"Jo, holka, prej onemocněli," stěžovala si statkářka, když podávala Savildě ohromný hrnec s omáčkou. "Houby onemocněli, včera se všichni zlískali s Hejnočkou. A dneska ta rozlučka nebude o nic lepší. Ten chlap možná vozí informace, ale zrovna tak vozí samé neštěstí. A pančovaný chlast. Ani Anežka neví, co v tom pití vlastně bylo. No co když to byl nějaký jed? Nebo Hejnočkovi schválně nějaký dobrák střelil cosi zkaženého?"
Savilda jenom přikývla a pokusila se s hrncem co nejrychleji utéct ven z kuchyně, protože statkářka přešla z obyčejného hudrování na pořádnou salvu nadávek. Většinu sice schytal Hejnočka a blbci, co s ním včera v noci pili, ale občas jí něco ulítlo i směrem ke kuchařce, která se jenom chudák krčila u pece a netrpělivě čekala, až se jí dopeče poslední várka chleba.
Z Diomiry se začínala stávat pohraniční metropole - co pohraniční, žádné hranice už vlastně asi ani neplatí. Mortikala byla oficiálně rozmetaná, dobytá a jako země zrušená. Její území čekalo na rozdělení mezi spojence: Sagedar, Merské království a Ákonovu říši. A i když tohle vědomí Savildu stále trápilo, kdykoliv pohlédla směrem ke zdi za městem, která vytyčovala dřívější předěl mezi dvěma mocnými říšemi, za ty dva měsíce měla přece jen šanci trochu děsivé realitě přivyknout. Otupěla. Každou vzpomínku na univerzitu přebila myšlenkou na prosperující zemědělství v diomirské oblasti, každý obraz své rodiny přebila obrazem statkářovy rodiny, která ji ochotně přijala od svých služeb, a každá slova svého Mistra přebila smíchem z hospody. Byla ráda, že se Diomiře daří, ale stále se necítila být součástí toho nového nadšení. A když teď Hejnočka přišel se svou optimistickou výpravou do Quamosu, od které si všichni slibovali, že přinese spoustu odpovědí na palčivé otázky, cítila se Savilda ještě nepatřičněji než kdy dřív. A přitom tu zdaleka nejnepatřičnější nebyla.
Hned, jak přišla vyhláška o nebezpečných koních, Diomira všechny své kusy pobila a velice efektivně zpracovala. Savilda proto teď musela těžký hrnec s omáčkou nahodit na vozík, který vlastnoručně táhla přes město. Nebyl to zvlášť těžký vozík, ale cestu taky nejkratší neměla. Co chvíli sklouzla v myšlenkách ke golemům, kteří by ji práci usnadnili, ale vždy takové myšlenky rychle zaplašila, neboť Mortikalu si vytyčila jako tabu. Soustředila se proto na lidi kolem sebe, na každou tvář, kterou míjela.
Ne, zdaleka nejnepatřičnější nebyla.
Uprchlíků sem přišlo hodně, a když ne sem, tak do okolních vesnic, ze kterých se stejně kvůli nedostatku práce a jídla lidé stáhli k Diomiře. Docela vzdělané obyvatelstvo Diomiry se tak smíchalo s vidláky z okolí, kteří ani nevěděli, kdo jim vlastně vládce, ale hlavně že mohli svou týdenní výplatu utratit U Kladiva za kamenici. Zatoulala se sem skupinka fanatických Andrejových vyznavačů, kteří pravidelně postávali před Anežčinou svatyní, a vyhrožovali kněžce, aby svatyni předala Andrejovi, jinak že ji vypálí. Stáhli se sem banditi odněkud z jihu, kteří využili válku ve svůj prospěch, ale teď se snažili vrátit k původnímu životu, a dokonce se tady usadilo pár raněných vojáků z jednotek všech spojeneckých států. Anežčina kněžka jim milostivě nabídla léčení, ale všichni do jednoho to odmítli s tím, že voják by se měl zahojit sám a magii nepotřebuje. Savilda s Gustavem se shodli na tom, že se možná jenom víc než smrti bojí té šílené kněžky. Ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, jeden z vojáků už svým zraněním podlehl.
Největší kuriozitu v diomirském osazenstvu však pro Savildu představovali vězni. A přitom šlo paradoxně o tu nejnormálnější ze všech jmenovaných podivných skupinek. Vězni tu totiž na rozdíl od fanatiků, vojáků a vidláků byli i dlouho před válkou.
Diomiru si Saged vybral jako jedno z vězeňských měst - byla pro to ideální: daleko od hlavního města, blízko smrtící řeky a hlavně u dolů, kde se těžily lihovce. V dolech mohli vězni dřít celý den a v noci mohli vyčerpaní spát v odlehlém starém kravíně - samozřejmě pod dohledem. Ani tak ne proto, že by mohli utéct, to si Saged nějakým způsobem ohlídal prý magicky, ale spíš proto, aby normální obyvatelé nepřišli k úhoně, kdyby se na tyto nepohodlné občany přišli podívat. A lidé jsou zvědaví, určitě se to několikrát stalo.
Doly byly možná odlehlé, ale rozhodně v nich bylo živěji, než Savilda čekala.
"Ty vole, podívej se na to, pohoda, klídek, tabáček, co?" To byl jeden z předáků rubání; holohlavý třicátník v nápadně čistém hnědém stejnokroji, v jakém vídala Savilda po večerech polomrtvé horníky plazit se do Prastarého kladiva. Předák se pohodlně opíral o zábradlí, kecal s nějakým obchodníkem, který by tam rozhodně neměl co dělat, a posměšně ukazoval na jednoho z vězňů. Ten ležel asi pět metrů od nich. Každou část kůže, která mu vykukovala zpod černého vězeňského mundúru, pokrývaly saze a levou ruku měl celou zafačovanou. Nezdálo se však, že by se svíjel v bolestech, naopak se spolu s předákem zasmál a na pravé ruce zvedl palec se slovy: "Jo, jo, VIP pracovníci si zaslouží oddych."
Savildu celý tento výjev ohromil. V dolech byla poprvé a představovala si, že všichni budou zalezlí v šachtách a předák bude dřít nejvíc ze všech. Zdálo se však, že práce v dolech už zdaleka nebyla tak nepohodlná jako kdysi, a tak většina pracovníků měla na starost jen uskladňování a třídění natěženého materiálu, a ti šikovnější obsluhovali těžící stroje, které dřinu odvedly za ně. Paradoxně mezi těmi obsluhovači strojů převládali právě vězni. Tento výjev rozhodně neodpovídal tomu, jak práci líčili zmožení horníci po večerech v hospodách. Možná jenom chtěli, aby je ženy litovaly, a tak se jím snáz dostali pod sukně. Anebo třeba vychytala nějaký odpočinkový den. Ostatně byla tu ta kontrola.
Strážníci zaparkovali své ptanosy úplně vzadu, kde už začínal les, a sami teď procházeli mezi horníky a na něco se jich vyptávali. Savilda nevěděla, kam má dovezené jídlo šoupnout, tuhle práci a mnoho dalšího, co se péče o horníky týkalo, mělo na starost služebnictvo ze statku, které se včera nečekaně zřídilo s Hejnočkou. A tak teď zamířila za předákem, aby oznámila, že přijela, a vysvětlila mu situaci.
"… A von má tu drzost mi říct, že ty vole kravín hoří," vyřvával zrovna předák svým zvučným hlasem, i když slova jasně směřoval na plešatého obchodníka, který se opíral o zábradlí nalepený hned vedle něj. "Co mně je po tom? Ptám se, vole: 'hoří důl? Nehoří? Tak di makat, vole!'" Plešoun se mohl přetrhnout, aby se co nejpodlézavěji zasmál, což předáka evidentně uspokojilo, protože se samolibě usmál, a pak už spolu jen brblali, jací že jsou ti vězni vlastně fajnovky.
"Ehm, dobré ráno," oslovila ho trochu roztřeseným hlasem Savilda.
"A dobré, dobré," zaburácel až přespříliš žoviálně předák, který musel být nahluchlý, protože není možné, aby zdravý člověk takhle zařval každé slovo. "Hmm, copak to máme?" a pohlédl na vozík a zkontroloval velký hrnec a kolem něj vyskládané ještě teplé pečivo. Afektovaný úsměv mu z tváře rychle zmizel. "No to ne, ty vole," otočil se na plešouna. "Zase, vole, nějaká hnědá břečka. Ta statkářka je taky svině. Kurva! Asi tam na ně vlítnem, co? My se tu dřem od nevidím do nevidím, výplatu máme mizernou, v ruce obracíme každou zabijku, ale ne, ona nám za ty plné měšce granátů, co po nás chce, prostě nemůže třeba upéct prase nebo ještě líp nějakýho z těch hezkých mihoklamů. Ať si nemyslí, že sme to stádo neviděli. Možná chodíme domů za soumraku strhaní jak koně, ale já mám přehled. Moc dobře vím, co statkář sehnal."
Savilda na něj úplně šokovaně zírala. "Ale… Zaprvé, s těmi granáty asi trochu přeháníte a za druhé, jsou dva měsíce po válce. Už asi dva roky nikdo nikde neměl pečené prase, ale vy jste teď měli několik týdnů koňských hodů. Chápu, že jste si zvykli na lepší a že vám tu možná před válkou vyvařovali jako Signa- jako Sagedům, ale teď je prostě všude všeho nedostatek. A mihoklamy máme dva a oba na mlžnou smetanu, zářivé žíně a alchymistické přísady. Zabíjet se nebudou."
"Ty jsi nějaká drzá," prohodil jakoby nic plešatý obchodník.
"Nejsem drzá. Vy si nevážíte toho, co máte. Jste na živu, máte práci, máte jídlo. Statek dělá, co může, aby tu celou vesnici nějak uživil-"
"Vážně jsi právě nazvala Diomiru vesnicí?" vybublal obchodník.
Než se však stihl na Savildu vrhnout - což dle výrazu opravdu chtěl - a než ona sama stihla něco udělat, vmísil se jim do rozhovoru někdo další. Jakýsi pobavený tlumený hlas někoho, kdo stál za předákem a Savilda na něj neviděla. Slyšela ovšem, že ten někdo hodně špatně vyslovuje všechna slova, jako by se stále ještě učil mluvit. A slyšela nesmírné zadostiučinění, když se škodolibě zeptal: "Tag jakhé to jhe, čo? Něšlyšel sem tyghle rzeči,už njegdi? Hehe. 'Vášte si, čo máte, ste živi, ste syti, děláme, čo mužhem, aby my vás ušivili.' Já pravil vždysgy, Ruzman, žhe ty sám dosorse porzebujheš, a teď ji tu máš."
Několik lidí za předákovými zády propuklo v smích, a když se na ně předák otočil, uviděla i Savilda, že se tam utvořil malý hlouček mužů v černém pracovním oblečení.
Savilda takhle zblízka vězně nikdy neviděla. A teď se asi pět metrů od ní smáli jako partička normálních chlapů, co se rozhoduje, zda vyrazí do Kladiva nebo do nějaké jiné hospody. Až na to, že tihle do hospody nemůžou a nemůžou vlastně skoro nic. Bylo jich jí snad líto? Nikdy o nich nepřemýšlela, věděla jenom, že to jsou zločinci. Mohli sedět za cokoliv. Za vyvraždění celé své rodiny, nebo i za blbou krádež chleba. Těkala po nich očima a oni si toho všimli.
"No a co vůbec taková hezká dívka dělá u dolů?"
Odpověděl za ni ovšem předák, ukázal rázně na vozík a odsekl. "Jídlo, vole," načež všechny poslal asi ze zvyku do prdele a následně pro ešusy, aby si šli nabrat svůj denní příděl. "Holt budou mít buďto pořádnou snídani, nebo pořádný oběd. Ať si vyberou," okomentoval až nezvykle tiše předák množství omáčky a zamával na ostatní horníky, ať si sem taky dojdou pro jídlo.
Savilda sledovala vězně, jak se od ní vzdalujou. Byli to prostě lidé. Teď tak alespoň působili. Smáli se, bavili se s horníky, a kdyby nebyli v černém, nic by je od ostatních neodlišovalo. Žádné řetězy, pouta nebo koule na nohou. Samotnou ji šokovalo, jak moc jí přijdou obyčejní. Když si tak prohlížela ten hlouček, co se smál předákovi za zády, viděla mladého kluka, který mohl být jenom něco málo starší než ona. Mohl by v klidu studovat univerzitu, skládat zkoušky z šermu nebo se učit nějakému řemeslu. A přitom tvrdnul tady. Viděla asi třicetiletého muže s pronikavýma modrýma očima a dlouhými vlnitými vlasy, jaký by v Mortikale určitě bodoval u všech žen a dívek. A přesto skončil za mřížemi, nebo možná proto. Zabil snad nějakou svou obdivovatelku? Také viděla silnějšího třicátníka s neuvěřitelně laskavýma očima a milým úsměvem. Ze všeho nejvíc jí připomínal plyšového medvídka. Mohl to být hostinský, mohl to být obchodník. Třeba okrádal lidi. A pak viděla muže, který byl něčím jiný. Černokněžník, pomyslela si. S někým takovým se nikdy nesetkala, ale v Mistrových službách stále četla o lidech, kteří ovládali temnější magii než ostatní. Představovala si je přesně takhle. S planoucíma očima, které byly plné zájmu, a přesto postrádaly cit. Byly tak skelné, že v nich Savilda viděla jen svůj odraz, a přesto přesně věděla, jakým způsobem se na ni dívají, jak ji zkoumají. Nevnímala jejich barvu, protože se zdálo, jako by vlastní barvu ani neměly a jen přejímaly barvu okolí. Teď odrážely její vlastní šedomodré oči. Ale rozhodně vnímala, jak ji spalují zevnitř a zasévají v ní něco nepřirozeného. Možná ty oči patřily vězni, ale samy fungovaly jako pouta - kdo do nich pohlédl, odevzdal jim svou duši. A tak fascinovaně hleděla za černokněžníkem, který od ní odcházel. Vlasy měl krátké a černé a postavu až příliš svalnatou na někoho, kdo by měl celý život strávit ponořen do zapovězených knih, ale ta jeho aura byla více než výmluvná. Nemohl to být normální člověk. I přes robustní postavu se nesl hladce, jeho chůze byla tanec, a jeho tvář působila v kontrastu s děsivýma očima nepřirozeně klidně a odevzdaně. Ohlédl se za ní. Cíleně za ní. A ona mu jako v transu zamávala.
"Děvče," vytrhl ji z tohohle nepřirozeného stavu čísi pobavený hlas. "Radši jim nemávej, ještě si na tebe budou dělat nějaké nároky."
Nebyl to předák - naštěstí. Ten odešel s obchodníkem zase o kousek dál a teď vyřvával cosi o tom, že Hejnočka je idiot. Muž, který Savildu oslovil, byl ten raněný vězeň, který ležel se svým smrtelným zraněním - zlomeným palcem - kousek od ní.
"Chtěl jsem tě poprosit, však vidíš, že jsem lazar, jestli bys mi mou misku nedonesla."
"Ale jo, jo, jistě," přikývla Savilda stále trochu zmateně. Příliš nechápala, co to právě procítila. Trochu si říkala, jestli to nebylo nějaké proroctví. Slyšela dřív o různých povzneseních nad vlastní vědomí a tohle mělo do jejího vědomí daleko. Jako by v těch očích prožila úplně jiný život. Ano, musel to být nějaký náběh na věštbu.
"Tak fajn, to jsi milá. Poslyš, já jsem Víťas. Mám věci podepsaný, ale když se jich zeptáš," a ukázal směrem k ostatním vězňům, "oni ti to podají."
"Dobře," polkla naprázdno Savilda. Nějak si neuvědomila, že když souhlasila s tím, že přinese Víťasovi jídlo, bude se muset vlastně zamíchat mezi ostatní. Asi by udělala nejlíp, kdyby poslala Víťase prostě do prdele s tím, že nebude dělat vězňům služku. Předák by to tak určitě udělal. Ale pro ni bylo najednou nemožné vidět v nich cokoliv jiného než lidi. A žádného člověka by nikdy nedobyla, když ji takhle slušně poprosí.
Předák si nikoho nevšímal, a tak kolem něj Savilda proklouzla bez problémů. Obchodník ji taky nebral na vědomí, protože visel na každém předákově slově a poslouchal zaujatě, jak předák vykládá, že má Hejnočka určitě schovaný někde nelegálně dva koně, se kterýma do Quamosu vyrazí, a že prý přespí u svého bratra Havla, který má být v Meru vyhlášený pijan. A pak už se vmísila do menšího hloučku v černém.
"Ten… Víťas mě poprosil, jestli bych mu jídlo nedonesla," oznámila vězňům tiše a se sklopenýma očima. Najednou si tam připadala nemístně. Jedna věc byla, když je od ní dělil předák s obchodníkem, ale jakmile se dostala přímo k nim, že by se jich mohla dotknout… nebo oni jí… udělalo se jí nevolno a polil ji ledový pot. Najednou si uvědomovala, jak hloupě se chová a že ti lidé nejsou normální lidé. Nejspíš se teď zcela dobrovolně připojila k někomu, kdo otrávil své děti, aby následně dnesla jídlo někomu, kdo sežehl souseda diopalem. Měla strach. Ne z toho, že by jí ublížili, ale z toho, že si na ní budou v Diomiře divně ukazovat. Však ji tu vidí spousta horníků. Chovala se tak hloupě.
"Jsi hodná, nech to být, mi to tomu simulantovi donesem," odtušil její trápení někdo. A když zvedla hlavu, aby se na toho někoho vděčně usmála, pohltily ji opět ty prokleté oči. Přestala dýchat a chlad strachu vystřídalo neznámé horko.
"Jó, Ruzman je borec," prohlásil úplně vyčerpaný Gersep, když vyslechl Savildino ranní dobrodružství s vězni. Byl mírně přiopilý, protože se snažil za každou cenu udržet vzhůru nechutně vyhlížející kombinací kamenice s kávou, a vnímal jen napůl. I jeho si statkářka povolala jako záskok za zlikvidované služebnictvo, ale protože strávil noc na poli, kde - dle svých slov - oka nezamhouřil, po dvou hodinách štípání dřeva, úklidu dvorku a kydání hnoje už taky dodělával.
"No, to jsem úplně říct nechtěla," zadívala se na něj Savilda hodně kriticky.
"Hele, že brblá, nevadí. Kdo to tady nedělá? A on má právo, však je to mistr. Zastává těžkou práci. A navíc je to hrdina. Zachránil z dolu už kolik chlapů!"
"A hlavně kolik zachránil lihovců, co?" vmísila se do rozhovoru statkářka. Byla to milá kyprá čtyřicátnice, která byla posedlá úklidem kuchyně, a tak i teď, když se u ní Savilda s Gersepem stavili na oběd, kolem nich tancovala s hadrem a zametala prach. "Před odvozem do sagedarské banky jich určitě zachránil dost," dodala a až příliš rázně přejela hadrem jednu poličku, takže z ní shodila pepřenku, a spustila další vlnu nadávek. Savildě přišlo, že se od rána nezastavila.
"To není pravda!" vyjel Gersep. "Ruzman je poctivý a ve městě vážený. I hostinský z Kladiva před ním má respekt a dává mu vždy ten nejlepší stůl."
"Jo," přitakala statkářka, "ale to taky jen proto, že po Hejnočkovi je tady Ruzman ta hlavní studnice informací. Hejnočka ví o všem, co se děje mimo město, a Ruzman má zase pokrytou Diomiru a okolí. Ten plešoun, cos ho tam viděla, Savildo, byl jeden z jeho informátorů. Takový blbeček, co pořádně nechápe, co se kolem něj děje, ale sbírat informace umí, i když jim sám nerozumí."
Savilda asi myslela, že život mimo velkoměsto je takový jednotvárný, líný a nudný. Představovala si, že nikdo neintrikaří, nikdo proti nikomu nebrojí a každý odvádí svou podřadnou manuální práci svědomitě, protože mu omezená mozková kapacita nedovoluje chovat se nepoctivě. Za dva měsíce tady už sice zjistila, že se v mnoha ohledech zmýlila, ale až dneska poznala, kolik jí toho z života vlastně zatím unikalo a že toho nechápala mnohem víc, než si myslela.
"Tak co dneska večer?" prohlásil odhodlaně Gersep s pohledem upřeným na Savildu, když rázně uhodil sklenicí od energetické bomby do stolu. "Rozlučka s Hejnočkou bude velká. Včerejšek byl jenom chabý rozjezd. Většinu večera vykládal o tom, jaký je Quamos, a když jsem odešel, narychlo se opil s nějakými kumpány, ale dneska by to mělo být i s hudbou, dortem a spoustou dobrého pití, ne nějaké levné kamenice."
"Ne," odpověděla pomalu a pohlédla opatrně na statkářku. "Když mě tu nebude potřeba, šla bych si co nejdřív lehnout. Přece jen mě to tahání vozíku docela unavilo a to jsme jenom v půlce dne." Statkářka se na ni mile usmála s pochopením a začala vyprávět cosi o tom, že ona jako mladá únavu vůbec nepoznala a každý večer protancovala, ale Savilda ji vnímala jen napůl. Popravdě ani ona sama únavu necítila. Vlastně si přišla živější než kdy dřív. Celou cestu, co šla zpátky na statek, si přišla podivně nadšená a nemístně šťastná. Přemýšlela, co vlastně prožila, a pokaždé dospěla k jedinému vysvětlení: že ten divný stav měl k magii daleko a o žádné proroctví se nejednalo. Že se tak ztratila v těch očích, protože se do nich zbláznila. Že přestala dýchat vedle toho muže, protože mu celá propadla. A nechápala to. Rozhodla se proto ještě předtím, než vešla sem do kuchyně, že večer půjde do kravína a promluví si s ním. Nechtěla mu vyznat lásku, ani takové věci neuměla, ale chtěla zjistit, jak moc se mýlí. Možná ji jenom náhodně okouzlil, protože nečekala, že vězni na ni budou působit tolik lidsky. Nejspíš ji zkrátka jen převálcovalo tohle nové uvědomění a ona se s tím vypořádávala po svém. Ale věděla jistě, že dokud ho neuvidí znovu, odpovědi nenajde. A nechtěla za ním vyrazit zítra do dolů, co kdyby měl Ruzman nějaké připomínky.
"No, já tam vyrazím," řekl rozhodně Gersep. "Ale teď už půjdu spát,"prohlásil a zamířil ven. Ještě se chvíli dohadoval se statkářkou, jestli nemá přespat na statku, když je v takovém stavu, ale nakonec ji přesvědčil, že největší klid najde v Anežčině svatyni.
Neříkal tak úplně pravdu. Pochyboval, že by mu černé stěny a nepříjemné řeči matky přinesly klid, ale bylo to ideální prostředí, kde se mohl vzpamatovávat z odmítnutí.
"Jste tu zase," prohodil ledabyle, když se vbelhal do zšeřelé místnosti vyzdobené přesýpacími hodinami. U těch největších přímo naproti vchodu klečel muž v hnědém oblečení, hlavu zabořenou v dlaních. Jakmile slyšel, že ho Gersep oslovil, otočil se trhnutím ke dveřím a upřel na něj své unavené modré oči. Byl to Ruzman.
"Polední pauza?" zeptal se Gersep a skácel se na nejbližší lavici.
Ruzman přikývl. "Taky si od nich potřebuju oddychnout. Ode všech." Pomalu se zvedl a zamířil na lavici vedle Gersepa. Zněl jinak, než jak se prezentoval v práci a v hospodách. Jako by ve svatyni neměl potřebu skrývat svou bolest za pro něj tolik typické "vole" a Anežka mu ukázala, že lidi jsou taky jen živé bytosti, se kterými může jednat jinak než řvaním.
"Řekls to někdy někomu?" zeptal se po chvíli a skelný pohled upřel na vyčerpaného chlapce vedle sebe.
"Ten lazaret?" zamručel Gersep a promnul si oči, aby se trochu vzpamatoval. Nevadilo mu se s Ruzmanem bavit, i když většina města si od něj držela odstup. Ovšem teď byl natolik vyčerpaný, že by ho s chutí poslal zpátky do dolů. Neudělal to. Zvědavost zvítězila, a tak čekal, co mu předák z dolů odpoví.
"Neřekl jsem to ani svojí ženě. Vlastně nikdo tohle neví a mě by nenapadlo, že když se vrátím do Diomiry, narazím tu zrovna na tebe. Nemyslím si, že bys mě chtěl podrazit. Ale vím, že ti něco dlužím a já dlužím nerad. Když tě tu tak mám, nevymyslel sis, co bych pro tebe mohl udělat?"
Tohle Gersep nečekal. Vlastně vůbec nečekal, že se Ruzman stále užírá tím, co spolu zažili.
"Hele, byla válka, každý se snažil nějak přežít. Je to už rok a mou prací bylo léčit všechny raněné, takže se nic nestalo. Navíc, i kdyby, Mer stále patří, nebo aspoň tehdy patřil, ke Spojencům," uklidňoval Gersep Ruzmana, jak jen ho napadlo. Přemýšlelo se mu těžko a nebyl si jistý, jestli Ruzmanovy obavy chápe dobře, ale nic jiného ho zrovna nenapadlo.
"Jo, byli jsme spojenci," přikývl Ruzman opatrně a pleskl Gersepa přehnaně přátelsky po stehně. "Odvedls tam skvělou práci. Zachránil jsi život nejenom mně, ale i spoustě vojáků. Přemýšlel jsi o tom, že by ses stal knězem?"
Na Gersepa byl tenhle rozhovor až příliš náročný. Jistěže nepřemýšlel, že by se stal knězem. Město už kněžku má a ta je natolik chráněná svou temnou aurou, že nehrozí, že by umřela. Mávnul proto jen rukou a zívnul si. "Odpusťte, ale šel bych spát."
"No, jak myslíš, ale ve válce jsi byl hrdina. Nemusíš se teď skrývat v nějakém špinavém vězeňském městě jako pasáček dobytka. Až budeš potřebovat, dej mi vědět." S těmi slovy se zvedl a zamířil ven. "Doufám, že se uvidíme večer u Kladiva, vole," zahlásil ještě, když místnost opouštěl.
Pak Gersep osaměl. Ještě před chvílí si připadal, jako by ho po hlavě praštili palicí. Dívka, do které se zamiloval na první pohled, které zajistil úkryt a práci na statku a které vydobyl mezi místními alespoň trochu slušné postavení, mu řekla ne. Jistě, nezeptal se na její city, ale kdyby o něj stála, určitě by únavu překonala a vyrazila s ním aspoň na chvíli. Nebo by navrhla, že se spolu někam zašijou. Přišel do svatyně rezignovat. Věděl, že jenom tady na něj její odmítnutí dolehne tím správným způsobem, protože tady ho matka připravovala na tenhle den. Ještě včera večer ho varovala, že zahoří pro někoho jiného. Co když se to už stalo? Ale do koho? Do Gustava? Ať už si kladl sebevíc otázek, bolest tím nezmírnil. Naopak, teď už to nebyla jenom tupá rána palicí, ale přidala se k tomu řezavá bolest na prsou. Za to mohl předák. Nestál o žádné hloupé Ruzmanovy protislužby a už vůbec nechtěl, aby mu připomínal hrůzy z války. Všichni ho tu vítali jako hrdinu, když se téměř před rokem vrátil z polní nemocnice, ale on sám prožil první měsíc v Diomiře snad jen mechanicky a v otupění. Gustav byl možná expert na všechny zbraně a bojové taktiky, ale tolik smrti, krve a bolesti neuvidí nikdy. Gersep se rozhodl tuhle kapitolu násilně uzavřít. Po měsíci v transu strávil další měsíc v lihu a z Kladiva se téměř nehnul. Naštěstí ve městě s lihovcovými doly kamenice nikdy nedojde - ani za války. A ostatně tak se setkal po čase s Ruzmanem. Narazili na sebe u Kladiva, oba zapíjeli lazaret, oba ten stejný. A až po třech týdnech, co spolu pili u jednoho stolu, si uvědomili, že se vlastně znají. A že se znali vždycky, ale v lazaretu se vůbec nepoznali.
"Nabídl ti, že mě zabije," prolomil ticho zpěvný hlas a Gersep sebou trhl. Už na lavici pomalu usínal pohroužen do vzpomínek a najednou ho matka probrala, jako by ho polila ledovou vodou.
"Cože? Ne, to ne," bránil ho Gersep. Nic takového přece nenabízel. Snad.
"Ale ano," trvala na svém Anežčina kněžka. "Vždyť se tě ptal, jestli nechceš být knězem. A město už jednu kněžku má."
"To je blbost, matko. Navíc, co to děláš? Ty tady lidi jako odposloucháváš?"
"Anežka slyší a vidí všechno, co si lidé v jejím svatostánku říkají. Varovala mě. Ruzman je člověk, od kterého by ses měl držet dál a sám to víš nejlíp. Neřekls mi to, ale Anežka mi to ukázala. Že za války pracoval jako špion pro Merské království. To je ostatně to, co tu nemáš šířit, že ano? Že jsi vyléčil merského špeha na sagedarském území."
"Matko, určitě neměl za úkol sledovat nás, ale Mortikalu. Že byl na našem území, dává smysl. Vždyť tu bydlí! A navíc jsme byli s Merem spojenci, kolikrát to mám opakovat? Není to zrádce. A rozhodně by tě nikdy nezabil."
"No, už jenom fakt, jak moc se bojí, jestlis o něm něco nešířil, naznačuje, že to opravdu nebyla Mortikala, koho měl sledovat. Co když nás tu sleduje stále, hm? Díky sňatku s Naďou má merské občanství. Třeba to není jenom její příjmení, co přejal. Třeba je to i loajalita k merskému králi. A vůbec, co je to za muže, který si vezme ženino příjmení? Něco tají."
"Fajn, tohle je tvoje práce. Ty zjisti, co Ruzman tají, já se do toho motat nebudu. Jsem unavený, chci spát a rozhodně si nechci objednat ničí vraždu. Ale jestli mě nepřestaneš štvát, asi to zvážím."
Vyběhl ven. Jak si jenom mohl myslet, že mu zrovna tohle místo přinese klid? Venku ho oslnilo slunce, a tak se polomrtvý zkroušeně odšoural do hájku za svatyní, kde si lehl na měkkou zem a konečně zavřel oči. Dvě dobré hodiny se mu ještě nedařilo usnout, jak mu hlavou vířila Ruzmanova i matčina slova, vzpomínky na lazaret, ale i na všechno, co od té doby prožil v Diomiře. Možná se na Savildu tolik upnul právě proto, že ho válka rozebrala. Možná chtěl někoho za každou cenu ještě zachránit, aniž by u toho tekla krev. Možná chtěl najít někoho, kdo mu zaplní díru v životě. A možná ho přitahoval fakt, že jako Mortikalka je takové napůl zakázané ovoce. Když ji našel, vypadala tak nevinně. Vyhublá, unavená a zablácená. Doteď mu nebylo jasné, jak vlastně překonala Anežčiny slzy, ale až na vyčerpání byla úplně zdravá. Ale ztracená. Chtěl tu pro ni být a chtěl, aby tu ona byla pro něj. A že by mohl být knězem a ne pasáčkem. To Ruzman nepochopí. Když statkář po dlouhé době pořídil zase zvířata, bylo to jako splněný sen. On i Gustav se hned přihlásili, že se o ně budou starat, protože ani jeden nedokázali snést ty dlouhé dny bez náplně a beze smyslu. Chtěli něco dělat, ale něco klidného, co by jim přinášelo útěchu. Péče o živé tvory to dokonale splňovala. Gustav se potřeboval o někoho starat, aby nemyslel na bratry, kteří se ani po skončení války nevrátili, a Gersep potřeboval zaměstnat mysl něčím krásným, aby přebil tu krev.
3/4>
Žádné komentáře:
Okomentovat