, ale já jsem to zlé sémě.
Přijďte ke mně!
Pochybili jste, ale já jsem to zlé sémě.
I s tímhle břemenem vy žijete dál.
Já odrážím kal,
jsem zrcadlem zmatku,
jsem mysl v úpadku,
výkřik, co se z prsou ven dral,
ale za moc nestál.
Já odrážím kal,
jsem zrcadlem zmatku,
jsem mysl v úpadku,
výkřik, co se z prsou ven dral,
ale za moc nestál.
I s tímhle břemenem našli jste klid.
Chci se umět modlit,
Chtěla jsem vás jenom poznat
do svého života pozvat,
avšak začíná tlít
ta, jež se snažila žít.
Chci se umět modlit,
Chtěla jsem vás jenom poznat
do svého života pozvat,
avšak začíná tlít
ta, jež se snažila žít.
Sněm vlků a hadů (červen)
"Jen jsem Tě spatřil, tajil se mi dech."
"Jste pouze přízrak, tak jakýpak spěch?"
"Když jsem Tě spatřil, jsem jako bez duše."
"Kéž byste jen prošel, nevnímaje, netuše."
"Jste pouze přízrak, tak jakýpak spěch?"
"Když jsem Tě spatřil, jsem jako bez duše."
"Kéž byste jen prošel, nevnímaje, netuše."
"Vždy Tvá blízkost duši mou zahřeje."
"Slova tak vábivá, má mysl sedře je."
"… Hladit Tvé jemné dlouhé vlásky…"
"Mohla bych propadnout svodům té lásky?"
"Slova tak vábivá, má mysl sedře je."
"… Hladit Tvé jemné dlouhé vlásky…"
"Mohla bych propadnout svodům té lásky?"
"… Hladit tvoje krásné tváře…"
"To už vám nikdo neodpáře."
"… A líbat Tvé rty sladké…"
"Stojíme na lávce vratké."
"To už vám nikdo neodpáře."
"… A líbat Tvé rty sladké…"
"Stojíme na lávce vratké."
"Když jsem Tě spatřil, o tom všem sním."
"Jste má nemoc i lék, to už teď vím."
"Až přijde chvíle, kdy políbit Tě smím."
"Že přeji si to, nikomu nepovím."
"Jste má nemoc i lék, to už teď vím."
"Až přijde chvíle, kdy políbit Tě smím."
"Že přeji si to, nikomu nepovím."
40 (červenec)
Je tu tak ticho, neslyším naše kroky.
Klid před bouří, co chystala se roky.
Jsme lapeni v prázdnu a zmámeni klidem.
Jen vítr dí jízlivě, že o život přijdem.
Udeří zvon! Raz, dva, tři…
Z tváře mé slzu setři.
Upřeli na nás pohledy lačné.
Ztraťme se v temnotě nekonečné.
Jsme lapeni v prázdnu a zmámeni klidem.
Jen vítr dí jízlivě, že o život přijdem.
Udeří zvon! Raz, dva, tři…
Z tváře mé slzu setři.
Upřeli na nás pohledy lačné.
Ztraťme se v temnotě nekonečné.
Zapomněla jsem na život bez starostí.
S vlky utíkám po cestě z pastí.
Proč mé srdce splašené zase začalo bít?
Měla jsem jej vyrvat, v sítinách nechat hnít.
Ozval se hrom a zvon duní dál.
Je tohle láska, jakou sis přál?
Marníme své životy pod dohledem.
Přežít tuhle bouři těžko svedem.
S vlky utíkám po cestě z pastí.
Proč mé srdce splašené zase začalo bít?
Měla jsem jej vyrvat, v sítinách nechat hnít.
Ozval se hrom a zvon duní dál.
Je tohle láska, jakou sis přál?
Marníme své životy pod dohledem.
Přežít tuhle bouři těžko svedem.
A já chci z noci plášť,
černý háv
a temnotou tě obejmout.
Chci svoje křídla roztáhnout
a odehnat ten dav.
černý háv
a temnotou tě obejmout.
Chci svoje křídla roztáhnout
a odehnat ten dav.
Chci milovat,
s vlky výt,
až tuhle propast překlenem,
až svět sežehnem plamenem,
já chci tě domů vzít.
s vlky výt,
až tuhle propast překlenem,
až svět sežehnem plamenem,
já chci tě domů vzít.
(Inspirace Schwarz)
Sei entfacht (červenec)
Po tom všem jen vlečou mě od tebe,
od tvých polibků, něžných slov a vřelého objetí.
Promluvy do duše, jež zpraží mě vzápětí.
Však já přežiju, teď postarej se o sebe.
od tvých polibků, něžných slov a vřelého objetí.
Promluvy do duše, jež zpraží mě vzápětí.
Však já přežiju, teď postarej se o sebe.
A klidně spi.
I kdyby mě bičovali, můj nářek ti nesmí v spánku bránit.
Já vím, že jsi strážce můj a přišel jsi mě chránit.
Láska tvá zocelí každičký můj nerv a sval.
Chci, aby ses přestal bát a snům se odevzdal.
I kdyby mě bičovali, můj nářek ti nesmí v spánku bránit.
Já vím, že jsi strážce můj a přišel jsi mě chránit.
Láska tvá zocelí každičký můj nerv a sval.
Chci, aby ses přestal bát a snům se odevzdal.
Teď klidně spi.
Gott hat uns den Wahn gebracht.
Další slova zvíří prach.
Gott hat uns den Wahn gebracht.
Hned co jsem z jedné cely prchla, tys mě stáhnul do té svojí.
Láska něžně zvrácená není pro ty, co se bojí.
Můžu se odevzdat tvým veršům, co zahání strach?
Slova rozbuší mé srdce a zvíří další prach.
Gott hat uns den Wahn gebracht.
Další slova zvíří prach.
Gott hat uns den Wahn gebracht.
Hned co jsem z jedné cely prchla, tys mě stáhnul do té svojí.
Láska něžně zvrácená není pro ty, co se bojí.
Můžu se odevzdat tvým veršům, co zahání strach?
Slova rozbuší mé srdce a zvíří další prach.
Gott hat uns den Wahn gebracht.
A po tom všem prý že nesmím tě vídat,
oni degradují naše pouto na ovoce zakázané.
Chci jen poznat muže, který po mně touhou plane,
a říct mu, že budu si ho hlídat.
oni degradují naše pouto na ovoce zakázané.
Chci jen poznat muže, který po mně touhou plane,
a říct mu, že budu si ho hlídat.
Už klidně spi.
(Inspirace Kreuzfeuer)
Světluška (srpen)
"Děkuju osudu za naše setkání."
Slova, co říkáš mi, modlitbou zavání.
Prchla jsem od toho a teď jsem tu zase.
Nejsem nic víc než na piedestalu prase.
Slova, co říkáš mi, modlitbou zavání.
Prchla jsem od toho a teď jsem tu zase.
Nejsem nic víc než na piedestalu prase.
"Děkuju za nejúžasnější poznání."
Teď je to na mně, učinit doznání.
Klaníš se přede mnou jako před bohyní.
Úsměv je zvrácený a všechno zaviní.
Teď je to na mně, učinit doznání.
Klaníš se přede mnou jako před bohyní.
Úsměv je zvrácený a všechno zaviní.
Myslíš, že jsem tvojí světluškou v tmách.
Netušíš, že její svit šíří strach.
Jsem můra, již přiláká obdivu lesk.
V mysli věčný bol a v srdci stesk.
Netušíš, že její svit šíří strach.
Jsem můra, již přiláká obdivu lesk.
V mysli věčný bol a v srdci stesk.
LÉTO II: IMYA NA STENE
Na konci nejsme nic víc než jen jména
nebo čísla nebo znaky.
Dusím se, chci na svobodu taky.
Za všechno trápení, co jsem způsobila
SOBĚ!
Zbylo mi srdce jako cela.
A na konci to srdce tvoje jméno sténá.
nebo čísla nebo znaky.
Dusím se, chci na svobodu taky.
Za všechno trápení, co jsem způsobila
SOBĚ!
Zbylo mi srdce jako cela.
A na konci to srdce tvoje jméno sténá.
Praseodym kyslík tellur beryllium (srpen)
Nadešel čas.
Dým, co zakrývá zbytky našich krás,
Dým, co zakrývá zbytky našich krás,
víří tu kolem mě, halí mé tělo
a všechno, co shořelo a přežít nemělo.
Nadešel čas.
Fénix je překrásný prastarý ďas.
Koncept, že umřeš, abys žil dál,
je do nás vepsán, aby život se smál.
je do nás vepsán, aby život se smál.
Nadešel čas.
Však i mě očistil ohně jas. (Žehu zdar!)
Však i mě očistil ohně jas. (Žehu zdar!)
Žár, co mě sežehl, v mrazu mě nalezl.
Osud je hračička, znovu mě převezl.
Osud je hračička, znovu mě převezl.
Nadešel čas.
Stojím tu s úsměvem v očistci zas.
Tentokrát ráda bych navždycky hořela,
s tebou v objetí v tom dýmu zmizela.
Tohle není můj čas.
Po tvém boku dýchá se snáz.
Každičký večer chci usínat s tebou.
Josefe, jen k tobě mé myšlenky vedou.
Selhání (srpen)
Ach, temný přízraku,
ty jsi mé selhání.
Ztratit tě byl správný krok, nutný pro poznání,
co chci, čím jsem, kam směřuji,
ať instinktu důvěřuji.
Byl jsi cesta a ne cíl,
avšak i když ubývá sil,
chtěla jsem dál jít, dech zatajit
a nejspíš se o rozum už dočista připravit.
ty jsi mé selhání.
Ztratit tě byl správný krok, nutný pro poznání,
co chci, čím jsem, kam směřuji,
ať instinktu důvěřuji.
Byl jsi cesta a ne cíl,
avšak i když ubývá sil,
chtěla jsem dál jít, dech zatajit
a nejspíš se o rozum už dočista připravit.
Stal ses pro mě živějším, nežs měl.
Jak trpěla jsem, jsi neviděl
a to je dobře, však jsi ve mně - ani nevíš
- vzbudil stvůru.
Neuvěříš.
Ani já nechci vzpomínat na tu noční můru
teď, když už jsem konečně vzhůru.
Jak trpěla jsem, jsi neviděl
a to je dobře, však jsi ve mně - ani nevíš
- vzbudil stvůru.
Neuvěříš.
Ani já nechci vzpomínat na tu noční můru
teď, když už jsem konečně vzhůru.
Ale já vždy tak napůl byla,
o to drsněji jsem o nás snila,
neboť každý sen jsem procítila,
každou chybu svou trpce prožila.
o to drsněji jsem o nás snila,
neboť každý sen jsem procítila,
každou chybu svou trpce prožila.
Teď jsi přízrak.
Zase pryč.
Jenom vzpomínkou na láskyplný kýč.
Přiznávám to znovu: selhala jsem zcela.
Nejvíc však lituji - omluvit jsem se chtěla.
A teď tu příležitost nemám a nic ti říct nemůžu.
Se slovy, co skládám, asi víc nezmůžu.
Zase pryč.
Jenom vzpomínkou na láskyplný kýč.
Přiznávám to znovu: selhala jsem zcela.
Nejvíc však lituji - omluvit jsem se chtěla.
A teď tu příležitost nemám a nic ti říct nemůžu.
Se slovy, co skládám, asi víc nezmůžu.
Toužím jenom uzavřít, co mě tu v srdci tíží,
neboť můj vlastní rozum s opovržením na srdce shlíží.
A teď jsi pryč a já nevím, jak najít klid,
když vím, že tě vídají, mluví s tebou a můžeš žít
dál někde bez mého zoufání.
Petře, odpusť mi tohle mé selhání.
neboť můj vlastní rozum s opovržením na srdce shlíží.
A teď jsi pryč a já nevím, jak najít klid,
když vím, že tě vídají, mluví s tebou a můžeš žít
dál někde bez mého zoufání.
Petře, odpusť mi tohle mé selhání.
Pomni (září)
V noci bdí, ve dne sní, duše zuří.
V živé tít, napůl žít, zdi se boří.
Je to prach, co povstal, aby dusil dál
a miloval.
V živé tít, napůl žít, zdi se boří.
Je to prach, co povstal, aby dusil dál
a miloval.
Noc je den, živý sen - zakázaný.
Ona ví, trn jedový už čeká na ni.
Zbyl z ní prach, co bloudí světem dál,
aby lhal:
Ona ví, trn jedový už čeká na ni.
Zbyl z ní prach, co bloudí světem dál,
aby lhal:
Že na výsluní teď nahřívá svůj hřbet,
k nebesům vzlétne mávnutím křídly hned.
Ale Bůh ji navždy opustil a zájem ztratil.
Prach zrodil se, jen aby za své hříchy platil.
k nebesům vzlétne mávnutím křídly hned.
Ale Bůh ji navždy opustil a zájem ztratil.
Prach zrodil se, jen aby za své hříchy platil.
Mysl spí, srdce lpí na svém klamu.
Zná minulost, svojí hloupost, ale k němu
prach svou cestu ubírá každým dnem dál,
strach poznal.
Zná minulost, svojí hloupost, ale k němu
prach svou cestu ubírá každým dnem dál,
strach poznal.
Oči slídí, lásku vidí, snad jim přejou.
Zla-dobra váhy zhroutí se záhy, ať se smějou.
Ona kráčí slepě za svým cílem dál.
Osud si hrál.
Zla-dobra váhy zhroutí se záhy, ať se smějou.
Ona kráčí slepě za svým cílem dál.
Osud si hrál.
Tiše si líže rány, důsledky svých vin.
Světlušky osvětlují cestu pro Baryn.
K ráji ji vedou, v něm však svatého nic není.
V tom nebi pro ni nezbyl kámen na kameni.
Světlušky osvětlují cestu pro Baryn.
K ráji ji vedou, v něm však svatého nic není.
V tom nebi pro ni nezbyl kámen na kameni.
Tiše se hroutí v nitru, chce už najít klid.
Rozpoutala, co už se nedá zastavit.
Tuší, že prach je a v prach se obrátí.
Přesto se za ním zase zítra rozletí.
Rozpoutala, co už se nedá zastavit.
Tuší, že prach je a v prach se obrátí.
Přesto se za ním zase zítra rozletí.
Žádné komentáře:
Okomentovat