Moje cédéčková sbírka: John 5 - Songs for Sanity

 J:

John 5 (USA)

Bohužel se mi zatím nepoštěstilo Johna 5 vidět naživo, takže tento článek máte bez úvodní koncertové fotky - třeba ji časem doplním, pokud se mi poštěstí vidět naživo aspoň Roba Zombieho, když už ne Johna sólo, ale věřím, že pokud tady ta fotka z živáku nebude, mrtvičku z toho taky nikdo nedostane. 

John 5 je bezesporu můj nejoblíbenější kytarista. Je to vlastně vtipné, neboť když se zaposlouchám do skupin, jde mi převážně jen a jen o tu hudbu samotnou a k lidem, co za tou hudbou stojí, se prokousávám velice těžko a pomalu. Můžu vám tvrdit, že moje nejoblíbenější skupina je Epica, ale kdybyste po mně chtěli vyjmenovat členy, jako největší barbar si vzpomenu asi na dva - včetně zpěvačky, protože ty jsou zkrátka tváří bandy a dočtete se o nich všude nejvíc. John 5 je tedy u mě takovou výjimkou, neboť jsem si ho prvně všimla jakožto kytaristy Marilyna Mansona, se kterým hrál do roku 2004. Bohužel "všimla" znamená jen na fotkách a ve videích, neboť k Mansonovi jako takovému jsem se dostala asi až v roce 2007 nebo 8. 

No dobrá, k té sólo dráze. Zatím jediné album, které mám, je v Johnově diskografii druhé - Songs for Sanity z roku 2005. 

Že John je především rocker a metloš, je asi zjevné už z výčtu skupin, se kterými pracoval, jeho vlastní dráha je ale o něco zajímavější. Třeba Wikipedie řadí tohle album do instrumental metalu, ale i country, a vlastně se ani nemýlí. 

Vzpomínám si, jak jsme na hudebce někdy asi v sekundě nebo tercii na gymplu dostali za úkol přinést ukázku své oblíbené hudby a nějak to odborně odprezentovat. Víte co, pro terciány "odborně" znamená něco jako "tohle je fakt hustý, vole", ale snaha ze strany učitelů byla. Z mojí kupodivu taky, takže jsem se rozhodla vytasit s něčím nevšedním, co by nebyl klasický Manson, a přitom to nebyl zas takový úlet (z mého stylu) jako El Rostro de Analia. Takže jsem sáhla po Johnovi. Ze své prezentace si pamatuji jen to, že jsem rozdělovala písničky na "temné" a "netemné", což asi zní docela komicky, ale i nyní s odstupem asi deseti let si za tím docela stojím.

Když jste kapela, snažíte se ukázat nějaký koncept. Nechcete předvádět jenom skill bubeníka nebo kytaristy na každé skladbě, chcete do toho vložit především atmosféru a nápad. Když jste ale sólo kytarista, tak trochu chcete svůj um ukázat především, a tak jde koncept alba do pozadí. Přiznám se, rozhovor jsem s Johnem nedělala a co nyní píšu, čerpám ze svých dojmů. Album, které zde popisuji, je totiž ze všeho nejvíc roztříštěné. Je to metal, je tor ock, je to country, sem tam nějaké kratičké "zpívané" či mluvené pasáže, ale převážně vítejte v údolí kytar. V údolí umu Johna 5, který se své schopnosti nebojí ukázat na pomalém, ani rychlém, na drsném, ani romantickém, na klasické rockové vypalovačce, ale zrovna tak ani na experimentálním blues-whatever. 

Asi nemusím nijak zvlášť vyzdvihovat, že mé oblíbené pasáže jsou ty "temné metalové". Ale album jsme si zamilovala jako celek. Každou jednu píseň. 

Kdysi na táboře jsme točili asi pětiminutový filmeček, krátkou pohádkovou zápletku o elfech a mafiánech, inu klasický folklór. Rozdělení jsme byli do třech skupin. To zmiňuji proto, že mě tehdy docela nadchlo, že jedna ze skupin pro celý svůj film použila různé pasáže Moondance od Nightwish jako "soundtrack". My měli pestřejší výběr. Mimo jiné jsem pro epickou bitku elfek a mafiánů zvolila právě Perineum z tohoto alba. 

Jojo, mám na něj dobré vzpomínky. 

Nevýhodou instrumentálních alb je ovšem jedno: Nemá text, se kterým byste se ztotožnili, takže pokud nejste kytarista nebo nějakým jiným způsobem blázen do kytar, může brzo omrzet. 

Jako ukázku přikládám svůj nejoblíbenější Hřích - Sin, který je takovým mixem většiny stylů, které se na albu mihnou:

A ano, máte dobrý postřeh, je to ten týpek, kterého mám momentálně na designu. \m/

--------

Po Songs for Sanity John vydal ještě asi 9 alb nebo tak nějak, z nichž některá zní úplně úchvatně a asi se je pokusím ještě ukořistit. :)