Nelítostné Neurotrable

Původně jsem měla v plánu být tady na blogu velmi aktivní v neděli večer. Chtěla jsem všem odpovědět vesele na komentáře, nastavit design a pokračovat v nějakém tvoření, ať už by mělo jít o cokoliv. Problém však byl, že jsem si v neděli dopoledne jela do Budějc vyzvednout ten pravý mobil, pozdravit se s rodiči, vrátit auto, dokončit oslavování z minulého víkendu a v nějaký lidský čas, tzn. do sedmi, osmi večer se vrátit domů. Jakýsi kretén se však rozhodl plány mi zhatit.

Minulé téma týdne zde rozjelo zajímavou diskuzi na téma "sebevraždy" a zda je to "sobecké a srabácké". Nechtěla jsem na to téma nic psát, řešila jsem to už několikrát, a navíc bych ve výslekdu nepsala ani nic nového, neboť ano, souhlasím s tím, že je to sobecké a srabácké, ale ano, v některých situacích chápu ty pohnutky ... Taky jsem narazila na několik diskuzí - a vlastně ne jen na blogu a ne jen letos - které řešily, že člověk, když už se chce zabít, by měl mít aspoň tu slušnost a udělat to v klídku tiše doma, podříznout se, otrávit, cokoliv, a neobtěžovat veřejnost tím, že by skočil z mostu, pod vlak, vyvolal nějakou bouračku a podobně. A s tím taky souhlasím. Jenže doteď jsem souhlasila jen jako pohodlný občan, kterého se to nikdy nedotklo. Teď souhlasím jako nasraný cestující vlaku, kterého jeden připitomělý skokan zdržel o tři hodiny! Možná je to trochu drsné, že nemám úctu k tomu mrtvému, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že náš vlak je úplně nacpaný tak, že lidi musí stát v uličkách, že mnozí z nich potřebujou chytit poslední navazující spoje, mají doma malé děti samotné, mají důležité schůzky, a ti všichni tam zoufale telefonovali, nadávali a bědovali, došlo mi, že takové pako, které skočí pod vlak si opravdu lítost nezaslouží. A ano, je to ten nejsobečtější počin, jaký jsem kdy zažila. Takže pokud budete mít to nutkání ukončit svůj život, neskákejte pod vlaky. Ti cestující si to nezaslouží. Bylo to peklo.

Domů jsem tedy dorazila se značným zpožděním, kdy už jsem neměla chuť na nic moc a blog nechala prostě jen ležet ladem.
Včerejšek, pondělí, jsem si představovala jako svůj druhý pokus o aktivní den, jenomže měl tu nevýhodu, že byl zároveň mým prvním školním dnem. A nejenže samotné slovo "škola" jako by ze mě magicky vysávalo energii, ale přes prázdniny jsem úplně odvykla brzkému vstávání. S faktem, že v pondělí začínám v devět, jsem se smiřovala dlouho. A ještě dýl s vědomím, že na střední mi z nějakého záhadného důvodu nedělalo problém vstávat po páté a nahrnout se do školy ne jen na nultou, ale i na mínus první hodinu. Tohle nadšení je pryč. A tak jsem se po osmé začala šourat na Neurobiologii, kterou jsme - z nějakého záhadného důvodu - měli na strojní fakultě ČVUTu (přírodověda UK má totiž hrozně mááálo učeben). Samotná hodina nijak zvlášť záživná nebyla. Opakovaly se typy nervových soustav, což je téma, ze kterého jsem maturovala, a něco málo z historie neurobiologie, což by mohlo být možná i zajímavé, kdyby přednášející nebyl uspávač hadů. Nakonec jsem si z neuro odnesla jednu úvahu: Jestliže NS je založena na přenosu elektrických signálů, může v Bradavicích, kde elektřina z principu nefunguje, vůbec někdo myslet? Mám dojem, že tento fakt vysvětluje mnohé ...

Dneska ráno jsem vynechala Genetiku, neboť na vstávání v šest se budu muset připravovat delší dobu. Zároveň šlo jen o další úvodní hodinu, kde by se podle všeho měla opět opakovat střední, a když ne, jako člověk, který absolvoval cytogenetiku i cytogenetiku člověka, a dokonce molekulární biologii, si nemyslím, že bych si nemohla dovolit na jedné hodině genetiky chybět. Ovšem teď v poledne na Biochemii půjdu. Ne že bych ji tak milovala. Naopak, je to extrémně nesrozumitelný předmět. Takový, který se člověk těžko učí sám bez přednášek, ale zmatený vyučující mu ty přednášky nijak neulehčuje. To budou zoufalé dvě hodiny.

No a pokud jste si všimli - což doufám, že ano - nakonec jsem se rozhodla design Rising Flames přeci jen nastavit. Nějaký přehled bonusek a tak podobně, pokud by to někoho zajímalo, je ZDE.

Teď se jdu připravit na školu a večer - když mě ta biochemie nevycucne - se snad už zase budu věnovat nějakým "meziblogovým interakcím". Aneb konečně k vám taky zajdu, no ano.

May your steps be relentless ...