Nevšední oslava s Lojzou

Wow, opravdu si vážím toho, že i přes mou víkendovou nepřítomnost a neaktivitu si tento blog udržel nějaké čtenáře. Vážím si vašich návštěv a komentářů a doufám, že vás to tu bude stále bavit. :)

Jak už jsem psala, tenhle víkend jsem strávila v Budějcích slavením narozenin. I když jsem tu zmiňovala, jak jsem si hrozně užila své narozeniny strávené hraním Guild Wars, je pravda, že i na tuhle lidskou oslavu jsem se pořádně těšila. Od doby, kdy jsme si v rodině zakázali zpívat "Hodně štěstí zdraví", rozhodli se jezdit na zříceniny a celkově třeba za historií a kulturou do muzeí, divadel, galerií a na koncerty, a od té doby, co jsme se taky vrhli na nějaké lepší dorty, mám naše oslavy vážně hodně ráda. Pravda je, že nejvíc mi zatím utkvěly narozeniny před dvěma lety, protože to jsme vyrazily s mamkou na masáž, a to bylo prostě něco báječného. Letos mám však zážitek, který by to mohl trumfnout.

Cesta byla utrpení. Vlak bez kupé, kočka zoufalá - chudák po poslední návštěvě u veterináře nesnáší přepravku a už jen dostat ji dovnitř byl boj. Narváno a všude to smrdělo takovým tím pálícím se kovem ... nebo gumou ... nevím, k čemu přesně to přirovnat a čím to je způsobené, ale možná to znáte třeba z metra.

Oslava sama o sobě byla moc příjemná. Dort tentokrát připravovala sama mamka, ale vzhledem k tomu, jak dopadl úžasně, bych řekla, že je jasné, kdo z nás dvou je v týmu ten šikovnější. :D Není sice nijak tématický ... ale zato velmi elegantní a decentní ... a v příjemných odstínech hnědé. Líbí se mi moc. Ještě ho mám plnou lednici. :D

Jako dárek jsem tentokrát dostala od rodičů košíček naplněný květinami ... jak normálními karafiáty, tak speciální odrůdou, na které rostou peníze. To je má oblíbená, takže se trefili dokonale. :D Zároveň byl v košíčku položený můj vysněný mobil. Z jedné strany rozebraný (ale to jsem ani nefotila), model trošku starší - tak 10 let - ale zato velice pěkně designově provedený, neboť má decentně malý displej a není neprakticky dotykový ...

Dobrá, to je samozřejmě vtípek. Mám slíbený perfektní nový mobil, akorát nestihl dorazit včas na oslavu, takže mi mamka jako předzvěst zabalila tohle staré cosi.

Od přítele jsem dostala Flammu Omegu.

Kázání Ohně je zajímavá kniha ... nečetla jsem ji, ale zajímavá je, a to sice tím, jak jsme se k ní dostali. Tak tedy Prometheus ... Vtipné je, že tu mám vlastně už asi měsíc rozepsaný článek, kde srovnávám písničku Prometheus od Rhapsody s písničkou Universal Death Squad od Epici. Po sepsání tohohle příběhu už ho asi ale nikdy ani nezveřejním, neboť to podstatné shrnu zde.
Prometheus je veledílo ... takřka první veledílo "hledačského" metalu, tedy metalu, který si klade za cíl hledat smysl života, vyšší princip, boha v číslech, tajné kódy ve vesmíru, splynutí s první Evou a bůh ví co všechno ... Je to divný metal s divnými texty, ale Prometheus je mnohem vyšší liga než většina takových písní, které by se do tohoto žánru daly zařadit. S textem, který snad sepsal generátor náhodných slov nebo vznikl, když si autoři přitáhli učebnice fyziky, biologie, chemie, astronomie, latiny a mytologie a zapisovali, do jakého pojmu v rejstříku zrovna zabořili poslepu prst, Prometheus boří hranice dosud nepoznaného. V refrénu se pak opakuje "Alpha ignis - signum astralis - flamma omega - multiversalis", což se stalo nakrátko - ale významně - hymnou naší skupinky na dračí doupě. Asi tak pět minut nám to vydrželo ... ale vliv "alphy ignis a flammy omegy" sahá mnohem dál, neboť v jednom z našich světů na DrD se objevila tajná organizace mágů Flamma Omega, jejímž členem se stala právě má postava. A tato organizace stála proti druhé tajné černokněžnické organizaci Alpha Ignis.
Nedokážete si ani představit, jak nás nadchla kniha, která na obalu má omegu v plamenech a zpracovává příběh lidí, kteří jsou rozděleni na Alphy a Omegy a nějakým způsobem jsou na sobě závislí ... Och jak já miluji symbolické dárky!
A nejlepší je vědomí, že to je pouze "první část dárku" nebo spíš malá ochutnávka toho, co mě čeká ... a jelikož vyvozuji, že tématem je tedy dračák, jsem natěšená jako nikdy.

Po předání dárků jsme se chvíli bavili zkoumáním nacucané hmoty, ve které byly zapíchané karafiáty v tom košíu, aby neuschnuly. Musím říct, že je to na omak opravdu hrozně zvláštní. A pak přišel čas na výlet. A protože hrady na Malši už máme prošlé všechny a žádné akce, zajímavá představení ani výstavy se v okolí nekonaly, rozhodli jsme se zabodnout prst do atlasu ... každý jednou a kdo vybere nejzajímavější místo, tam pojedeme. No, z počátku to nevypadalo, že by se nám plán dařilo uskutečnit ... asi nejzajímavější bylo mnou vybrané Lipno, ale co tam ... Ale nakonec si taťka vzpomněl, že u Lipna je Vítkův hrádek, na kterém jsme byli naposled před více než deseti lety, a už jsme si ho ani nepamatovali ... Tak jsme vyrazili tam.
Čičinka samozřejmě zůstala doma, aspoň si od nás oddychla a pořádně se rozvalila ... všude.

Mám šíleně ráda atmosféru starých zřícenin ... když jsou téměř ztracené v lese, člověk se k nim musí probojovat, a pak tam jen tak sedí u těch studenejch kamenů odříznutý od zbytku světa. Bohužel moc takových zřícenin není. Snad jediné, které nabídly přesně tuto atmosféru, byli Louzek a Sokolčí. Velmi staré a velmi rozpadlé hrady, nicméně o to působivější. Pořešín bylo také krásné místo, i když už se tam otevíralo taky nějaké muzeum a rozjížděla se rekonstrukce, a tvrz Tichá byla zrovna tak příjemná, nicméně až moc blízko statkům a odhalená blízké vesnici. Velešín je pak sice sám jako takový velmi dobře skrytý v krásném prosvětleném lese a pod nánosy hlíny vedle skal, nicméně jeho jméno je natolik známé a místo natolik příjemné, že je umění nenarazit tam na nějakou školku. Všechny ostatní hrady už jsou komerční děvky, na které chtějí vstupné a ještě se je opovažují hyzdit rádobystředověkými nápisy a kýčovitě stylizovanými tavernami. A vůbec nejhorší jsou trpaslíci! Tedy myslím ty mikulášovské malé postavičky zapíchané v zahradách. U hradů. To jako fakt? No dobrá, dobrá ... Na Vítkově hrádku naštěstí trpaslíci nebyli, ale ve chvíli, kdy nás přivítal zvuk dechovek, kastelán v oblečku, který by kdejaký honorabilis mohl vytáhnout na promoci, a všechny stěny ověšené vlajkami (a nejen hradními a historickými, ale i EU, britská, německá a podobně), měla jsem trochu obavy, kam jsme to vlastně vlezli.

Vítkův hrádek by měl být údajně nejvýše položený hrad v Čechách. Protože nám většinu cesty vypomáhalo auto, nijak jsme to na vlastní kůži nepocítili, ale z vršku věže byl ten výhled ohromující.

Pod námi na nádvoříčku se už chlapi pořádně rozšoupli. Kastelán se tam mírně přiopilý pohupoval do rytmu, a díky bohu, z dechovek se staly takové ty trampské písničky, které sice taky nemusím, ale aspoň se to dalo poslouchat. Rodiče si slezli dolů na kafe, a my se ještě chvíli kochali výhledem - přičemž jsme z informačních cedulí zjistili, že vedle Boubínu je kopec, který se jmenuje Bobík. Miloučké.

Hudební duo Pavel u kytary a nějakej jinej přiopilej týpek za bubnem byli na hranici vtipnosti a trapnosti, ale posedět u občerstvení a chvíli si je poslechnout žádné utrpení nebylo.
A pak přišel on! Z plakátu, který visel nad improvizovaným pódiem, jsem vyčetla, že se jmenuje Lojza. Starej nenápadnej týpek, který by se popravdě ztratil mezi bezdomovci, ale s příjemným vyzpívaným hlasem a elektrickou kytarou. Jaksi pozvedl celé to hudební snažení na zámku na opravdový umělecký - no dejme tomu - zážitek. Nebo alespoň vtipný hudební zážitek, který netrhal uši. A hlavně byl vtipný, nejen výběrem písniček, ale ani průpovídky zcestné neměl. Apak ... ignorujte hity jako "Rozptylová loučka přilákala broučka ...", to prostě nejde.

Jo, domů jsme se vraceli trošku unavení a plní dojmů. Vítkův hrádek je příjemné místo. Byla to naprosto úžasná oslava ... a těším se tedy na druhé kolo dárků. :D