Když Mortikala vyhlásila válku, Savilda cítila malý lezavý strach, ale věřila pevně ve vítězství. Teď se jí ty pocity až podivně živě vracely. Čekal ji osobní boj. Třásla se strachy jako nikdy, ani když armáda Spojenců přitáhla před brány Hřbitníku a ona musela narychlo zmizet, necítila takový děs jako nyní. A přesto stále věřila ve vítězství.
Celé město bude na zábavě u Kladiva, aby se každý mohl vnitřně vyrovnat s koncem války, aby každý přijal, že je zase čas oslavovat, a hlavně aby se rozloučili s hrdinným merským obchodníkem, který vyrazí zjistit, jaká panuje situace ve vedlejším království. Byl to ideální večer, aby se vykradla ze statku a proklouzla do kravína.
Když dostala první výplatu na statku, rozhodla se, že všechno, co vydělá, bude šetřit, aby si mohla sehnat magické potřeby, alchymistické pomůcky a knihy, které jí pomůžou dostat se domů. Nebo spíš domov obnovit. Když odcházela z Hřbitníku, Mistr jí slíbil, že nenechá Mortikalu nikdy doopravdy padnout a ona mu věřila. Ale teď už jsou to dva měsíce, kdy nedostala žádnou zprávu, a v nejbližší době se to nejspíš nezmění. A tak se rozhodla tyto magické předměty, co si sehnala po okolí u alchymistů, využít na dnešní večer. Však ten kravín musí být nějak hlídaný a magicky zabezpečený. Možná tam nebude tolik dozorců, ale určitě ji čeká spousta kouzel, která bude muset překonat. Večer si raději připravila několik uspávacích lektvarů.
A tak po setmění, když už i statkářka se statkářem vyrazili do hospody, zamířila s batohem plným kouzelných substancí na durhou stranu města.
Proklouzávala postranními temnými uličkami. Z jedné se jí dokonce naskytl výhled na osvětlenou terasu Kladiva, kde postával Gustav, líně se opíral o sloup a po každé ruce měl dvě holky z pole. Ukazoval jim právě nějakou šlahounovitou věc se slovy "Jeden z těch strážných mi ho půjčil." A Savilda si domyslela, že to bude gorgád. Nemohla se ovšem zdržet, aby poslouchala výklad o zbraních. Lákalo by ji to, ale dneska šlo všechno stranou. Věděla, že musí mluvit s ním, a na ničem jiném nezáleželo.
Savilda v téhle části města nikdy nebyla a samotnou ji překvapilo, jak se najednou Diomira zdála být rozlehlá. Kravín bylo nepřesné pojmenování pro tu monstrózní budovu, která tu vyrostla místo původního kravína. Nyní to byla čtyřpatrová dřevěná ohyzdnost, která ze všeho nejvíc připomínala narychlo stlučená kasárna nebo nějakou úřední budovu, kterou se někdo pokusil vypálit. Levá část té barabizny byla zřícená. Kromě pár trčících trámů, které ve tmě přece jen trochu kontrastovaly s inkoustově modrým nebem, o této skutečnosti vypovídala i třpytivá mlha, která se vlnila kolem zbořených zdí. Pravděpodobně to tam převázali žíněmi mihoklama, to by podle jejích znalostí mělo vyvolat přesně takovou magickou bariéru.
Pravá polovina kravína však vypadala velice pevně a stabilně. V té části se také nacházel vchod. Byl osvětlený lucernami s namodralým blikajícím světlem, a když se k nim Savilda přiblížila, zjistila, že se jedná o zachycené blesky - nejspíš z bouřivoda.
Všude však vládl naprostý klid a ticho a nezdálo se, že by kdokoliv kravín hlídal.
Savilda si se zájmem ve světle bouřivodových blesků prohlédla vstup. Vrata vypadala ztrouchnivěle, což ji jedině utvrdilo v přesvědčení, že dům musí být zabezpečený magicky.
V Mortikale se nikdy nijak zvlášť nehrnula ani na univerzitu, ani k magickému učení obecně. Magie, jak ji znala, byla převážně pomalá a precizní. Jedna mortikalská fakulta byla zasvěcena alchymii a bylinkářství, druhá zase runám a obrazcům. Všechna tato umění vyžadovala klid, přesnost a přípravu. A přesto si pomalá magie nacházela čím dál víc příznivců. Byla totiž bezpečná, a i když člověk musel na výsledek čekat, takový vykreslený obrazec, byl-li třeba ještě obložen drahými kameny, bylinkami a posypaný nějakými umocňujícími prášky, mohl mít vskutku silné účinky, jakých by obyčejný člověk holýma rukama nikdy nedosáhl. Savilda taková nebyla. Nesnášela čekání, všechno musela mít hned, a proto se i přes Mistrovo naléhání univerzitě vyhnula obloukem. Osttaně také kvůli této své vlastnosti vyrazila do kravína ještě toho večera.
Když se Savilda přece jen v Mortikale dostala k učení magie, přičuchla k něčemu, čemu se naopak většina lidí vyhýbala. Existovala totiž i rychlá magie, taková, na kterou člověk nepotřeboval energii žádných přísad nebo znaků, nýbrž svou vlastní životní energii. Nikdo se tímto uměním nezabýval, protože bylo příliš nebezpečné. Člověk nemusel kolikrát odhadnout sílu kouzla, a kdyby to přehnal, stálo by ho to život. Nevnímalo se to jako černá magie, spíš jako magie sebevrahů. Kolovaly zvěsti o lidech, kteří přišli o ruce a nohy, jen proto, že se cítili zahnaní do kouta, takže použili na vysvobození rychlou magii. A pak umírali v bolestech, nebo se rychle zbavili odumřelých končetin a žili jen napůl jako mrzáci. Nebylo to tak zlé v hlavních městech, kde bylo obvykle lékařství na vysoké úrovni, takže by zvládli odumřelou končetinu něčím nahradit. V Mortikale by ji nahradili pravděpodobně vitoristicky. I přesto takový osud nikdo nechtěl riskovat a rychlá magie zůstávala bláznům. A Savildě. Uměla použít spoustu magických pomůcek, protože jí to Mistr vtloukával do hlavy, ale věděla, že nejdál dojde s vlastní energií. A hlavně věděla, že ji to nic moc nebude stát.
Kdyby se tak uměla přemístit z místa na místo, ale to neuměl nikdy nikdo, a tak jen zavřela oči, zasoustředila se a pravou rukou k sobě přitáhla trochu blesků z jedné lucerny. Ruka jí začínala černat, ale držela ji silou vůle dál pokrčenou před sebou, dlaní vzhůru, jako by v ní svírala cosi posvátného, co se s největší úctou snažila předat někomu před sebou. Avšak v ruce nic neměla, jen nad ní poletovaly blesky, které se všemožně kroutily jakoby v bolestech, až nakonec ztmavly a Savilda je s otevřením očí vrhla proti dveřím. Dvakrát slabě zapraskaly a černě se z nich zakouřilo. Magická ochrana byla vyzkratovaná. Teď by se dveře měly nejenom otevřít, ale také by z nich měla zmizet veškerá ohlašovací kouzla a alarmy, pokud na nich něco takového vůbec bylo.
Savilda si se zájmem prohlédla zčernalé prsty pravé ruky. Pak mrtvé maso políbila a do prstů se jí začala opět vracet barva.
Velice pomalu a tiše vstoupila dovnitř. Stále nemohla uvěřit, že tohle dělá. Vloupává se do vězení. No, v podstatě to bylo opravdu vězení, i když takové městské a pracovní. Tak jako tak tam neměla co dělat. A přesto tam být musela.
V baráku byla tma a ticho. Čekala, že se tu budou pohybovat stráže s lucernami nebo alespoň nějaká zvířata, cokoliv, co by mohlo vězně monitorovat. Ale nezaznamenala nic. Ve vzduchu necítila ani přítomnost jiného magického zabezpečení, jen plíseň, moč a prach z dolu.
Zvenku zahlédla nějaké mihotavé světlo ve druhém patře, které slabě probleskovalo přes špinavá okna. Proto se Savilda rozhodla najít schody a zamířit tam. Přízemí vypadalo pustě a v prvním patře panovala snad ještě větší tma. Savilda se ale rozhodla žádnou ze svých svící nezapálit. Co když tu někdo je a ona by na sebe upoutala nežádoucí pozornost? O pozornost stála od jediného člověka. Na chvíli se zastavila, aby se uklidnila. Srdce se jí rozbušilo tak, že muselo být slyšet až u Kladiva. Nebylo to však strachem, bylo to vzpomínkami na něj. Stále se uklidňovala, že na tom nezáleží. Že přežije tuhle noc, a když se mu líbit nebude, když se jí vysměje, už ho víckrát neuvidí. Předpokládala, že do dolů jen tak znovu nevyrazí.
Stála zrovna na posledním schodu na schodišti z přízemí do prvního patra, přivykala tmě temnější, než jakou kdy zažila, a vyrovnávala se se svým splašeným srdcem, když v tu se v chodbě objevila malá nažloutlá létající koule. Pomalu se pohybovala směrem k ní, plula vzduchem, ač neměla křídla, ani žádnou viditelnou magickou auru a nic ji neneslo, a zdálo se, že se ve vzduchu smýkala a přetáčela ze strany na stranu.
Savilda se pomalu skryla za stěnu a čekala, až koule doletí k ní. Netušila, co je to za kouzlo, ale těžko šlo o létající lucerničku, muselo to nějak souviset se zabezpečením. Byla připravená tu věc zničit. Neměla zbraň a dala by teď cokoliv za ten Gustavův gorgád, byť s tím neuměla zacházet, ovšem místo toho si promnula pravou ruku, už zcela zhojenou, a připravila se tu věc drapnout a rozdrtit.
To čekání bylo nekonečné. Z druhého patra k ní dolehly tlumené hlasy, někdo se zasmál, a ona se tu utápěla ve svém strachu a představovala si, jak se jí vaří krev. A pak se ta koule konečně vynořila. Protáčela se na ní černá skvrna a ta se obrátila přímo na Savildu ve chvíli, kdy vymrštila ruku. A i když koule zdánlivě až šokovaně ucukla, Savilda ji chytila.
Nešlo to rozdrtit, ba co víc, když se o to pokusila, ozval se z druhého patra šílený pronikavý řev, následně dusot nohou a několik tupých ran. A ona stále v ruce šokovaně svírala tu létající věc. Teď jasně cítila, že to tepe, je to živé. A nejspíš to má někde zbytek těla, protože to, co svírala, bylo oko. Shora se stále ozývaly rány smíchané s nějakými nadávkami a ona snad jen maně zanořila do oka své dlouhé nehty a vysála z něj život. Oko pohaslo a rány nahoře ustaly.
Okamžitě tu zčernalou mrtvou věc zahodila a vyběhla po schodech do druhého patra.
Na zdech tam mezi okny stály svíčky na ztrouchnivělých policích a osvětlovaly děsivý výjev: Po podlaze se rozlévalo cosi černého a lepkavého, co vytékalo z tmavých větví, které jako by někdo naaranžoval do tvaru téměř lidské siluety. Nad tím chrastím se skláněl muž v černém, v ruce držel dýku potřísněnou rudou krví a v druhé ruce svíral podobnou černou kulatou věc, jakou před chvílí Savilda vysála. Z té, co držel ten muž, se však proudem řinula ta sama černá tekutina, jaká vytékala z té dřevěné siluety.
"To šhi buyla ty?" vyjekl šokovaně další muž, který vykročil ze stínů a nevěřícně se na Savildu zadíval. Poznala ho. Byl to jeden z těch vězňů, co stál za Ruzmanem. Ten, co se mu vysmíval.
"Poslali tě sem, abys nás zastavila?" zeptal se opatrně muž, který svíral nůž. Také jeho poznala. Byl to ten hezoun se zářivýma očima.
"Zastavila?" opakovala nevěřícně.
"Ta nás asi zastavovat nebude. Vždyť to byla ona, kdo toho hrůzobluda napadl. Koukni na její ruku." To promluvil někdo, koho dosud nepoznala. Starší a nemocně vyhlížející muž. Ukazoval na něco na její pravé ruce, a když se trochu probrala a podívala se na ni taky, šokovaně vyjekla. Z nehtů jí stékala úplně stejná černá tekutina, jaká se tu teď rozlévala všude kolem nich po zemi.
"No, no," vrhnul se k ní muž se zářivýma očima se zkrvaveným prstem přitisknutým ke rtům a chytil ji za čistou ruku. "Pojď, tak, neboj se. Přišla jsi až sem, tak se přece nemůžeš bát. Pamatuju si tě, byla jsi v dolech. Ty budeš ale pěkně zvědavá, co?" Snažil se mluvit tiše a asi konejšivě, ale neustále sebou trhal, jak byl nervózní, a když ji za sebou vedl, nepříjemně s ní cloumal.
Chodba, do které ji vzal, by vypadala díky dřevěným stěnám a svícím na stěnách téměř útulně, kdyby hned naproti svíčkám nebyly cely s mřížemi. Naštěstí byly všechny otevřené.
"Teď opatrně, nezakopni." Úplně se zapomněla dívat pod nohy. Automaticky překážku přeskočila a až když ji překonala, ohlédla se, aby zjistila, že tam leží čísi mrtvola.
"Asi… asi jsem přišla nevhod," prohodila tiše, když ji muž usadil na kavalec do jedné z cel.
Kdo byl poblíž, zasmál se, a Savilda si náhle uvědomovala, že je jich tu opravdu hodně. V dolech jich viděla asi deset, ale tady na patře jich mohlo být třicet a v dalším patře zrovna tak.
"No, nevhod. Jak bych to jenom řekl… Chystám se odsud vypadnout," prohodil jakoby nic. "A to, že ty ses dostala dovnitř, ačkoliv nepatříš k vězeňské službě nebo zdejším předákům, může napovědět, že se já dostanu ven. Vůbec jsi nepřišla nevhod. Naopak." Zářivě se na ni usmál a posadil se naproti ní. "Můžeš mi říkat Domi. Pro tento večer, samozřejmě, protože pak už se neuvidíme."
"Dobře… Domi," oslovila ho pomalu, stále šokovaná z toho,c o se vlastně stalo, z toho, že přeskakovala mrtvolu a někoho nejspíš údajně sama zabila, a sledovala, jak si ostatní naprosto s klidem sedají v cele kolem ní a ti méně šťastní, co už se dovnitř nevešli, zůstali opření na chodbě o mříž.
"Poslyš," obrátila se na toho, co se představil jako Domi. Co říkal, jí nedávalo smysl. "Jste přece hlídaní magicky. Jedna věc je udržet vás v baráku, ale druhá věc je udržet vás v Diomiře. Gas by měl mít tohle ohlídané. Možná jsem otevřela dveře od kravína, ale co se stane, až překročíš hranice města?" Částečně byla zvědavá, jestli vězni přišli na to, jak se kletby od Sageda, o které se v Diomiře tak nějak všeobecně vědělo, dokázali zbavit, ale uvědomovala si, že se o Domiho a všechny ostatní spíš bojí. Nerada by našla zítra cestou na pole jejich mrtvoly.
"Je to kec," mávl rukou Domi, načež několik vězňů zabrblalo a zakroutilo hlavami. "No fakt," stál si za svým. "Nikdo z nás si nevybavuje, že by nás něčím očkovali, značkovali, tetovali, cejchovali, proklínali, pomazávali… nic. Sagedar je humánní království. Když vás neodsoudí k trestu smrti, tak prostě budete žít. Těmi báchorkami, že jsme nějak magicky sledovaní, nás jenom straší, abychom jim neutíkali. A jak vidíš, ta psychologie funguje velice dobře. Nikdo se o útěk nepokusil, nikdy, a to Diomira jako vězeňské město funguje už přes třicet let. A posledních deset let dokonce jako vězeňské město první kategorie. A přesto nikdo neutekl."
"Promiň, první kategorie?" přerušila ho.
"No, to je jako že… že tu nejsou úplně ti nejhodnější lidi," prohodil trochu vyhýbavě někdo, kdo seděl vedle ní. Savilda ho nejdřív nebrala ani na vědomí, a když uslyšela hlas tak blízko, trhla sebou. Ve svitu svící v muži však poznala toho mile se tvářícího medvídka, který se na ni v dole mile usmál.
"Já vím, že nejste úplně nejhodnější lidi, vždyť vás všechny za něco odsoudili," odsekla, jako by se jí snad snažili vysvětlit, kolik je jedna plus jedna.
"Jo, ale řekněme, že třeba ve třetí kategorii by ses setkala s nějakými prostými zlodějíčky, kteří si odsedí rok, dva a pak si půjdou po svých."
Chvíli na medvídka zírala s otevřenou pusou a pak se s kamenným výrazem obrátila na Domiho. "A za co sedíš?" Poté zrudla, protože si uvědomila, že asi vypálila nevhodnou otázku a moc brzo, vlastně hned po příchodu - po vpádu na cizí území. A reakce toho cizince jí tyto obavy jedině potvrdila:
"To jhe pro fšechny chodnje sitlifé théma."
"No, no, já jí to klidně řeknu. Citlivé, necitlivé, stejně ještě dneska zmizím," stál si za svým Domi. "Ale záleží, jestli to doopravdy chceš vědět," a upřel svůj pronikavý pohled na Savildu. Na kratičkou chvíli se do těch očí zadívala a poznala, že je v nich něco opravdu nelidského. Takhle modré nejsou žádné oči, takhle vypadají safíry, jaké vídala v Ákonových svatyních, takhle vypadají mrtvé oči vytesané z drahých kamenů.
"Jistě," odpověděla nakonec naprosto nepřesvědčivým tónem a oči od Domiho odvrátila. Začala jimi těkat po okolí, ale černokněžníka zatím nenašla.
"Když mi bylo dvaadvacet, přijali mě do Krásnohradské univerzity - ne jako studenta, ale jako mistra." Už tato slova na Savildu mocně zapůsobila a pohledem se vrátila k Domimu. "Byla spousta věcí, které jsem neuměl, ale byla jedna, ve které jsem vynikal - a to byla safírová magie. Průlomová magie, chápej, nikdo nikdy nezkoumal, jakou moc mají jednotlivé kameny. Ale já se ponořil do studia safírů a Ákon vedl mou ruku. Poznal jsem toho víc než druzí a toho si v Ákonově říši samozřejmě velice vážili. Zjistil jsem, že-" ale v tu chvíli se zarazil a neklidně se rozhlédl po spoluvězních.
"Řekl bych, že nám všem je jedno, cos objevil. Pokud vím, nikdo jiný se tady nezabýval nejen magií šutrů, ale ani magií obecně," ujistil ho medvídek sedící stále vedle Savildy. Pohlédla na něj a on se usmál tak hřejivě, jak by nikdy neřekla, že by to zločinec mohl umět.
"No, souvisí to s Ákonovou mocí," shrnul svůj objev Domi. "Však víš, že je to kapitán a vůdce. Dodává morálku a kdesi cosi."
"Že tobě ji teda dodal," zahlásil někdo z chodby. "Psst!" utnula ho Savilda.
"Děkuju. Takže jsem měl velice vážený výzkum a pochopitelně několik studentů a následovníků, kteří pro mě pracovali. Bohužel jsem byl mladý a blbý a nechal jsem se unést svým nadšením pro věc, takže jsem… začal dělat experimenty na dobrovolnících. Vážně se přihlásili dobrovolně, já jsem nikoho nenutil. Každý chtěl posloužit Ákonovi. Ovšem, když jsem na ně zkoušel použít Ákonův dar, trochu je to… přiotrávilo. Dva mí studenti zemřeli. A já si odnesl tohle," a ukázal na své nepřirozeně modré oči.
"Aha," konstatovala téměř až spokojeně Savilda a oči si se zájmem prohlédla. "Totiž promiň. Ale jak ses dostal sem? Jestliže jsi z Krásnohradu…"
"No, měl jsem štěstí, že mě v Ákonově říši neodsoudili k smrti. Kdyby se to stalo teď, už bych to štěstí asi neměl. Doneslo se mi, že se tam dějí taky nějaké převraty a místo krále snad začíná vládnout církev. Ta byla vždycky přísnější. Těžko říct, jestli bych to uhádal. Každopádně - právě proto, že mě v Ákonově říši odsoudili 'jenom' na třicet let ve vězení, mohl si mě Saged vyžádat jako sagedarského občana do svého vězení. Jo, jsem zdejší, přímo z Gasu, ale studovat jsem šel, kam mě Ákon zavedl. Ale ve vězení jsem vážně radši tady, přece jen tu máme tu možnost pracovat a dostat se mezi lidi. Je to lepší než hnít v krásnohradských kobkách. Věř mi, i když univerzita i hrad opravdu dělají čest jménu toho města, o kobkách se totéž říct nedá. Ale třicet let je třicet let. Ještě mi jich dost zbývá a já mám před sebou výzkum. Nebudu už nikdy experimentovat na ostatních, ale tady mi snad zakrní mozek. Musím nutně pryč."
Chápala ho. Upřímně, sama cítila to samé. Poklidný život v Diomiře byl příjemná dovolená, ale delší dobu než rok by tu strávit nechtěla. I na ni čekalo poslání. A tak jen přikývla.
"Co ta mrtvola?" zeptala se po chvíli a ukázala směrem na chodbu.
"Není mrtvý, je jenom omráčený," odpověděl klidně Domi. "Nejsem vrah, i předtím jsem ty studenty zabil omylem, a teď bych si ruce krví špinit nechtěl."
"A přesto je od ní špinavé máš," podotkla a ukázala na jeho dlaně.
"No, ano, trochu se mnou bojoval, když jsem se mu pokusil vytáhnout tu kudlu. Taky proto došlo na to omráčení. Původně bylo v plánu kolem něj jenom proklouznout a připravit si zbraň na hrůzobluda. S tím jsi mi nakonec pomohla nejvíc ovšem ty."
"Já? Já ani nevím, co je to zač. Co jsem udělala?"
"Dali nám sem nestvůru, aby nás hlídala," to se ozval kluk sedící vedle Domiho. Byl to ten mladý, kterého také viděla v dolech. "Mimochodem, já jsem Leo," představil se hned bez váhání a natáhl k ní nadšeně ruku. Vypadal tak vesele, že mu podávanou ruku stiskla s radostí. Zatím se cítila klidněji a příjemněji, než čekala. Mohli se na ni kdykoliv vrhnout a ublížit jí, ale zatím tu jen stáli, se zájmem ji sledovali a vesele se bavili. Nelitovala, že sem přišla, i když svého černokněžníka dosud nespatřila.
"Hrůzobludové jsou fantastičtí, ale taky fantasticky zvláštní," pustil se Leo do vyprávění, jako by jí popisoval zápletku nějaké obzvlášť napínavé knihy. "Pro hlídání zločinců vlastně ideální, protože to prý kdysi sami bývali zločinci. Traduje se to o nich, že jsou to proměnění vrazi. Těla těch vrahů, kteří po půlnoci zabloudí v lese, se změní na stromovitou nestvůru se dvěma očima, které mohou poletovat klidně i kilometr od hrůzobludova těla. Fungují jako bludičky. V lesích lákají lidi do pastí. Tady ty oči fungují, nebo spíš fungovaly jako sledovací zařízení. No a hrůzoblud může umřít jenom tehdy, přijde-li o své oči," dořekl a ukázal na Savildinu černí potřísněnou ruku.
"Jsou to báchorky. Nikdo doopravdy neví, jak hrůzobludové vznikají. A byla by moc velká náhoda, že by se nějací vrazi toulali po půlnoci v lese," odporoval stále s úsměvem medvídek.
"Naopak, vezmi si třeba bandity. A navíc, nikdo neříká, že jsou hrůzobludové hojně se vyskytující tvorové. Rozhodně je jich ale víc, než si lidé myslí, protože to trvá třeba desítky let, než vesnice odhalí, že má v lese hrůzobluda."
Savilda byla fascinovaná a o to fascinovanější, že přeprala takhle obávanou potvoru, aniž by to vůbec tušila. Některé vězně ovšem tyhle řeči evidentně omrzely. Nejspíš čekali, že si budou moct s hezkou holkou nějak užít, ne že jí budou vyprávět o svých zločinech a nestvůrách. A tak se chodba pomalu vylidnila, zůstalo jich jen pár. Z cely se však nehnul nikdo.
4/4>
Žádné komentáře:
Okomentovat