Válka supů: Savilda I (2 měsíce po válce)

"A představte si, milé děti, že ta hrstka anarchistů rozšířila po válce výrazně své řady. Tedy, dává to smysl, že ano? Král je úplný idiot - no co, teď už to říct můžu, když ho stejně každou chvíli svrhnou. Dokud spojenci nepřišli s tou tajemnou zbraní, nevěděl si rady, a prý dokonce nechal padnout hlavní město. Ale tomu zase nevěřím. Toho bohdá nebude, aby Quamos padl. Však uvidíte, pozítří se tam hned ráno vypravím a až se vrátím, všem vám povyprávím o magickém rudém městě, o alchymistické metropoli, jak se skví po válce v celé své kráse. Král možná selhal, ale Quamos je pevnost, nesmrtelná metropole, která tu bude ještě i pro vaše děti a děti vašich dětí."

V hospodě U Prastarého Kladiva bylo ten večer narváno. Bylo to snad poprvé po válce, co se atmosféra ve městě výrazně uvolnila a všichni za to vděčili jedinému člověku: obchodníku Hejnočkovi. Byl to takový pošuk, hodně upovídaný, a když na to přišlo, dokázal být nesnesitelný patriot. Nesnesitelný proto, že za své nové sídlo si vybral sagedarské pohraniční město, ale přitom pocházel z Merského království. Neminul den, kdy by tu místní nedeptal svými řečmi o tom, co všechno je v Meru lepší, a všechny ty povídačky o slávě Quamosu už lezly sagedarským pěkně na nervy. Byl to ale zdroj nejaktuálnějších a nejzajímavějších informací ze zahraničí, a tak si ho místní drželi sice od těla, ale stále poblíž. Tentokrát mu však všichni zobali z ruky.
"Co když je to nějaká kletba té zbraně?" pošeptal téměř neslyšně Gersep svému mladšímu příteli, zatímco zbytek hospody hypnotizovaně sledoval Hejnočku, jak horlivě gestikuluje při popisu rudých quamosských věží.
"Co?" zeptal se přítel, který ho vnímal snad jen napůl a stejně jako ostatní mladí v místnosti snil o slávě mocného města.
"No, přemýšlej," nenechal se odbýt Gersep. "Hřbitník padl, v Ákonově říši údajně dochází taky k nějakému přesunu vlády, teď ty zmínky o Quamosu. Co když je to kletba a zasáhne i Gas? Co když všechna království teď přijdou o svou jistotu, o svá hlavní sídla?" Neříkal to nijak vyděšeně, protože to ani nebyly jeho domněnky. Poslední dobou až moc času trávil s Gustavem, který válku prožíval snad nejvíc z celého města. Ostatně do boje odešli jeho otec i starší bratři, a on sám se proto začal zajímat o vojenství a zbraně všeho druhu. Před pár dny, když do města pronikly zvěsti o Quamosu, vyslovil tuhle domněnku o kletbě před Gersepem, a když Hejnočka svolal na dnešek tu schůzi, poprosil Gersepa, aby se ho na tu teorii zeptal. Přece jen jako obchodník, který cestuje, se musel setkat se stovkami teorií. A ideálně i s fakty. Ale Gersep si teď zoufale uvědomoval, že ho nejen neposlouchá jeho mladší společník, ale že by ho neposlouchal v zápalu vypravování ani sám Hejnočka. Neuspořádal schůzi proto, aby lidi děsil nějakými kletbami. Válka už byla za nimi, teď už mělo přijít jenom to lepší. Proto tu teď odhodlaně básnil o své výpravě do města vyvolených.
"Ale ti anarchisti," vrátil se Hejnočka ke své původní myšlence, "jsou tak drzí, že chtějí vytvořit mezi našimi zeměmi jazykové bariéry. Prý že obyvatelé Merského království jsou lepší než ostatní, jiný druh, vyspělejší, a tak by to měli dát najevo svými vyjadřovacími schopnostmi. Jako jo, jsme samozřejmě skvostní a úžasní, ale umělý jazyk k tomu nepotřebujeme. No, co je to za blábol, copak mluvím jako primitiv?" Pár lidí se zasmálo. "Kdepak," pokračoval Hejnočka. "Jsou to blázni. Už si před lety vymysleli nějaké své nářečí a jejich cílem je rozšířit ho jako úřední jazyk po celém Meru. No dokážete si to představit? Co kdybychom teď tady v Diomiře začali všichni mluvit jako tataři, hm? Co kdybychom si řekli, že nebudeme používat písmeno A, protože se nám nelíbí? Měli bychom snad šanci přesvědčit Sagedar, aby taky mluvil takhle hloupě?"
Gersep se usmál. O tomhle už slyšel dřív, že prý se v Merském království šíří nějaké uměle utvořené nářečí. V životě by ho ale nenapadlo, že by to měl být jazyk většiny. "Kdyby si to aspoň nechali třeba pro elitu, nebo já nevím - jako Zákon."
"Zákon?" zeptal se zmateně jeho přítel.
"No, jako ten jazyk. Kněží v Ákonově říši přece mluví Zákonem. Ne? Mají to blbé motto: Ákon je náš Zákon, aneb říkáme Ákonovu vůli," odfrkl si. "Jako kdyby jediní nejlíp věděli, co si náš bůh žádá. Ten hlavně chce, aby se lidi nechovali jako dobytci a koukni se kolem sebe."
Jenomže přítel už zase nevnímal a dál jen hypnotizoval Hejnočku, a tak se Gersep sebral a zamířil k jedinému člověku, ke kterému se žádné uvolnění atmosféry a zlepšení nálady nedoneslo: ke kněžce Anežčině.
Byla to věčně zachmuřená stárnoucí žena, protože skrz Anežčiny oči prý viděla všechny lži i zrady, co tu byly vyřčeny a vykonány, ale i ty, které teprve budou. Gersep prostě jen věřil, že nemá ráda lidi. I k němu se chovala jako k cizímu a to mu v žilách kolovala její krev.
"Matko?" ozval se Gersep tiše, ale jistě, když vstupoval do Anežčiny svatyně. Bylo to nádherné místo, taky na něj padlo nejvíc zdrojů a drahých kamenů, když se Diomira stavěla a nyní po válce rekonstruovala. Svatyně jsou vždy velmi ceněné a chráněné. Jsou to místa, kde lidé cítí propojení se svým bohem, najdou odpovědi, vyléčí svou duši a se schopným knězem nebo kněžkou vyléčí i fyzická zranění. V Sagedaru bylo nejvíc Andrejových svatyň, však to byl bůh kovář, poctivý a s úctou k předkům. Podle legend první sagedarský vládce pocházel z jeho linie a od té doby drtivá většina sagedarských uctívá právě Andreje. Diomiru však čekal jiný osud. Krásné rozlehlé městečko na hranicích s Mortikalou, kde řemesla, průmysl, léčitelství i zemědělství šly neúprosně vpřed a stále se zlepšovaly, si jako své sídlo vybrala Anežčina kněžka. Také je to příběh opředený tajemstvím. Prý sem přišla jako slepá vdova, která neviděla nic než to, jaký má kdo úmysl. Ať už na ni promluvil kdokoliv, slyšela za každou lží skrytou pravdu a za každou pravdou skrytý úmysl. Byl to dar od Anežky. A protože Andrejovi bylo zasvěcené celé okolí, město se rozhodlo mocné čarodějce obdarované samotnou Anežkou vystavět malý svatostánek, kde by mohla meditovat a provádět své rituály.
A teď byla ze svatostánku pořádná svatyně, větší než zchátralý kravín na druhém konci města. A i když jako každá svatyně nabízela útěchu, spojení s bohem i léčení, na lidi kolem působila děsivě a temně. Krásná, ale ponurá. Stěny z černého kamene dojem jen umocňovaly. A výzdoba uvnitř taky nebyla veselá. Anežka byla bohyní vychytralosti, přesvědčování a do jisté míry i získávání informací. Mnoho špionů pochází právě z řad anežčiných služebníků. Jejím symbolem bylo cosi, co nejvíce připomínalo přesýpací hodiny, a těmi byla svatyně v Diomiře naplněná k prasknutí. Byly všeho druhu a všech velikostí a měly symbolizovat, že všechno má svůj čas, že s trpělivostí člověk nejdál dojde a nakonec získá to, co potřebuje.
Před několika lety se novou kněžkou stala Gersepova matka. Už tak dost nevlídnou svatyni naplnila o to děsivější aurou, když začala hlásat, že Anežka žádá od lidí lstivost a podvody, že lidem přinesla noc jako dar, kdy mohou nejenom snít, ale i pod rouškou tmy konat, co by si ve dne netroufli. Gersep z ní šílel. Bál se jí jako malý kluk a teď na prahu dospělosti už ji prostě jenom nechápal. Zdálo se však, že byla naplno přesvědčená o tom, že skrze ni mluví Anežka a že nic z těch děsivých řečí není její výmysl.
"Matko? Koukám, že máš novou výzdobu," prohodil jen tak do šera, když si ve slabém světle magického ohně všiml, že mezi přesýpacími hodinami vykukuje několik děsivě působících masek. "Tohle je taky Anežčina vůle?" zeptal se a ukázal na obrovskou černou škrabošku.
"Celá tato svatyně je Anežčina vůle," odpověděla naprosto klidně žena svým až nečekaně zpěvným hlasem. "Kdyby si bohyně nepřála takové místo, těžko by se celé město shodlo na tom, že je potřeba takové místo vystavět a upravit," vysvětlovala zasněně a pomalu se ze stínů přišourala ke svému synovi. "Být Anežčinou kněžkou není jednoduché," povzdechla si a už už se nadechovala k další větě, ovšem Gersep ji přerušil:
"Ale ty jsi dost silná, abys to břímě unesla. Já vím. Já vím, už jsi mi to říkala několikrát. Že Anežčin kněz je jen tak silný, jak silný je jeho hlas."
"Když tvými zbraněmi jsou informace, musíš si získat dav."
"Jsi kněžka. Nemáš mít žádné zbraně. Máš pomáhat a léčit. Ale to je jedno. O tuhle práci už jsem se postaral já."
"I to byla Anežčina vůle. Dovedla mě sem, protože věděla, že léčitelem se staneš ty. Máš pro to lepší předpoklady, v lazaretu jsi odvedl skvělou práci. A já můžu v klidu fungovat jako Anežčino médium."
Gersep jen zakroutil hlavou. "Za chvíli jdu se zvířaty na louku, začíná se stmívat a Gustav bude chtít určitě vystřídat. Navíc mihoklamové už začínají být v kotcích nervózní. Takže… chtěl jsem… Chtěl jsem ti popřát dobrou noc a zeptat se, jestli… jestli se něco nezmění." Poslední slova dořekl nejistě. Nerad se na tyhle věci ptal, nerad se ptal jí, ale odpověď znát musel.

"Cítím, že se zamiluje. Ano, vzplane oslnivějším plamenem než Andrejův oheň," odpověděla vlídně.

"Ale ne do mě," dořekl zklamaně Gersep. "Protože to už by vzplanula dávno, že ano? Přijde někdo nový?"
Matka zavřela oči, ale po chvíli nenápadně zavrtěla hlavou. "To Anežka neví. Ví ovšem, že to může stát víc než jeden nevinný život. Drž se od té Mortikalky dál."

Ohromné město, vždy tolik živé a nádherné, zelo prázdnotou. Snad každý už dobře věděl, že není rozumné se v něm zdržovat, vždyť zničující útok mohl přijít každou chvílí. Ulicím teď vládl podivný klid. Slunce jim věnovalo stejně hřejivé paprsky jako kdysi, teď si však nikdo nestěžoval na to šílené vedro. Nikdo si vlastně nestěžoval už na nic, neprosycoval okolí svým hněvem, bolestí a strachem. Byl klid. Ti, co ve městě zůstali, se nezatěžovali přízemními lidskými emocemi, nevnímali válku, a i když věděli, jak moc je reálné, že Hřbitník padne, nepřipouštěli si smutek, jen dál pracovali na výzkumu, dokud měli kde. Dokud univerzita stála a poskytovala jim bezpečí, neměli důvod utéct jako obyčejní lidé. A pak slunce zmizelo, všechno nepřirozeně ztmavlo, jako by se ze světa vytratil veškerý život, a přihnala se bouře, prach, krev a ohlušující rány. A dotěrné luskání.
A tak jako se před jejíma očima zřítila věž univerzity, zhroutil se i tento sen. Lusknutím prstů. A znovu. Taky by je nezabilo, kdyby ji budili o něco šetrněji.
"Vstávej, Savildo. Slyšíš? Už jsi měla být dávno na poli, tak běž."
Až když po ní hodili kabát, uvědomila si, jak rozlámaná vlastně je. Také možná proto snila o válce. Když člověk usne v křesle, cítí se ráno jako na mučidlech.
Líně se protáhla, pomalu se oblékla a slepě vyrazila vstříc dalšímu chladnému ránu na venkově. Tohle byl teď její život. Druhý měsíc si hrála na děvečku na jakémsi statku v Diomiře.

Chtěla by si zakázat přemýšlet a vzpomínat, ale moc jiných věcí se na klidném venkově dělat nedají. A snu člověk neporučí.

Po už naučené stezce došla na pole zrovna včas, aby se setkala s Gustavem. Pasáček. Kdysi ho považovala z hloupého ubožáka, který si neumí ani zavázat tkaničku, ale ukázalo se, že má jako holka z velkoměsta zbytečně moc předsudků. Zrovna včera tady dívkám na poli vyprávěl o gorgádech. To jsou zbraně, se kterými se člověk ve městě jen tak nesetká. Tři trnové šlahouny a jeden speciálně upravený, aby se člověku zaryl pod kůži a napojil na jeho nervovou soustavu. Zní to děsivě, ale zároveň lákavě - mít takovou prodlouženou ruku, která je schopná lovit, trhat, zabít. Prý je to docela běžná zbraň, ale žádná holka tady se s ní nikdy nesetkala, a tak měl Gustav čím zapůsobit.

Dneska na pole přišel zase. Vedl za sebou menší stádo denního dobytka, které by měl co nejdřív odvést na louku, aby vystřídal Gersepa s nočními zvířaty, ale o tuhle chvilku, kdy se zastavil u holek a vyprávěl jim o zbraních, se obrat nenechal.

Když se však Savilda přiblížila, zjistila, že se Gustav něčemu směje.

"Jako jo, já vím, že jsou přepracovaní nebo že je to tak moc nebere, ale vypadá něco z toho jako kůň?" zasmál se a ukázal na krávy za sebou. "Já vím, že jsou teď všichni strážní úplně hotoví z tý nový vyhlášky. O tom jsem vám říkal? No, to už musíte znát dlouho, že jo, že se koně nesmí používat kvůli tomu, co se stalo u Gedonu… Tak si představte, že to vážně kontrolujou. Jdu si takhle na pole, za sebou krávy, najednou mě staví tříčlenná hlídka na ptanosech, co zrovna mířila do Diomiry, a že prý jestli nemám koně." Znovu propukl v záchvat smíchu. "Tak jsem jim řek, že mám jednoho v kapse, ale že z toho se asi žádná démonická nestvůra nestane. A ani jsem moc nekecal," chechtal se dál a z kapsy vytáhl vyřezávanou sošku koně. "No co, jsou to krásná zvířata, A když už na nich nesmím jezdit… Tedy, ptanosové jsou úžasní a silní, to jo, ale nejsou ani zdaleka tak elegantní."

"Abys z toho neměl problémy. Takhle by sis ze stráže srandu dělat neměl," napomenula ho s úsměvem Savilda a přidala se k ostatním dívkám na poli.

"Ale, ale, podívejme, kdo se taky ukázal," okomentoval Gustav její příchod. "No jo, mají toho dost, vždyť já to vím. Přišli o své bratry v boji, a ještě ke všemu jim čím dál víc svazujou ruce všemi těmi nařízeními pro větší bezpečí a zachování míru," odrecitoval ironickým tónem. "Možná teď taky neví co se svými životy. Možná ještě před pár měsíci byli hrdiny, co bojovali s Pretoriány, a teď je jedinou náplní jejich práce tohle. Kontrolujou vězně v pohraničních městech," povzdechl si a náhle posmutněl.

"Tohle jsem zase nechtěla," začala se omlouvat Savilda, ale sama cítila podobnou bolest. Gustav soucítil s vojáky a strážníky a ji bodla u srdce zmínka o Pretoriánech. Nikdy nepochopila, co se vlastně s elitní mortikalskou armádou stalo, že skončila rozmetaná u Gedonu. A nechápal to nikdo.

Tu chvilku trapného ticha, které mezi nimi zavládlo, nakonec přerušil Gustav, když usoudil, že by přece jen měl už vyrazit za Gersepem, ať nejsou noční zvířata moc unavená.

A tak se Savilda dala do práce. Byl čas sklizně, tudíž tu na všechny čekalo práce požehnaně. Avšak krátce poté, co zmizel Gustav, rázoval si to stejnou cestou zpátky unavený Gersep s překrásným stádem magických tvorů, což opět vyrušilo Savildu od nezáživné manuální dřiny.

Zatímco teď ve dne tedy louka vypadala se všemi těmi krávami zcela obyčejně a nezajímavě, v noci se na ní pásli světélkující mihoklamové, kouřoví nocisvědci, blýskavé perlusnyje a děsivé krchovušky. Savilda se na ně chodila ráda dívat - i proto, že ve velkoměstě se s tak pozoruhodnými zvířaty nesetkala. A teď po válce byl každý kus dobytka zatraceně vzácný. I Diomira pořídila dobytek jen velice nedávno, ani ne před dvěma týdny. Za takové nedostatkové zboží se už neplatilo drahými kameny, ale jídlem, alkoholem, drogami, zbraněmi nebo protislužbou - a taková protislužba mohla vypadat ve válce všelijak. Statkář se však teď dušoval, že dobytek pořídil v hlavním městě na velkém trhu za zcela normální lidskou cenu, a lidé mu radši věřili, aby nemuseli přemýšlet, k čemu se ten dobrák upsal. I tohle noční stádo koupil statkář za "normální lidskou cenu".

Jen co magická zvířata zmizela za háječkem, z nedalekého města se vznesl černý houf vran. To Diomira posílala vzkazy do okolí. Po vránách to nebylo bůh ví jak efektivní, protože zvířata se často zatoulají a vyčerpají, ale obchodníci teď moc necestují, samopíšící knihy podle válečných nařízení drží jenom kněží, alchymistické rychlozprávy se donesou zase jen k alchymistům a těch je po válce poskrovnu, posly může někdo přepadnout a vitorističtí golemové se za hranice Mortikaly nedostali. Vrány jsou proto nyní tou nejlepší volbou a Diomira jako nové informační centrum na hranicích a větší záchytný bod posílá a získává zpráv asi nejvíc. Některé vrány prý lítají až do hlavního města. Jedna však měla dneska velice kratičkou cestu. Rozhodla se přistát na poli Savildě u nohou. A když se pro ni Savilda sehnula, aby se podívala, komu je dopis určen, našla na něm své jméno. Naškrábané velice rychle.

"Á, to je určitě od té hlídky," utrousila přezíravě jedna starší babice, která na tomhle poli strávila snad celý svůj život. Postavila se rozhodně před Savildu, opřela se o hůl, aby se mohla pořádně vyprsit a zlostně se na dívku zadívala. "Museli zjistit, že si statkářka drží mortikalskou uprchlici," utrousila, jako by právě odhalila nějaké obzvlášť prohnilé tajemství.

"Já nejsem žádný válečný zločinec," ohradila se Savilda. Nikde se sice svým původem nechlubila, protože, pravda, žádná z okolních zemí neměla úplně jasno, jak s obyvateli padlé Mortikaly naložit, ale zatím se všechny vlády shodovaly na tom, že pokud nejde o vojáky nebo lidi ze signastorova dvora, nejedná se o zločince hodné trestu.

"No, to nevíš," pokračovala dál babice a provrtávala Savildu obzvlášť nepříjemným pohledem.

"Teta, nechte ji," pokusila se Savildu co nejlaksněji bránit jedna pomocnice. Kromě téhle babice tu byly samé Savildiny vrstevnice, které vlastně přátelství s Mortikalkou považovaly za ohromné dobrodružství. A v žádném případě nechtěly, aby je nějaká zapšklá baba o tohle dobrodružství připravila. Jenomže stařena se nenechala odradit a dál si mlela to své jako kolovrátek: "Víš moc dobře, že udatného Ákona už nyní zastává na safírovém trůně církevní vládce a ten jejich král už nemá žádnou moc. A církev půjde tvrdě nejen proti vlkodlakům, ale i proti takové verbeži, jako jsou Mortikalci. A co Mer? Král, co nechal padnout posvátný Quamos, určitě brzo přičichne ke kytkám. A nová vláda zrovna tak půjde proti všem zrádcům a Mortikalcům. A myslíš, že Saged se k tomuto nadčasovému smýšlení nepřidá? Taky vás požene anebo vyvraždí. Jen se koukni do dopisu, určitě už tě předvolávají. Viděly jsme, jak tudy projela hlídka, a ta je tu určitě kvůli tobě. Přijeli tě popravit."

Savilda se otřásla. Věděla, že je to hloupost, protože hlídka, která tudy ráno projela a hloupě se ptala Gustava na koně, vlastně nebyla hlídka, ale pravidelná kontrola, která sledovala, jestli vězni pracují, jak mají. V žádném případě tu nemohli být kvůli ní. Anebo ano? Roztřesenýma rukama dopis rozevřela.

"Je to jenom od statkářky," oddychla si Savilda a dopis opět srolovala. "Prý jim náhle onemocněla půlka lidí, a tak se mám vrátit a pomáhat dneska na statku."

Babice se ještě dožadovala nějakého důkazu, ale když ji Savilda nebrala na vědomí a jenom se k ní otočila zády, zavolala ještě cosi o "líné holce, co se vymlouvá," a pak zmlkla.

2/4>