"My už jsme se ti představili dva, ty ses nám stále nepředstavila," vypálil ze sebe Leo. "A nikdo tě ani nezná. Ptali jsme se na tebe předáka, ale vůbec netušil, co jsi zač. Prý tě viděl poprvé."
"Já jsem ve vesnici docela krátce," řekla tiše Savilda. "Jmenuju se Salvície," dořekla nakonec. Ani nevěděla, proč jim řekla své původní mortikalské jméno, ale přišlo jí to tak správné. Asi ještě jednou chtěla slyšet, jak ji tak někdo oslovuje, a u lidí, které znovu už neuvidí, to bylo stejně jedno.
"To asi nebudeš ani ze Sagedaru, že ano?" ozval se někdo tichým, ale silným hlasem. Otočila se za ním. Na chodbě už stáli jen tři muži: ten starší nemocný, pak ten, co špatně mluvil, a nakonec… zalapala po dechu… přišel se na ni přece jen podívat. Tvářil se pobaveně, ale zároveň překvapeně, a když na něj pohlédla, až přehnaně zvedl obočí. Sama se na něj dívala, jako by se před ní právě zjevilo všech pět bohů. Chtěla by se na něj dívat navždy.
"Aha," odtušil Domi a ušklíbl se. "No, tak já půjdu, pomalu se vyrazím podívat na ty dveře. Vskutku ideální den. Někdo z venku nám otevře dveře, a ještě k tomu celá vesnice slaví v hospodě, nikdo si nás nevšimne." S těmi slovy se zvedl a zamířil i s kudlou, mrtvým okem hrůzobluda a partou tří spoluvězňů pryč.
"Salvície," pronesl její jméno černokněžník. Znělo to jako pohlazení, jako píseň. Rozhodl se posadit na Domiho místo naproti ní a při tom se jí stále díval do očí. Po tomhle zážitku už by mohla v klidu umřít, už procítila vše.
"No, jestli tě to zajímá, taky jsem tu kvůli experimentům na lidech," prohlásil Leo, který si nejspíš ani omylem nevšiml zvláštního pouta, které se mezi těma dvěma utvořilo.
Vzpamatovala se a pohlédla na něj. "Jsi tak mladý. Jak jsi tu dlouho?" zeptala se a zadívala se, jak nejsoucitněji to uměla.
"Zavřeli mě těsně před válkou a sem odvezli někdy v průběhu. Bylo to zlý, protože byl nedostatek všeho, trpěli jsme hlady v base i tady. Dokonce se tehdy zvažovalo, jestli nemají jít vězni do války v první linii, ale nakonec se rozhodlo, že by to mohlo být ještě příliš nebezpečné, protože bychom je sabotovali. Jaká blbost. Nedokážu si představit člověka při smyslech, který by něco takového proved."
"No, jste zločinci… první kategorie… asi se nepředpokládá, že jste úplně při smyslech. Jste zabijáci a vrazi," řekla to jakoby nic, ale hned, jak to vyslovila, projel jí neuvěřitelný chlad. Jsou to zabijáci. Když se k tomu přiznal Domi, znělo to tak obyčejně a přirozeně. Byl prostě geniální a nechal se unést. Ale co když její objev neudělal jenom chybu, co když doopravdy záměrně někoho zavraždil?
"Ha ha," zareagoval Leo. "Já v tom byl taky téměř nevinně. Byl jsem ještě mladší a blbější než Domi a následoval jsem špatného člověka. Nějakého Azrimova kněze. Azrim byl vždycky můj bůh: věřil jsem, že je potřeba přijmout svou temnější stránku a vypořádat se s ní. Jenomže tenhle kněz nabídl novou možnost, jak se s ní vypořádat: uvolnit ji."
"No to snad ne," vyjekl někdo v cele.
"Ale ano!" zareagoval Leo. "Taky ho pak popravili. Ten kněz nás všechny přesvědčil o své pravdě. Ale to ostatně kněží umí nejlépe, že jo? Vyprávěl, že Azrim se stal monstrem z nějakého důvodu - aby nám ukázal cestu. A my, kdo jsme svůj život zasvětili Azrimovi, jsme si měli tou cestou projít, abychom pochopili, co to znamená stát se monstrem. Vytáhl z nás naše nejtemnější obavy a nutil nás si tím projít. Že prý jen ti, kdo překonají sami sebe, mají právo ubližovat druhým. A ti, kdo to přežili, se stali silnějšími a měli dál šířit tuto osvětu. Tak jsem šel, šel jsem do vesnice, abych lidi přesvědčil, ať zahodí zábrany a překonají svůj strach. Byl tam malý kluk, co se bál ohně, tak jsem mu řekl, ať překoná hranici." Celou dobu mluvil jako o překot, ale ke konci se mu hlas zlomil a propukl v pláč.
"Upálils dítě?" zeptal se naprosto nevěřícně medvídek. A Leo pomalu přikývl. "Táhni, ty šmejde," utrhl se na něj, popadl ho za límec mundúru a vyvlekl z cely ven.
"Ou!" Pár mužů vyběhlo za nimi. Ale Savilda to radši nechtěla sledovat. Měla tu teď svého krásného temného neznámého přímo před sebou a nikdo je nerušil.
"No," ozval se po chvíli. "Co jsem tak slyšel, dva z nás už ti svůj příběh řekli, ale ty jsi stále tak tajemná," zasmál se. "Co tu děláš? Co jsi zač? A kým jsi byla v Mortikale?"
Neřekla mu, že je z Mortikaly, ale nedivila se, že to z ní poznal. Jestli opravdu ovládal temnější magii, musel v ní teď číst jako v otevřené knize. Naprosto se mu celá oddala a nechala by ho v sobě číst navždy.
"Je mi sedmnáct," začala, asi aby ozkoušela, jak moc to toho muže odradí. Asi by mělo, přece jen musel být starší než Domi, ale přála si, aby to pro něj příliš neznamenalo. I přes tohle přání čekala, že to s ním něco udělá. On však nehnul ani brvou, nepřikývl, nic neřekl, nedal na sobě zdát, zda mu to vadí, nebo ne.
"A když vypukla válka," navázala tedy po chvíli, "snažila jsem se přihlásit Signastorovi do služeb jako čarodějka. Pochopitelně mě jako třináctileté děcko odmítl. Byla jsem hloupá, ale faktem je, že bych dokázala velké věci, kdyby mě přijali do učení. Ale válka není dobrá příležitost naučit se něco nového - kromě přežití." Naklonila se k němu blíž a téměř mu pošeptala: "Amot mě požehnal ještě jako dítě. Bůh lovec, který zavedl koloběh života. Život dává, život bere. Já nikdy nikomu neublížila a nikdy nikoho nevyléčila - kromě sebe. Dokážu předa svou životní energii do kouzel, a tím jsou silnější a rychlejší, než co běžný čaroděj zvládne. Proto jsem za každou cenu chtěla pracovat pro Signastora. Věděla jsem, že na to mám. Ale když mě odmítl a já cvičila na vlastní pěst, našel si mě někdo jiný." Zase se narovnala a odkašlala si. "Byl to tajemný muž, který vždy chodil v černém rouchu a s tváří zakrytou. Říkali mu Mistr, ale on sám o sobě mluvil vždycky skromně. Tvrdil, že Mortikala padne, i když jsme zrovna vyhrávali. Říkal, že Pretoriáni jsou prokletí, že to nedopadne dobře. Hodně lidí ho za tyhle řeči odsoudilo, ale mně se zdá, že prostě vidí válku střízlivě a počítá se vším. To je vždycky potřeba.
Shromáždil kolem sebe hrstku lidí s nějakým speciálním nadáním a snažil se nám předat tolik vědomostí a schopností, abychom byli schopni dle jeho slov po pádu Hřbitníku obnovit univerzitu. Že prý na ničem jiném než na vzdělání nezáleží. Ale já se z toho plánu vždycky vymykala. Byla jsem tam nejmladší, na univerzitu jsem nikdy nechodila. Mistr říkal, že by mě tam mohl ještě v průběhu války zapsat pod nějakým falešným datem narození. Že bych na to prý měla, ale já nic studovat nechtěla. A tak se alespoň snažil rozvíjet mé magické schopnosti individuálním tréninkem. Jeho tři nejbližší stoupenci se mnou cvičili alchymii a jiné druhy pomalé magie a já sama pak cvičila rychlou magii, kterou jsem všechny ohromovala. Ale bylo to k ničemu. Hřbitník stejně padnul. Nezachránili jsme ho. A dokonce jsme nezachránili ani všechny ze svých řad." Polkla a zasnila se. Teď výjimečně nevnímala jeho tajemné oči, teď se utápěla jen ve vzpomínkách. Zatím neplakala, protože popisovala Mistra a jeho vznešený plán, ale věděla, že se blíží k té části vyprávění, která ji zlomí. "Má sestra. Malá Miška zůstala taky ve městě snad až do jeho dobytí. Mistr se přese mě spojil s naším otcem a jeho spolupracovníky z vitoristických laboratoří a přiměl je, aby pracovali pro něj - alespoň tak jsem to slyšela - ale vůbec netuším, jestli je dokázal po pádu města ochránit. Nevím, kam zmizeli. Jestli přežili. Nevím, co se stalo s mou sestrou. Byla jsem zrovna u Mistra, když se to stalo, a on mě okamžitě poslal do Diomiry, jakmile se armáda Spojenců přiblížila k branám hlavního města."
Díval se na ni soucitně, pokud to jenom dokázala z jeho výrazu vyčíst. Ale něco z jeho tajemné aury přece jen pominulo, působil teď víc jako člověk.
"O nikom takovém jsem nikdy neslyšel. Taky jsem z Mortkaly," dodal na vyvsvětlenou, "ale odešel jsem už hodně, hodně dávno, ještě v dětství. Ten váš Mistr udělal dobře, že tě poslal sem. Sagedar je celkově velmi mírný a přátelský a ve městě, kde největší problém představujeme my, nebudou nějakou uprchlici vůbec řešit," zhodnotil nakonec a zkřížil ruce na prsou. Stále ji se zájmem provrtával očima, i když zbytek jeho tváře působil nanejvýš znuděně. Nechápala, jak to dělá.
"Tvá sestra bude v pořádku, uvidíš. Určitě ji poslal do nějakého podobného města, jenom nechtěl, abyste se hned shledaly, abyste nebyly podezřelé."
Nedokázala ani popsat, jak moc si těch konejšivých slov vážila. Bylo to poprvé, co někomu řekla takhle velkou část svého příběhu, a cítila, že se svěřila tomu pravému. Byla ráda, že nevyzvídá, jakou velkou mocí tedy vlastně oplývá, záleželo mu na ní jako na lidské bytosti.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho a chytla ho za ruku.
Chvíli ji držel, ale pak ji pustil. "Scarpius," odpověděl a rozhlédl se. Spoluvězni se začali vracet. "A ty bys měla asi jít. Však víš, přece nechceš, aby tě tu oni," a velice pohrdlivě pokýval hlavou na ostatní vězně, "nějak otravovali."
Ale ona ještě nějakou chvíli zůstala rozhodně sedět. Zajímal ji on a zajímalo ji všechno kolem.
"Co je zač ten s divnou řečí?" zeptala se šeptem, když kolem nich prošel a zamířil někam dál do baráku.
"Miky? To je exfluvián. Musela sis všimnout, že nejenom hrozně špatně mluví, ale taky blbě vypadá. Však víš, má takovou tmavou pleť. Je holt z pouště. A tam se mluví nějakou hatmatilkou - no, po našem se učil až ve vězení. Je tu taky dost dlouho. Prý ho chytili na Ostrově Žalu, jak se snaží prodat svou neteř do otroctví, aby si mohl koupit lístek na loď." Pokrčil rameny, a když viděl, jak se Savilda šokovaně tváří, dodal: "Nevíme, jaká je pravda, nikdo z nás se svými skutky příliš nechlubí. A snad chápeš proč - viděla jsi, jak Dave reagoval na Lea."
"Dave? Aha, ten… mile se usmívající. Ano, to je fakt strašné. To,c o udělal Leo, i to, co provedl Miky. Prodat vlastní neteř… Nechápu, čeho všeho jsou lidi schopní." A pak se zkoumavě zadívala na Scarpia, jako by doufala, že na ni vybafne: "Já jsem nevinný, jsem tu omylem." To asi nehrozilo. "Tipovala jsem, že Dave bude nějaký hostinský, co okrádal zákazníky, ale když jste mi řekli o té první kategorii…"
A zrovna v tu chvíli se Dave vrátil do cely. "Náhodou, já jsem i hospodu chvíli měl. S bratrem. Ale pak jsem mu ji přenechal, protože jsem měl větší ambice. Stejně jako tady Scarpius," popleskal ho po rameni, "jsem nastoupil na lékařskou školu v Surgalu. Ale až pár let po něm, úplně spolužáci jsme nebyli," zasmál se. "Jo, Surgal, lepší lékařskou metropoli nenajdeš snad nikde na světě."
"No, když jsem pak školu dokončil, zaslechl jsem, že v Quamosu je lékařství přece jen na vyšší úrovni, ale co, léčit lidi zvládnu i tak kvalitně," pronesl Scarpius trpce, téměř naštvaně. Nebyl však naštvaný na Surgal, své rozhodnutí tam studovat, Davea ani to, že o něm začal jen tak mluvit. Byl naštvaný na Savildu, že ho neposlechla a zůstala v cele dál sedět, i když ji jasně vyzval, aby odešla. Vycítila to z něj, z každého jeho napjatého svalu. Přesto zůstávala ještě dál. Nechtěla ho opustit. Už nikdy. Nejradši by se mu vrhla do náruče.
"Jste oba lékaři? A jak někdo, kdo se zaváže lidem pomáhat a léčit je, skončí ve vězení?" Pohlédla na Davea. Od Scarpia snad ani pravdu slyšet nechtěla.
"Nechal jsem jednou na operačním stole vykrvácet jednoho Ákonova kněze. Neplánoval jsem to. Nejdřív. Ale měl jsem živě v paměti toho hajzla, co nám přišel tehdy vyhrožovat do vesnice, že ji prokleje a poštve na ni vlkodlaky, pokud v ní nevystavíme Ákonovu svatyni. To víš, vesnice na hranicích s Ákonovou říší má své problémy. Nakonec se tam vlkodlaci prý doopravdy objevili, ale to už jsem byl v Surgalu, a ani netuším, jestli někoho zabili. Vím jenom, že o pár let později se tenhle debil kněz zranil a přišoural se k nám do nemocnice, ať ho vyléčíme. Čekal jsem, že na to nikdo nepřijde, chtěl jsem to narafičit jako nepovedenou operaci, ale asi jsem byl příliš průhledný. Nelituju toho. Udělal bych to zas."
Savilda byla vyděšená sama sebou. Měla pochopení pro úplně všechny. Tedy, pro Mikyho moc ne, ale i u něj se za každou cenu snažila vžít do té zoufalé situace, kdy je sám v cizí zemi, nerozumí řeči, nemá žádné drahé kameny a jedinou nadějí na lepší život pro něj je prodat neteř. Ne, stejně by to neudělala. Mikyho nechápala, ale Lea i Domiho jí bylo velice líto. A Davea teď už taky. Přemýšlela, kolik takových děsivých historek by za jednu noc ještě zvládla. Tu Scarpiovu už by určitě nezvládla.
Omluvně na něj pohlédla. Už se nedíval nenávistně, teď už byl prostě jenom znuděný. Chtěla mu říct, jak hrozně moc je jí líto, že ho neposlechla, ale asi by stejně nedokázala odejít, kdyby neměla tu jistotu, že ho zase brzy spatří. Chtěla s ním tu chvíli prožít co nejdéle. Ale poznala, že to bylo moc dlouho.
"Dave říkal, že Saged přijde brzy s amnestií," prohodil nakonec žertovně Scarpius, když vytušil, že Savilda se k odchodu jen tak mít nebude.
"Vážně?" obrátila se na Davea celá rozzářená.
"No jistě," potvrdil jí to se stejně zářivým úsměvem. "Však bude mít brzy narozeniny, to je významný den. Zahájí se Tour de Gas a trhy. Určitě udělí milost spoustě vězňů - zvlášť těm pracujícím."
Savilda se nadšeně obrátila na Scarpia, ten se však tvářil hrozně pohrdlivě. "Však je to blbost," řekl nakonec. "Je hezký, že si přeješ, aby nás brzo pustili, moc lidí to takhle nevidí, ale nedoufej, nemá to cenu. Dave nám tady šíří jakýsi kult amnestie, už má asi pět hrdých členů. Věří, že milost přijde každou chvílí - je moc zima, přijde milost, je moc vedro, přijde milost. Ani Sagedovy narozeniny nejsou dostatečně velkou událostí, aby vyhlásil tak masivní amnestii, že by se dotkla i první kategorie." Scarpius zněl tak rezignovaně, že Savildě zmrazil nejen úsměv na rtech, ale i srdce. Tolik by ho chtěla konejšivě obejmout.
"Ale kdo ví, třeba má Dave pravdu a my se už za pár dní setkáme venku," dořekl s těžkým ironickým smíchem.
Dave ještě chvíli brblal cosi o tom, že má určitě pravdu, že Saged je milostivý a že zločiny všech,c o se sešli v Diomiře jsou hrozně sporné a zaslouží si přezkoumání. Savilda s ním souhlasila, ale ani nadšení kultu amnestie jí už ten mráz ze srdce nevyhnal. Stále se cítila hrozně, že Scarpia zklamala a že je tak bezmocná a nemůže pro něj nic udělat.
"Tak já půjdu," pronesla nakonec.
"Doprovodím tě," nabídl se Dave. "Přece jen bys tu mezi nimi neměla procházet bez doprovodu a my jsme přátelé. Teď už. Jak že jsi říkala, že se jmenuješ? Salvície? To není moc sagedarské jméno," mluvil jako o překot, když ji pomalu vystrkoval z cely, ve které dál nehnutě seděl Scarpius a díval se do zdi před sebou.
"No… vím, že v Sagedaru jsou ta tři posvátná písmena - S, G, D - tak jsem si po příchodu do Diomiry jméno trochu pozměnila, abych měla ta písmena ve jméně dvě a trochu lépe zapadla." Byla vděčná za takové odlehčené téma a sama byla překvapená, jak ráda se vrhla náhle po čemkoliv, co nesouviselo s vězením.
Dave se upřímně zasmál. "To je ale nápad. Vidíš, asi bych si měl proto říkat prostě David, sice je to pořád to jedno, ale aspoň dvakrát. A to jsi slyšela, že Sagedovi rádci se ho snažili asi ještě dva roky po nástupu na trůn přesvědčit, aby si jméno změnil na něco víc sagedského?"
"Ne," přiznala Savilda a popravdě ani vůbec netušila, jak se vlastně Saged jmenuje. Věděla jenom, že Signastor se jmenoval Francius. Panovníky z ostatních zemí nikdy nestudovala.
"No jo, vem si, že jméno Rutan ani jedno ze sagedarských písmen neobsahuje. Tedy ano, R, ale to je až druhořadé, jak se tady tak říká."
Celou cestu se smál a přátelsky ji vedl kolem ramen kolem dychtivě zírajících vězňů, kolem zmláceného Lea, který sotva stál na nohou, i kolem mrtvoly.
Asi byl Dave opravdu přítel a snažil se ji co nejvíc uklidnit. Věděl, že si toho vyslechla hodně. A ještě víc toho viděla.
"Poslyš," šeptl nakonec, když dorazili až ke schodišti. "My nikomu neřekneme, žes tu byla. Ale už to víckrát nedělej. Můžeš za námi občas třeba přijít do dolů, míváme taky pauzy jako normální lidi a takovou milou návštěvu vždy uvítáme, ale sem už nechoď. Nechoď za ním. Je nebezpečný, Salvície, zavřeli ho za chladnokrevnou vraždu dívky snad ještě mladší, než jsi ty."
A bylo to tady. Blesk z čistého nebe, náhlá facka, nůž do srdce.
" Nikdo ovšem nikdy nezjistil, proč to udělal a jestli to doopravdy udělal. Nenašli k němu žádné vodítko kromě toho, že byl na místě činu a celý od krve, když se to stalo. Prý se ji snažil zachránit. A možná jo, možná je tu vážně neprávem, ale znáš ty vězeňské řeči. Tady je každý nevinný. Nechci ti tvého idola nějak hanit, ale jestli to doopravdy spáchal, drž se od něj dál. Za rok by ho stejně měli propustit. No ano, půjde ven brzy, protože mu nikdy nic pořádně nedokázali. Ale spousta lidí byla tehdy přesvědčená o tom, že to udělal. A víš proč? Neměli pojítko k té dívce, ale měli pojítko k nějaké legendě, která snad prý i popisovala vraždu mladé panny. Nevím, jak to souvisí s ním, a nevím, jak celkově může nějaká lidová báchorka sloužit jako inspiraci pro vraždu, ale řešilo se to v souvislosti s ním. Myslím, že padlo jméno Kostěj. Ale já o tom nic nevím, Salvície, vím jenom, že sedí za zrůdný čin. A přece nechceš být jeho další oběť, že ne? Tak zmiz. Daleko od něj."
Došel s ní mlčky ještě až ke dveřím, které zůstaly otevřené poté, co z nich vyběhl Domi se svou partou, a rozloučil se s ní se slovy: "Uvidíš, že ta amnestie přijde. Už za týden."
Savilda utíkala z kravína, jak nejrychleji mohla. Chtěla domů - k rodině, vybrečet se tátovi na rameni a předčítat pohádky mladší sestře. Chtěla klid a chtěla zpátky do doby, kdy bylo všechno v pořádku. Teď milovala vraha a ta láska ji zaslepovala. Byla tak slepá, že si ani nevšimla, že proběhla jenom pár metrů od Gersepa.
Poznal moc dobře, odkud běží. Takže pro někoho z nich zahořela tím silným plamenem lásky? Tohle myslela matka tím, že může mít na svědomí víc než jeden nevinný život? Má ten její život raději ukončit? Když ji nemůže mít on, nemůže ji mít nikdo.
Už spokojeně oddychovala ve spánku, když Gersep ještě dlouze přemýšlel, co jí provede. Miloval ji a ublížit jí nechtěl. Ale nesnesl představu, že by ji tu měl dál vídat a že by měl snášet, jak courá za vězni, zatímco on - jako válečný hrdina - dostane košem. Zašel proto za Ruzmanem.
A ráno vyrazil Hejnočka se dvěma zakázanými koňmi na sever do Merského království. Celá vesnice dospávala kocovinu, jenom v dolech už od brzkého rána dřeli vězni. A těsně před polednem přijela stráž. Prý dostali udání, že nějaká mortikalská špionka pomáhá vězňům utéct. Našli Savildu a u ní doma stopy krve hrůzobluda. Našli mrtvoly čtyř uprchlých vězňů, které dostala Sagedova kletba. Všechno sedělo, Gersep dosvědčil, že je vinná, odvezli ji s sebou do Gasu k soudu.
A v dole se měla mezitím stát hrozná tragédie - že jeden z nejšikovnějších vězňů, jakýsi bývalý precizní lékař, tragicky zahyne. Bohužel pro Ruzmana byl ten lékař o něco inteligentnější než předák, a tak se příští den konal Ruzmanův pohřeb.
A o další tři dny později Gersepův, i když jeho tělo se nikdy nenašlo, prtože se rozhodl skočit do toxických Anežčiných slz. Anežčina kněžka pro něj uronila pár slz, a pak vyprávěla jeho příběh, že neunesl, jak udal Savildu, a už vůbec neunesl, že přiměl Ruzmana, aby se pokusil zabít toho vězně, a obrátilo se to proti němu. Nakonec už jenom říkala: "Prorokovala jsem, že to bude stát víc než jeden nevinný život."
Žádné komentáře:
Okomentovat