Spider-man: Homeless

Někde jsem četla takový vtip, že když se první díl jmenoval Homecoming a druhý Far from Home, třetí by se měl jmenovat Homeless. Ne že by to nedávalo úplně smysl, protože ani když se rozpadnete na prach, o pět let později se vrátíte, město je v troskách, lidi zmatení a vaši blízcí umírají, nemáte evidentně ten největší shitstorm za sebou, ale to bych předbíhala...

Spider-man byl jednou z mých dětstkých lásek. Ten s Tobeym a zrzavou emdžej, která nastavila laťku mých předsudků tak vysoko, že jsem její přičmoudlou verzi v novém Spider-manovi překousávala jen těžko, ale... jsou zrzky, které to odsraly víc (ehm, Ariel, ehm, Triss).

Spider-man z avangerovské ságy s Tomem Hollandem je jiný. Je to na první pohled víc pubošský a na druhý víc šílený počin, ale na třetí pohled je to zcela geniální. Teď v sobotu 20. 7. jsme byli v kině na druhém dílu a je jen velice málo,c o bych k tomu mohla říct kromě samých pozitivních superlativ, ale stejně to zkusím.

Popisovat děj asi nemá moc smysl, řeknu jenom tolik: Se všemi těmi elementály a jinými dimenzemi jsem si říkala "Dobře, záporáci jsou evidentně bláboloidní, zápletka je docela bláboloidní, ale je to jedno, protože co věta, to perla." Zkrátka jsem byla smířená s tím, že to bude další film, který sází jenom na vtip. A sází na něj opravud hoooodně. Jenomže... Tohle není ten případ. Opravdu jsem se smála od začátku do konce, ale postupně se každá ta hloupost, co se ve filmu objevila, vyloupla v mnohem zajímavější a drsnější zápletku. Za každým smíchem pak bylo další poznání. Za každým vtipem bylo nějaké odhalení a pochopení. A rozhodně dál film řadím k těm, které pomalu rezervují rehabilitaci pro vaši bránici, ale nebylo to ploché jako třetí Thor. Nebylo to bezvýznamné a ubohé. Takže tomu dávám solidních 5/7 a teď jdu vypíchnout tu nejlepší část:

Vlasy jako oheň

Tohle je článek asi spíš pro mě (pokud se tedy nechcete kochat mými velice uměleckými fotkami a mými ještě umělečtějšími ksichty), protože už hrozně dlouho zoufale potřebuji nějakou svou galerii odstínů a barev, abych vůbec věděla, jak mi která barva chytla a jak v praxi vypadá, protože mnohdy se to od avizovaného odstínu hodně liší. Ale kdyby někoho mé barvy inspirovaly, směle do toho, já si myslím, že ta zrzavá je úžasná.

Víš... ono je možný, že už je mrtvá.

Ten nadpis... vlastně je to citace z komentáře Magicmaxe u mého předchozího článku. Což byla taková trochu drsnější a brutálnější báseň, ve které jsem psala, že chci zabít a nelitovat... a že chci vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat. Jenomže to nejde. Normální člověk, který má pro co žít, by vždycky aspoň na zlomek vteřiny litoval. Že už nespatří rodiče, své přátele, že se o něj budou bát kolegové v práci a spolužáci ve škole, dokud se nezjistí, co se vlastně stalo. Vždycky by to někomu přidělalo starosti a práci. A to jsou věci, které by mně byly líto. Takže žiju, žiju dál. A ani ne nijak sklíčeně a proti své vůli, vlastně se mi teď zase daří docela dobře. Ale prošla jsem si velmi zajímavým obdobím, které vám tu zkusím alespoň v náznacích nastínit. A i když ty náznaky budou kolikrát dost konkrétní, věřte mi, že za vším je toho mnohem, mnohem víc, ale něco prostě prsty napsat nedokážou, slova nezformují a mysl nedefinuje.

Salazar que rasgam a pele

Mám po pár prvních zkouškách, haleluja. Neříkám, že jsou úspěšně splněné, jenom jsem je napsala a teď zachmuřeně čekám na výsledky. Ale abych se nepřechmuřila (Je to vůbec slovo? Líbí se mi to, budu to považovat za právoplatné slovo.), zašla jsem se dneska do kina podívat na pátý díl Pirátů z Karibiku.

Kdo volí Babiše, není Čech!

Před nějakou dobou vznikl pošetilý nápad vytáhnout zase jednou znuděné Čechy na Václavák a pokusit se o Sametovou revoluci vol.2 s nějakou tisícovkou (s trochou štěstí) bláznů, kteří ještě neztratili víru v demokracii.

V hospodách už se totiž začalo zase intenzivněji brblat, a tak bylo na čase toto brblání proměnit v hlas lidu. Znělo to téměř jako vtípek, další ubohý pokus. Však na poslední demonstraci přišlo kolik... 100 lidí? To se moc nepodařilo. Ale minimálně na Facebooku tentokrát všeříkající heslo "Proč? Proto!" zaujalo asi 11 tisíc lidí. Samozřejmě to jsou jen facebooková čísla, žádná realita. Má očekávání byla, že na Václavák přijdu a jelikož nikde nikdo nebude, budu předstírat, že si nutně potřebuji nafotit ve středu večer sochu Václava. Protože proto.

Nechala jsem si zhodnotit blog u žhavé lolitky... či tak něco

Jelikož jsem retardovaný sklerotik, přicházím s touto "novinkou" o tři měsíce později, ale lépe pozdě než nikdy, že? Zkrátka jsem si někdy na přelomu února a... toho měsíce před únorem, teď mi vypadlo jméno... nechala zhodnotit blog od Anice. Myslíte si, že mi šlo o nějaké laciné lichotky od blogerek, které se snaží každému zavděčit, nebo o hodnocení typu "fujky metal" od klasických blogových hodnotitelek? Pfff... Tuto jedinečnou nabídku hodnocení blogů od Anice (a vážně nevím, jestli se to čte [anice] nebo [enys]) jsem využila kvůli jejímu pošramocenému vhledu, ironického nadhledu a zlému pohledu.

Jak tedy mé hodnocení dopadlo? Řekla bych, že "nad očekávání". Jen na úvod musím zdůraznit, že hodnocení proběhlo ještě s designem Rising Flames. V celém článku je hodnocení i s mými kajícnými připomínkami, a tak jen na vysvětlenou uvádím, že vše od Anice, je psáno šedě.

Když bylo mi hodnotil češtinu, takže mně češtinu byl odejit smysl

Dobře. Fajn. Já si ráda dělám srandu z toho, jaký jsem "gramatický nácek", protože češtinou prostě žiju. Nejsem neomylná, to není nikdo, ale jakési obecné povědomí o tom jazyku zkrátka mám, a tak jsem citlivá na určté hrubky... jako třeba "vydět" nebo "mislet". To jo, drásá mi to oči, hrubky jsou prostě... no, nechutná záležitost, co si budeme povídat. Pro mě je to asi jako pro vás, když se díváte, jak někdo ničí to, na čem vám záleží. Bábovičky na písečku... nebo vztahy... to je prostě jedno. Na druhou stranu opravdu nemám potřebu vtloukat za každou cenu pravidla pravopisu do hlav lidem, kteří o to očividně nestojí, nestuduji nadšeně facebookové diskuze a nepíšu ke každému komentáři jízlivé opravy. Vlastně neopravuji téměř nikoho, protože to sama nemám ráda, pokud si o to tedy dotyčný neřekne... Tím nemyslím to zákeřné "řekla sis o to (svou debilitou)", ale opravdu žádost o kontrolu pravopisu.

Der Weg ist nie das Ziel, nur ihn allein hab ich erreicht...

...aneb šťastný nový rok 2017!

Za okny je tma a mlha, viditelnost je tak tragická, že nevidím jediný záblesk ohňostroje... no možná je to také tím, že to, co tady venku bouchá, nejsou ohňostroje, ale jen petardy... nebo taky ne a vypukla nám třetí světová, která se chytře maskuje za zvuky každoročního silvestrovského pozdvižení... Protože to je přesně to, co každá válka potřebuje. Vypuknout tajně.

Jo jo, je to v pořádku ...

Ani jsem si málem nevšimla, že se můj článek s "žebříčkem krásy" dostal na hlavní stránku blogu. Mimochodem má to nějaké pojmenování? Něco jako "Článek týdne" či "Hovadina hodná vystavování"?

A to jsem chtěla zveřejnit článek o tom, jak jsou tam stále samé ptákoviny ... asi ho egoisticky smažu a nebudu svůj článek ponižovat. Nemám to zapotřebí, pár lidí to zvládlo místo mě. :D

Versus Harry Potter

V hlavě mi zní už delší dobu píseň "Versus" od Moonspell, a tak jsem ji musela propašovat elegantně alespoň do názvu článku. Nicméně protentokrát to má i smysl. Už několikrát jsem se zamýšlela nad rozdíly slovenských a českých překladů Harryho Pottera, nebo ještě lépe řečeno nad tím, který je lepší. Zcela srabácky jsem dospěla k názoru, že slovenský překlad je lepší pro Slováky a český pro Čechy, nicméně stejně bych to tu chtěla nějak víc rozebrat.

Na konci tunelu není světlo, ale sekreční žlázky, které toho ubožáka rozloží ...

To není žádné filosofické moudro, jen jsme na Morfologii rostlin rozebírali mechanismus lapání kořisti masožravýma rostlinama. Koukali jsme i na takové vtipné video, které mělo zachycovat průběh trávení kořišti, ale ... Většina videa byla vlastně jen o tom, jak ten člověk vzal ploštici pinzetou, strčil 'do kytky', nedošlo k podráždění, ploštice utekla, chytil ji znovu, znovu ji vnutil kytce, ploštice znovu utekla, a takhle asi pětkrát, než tu nebohou ploštici rostlina chňapla, uvěznila a začala trávit. Chudák ploštice.

Vlastně tímhle článkem ani nechci navázat na předchozí 'školní článek'. Hlášek by bylo dost, ale dneska přicházím spíš s pár organizačními záležitostmi. Asi ze všeho nejdřív bych se vážně chtěla omluvit za sníženou aktivitu a za to, že se to v nejbližší době nezlepší.

9.11. mám zápočet, první, vyčerpávající a jednoduše dementní, takže do tohoto data ode mě zázraky nečekejte. O víkendu 12.-13. to však nebude o moc lepší, neboť to jedu za rodiči, a mám v plánu si ten víkend s nimi užít bez blogu.

Nicméně to neznamená ani v nejmenším, že bych vyhlašovala hiatus nebo dávala blogu sbohem. Naopak přicházím s plánem, co tu bude dál ... a ne jenom tady.

Střepy života

Tak jsem zpátky, nemoc odezněla ... tedy trochu ... Stále to není úplně ideální, ale myslím si, že horečky jsou pryč. Kašel a silná rýma se mě drží dál, ale dnes už jsem po dlouhé době šla i do školy a přežila jsem. No, popravdě jsem tam celý den nevydržela, neboť se mi ráno na anorganice udělalo trochu zle. Ale to možná bude tím, že na nás ten dědek vybafl s nepříjemnou zprávou, že zápočet bude už 9.11. (což dává perfektní smysl, když zápočtový týden je v půlce prosince, ano, moc chytré, dědo). Čekají mě tedy dlouhé večery s periodickou tabulkou. Mým cílem je naučit se ji nazpaměť a lituji, že jsem s tím nezačala už na gymplu. Heh, vždycky, když se řekne "periodická tabulka", tak si vzpomenu na obrázek:

Nevím, co mám psát ..

Asi se mi nepodařilo dostatečně do předchozího článku nacpat to, co jsem zamýšlela sdělit, a už vůbec ne stylem, jakým jsem to zamýšlela sdělit, i když musím uznat, že mě to stále bavilo psát. :D
Nicméně mám dojem, že jsem nebyla v tom článku úplně pochopena ... Asi už se přestávám vyjadřovat srozumitelně - ta škola na mě má špatný vliv. No naučte se správnému vyjadřování, když půlku předmětů se drtíte nazpaměť jen latinu, a druhou půlku zase jen zkratky! A to jediné, k čemu se dostanete doma je "Nežer kytku!", aneb duchaplné rozhovory s kočkou.

Nelítostné Neurotrable

Původně jsem měla v plánu být tady na blogu velmi aktivní v neděli večer. Chtěla jsem všem odpovědět vesele na komentáře, nastavit design a pokračovat v nějakém tvoření, ať už by mělo jít o cokoliv. Problém však byl, že jsem si v neděli dopoledne jela do Budějc vyzvednout ten pravý mobil, pozdravit se s rodiči, vrátit auto, dokončit oslavování z minulého víkendu a v nějaký lidský čas, tzn. do sedmi, osmi večer se vrátit domů. Jakýsi kretén se však rozhodl plány mi zhatit.

Nevšední oslava s Lojzou

Wow, opravdu si vážím toho, že i přes mou víkendovou nepřítomnost a neaktivitu si tento blog udržel nějaké čtenáře. Vážím si vašich návštěv a komentářů a doufám, že vás to tu bude stále bavit. :)

Jak už jsem psala, tenhle víkend jsem strávila v Budějcích slavením narozenin. I když jsem tu zmiňovala, jak jsem si hrozně užila své narozeniny strávené hraním Guild Wars, je pravda, že i na tuhle lidskou oslavu jsem se pořádně těšila. Od doby, kdy jsme si v rodině zakázali zpívat "Hodně štěstí zdraví", rozhodli se jezdit na zříceniny a celkově třeba za historií a kulturou do muzeí, divadel, galerií a na koncerty, a od té doby, co jsme se taky vrhli na nějaké lepší dorty, mám naše oslavy vážně hodně ráda. Pravda je, že nejvíc mi zatím utkvěly narozeniny před dvěma lety, protože to jsme vyrazily s mamkou na masáž, a to bylo prostě něco báječného. Letos mám však zážitek, který by to mohl trumfnout.

Rising Flames aneb normální narozeniny

Včera jsem měla narozeniny. První, kdo mi popřál by Google. :D Na FB mi nepopřál nikdo, což oceňuji, neboť já stejně nikdy nevím, jestli na každé přání odpovídat "děkuji" zvlášť a nebo to shrnout do jednoho děkovného příspěvku. Konečně tedy zafungovala taktika "nikomu nepřát a doufat, že se mi to vrátí" a už je to tu, mohu sklízet vysněné ovoce, dilema je pryč. No pokud mi někdo přeci jen popřál někdy ve večerních či nočních hodinách, nemám o tom přehled, neboť jsem asi od nějakých osmi pořádně slavila ... Totiž procházela prastarou rozbitou asurskou simulací, kde se mě pokoušel zabít retro destroyer of bananas, přihlížela zrodu nového geniálního záporáka s mašličkou jménem Taimi, objevovala smysl ley-line glidingu, sbírala uvolněnou magiju, opět nenáviděla jade construty, skámošila se s Lazarem, předstírala, že vůůůbec nejsem nekromant, a umírala v lávě ... a to vše v úžasné nové epizodě Rising Flames v GW2, která - halellujah - vyšla na mé narozeniny. Takže o program jsem měla postaráno.

Normální, lidskou oslavu budu mít o víkendu, takže s nějakým chlubením se s dárky, fotkama dortu a případně z nějakého výletu, pokud nám bude přát počasí, budu muset vydržet na pondělí. Pokud by to někoho zajímalo, je mi 21 a chystám se začít svůj druhý ročník na vysoké škole. Ale všechnu narozeninovou nostalgii si šetřím na plnohodnotný narozeninový článek, který vás tedy čeká někdy příští týden, teď vás spíš tak trochu chci navnadit a psychicky připravit na to, co vás tu čeká nového...

Oheň, krev, kalich slz, pot a utrpení .. a lebky ... soo metal.

Když se můj nekromant stal reaperem, oslavně jsem mu stvořila design Reaper's Shroud - ten zelený, co tu byl kdysi. Když pak vyšla zóna Bloodstone Fen, vznikl jí inspirovaný design, který tu vidíte nyní ... to červené. Mám ho ráda, a proto ho nebudu měnit hned, ale postupem času - na přelomu září/října - velice pravděpdoobně přijdu s novým designem inspirovaným právě novou ohnivou zónou. Musím to udělat už jen proto, že mě opravdu nadchla, ale čím vším mě nadchla vám sem asi rozepisovat nebudu, leda by se tu našlo dost GW fandů (ehm hráčů), kteří by to se mnou mohli sdílet ... Ale protože takové lidi jsem zde zatím neobjevila, vás, normální smrtelníky s tím zatěžovat nebudu. :D Jen tedy chci, abyste počítali s menší změnou do budoucna a příliš se nelekli.

PS: Mám palec trpaslíka ... s perfektní manikúrou, jej!