Jsem velice potěšená a nadšená z toho, jaké pozitivní ohlasy měl můj předchozí článek o "nevhodných černoších". Děkuji, děkuji, děkuji moc za přečtení, podporu a souhlasné komentáře.
A teď se vracím zase pro jednou k sérii své sbírky. A znovu zkusím pokračovat podle abecedy. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží teď.
A teď se vracím zase pro jednou k sérii své sbírky. A znovu zkusím pokračovat podle abecedy. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží teď.
Epica (Nizozemí)
Epica na Made of Metal 2015
Epica je skupina, která mi změnila život. Ne v nějakém zvlášť duchovním slova smyslu, i když to je věc, o kterou se Epica už delší dobu asi úporně snaží.
Se svými motivačními texty typu "v jednotě je síla" (ehm - není to komunistická propaganda ... prý) a "vše překonáme, když překonáme sebe" se stali průkopníky úžasného hledačského metalu neboli "seeker metal". Tedy, oficiálně takový metal neexistuje, ale když se z folk metalu mohl vyčlenit viking metal, proč ze symfonicu nevyčlenit toto. Hledat smysl života, cestu k míru, své pravé já, podřídit se přírodě a najít harmonii, balanc a vnitřní klid, najít podstatu bytí... To vlastně nikdy nebyly věci pro mě, takže ne. V tomhle slova smyslu mě Epica neuchvátila. A vlastně jsem ráda, že v době, kdy jsem je začala poslouchat, jsem anglicky tolik neuměla.
Hudbu a zpěv jsem si však zamilovala okamžitě.
Symfonický metal jako takový jsem objevila se skupinou Within Temptation, ale zatímco u Withinů jsem si řekla "jé, dobrý, metal s orchestrem a sopránem", u Epici jsem si řekla "kurva, to je nálož, to je monumentální monstrum, které by převálcovalo i hluchýho." V tom nejlepším slova smyslu. A tehdy jsem pochopila, co to znamená "metal", a hlavně proč tolik lidí psalo, že Evanescence a Within Temptation vlastně pořádné metalové skupiny nejsou. No, protože vážně nejsou. Čímž neříkám, že jsou špatné, jen říkám, že Epica je nespoutaný titán podmaňující si metalovou scénu tak elegantně a rázně zároveň, že není možné je nemilovat.
Problém s Epicou mám jen v druhém pádě. Epici nebo Epicy?
Se svými motivačními texty typu "v jednotě je síla" (ehm - není to komunistická propaganda ... prý) a "vše překonáme, když překonáme sebe" se stali průkopníky úžasného hledačského metalu neboli "seeker metal". Tedy, oficiálně takový metal neexistuje, ale když se z folk metalu mohl vyčlenit viking metal, proč ze symfonicu nevyčlenit toto. Hledat smysl života, cestu k míru, své pravé já, podřídit se přírodě a najít harmonii, balanc a vnitřní klid, najít podstatu bytí... To vlastně nikdy nebyly věci pro mě, takže ne. V tomhle slova smyslu mě Epica neuchvátila. A vlastně jsem ráda, že v době, kdy jsem je začala poslouchat, jsem anglicky tolik neuměla.
Hudbu a zpěv jsem si však zamilovala okamžitě.
Symfonický metal jako takový jsem objevila se skupinou Within Temptation, ale zatímco u Withinů jsem si řekla "jé, dobrý, metal s orchestrem a sopránem", u Epici jsem si řekla "kurva, to je nálož, to je monumentální monstrum, které by převálcovalo i hluchýho." V tom nejlepším slova smyslu. A tehdy jsem pochopila, co to znamená "metal", a hlavně proč tolik lidí psalo, že Evanescence a Within Temptation vlastně pořádné metalové skupiny nejsou. No, protože vážně nejsou. Čímž neříkám, že jsou špatné, jen říkám, že Epica je nespoutaný titán podmaňující si metalovou scénu tak elegantně a rázně zároveň, že není možné je nemilovat.
Problém s Epicou mám jen v druhém pádě. Epici nebo Epicy?
album The Divine Conspiracy, vydané 2007, žánr symphonic metal
Úplně první písničky, které jsem od Epici začala poslouchat, byly právě z alba The Divine Conspiracy, a tak právě po něm jsem také sáhla jako po prvním. Myslím, že cédéčko jsem dostala k nějaké příležitosti jako třinácté narozeniny... možná víc, možná míň. A byla jsem neskutečně nadšená. Říkám si, že tohle album je na první seznámení asi nejlepší: Jedna polovina je neuvěřitelně brutální metal (ehm, jak se to vezme... spíš jsou zde výrazné kytary se syrovým zvukem, které následující album zoufale postrádá) zahalený do jemných a vábivých, často orientálních melodií, doprovázený jak growlingem, tak tím nejostřejším, nejchladnějším a nejpreciznějším mezzosopránem Simone Simons, který donutí každého opustit dobrovolně realitu a nechat se unášet atmosférou alba do jiného světa. Ta druhá polovina je líbivější, podbízivější a mnohem jednodušší. A právě ta - přiznávám - mě k albu také přitáhla. "Never Enough", jedna z mála písniček od Epici o lásce a vztahu obecně, dokázala, že i umění může být neuvěřitelně chytlavé, a "Sancta Terra", že i chytlavé melodie můžou být proměněny na umění.
album Design Your Universe, vydané 2009, žánr symphonic metal
Ještě vloni jsem tvrdila, že Design Your Universe je jejich nejlepší album... Je jiné, asi nejvíc se podobající úplným začátkům Epici, protože hraje na tu více symfonickou notu. Orchestr a sbory, kam se podíváte. A zní to dobře, mocně a velkolepě, ale teď, při zpětném pohledu, mi to přijde moc ploché... vizuálně si to představuji jako úžasné a bohaté město postavené do těch nejvyšších výšek, ovšem s tím, že se koplo sotva metr pod zem. Předchozí album vidím více vybalancované na obě strany. Nicméně je pravda, že spousta fantastických písniček jako "Our Destiny" nebo "Martyr of the Free Word" z DYU si pouštím a poslouchám se zatajeným dechem dodnes.
Letos mě však nejvíce uchvátilo následující...
album Requiem For the Indifferent, vydáno 2012, žánr symphonic metal
Artwork bez váhání patřil už od vydání alba k mým nejoblíbenějším. Ta rezavá industrial atmosféra si mě zkrátka získala, a to dokonce natolik, že jsem podle ní i stvořila jakýsi blogový design, který nakonec nestál za nic, ale to není podstatné... Samotné hudbě jsem přicházela na chuť dlouho. Nakonec jsem si cédéčko pořídila jen díky skladbě "Serenade of Self-destruction" a singlu "Storm the Sorrow". Že se o pár let později zblázním do tohoto přechodu mezi moderní tvrdou apokalyptickou Epicou s posláním "svět bude zničen, jestli nezačnete přemýšlet nad svými činy" a starou melancholickou symfonickou Epicou bojující za sjednocení a respektování druhých, tomu bych věřila jen stěží. Ale je to tak. Lepší než nová alba a lepší než ta stará. Zlatý střed. Hrozně moc lidí to album nenávidí, asi právě proto, že je takové... předělové.
Dám sem taky ukázku, a to právě z mého oblíbeného RFTI. Paradoxně ne vyložene reprezentující to, jak jsem zde album popsala. "Delirium" je neuvěřitelná píseň. Nedávno mě málem dohnala k slzám, i když vlastně smutná být ani nemá. Myslím, že tohle je dokonalost převlečená za emoce. Oproti zbytku alba je velmi jemná, něžná, melodická, nerezavá... pomalá a dojemná. A ne, tohle video není moje, jen jsem chtěla vybrat i něco s textem.
Asi v roce 2014 či tak nějak vyšlo ještě další album, které mi však přišlo tvrdé na úkor melodií. Nezajímavé burácivé kytary, které doprovázel ještě burácivější orchestr, zatímco melodie umírala v pozadí... The Quantum Enigma je krásné album, krásné vizuálně, ale kvůli tomu, jak zde Epica ztýrala ucelenost písniček, si ho nikdy nepořídím.
A 30. 9. tohoto roku vyšlo nové album. Fialové. Můj dojem z něj je zatím takový, že se snaží asi udělat díru do světa s žánrem brutal disco orchestral metal a co nejvíc upozadit dokonalý vokál zpěvačky, protože mít kvalitní hlas ve skupině asi vyšlo z módy či co. Ale neslyšela jsem celé album, asi jen pět písniček, z toho se těžko soudí. Recenzi napíšu, jakmile se odhodlám poslouchat dál.
A 30. 9. tohoto roku vyšlo nové album. Fialové. Můj dojem z něj je zatím takový, že se snaží asi udělat díru do světa s žánrem brutal disco orchestral metal a co nejvíc upozadit dokonalý vokál zpěvačky, protože mít kvalitní hlas ve skupině asi vyšlo z módy či co. Ale neslyšela jsem celé album, asi jen pět písniček, z toho se těžko soudí. Recenzi napíšu, jakmile se odhodlám poslouchat dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat