Masters of Rock 2019: 1. den ČTVRTEK

Předchozí článek o tom, jak jsme dorazili do Zlína a následně do Vizovic >> ZDE <<

Ještě ve středu jsem spekulovala, jak si asi Aeva s Xandriou povede, když nahrazuje tak silnou osobnost a úžasnou zpěvačku, jako byla právě Dianne. Jako fakt, překonat královnu srdcí s nezaměnitelným hlasem, která před dav před těmi čtyřmi lety nastoupila v úžasných šatech s lebkami, to byl těžký úkol. A nebudu lhát, čekala jsem to nejhorší. Na zmatené zpěvačky, co zoufale běhají po pódiu a hledají útěchu u kytaristů, už jsem taky zvyklá. Díky bohu se z Aevy vyklubala hodně silná Diannina konkurence (nebo tedy aspoň náhrada), a tak jsem ve čtvrtek chvíli jen němě zírala na pódium s výrazem oslnění a vnitřního naplnění, dokud mi ruka sama nevystřelila do vzduchu a úvodní Death to the Holy nedala pokyn k party hard. Ne že by se něco takového nakonec dostavilo. Pravdou je, že i přes Aevinu skvělou práci s davem i hlasem, zůstávali fanoušci tak trochu mrtví. Druhé menší bodnutí u srdce přišlo, když oznámili poslední píseň, příčemž z nejstarší tvorby nezahráli nic - ani typický Ravenheart (vážně? Xandria bez Ravenheartu je jako Tarja bez Nema: aneb stručná definice roku 2019) - a z té středně staré tvorby (no, tak asi rok 2012, to prostě stará tvorba není), tedy z Manuelina alba, asi jen dvě písně. Na druhou stranu Aeva sice dávala s přehledem nové fláky, ovšem v Manuelininých písních hlasově jen zoufale tápala. Divit se holt nemůžu, že nám pro jistotu z toho nejmrazivějšího (a zatraceně nejlepšího) alba naservírovala jen Cursed a Valentine.

A tohle je fotka Rolničky, která je prostě nádherná, jak výraz, tak především ty vlasy

Taky jsme zjistili, že Aeva je vlastně vdaná za jednoho kytaristu, a to ve chvíli, když před něj poklekla se slovy "Ne, nebudu tě znovu žádat o ruku, už jsem tvoje žena" a políbila ho na tvář. To pokleknutí bylo kvůli přání k narozeninám. A milý kytarista dostal fakt velice krásný dárek, který by ocenil jistě každý metalista.

A hlavně Alia Tempora.

Zazpívali jsme si Happy birthday, a aby toho nebylo málo, večer jsme si to zopakovali při Uriáších. Narozenin není nikdy dost. Withini ovšem svou příležitost prošvihli, protože hráli až asi dva dny po Sharoniných narozeninách. Do třetice všeho dobrého teda nepřišlo - možná bychom ale aspoň v tom třetím případě znali konečně pořádně jméno oslavence. No... myslím, že Xandriák byl Stephen nebo tak něco.

Po Xandrie jsem grupu stáhla na vedlejší stage, příčemž půlka lidí mi utekla zpátky na Saltatio Mortis. Divit se prostě nemůžu, protože ten hopsavý středověký metal má hodně co do sebe, ale pro tento rok jsem měla jiný cíl než nadrženého Aleu, co chtěl za každou cenu vidět boobies.

Že Tezaura vůbec na MOR bude, jsem se dozvěděla až pár dní před zahájením, ale od té chvíle jsem se na ně neskutečně těšila. Je to zvláštní, protože do té doby moje jediná zkušenost s Tezaurou naživo byla dost špatná. Docela se u mě tehdy pohřbili tím, že hráli nějaký cover od Delain - no a Delain, to byli pro mě tehdejší Amaranthe, zkrátka popová katastrofa převlečená za metal. Tentokrát zahráli neskutečně živě a působivě, akorát to bylo nějaké krátké. Klidně by mohli být na velkém pódiu místo Alii Tempory, ale jednorožci asi táhnou víc než "motýle". I na to při Tezauře padl vtípek. Zpěvačka Lori je hrozná sympaťanda a ten hlas má položený ve zvláštní, ale silné a příjemné poloze - něco jako měla Emmanuele Zoltan na svém prvním albu se Sireniou.

No, to jsem odbočila. Lori nás vyzvala, ať si koupíme jejich cédéčka, a že bude prý moc ráda, když aspoň ty dvě se prodají. Nevím, co si představovala, ale naše parta - nebo aspoň to, co z ní zbylo - vzala merch stánek útokem. A dvě cédéčka jsme si pro Loriin klid v duši koupili. :D Staré motýle i nový Heartcore (no, nový, jak se to vezme, je ještě z doby, co jsem studovala molekuláru) v nejkrásnějším možném artworku jsme si pořídit museli. Museli.

Poznámka - když chcete vyfotit úplně cvokoliv, nikdy nesmíte předpokládat, že vám kočka nevleze do záběru.

Nakonec se nám podařilo Tezauru i odchytit a vyloudit od většiny skupiny podpisy na Unleash the Butterflies. Jen bubeník se jim někam ztratil, ale já si ho odchytím příště, to je mi jasné. :D

Samotný koncert byl perfektní a budu hrozně moc ráda, když se Brňáci odváží někdy do Prahy. Tady o ně bude taky zájem.

Mysleli jsme si, že čtvrtek bude zatraceně nabitej, protože hned po Tezauře jsme zase chtěli na hlavním stagi vidět věčně nerozhodné Rhapsody, kteří mají asi problém s vlastní identitou, neboť co rok, to nová skupina, že jo, Rhapsody of Fire, LT's Rhapsody, prostě jenom Rhapsody a Turilli/Lione Rhapsody, doufám, že mě slyšíte.
Jenomže i přes krásný artwork a Fabiův libivý hlas se to jaksi poslouchat nedalo, a tak jsme šli dělat bůh ví co. Vybavuji si až zasedání tribunálu, tedy trůnění na tribunách při Delain. Těšila jsem se písničku Masters of Destiny, které jsem se dočkala a kterou jsem si užila, ale jinak pro mě Delain prostě žádným ternem nejsou. Už před těmi x lety, kdy jsem Delain slyšela na MOR prvně, pro mě bylis píše zklamáním. To ale proto, že je všichni vyzdvihovali po boku Within Temptation nebo Epici. No, když se přivře jedno očko, tak ten žánr by mohl být podobný, ale tuctové melodie a slabý mečák Charlotte odsouvají Delain na druhou kolej, která vede někam na smetiště.

Tentokrát jsem se však měla na co těšit a kromě očekávané Masters se mi zalíbila naživo ještě jedna píseň, kterou jsem do té doby vůbec neznala. Zapamatovala jsem si úryvek slov z refrénu, abych v noci ještě mohla divoce googlit a svou novou lásku objevit. Tím mám svatou trojici poslouchatelných písní od Delain kompletní: Masters of Destiny, Pendulum a nový objev Here Come the Vultures. Pokud by s Delain a jejich zpěvačkou někdo bojoval stejně jako já, doporučuji tyhle tři písně.

(tohle není moje video, ale písničku s vámi posdílet musím)

Gamma Ray jsme asi strávili někde večeří a Eluveitie jsme zase strávili poblíž zvukaře v očekávání Inis Mony, nebo aspoň já.
Pak jsme šli dopředu, aby si Vlčáček mohl užít Uriáše a abych si já zabrala místo na Deathstars. V Uriah Heep jsem nejdřív viděla cosi jako Thin Lizzy nebo Triggerfinger - nezbytné zlo, které je nutné překonat, aby si člověk vychutnal své hlavní hvězdy - ale pardálové překvapili. A velice dobře. Nejenže to bylo krásně dojemné, protože přizvali na stage své bývalé členy včetně starého zpěváka, ale ta hudba v sobě opravdu měla náboj. Není to moderní symfonický metal, není to NDH nebo cokoliv, na čem momentálně ujíždím, ale je to krásná a kvalitní hudba, kterou si kdykoliv na fesťáku poslechnu zase ráda.

No, dobře, ale pořád to nebylo to finále, kvůli kterému jsem si ničila své drahocenné nožičky až do brzkých ranních hodin.

Před hodně, hodně dávnou dobou jsem na Masters of Rock měla tu šanci vidět Deathstars. Takové pošuky v černém, kteří mi vzhledem připomínali Mansona a stylem hudby Omega Lithium se zpěvákem, jehož hlas je tak sametový, že by to stačilo na další revoluci. Tehdy začínali někdy v jednu v noci, aneb v naprosto ideální čas na umrznutí a padnutí vyčerpáním. Byla jsem fakt hodně unavená, a tak jsem se sice kolébala v rytmu této pozitivní hudby, ale neužila jsem si to na těch 100 %, jak bych doufala. A tak nyní přišel druhý pokus. Tentokrát po nás nikdo nechtěl, abychom se svlékali a nikdo nekázal, abychom se po sobě plazili, vlastně na to nebyla ani dobrá atmosféra, protože zatímco před těmi x lety se tam ve dvě ráno potácelo sotva třicet lidí, tentokrát tam po Uriáších zbyl pořádnej dav. Dokonce tam bylo chvíli těsno... až moc... když se ta zjevně ožralá husa nalepila na mého Vlčáka a neustále se se smíchem na něco vyptávala.

Ale co se hudby týče, začátek jsem prožila jako v euforii, první tři písničky jsem nejenže znala, ale patřily k mým oblíbeným. To už se pak o zbytku moc říct nedalo až do Perfect Cult a Chertogradu. Ta atmosféra byla opravdu úplně jiná. Tehdy to i přes široké mrazivé prostranství působilo klubově a zpěvák s námi hodně mluvil. Tentokrát byl buďto odtažitý, nebo příliš zhulený na to, aby si s námi pořádně pokecal - a tak nějak sázím na tu druhou možnost, protože jestli minimálně Skinny Disco na ničem nejel, tak já jsem královna ze Sáby.

Ono to ale zas tak moc nevadilo. Dokud hráli ty libozvučné písně, bylo úplně jedno, kdo na čem jel nebo nejel. Nakonec jsme zdrhli stejně o něco dřív, abychom stihli vlak ve 2:15. Měli jsme obavy, že se budeme dlouho prodírat ven, ale stihli jsme to až překvapivě rychle, a tak jsem bohužel prošvihla zbytečně Blitzkrieg. Stejně si myslím, že mě Vlčák odloudil dřív, protože ho to nebavilo. Ale tak, já si to užila, spíš z nostalgie a z vyhajpované touhy napravit si prastarý zážitek, ale stačilo mi to a rozhodně jsem nechtěla, aby mi tam muž trpěl. Stačilo, že se zybtek naší party někam stáhl s bolestmi nohou a hlavy.

A to bylo pro čtvrtek všechno.

Byl někdo z vás taky jako největší nadšenec vzhůru do tří do rána, jen aby si vychutnal mimoně kázající o smrti, zničení a válce? \m/