Básně - čtvrtá sbírka 2018, část 3. PODZIM

VŠECHNY SBÍRKY

předchozí díly:

JARO
LÉTO

Podzim: TABOO

Jsou věci, který člověk nechce vědět.

Však já zůstala jsem sedět
po tvém boku
po zbytek roků

a snažila se opět chytnout dech.
Milovat zločince je pech.

Špatně vyvržené štěně (říjen)

Křídla, cos mi dal, jsi zase rychle spálil.

Já doufala, že v slzách nebudu se znovu topit.

Vykuchat, zabít a na slovech udusit,

na těch lžích, kterýmis mě mámil.

Přála jsem život, teď smrt trpce lákám.

Vezme tebe, nebo mě? Však na tom nezáleží.

Čas zas splašeně běží a mně na srdci leží

temný stín, co odráží ten tvůj klam.

I kdybys s růžemi přilezl, už nebudu ti věřit.

Jsi zrádce, který má shnít v té díře, kde teď chcípáš.
Další moje slova vítáš, ale význam už nevnímáš.

Jen stvůra mohla Světlušku udeřit.

Dals mi volnost, ale já ti zas udala cíl.

Bez mé lásky jsi prach, já bez té tvé jenom dým,

už nemám žít s kým, nechci hledat jen stín.

Proč jsem do tebe vložila tolik svých sil?

Venom (říjen)

Ahoj, to jsem zase já,
dusím tě, ale nevím jak,
jsem přece jenom proud naší čiré lásky,
závod, na který nelze přijmout sázky.

Utíkám, stále dál.
Jsem v tobě, co víc by sis přál?
Jsem přece jenom jed, co tě zevnitř sžírá,
pravé pouto, co neumírá.

Nebo umírá, ale pomalu
vášní, co vznikla z mého zápalu.
Jsem přece jen pramen, co tvé tělo čistí,
ta černá krev v tvém řečišti.

Mor touhy, co infikuje,
mé srdce další plány kuje.
Jsem taková smrt, co bolí nejkrásněji,
pomalu, ale jistě k cíli spěji.

Proplétám svůj osud s tvým,
tvá krev mi je nejsladším z vín.
Jsem přece nemoc, co nelze porazit,
v tvé mysli žijící parazit.

Ani nevíš, co se stalo.
Děkuješ mi - "Za málo!"
Jsem tíha, pod kterou tvé srdce kleslo,
nikdy nezjistíš, co tě kouslo…

Spooktober's night (říjen)

Bolest šílená vrývá se do kolen mých.
Krev řine se po cestách kamenných.
S odporem sleduji, jak dopadám na dno,
v azylu mé mysli je najednou chladno.

Jen jednolitá šeď místo obzoru,
jen jednolitý příběh místo názoru.
A přesto ruce zdvíhám v modlitbě za sen.
Jen kvůli němu zašeptám "Ámen."

Drtí mě tíha mých nesplněných přání,
snad stejně jako temná noc vedou k poznání,
že jsou to mé bolestné kroky, co smůlu nosí,
že to má nenávist i láska životy kosí.

Jen jednolitá šeď bude mi závojem,
snadným odpuštěním je každý opojen,
avšak za hříchy ráda zaplatím - ať berou mě na nože,
hlavně prosím dej, ať peklo vrátí mi muže.

Ve vlhké tmě se mlha, krev i prosby ztrácí.
Šťastný je, kdo na svá slova nedoplácí.
Co vyřknu, se mění v hořký jed či ostrý meč.
Za zády krutá řež a před očima seč.

Snad v mojí hrudi zvony půlnoc odbíjí,
každý ten úder mě zevnitř zabíjí.
Dál klečím, modlím se a naivně čekám,
snad už tě spatřím, očima ve tmě těkám.

Milost (listopad)

Ta milost číhá jako orel,

vysmívá se všem, co prosí,

to čekání zotročuje mysl, ztrácím čas v představách, co nedávají smysl,

a milost je dáma, co úlevu nosí,

dech nám všem bere,

dech nám všem schází,

a ona ze své svatyně nevychází.

To nový den se dere,

skrze naše vzlyky

a milost se dál jen trpce směje, úšklebkem ovládá, co se kolem ní děje,

snad baví ji šetřit své nejlepší triky

na pozdní noc, když už publikum usíná

a žádný prosící už její hlas nevnímá,

to dech nám sebere,

dech vyhandluje

za příslib i naději.

Ale dál není, není pochopení, dál se skrývá jen v našem snění.

Třeba se objeví později.

Po kořisti prahne jako orel,

avšak hladovíme jenom my.

Dál směje se na svém trůně

a mučivé šíří sny.

Tabu - můj překlad (listopad)

Že prý mlčeti zlato je

Snad tvé teplo mě zahřeje

Spánek mizí, jen úsvit zbyl

Démoni ničí zas můj cíl

A já vím, a já vím, a já vím, že mě vnímáš očima, co cizí jsou

A já vím, a já vím, a já vím, že mě slyšíš naříkat, slzy nelžou

Zábrany pryč, jdem porušit tabu

Než budem zvěří v tom blázinci

Ozvěny v mysli - musím zbořit tabu

Ne, z nás nebudou nikdy zločinci

Ani obří kůly nezlomí mou vůli

Zázraky tvoří jedinci

Je v kostech mých - musím zbořit tabu

Než budem jako zvěř v blázinci

Vím, že v tom sama nejsem

Odhalme, co v mysli nesem.

Temnota je mým domovem.

Prodírám se neznámem.

A já vím, a já vím, a já vím, že mě slyšíš naříkat, slzy nelžou

Ani obří kůly nezlomí mou vůli

Zázraky tvoří jedinci

Je v kostech mých - musím zbořit tabu

Než budem jako zvěř v blázinci

Jako zvěř, jako zveř.

Poruš tabu!

Jako zvěř, jako zveř.

Poruš tabu!

Pod kopcem (prosinec)

Kde padli jsme na kolena,

tam, kde nás víra cizí

zdrtila, tak povýšena,

avšak klid nenabízí,

tam spolu krvácíme

a přesně jako kdysi

prudký pramen z kopce žene,

krev s hnědou zemí mísí.

Kde smetli naše kosti,

tam svádím svůj boj věčný,

po staletí jako v pasti,

však ten hrob je skutečný

a pod mohylou nachází se

další díl utrpení

pro ty, co neznali se

a teď chtějí osud změnit.

Kde kamení připomíná,

že chtít je přece marné,

tam beznaděj se rozpíná,

to poselství nezestárne.

Tam pod krvavým vrchem

paprsky celu hřejí,

prodíraj se hvězdným prachem,

kde naše těla tlejí.

Co by se mělo stát (prosinec)

Lásko, ty jsi ten vír v srdci mém

to šílenství mě plní životem

Jsi touha má a každý sladký sen,

jemná vášeň a ten tichý sten.

Jen tlukot srdce, co slova přehluší,

a píseň vábivá pro ty, co netuší,

že i do propasti lze padnout s úsměvem,

a každé ráno si srdce seberem,

ať se milujem

a dál si slibujem,

co by se mělo stát,

co můžem si přát,

lásko, jenom s tebou přání smysl má,

s tebou vrhnu se do chřtánu neznáma.

Jsi síla pro srdce mé strašně drtivá,

ta krev pro lásku zdá se být líbivá.

Však boj je cesta, co nás dnes spojí,

na jejím konci už budem svoji.

Následující část: ZIMA II (Svatyně) >>