...aneb šťastný nový rok 2017!
Za okny je tma a mlha, viditelnost je tak tragická, že nevidím jediný záblesk ohňostroje... no možná je to také tím, že to, co tady venku bouchá, nejsou ohňostroje, ale jen petardy... nebo taky ne a vypukla nám třetí světová, která se chytře maskuje za zvuky každoročního silvestrovského pozdvižení... Protože to je přesně to, co každá válka potřebuje. Vypuknout tajně.
Tři články za prosinec... tomu říkám rekord. Ne zrovna pozitivní rekord, ale i ten negativní se počítá. Zítra budu muset být aktivní, neboť jak na Nový rok, tak po celý rok, znáte to... Bohužel si nikdy ke konci roku nepamatuju, co jsem na předchozí Nový rok dělala, a tak nemůžu potvrdit, zda to funguje, ale pro jistotu... Předpokládám, že nikoho má aktivita neurazí... A pokud někoho urazila má neaktivita, hluboce se omlouvám, ale zkrátka nebyl čas, neznamená to, že bych se někomu úmyslně vyhýbala... ba naopak na většinu vás myslím a říkám si "co je asi nového" a "kdy já retard se taky dokopu na ten blog". Dnešní noc je onou nocí.
Teď už je to s tím nedostatkem času vlastně i pravda, nešlo jen o mou lenost. Svátky jsou vždycky hektická záležitost... krom odhánění koček od stromku jsem se věnovala dalším čistě tradičním vánočním aktivitám s rodinou... aneb učila jsem mamku hrát Guild Wars.
Vlastně to tvrzení, že jde o mou klasickou vánoční činnost, není tak přehnané, neboť někdy o vánočních svátcích dostala má nejstarší guildwarsovská postava dárek k prvním narozeninám. Aneb vznikl přesně před rokem. Všechno nejlepší k narozeninám, můj nejdražší Zale, nekromante políbený Lyssou...
Byly to krásné Vánoce. Samotný ten jeden večer byl velmi příjemný, jen ta atmosféra na mě z těch nazdobených obchoďáků a křivého stromku na českobudějovickém náměstí nedýchla. Pečení cukroví jsem taky použila jen jako výmluvu pro vypnutí mozku ve škole... a dárky jsem sehnala až někdy 22.12. Dobře já.
Nakonec ovšem s povaleným stromkem (dobrá práce, chmelíci, děkuji!), písničkami Therionu místo koled a focením načančaného křiváka na náměstí to byly metal christmas, jak se patří. Ani jsme k tomu nepotřebovali pozéry Within Temptation s jejich halloweensky laděnými Vánoci - vskutku inovativní postoj, nicméně poté, co se z nich staly komerční děfky, už beru všechno, co spáchají, s rezervou... aneb "ha ha, to jsme se vážně pobavili".
...Což rozhodně ani trošinku, ani trošilininku nevykrádá Powerwolf style...
A ano, tento článek možná nemá hlavu ani patu... no hlavu asi ano, ale jestli se dostaneme k patě, to uvidíme... zkrátka chci do tohoto článku vtěsnat co nejvíc svých dojmů a postřehů, chci shrnout tento rok, chci, aby to bylo k něčemu.
Teď se ale cítím trapně, že si z Withinů dělám takovou srandu vzhledem k tomu, že asi před čtyřmi, pěti lety jsem Vánoce trávila s jejich drsnou koledou "Gothic Christmas". Jenomže letos to chtělo opravdu něco decentnějšího.
Když jsme u toho, letos se do metalových Vánoc opřela výrazně i Lacuna Coil se svým projektem "Naughty Christmas", který určitě stál za to, jen nevím, v čem spočívá... asi nějaká píseň.
No dobrá, vraťme se od hudby k původnímu poselství tohoto článku... Krom podprahových reklam typu "poslouchejte metal" a "hrajte Guild Wars" jsem vám chtěla popřát co nejkrásnější nový rok, spoustu pohody, zajímavých zážitků, zdraví, štěstí... slovník spisovné češtiny... To jen tak ze srandy, chápejte, jsem nevysraná vydra, totiž zamindrákovaný ubožák a chudák. Aneb stala jsem se členkou spolku českých grammar nazis, facebookové skupiny CHUDÁK ČEŠTINA. Ne že bych tady tu skupinu propagovala. Dle mého mínění je skvělá, ale ne pro každého. Respektive není pro ty, kdo nejsou schopni uznat chybu...
Lidovat je chybské... Totiž... však vy víte.
Přeji vám do nového roku tedy ještě jednu věc, kterou moc lidí nepřeje... schopnost uznat, že se mýlíte, svěsit pokorně uši, nechat se opravit, přijmout cizí kritiku... a nezhroutit se z toho, nýbrž jít vesele dál a poučit se ze své chyby.
Sama jsem byla hrozně nabubřelý hňupík, který nepřipouštěl, že by se mohl někdy taky mýlit. Ne co se češtiny týče, tam jsem si nechala poradit ráda, ale třeba taková politika nebo hudba... dřív bylo peklo se se mnou o něčem dohadovat, tak doufám, že už snad umím uznat, že se mýlím. Někdy to není na škodu. :)
Tenhle vtípek jsem sem vložit musela. Málem už jsem zapomněla, ale milý 9gag mi opět osvěžil paměť. Bylo to tuším už někdy na začátku roku 2016, kdy namachrovaná Brazílie v mistrovství světa ve fotbale (pořádaném v Brazílii) dostala nakládačku 1:7 od Německa.
Brazílie měla tým plný hvězd, ale Německo mělo skvělý tým... to by mohla být vlastně dobrá poučka, jak je důležitá spolupráce.
No dobrá, to máme za sebou tu vtipnou část.
Jenomže pro mě zanmenal rok 2016 pravý opak... Velice brzy jsem mu přiřkla označení, které mu podle mě po právu náleží... Rok nářků, smrti a utrpení. Ne, ne z osobního hlediska. Nemám si nač stěžovat. Mám milující okolí, možnost se vzdělávat, nemám hluboko do kapsy... a mám úžasné přátele na blogu. :) Hodně lidí by mi závidělo tyhle každodenní maličkosti...
Jenomže život není jen o těchhle osobních hezkých požitcích. Život je mnohem plnější a barvitější, plný umění, plný vzorů, které umírají...
Na začátku roku zemřel Alan Rickman, herec, který do mého pubertálního života vnesl představu mého vysněného "idola". Na konci roku zemřela Carrie Fisher, princezna Leia, hrdinka mého dospívání.
Spadlo letadlo s Alexandrovci, úžasným sborem, který jsem mohla vidět naživo a vychutnat si tu mohutnou sílu, jakou dokáží lidské hlasy vyvolat... Zemřel David Bowie - a ač jsem nikdy jeho fanynkou nebyla, uznávám jej pro to, kolik toho do hudby vnesl. Zemřel Muhammad Ali, boxerská legenda, kterou jsem znala z dokumentů a filmů, dále Leonard Cohen a George Michael, také úžasní umělci. Zemřel Umberto Eco, spisovatel, který napsal Jméno růže, román, který se mě dotkl natolik, že jsem podle něj vymýšlela dobrodružství na dračí doupě. Zemřela Věra Čáslavská, pro mě asi nejslavnější gymnastka, a zemřel i Bud Spencer, na jehož filmech jsem vyrůstala.
Jak my, příznivci GPS systému a LED diod, říkáme: RIP in peace...
Rozpadli se Rhapsody of Fire, jedna z nejlepších power metalových skupin.
Leaves Eyes se dost hnusně rozhádali v dubnu se svou úžasnou zpěvačkou Liv Kristine poté, co ji za jejími zády v podstatě vyšoupli ze skupiny, aniž by měla ponětí, že se něco chystá. Support Liv Krsitine <3
Jenomže odchodem Liv Kristine z Leaves Eyes nekončím...
Sirenia dala sbohem Ailyn, velice zajímavé sopranistce, a vydala podprůměrné, téměř popové album Dim days of Dolor. Dobrá, Sirenia měla vždycky k tomu popu sklony. Ne tak jako Within Temptation, kteří prostě zahrnuli pop orchestrem a ukradli si ten žánr pro sebe, nýbrž po svém, takže vnutili pop do metalu... a evidentně jim to taky funguje, i když mně se to moc nelíbí. Nicméně alespoň přibrali na palubu zpěvačku Emmanuelle, která by mohla vnést do skupiny zase o něco lepší zvuk, nádech a atmosféru. Mohla by...
Eluveitie se rozloučili s Annou Murphy, niněristkou a zpěvačkou, která byla jediným důvodem, proč jsem je poslouchala.
A Epica vydala naprosto hrozné album The Holographic Principle, které ztratilo veškeré kouzlo, sílu a myšlenku, se kterou Epica vyrukovala na začátku a se kterou si prorazila cestu na vrchol... Dobrá, uznávám, že myšlenku neztratilo, spíš naopak, vyhortilo ji do radikálních rozměrů. Vždycky jsem tvrdila, že politika do hudby nepatří. Zpívat o 11. září, Syrii a terorismu a válkách obecně mi nikdy nepřišlo nijak atraktivní... ne v podání Epicy. Je rozdíl mezi tragédií popsanou elegantně v metaforách a surově předloženými odzpívanými fakty. Taky vám to přijde tak násilné?
No dobrá, když to vezmu do důsledku, album samo o sobě není hrozné, ale na poměry Epicy mi přijde až neuvěřitelně špatné.
To stejné platí pro The Last Stand od Sabatonů... jestli se na každém albu najde jedná dobrá písnička, je to hodně.
Nicméně artworky jsou to pěkné, tak alespoň ta grafika se zlepšila. :D
Což tedy potvrzují nejenom výše uvedené skupiny, ale vlastně všichni interpreti, kteří letos něco vydali... Hudebně bych o těch všech albech řekla to stejné... nic přelomového, co by mě zaujalo... ale ta grafika, ta grafika!
Což mi připomíná, že vám také všem chci moc poděkovat za milé komentáře u předchozího článku a pochvaly designu. :) A líbil se mi postřeh některých z vás, že zatímco můj design působí pekelně, ten pro Pythu zase andělsky. Záměr to nebyl, ale máte pravdu. :)
Nicméně už je asi na čase ten článek ukončit. Ještě jednou vám přeji jen to nejlepší do roku 2017.
Na jedné FB stránce s překlepy a přeřeky kdosi zmínil "PDF 2017", tak abych moc nekradla, zde máte ode mě nikoliv PDF, ale PNG 2017. :)
Naše spokojené kočičky, Sefírka a nový přírůstek Ciri. Obě v klídku dřímající o Vánocích. :)
Šťastný nový rok a užijte si Nový rok! :)
Jo a abych vysvětlila nadpis... to by bylo, abych já horlivě něco nevysvětlovala... Ehm, víte, jak se můj blog jmenuje Per Aspera Ad Aspera? No možná nevíte, zjistila jsem, že většina lidí to neumí vyluštit a přečíst, když je to napsané dohromady v tom odkazu. :D Ale jmenuje se tak! :D
A to vše jen díky slavnému citátu od bůh ví koho Přes překážky ke hvězdám: Per Aspera ad Astra... a díky mému oblíbenému hudebnímu projektu ASP, který z toho stvořil skvělou německou píseň... no hádejte, s jakým jménem asi...
A ano, nadpis je citát z té písně: Cesta není cíl, jen jeho samotného jsem dosáhl... (a třeba to taky znamená něco jiného, má němčina je trochu zaostalá...)
To abyste taky měli něco k novoročnímu poslechu. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat