<<část 1. ZIMA I + JARO
<<část 2. LÉTO
<<část 3. PODZIM
ZIMA II: SVATYNĚ
Krok a krok, to ke dveřím se blížím.
Slzy jsou oheň, co mě zevnitř spaluje.
Cvak a cvak, zámek ke snovým říším
pro cvoka, co se zas lituje.
Mně se už taky zajídá,
že se domů vracím jenom já.
In Foramini (prosinec)
Jsi radost, co vytrhla mě z nočních můr.
Jsi chuť do života, co vede mě světem,
a září svou zakrýváš pohledy stvůr,
co chtěly by uštknout tu krásu svým jedem.
Chtěla bych se znovu v tvých očích topit.
Chtěla bych s tebou se procházet dny,
které po tvém boku snad nemusí skončit,
po kterých zůstanou nádherné sny.
Miluji tě v nočních svých představách.
Miluji srdcem, jež odevzdám ti,
když tma sápe se po našich postavách
a rudá krev vášně se nám do žil vrátí.
Nemyslet (prosinec)
Svěží řeže vzduch do plic, které vnímaj stále víc.
A dík té chladné kráse vědí, že pro tebe dýchat chtějí.
Padlé duše nemaj nic než možnost facce oddat líc,
dál ubírat se věčnou šedí, v jejímž snu se setkat smějí.
A krev, ta krev vře čirou touhou,
mysl mrzne dobou dlouhou.
Mučí mě dech vírou pouhou,
když svět se stává mrzkou šmouhou.
A přesto znám jen jeden hřích, lásku naši, sladký smích,
co čistí v žilách mých ten jed a z ran se náhle rodí květ,
když zahříváš mě v dlaních svých a život čerpám jenom z nich.
Pak že jsem člověk, poznám hned, a na minulost - nemyslet.
Zrcadlo na hraní (leden)
Tak co, jsi tam?
Ja počítám
minuty, hodiny,
jak se teď hodí mi.
Ubohé zrcadlo,
koho by napadlo,
že budu prosit
odraz, co se mi směje.
"Kdepak, to se teď tvůj svět chvěje.
Já tě nezahřeju, já tě neutěším.
Se svým trápením se ti těžko svěřím.
Ale ty mluv, nemusíš to břímě
sama nosit."
Slova na lhaní,
svět na hraní.
Minuty, hodiny.
Čas teď tak vadí mi.
Lidi chtěj pozlátko,
mluv, ty mé zrcátko,
jak se dívat
na odraz, co stále lže mi.
"To jen zrcadlo je sedřeno všemi.
Čekalas vážně, že bude snadné to hrát?
Jednu noc tam, druhou už venku spát.
Vědělas, že je to kruté břímě
se zamilovat."
Sedm hříchů (leden)
To zní z pekla sbor
Sedm hříchů, lásky chór
vede nás k plamenům vášně
to je ďábel, vábí duše,
teďka má žně.
Však i já to myslím vážně,
Hledím na budoucnost lačně,
Snad náš nový život začne
v té pekelné melodii
tancem duší kuje pouto,
co jiní nerozbijí.
Horká noc a hlasy touhou kvílí.
Plamen teď mou ruku vede
Srdce o srdce boj svede.
Sedm hříchů, osmý náš
- To je ten tanec!
Jak plamen pálí, nevnímáš.
A tvůj pot hvězdy tvoří,
Na mém nebi věčně hoří.
Ani ráno nevyhasnou,
Jen smějou se, jak všichni žasnou.
Vnímat (únor)
Pod stříbrným sluncem, když rodí se noc
Dech plápolá v ohni, jenž nese moc
Žhnu svojí cestou, kde ostatní doutnají
Až najdu tě, pak teprv pravý žár poznají
Nevědí, že my jsme ti, kdo teď prohlédli
lži, jejich nenávist a temnotě pohlédli
do očí, do duše, je krásné vnímat víc
cítit a chutnat, ty smysly vzbudil chtíč
A po probuzení z letargie, blouznivého snění
chci probouzet se vedle tebe, vnímat tvoje chvění
milovat tvůj každý nádech, prožívat náš sen
a vzplanout novým ohněm, když rodí se den.
Žádné komentáře:
Okomentovat