Masters of Rock 2019: příjezd a rozkoukání se

Návrat do Vizovic po 3 letech byl vskutku epický, jak jsme si navykla poslední dobou říkat téměř o všem, ale upřímně, tady to platilo stoprocentně. Velkolepá byla akce ostatně už jen tím, že jsme vyrazili v šesti - tedy já, můj přítel Vlčák, můj nejlepší kášmo Robin s "malým" bráchou Mírou a po menším přemlouvání a dělání drahot, protože "Withiny po tom výkonu v Praze vidět nepotřebují", i dva nejúžasnější zvrži na světě Martin a Rolnička.

První velká akce bylo odevzdání kočky. Martin s Rolničkou se na to pro jistotu vybodli a své dva nové chmely nechali čtyři dny napospas samotné doma - no, dobře, někdo je tam chodil krmit a mazlit se s nimi, ale myslím, že to by u naší markýzy stejně neprošlo. A tak jsme si udělali nepatrnou zajížďku z Prahy do Zlína přes Kaplici, abychom pacičku předali tatinovi. Ovšem podstatné to bylo i kvůli mojí změně trvalého bydliště, takže kočka nese jen poloviční vinu. Navíc to byla úžasná příležitost, kdy se tatin konečně mohl seznámit s Vlčákem, byť to bylo nahonem.

Cestou z Kaplice jsme pak svorně nadávali na D1 a užívali si hudebního mixu skupin, které nás na MOR čekaly, ačkoliv nakonec jsme stejně skončili u osvědčených Powerwolf. A někdy k večeru jsme se konečně mohli ubytovat na Štefánikových kolejích. Je to úžasné místo, nedaleko od něčeho, co nejspíš funguje ve Zlíně jako hlavní nádraží, téměř hned u náměstí Míru a Potrefené Husy, kde dělají boží barbeque křidýlka. Takže až se budete ubytovávat ve Zlíně a nebudete chtít zbytečně utrácet za hotel, koleje jsou dobrá volba.

Z nich jsme si ještě potom udělali cvičnou procházku k nádraží, ať následujícího dne zbytečně nebloudím, a koupili jsme si týdenní jízdenku, která se fakt nevplatila. Kdyby nás každý den rozhodčí kontroloval, určitě by to bylo dobré, ale ten první den byl vlak narvaný směrem tam i zpátky, že se na to vybodl. Výhodu to mělo jen tu, že jsme se už po zbytek týdne nemuseli o jízdenky starat.

To byla tedy středa.

Ve čtvrtek jsme se do areálu vydali kolem jedenácté, abychom stihli zahájení MaYan ve dvanáct. Pamatuji si doby, kdy ten vlak opravdu přetékal a praskal ve švech (no, pravda, tehdy měl asi tři vagóny). Ani teď si ne každý našel úplně pohodlné místečko, ale aspoň jsem stála na zemi a ne na cizích nohách. Navíc většinu místa zrovna v našem vagónu zabírali cyklisti s koly a neskutečně debilně umístěný kočárek hned u dveří.

Možná vlak nebyl tak přetékající jako kdysi, ale když přes nás neustále někdo lezl na záchod, nebo si aspoň myslel, že se tam prorve, načež se obrátil a prodíral se zase zpátky s rezignovaným výrazem, že to nedá, neutíkalo těch dvacet minut úplně dle našich představ. A nebo až moc dle těch horších představ. Při příjezdu k areálu jsme ovšem pookřáli. Vidět tenhle druhý domov zase po 3leté pauze byl nádherný pohled. Chybělo akorát hovno. No vážně, nikdo to při příjezdu vlaku neskandoval, nikdo taky na kolejích neležel a nikdo nezpíval scestně Hammerfall. Jako vážně, většinu fesťáku mi letošní fanoušci přišli až nezvykle klidní a tiší.

První náznak, že jsme opravdu na Mástru, jsme zažili až u výměny pásek, kde se u nejbližšího stánku nějaký cizinec snažil vyměnit sekeru za pivo. Nakonec mu to i vyšlo.
A tak jsme vyfasovali i s vtipným doprovodem pásky a mohli směle zamířit do areálu pašovat foťák. Nevykládejte si to zle. Moje zrcadlovka je asi tak profi jako já. Žádný velký přídavný objektiv k ní nemám, jenom základní, se kterým jsem schopná přiblížit pomalu hůř než s mobilem. Pořizovala jsem ho čistě proto, že můj prastarý foťák na ty koncerty vážně nestačil, a když už jsem se rozhodla, že budu utrácet za něco lepšího, tak jsem si řekla, ať je to teda kurva lepší. No, to jsem tehdy asi ve svých čtrnácti netušila, že mě s tím skoro nikam nepustí. Ale naštěstí se pašování zdařilo, sekuriťáci se zajímali hlavně o zbraně (ne že by Martin ten nůž nepropašoval), jídlo a pití. A pak už jsme dostali uvítací festivalová cédéčka, která jsem si chtěla nechat podepsat, ale nakonec jsem si uvědomila, že vlastně letos ani o autogramiády nestojím, a tak máme prostě tři Master CD. Půjdou na nástěnku.

Na MaYan jsme se nakonec u pódia ani nezdrželi, protože jsme byli celí nadržení na stánky a ta jejich burácivá hudba nás ani přes nádherné vokály zkrátka nepřitáhla. Došli jsme si tedy k jedné docela vzdálené rotundě pro pití, pak nás déšť zahnal do stanu Rebela, odkud jsme vyrazili rovnou na sčítání metalistů od Sparku. Na tu jejich možnost koupit si jakýkoliv Spark za třicet korun jsem se těšila už jakou dobu. Jenomže Spark je tu snad už sto let (tak deset minimálně), tudíž na rozdíl od přechozích let výběr nesahal hlouběji do minulosti než do roku 2018. Čímž jsem se vzdala naděje na říjen 2010 a sáhla po podobně stylovém květnu 2018. #dimmiborgur

Samozřejmě jsem měla v úmyslu vzít démonického Shagratha na plakátu za ještě démoničtějším Shagrathem na Prosperitě, ale to jsem ještě netušila, že autogramiády se jaksi nedočkám.

Vlčák si koupil jmenovce, tak aspoň vyvěsíme dva nádherné plakáty vedle sebe.

Po hudební stránce pro nás čtvrtek začal, když jsme přetrpěli Cyhru z dálky a následně se vydali k pódiu na Xandriu, ale už teď je ten článek dost dlouhý, takže ty opravdu hudební zážitky budou až v dalším článku. Samozřejmě i s fotkami - za koho mě máte.

Děkuji za přečtení a metal s vámi. \m/