Dark Epica lore: Abyss of Time + další lorařský DS srandy, aneb Babiš je všude

Děkuji všem za milé a podnětné komentáře u předchozích článků. Pokusím se psát, jak jen často to půjde, a samozřejmě vás navštěvovat, ale teď se školou to bude trošku horší. :)

Dnešní článek mám v hlavě už asi od 9. 10. a původně bylo v plánu jej vydat ještě ten den, ale pak jsem narazila na problémy, jak ho pojmout a asi třikrát ho přepsala a přemazala. Vtipné na tom je, že se nejedná ani o nijak náročný článek komentující dnešní politickou situaci, ani o dlouhé filozofování a komplikované úvahy o životě chrousta. Jde o článek hudební. A herní. A přitom ani tak moc ne... možná spíš komparativní, lorový, abych byla přesná. Ech... bude to na dlouho, ale snad mě pochopíte. 

Než se do tohoto hlubokého tématu plně ponořím, chci poděkovat Youtuberům jako Vaati, Hawkshaw a Jake the Ashen Hollow za úchvatné teorie a nevšední objevy, které posloužily jako oporné pilíře pro některé z následujících odstavců. 

K tématu.
Je mnoho her, filmů, knih, seriálů i povídek, jejichž světy a postavy mi přirostly k srdci víc než většina vlastního všedního života. Nechci reálný život nijak shazovat a vím, že existují lidé, kteří "útěk do fantazie nikdy nepochopí", ale mně přemýšlení nad nereálnými světy, a dokonce jejich vymýšlení, přišlo vždy přirozené.
Když pominu známou a hodně lidmi milovanou (mě nevyjímaje) srdcovku Harryho Pottera, nad tím vším příběhově vyniká jednoznačně hra, která je svým specifickým způsobem vyprávění už v herní komunitě proslavená. (Heh, vypráví totiž způsobem, že nevypráví... muhehehe.) Mám na mysli sérii Dark Souls. Možná pro někoho ta hra bude profláknutá spíše svou obtížností (git gut), možná ji někdo nezná vůbec. To nevadí. Nehodlám to tady pojmout jako "pro gaming" blog a ani tento článek tímto směrem nepovedu. Můj text je spíše úvahový a s trochou štěstí svou povahou zaujme i nezasvěcené čtenáře. Ovšem jelikož je tohle pro mě téma velice zajímavé, bude to i článek zasvěcující... Takže varuji rovnou, pokud někdo nechce být zasvěcen a zdlouhavým "vědomostem o hovně" se chce vyhnout, můžete s klidným srdcem přeskočit na poslední odstavec, kde na vás čekají jen návodné otázky, na které můžete v komentářích odpovědět, pokud budete chtít, a tím slušně předstírat, že jste to četli celé. :P 

Upozornění: ČLÁNEK JE DLOUHÝ!!!

Na úvahy zde mám obvykle rubriku jménem "Topkapi", ale tento článek přesto řadím do "Taht". To je zase má rubrika hudební. A jak tedy úvahy, hry a hudba souvisí natolik, že dají dohromady monstrčlánek, nad kterým uvažuji už dva týdny? 

9. 10. vydala jedna z mých oblíbených skupin, Epica, novou píseň s krásným artworkem a hodně zajímavým videoklipem. 

Kromě vizuální krásy mě ovšem upoutala Epica i svým textem. 

S těmi texty já mám obecně hodně zvláštní vztah (a zde přichází odbočka, protože přesně to v dlouhém článku potřebujeme).
Ne že bych nad nimi nikdy nepřemýšlela, ale kdysi dávno pro mě byly texty holt vedlejší. Částečně proto, že anglicky jsem rozuměla málo a české texty mi přišly obvykle spíš směšné (kromě Radůzy a muzikálu Krysař), částečně proto, že nějaké sdělení psané zastínila v mých uších zkrátka hudba, která nesla poselství své vlastní, energii a atmosféru, které se staly pro mě důležitější, než když se zpěvačka holt rozhodne někomu vyznat lásku. Mé vnímání textů se pak změnilo díky bývalému příteli, který byl zase čistě textový a na hudbu se soustředil minimálně. Vzájemně jsme si "zkazili" pohled na některé písně, protože zatímco on málokdy uvažoval o nějaké hudbě vyloženě jako o špatné, a najednou jsem mu jich svým vášnivým popisem o důležitosti hudebního doprovodu odhalila spousty, já u sebe pozoruji, že už se s některými písněmi a jejich textem nedokážu dost dobře propojit, byť hudbou mě dřív zasáhly výrazně. Nemám životní zkušenost, která by mě donutila pustit si tu písničku znovu. Naopak hodně teď dávám šanci písním, které si mám s čím spojit, ať už je jejich hudba jakákoliv. To pojítko přitom nemusí být nutně můj život. Samozřejmě mít silné pouto mezi vlastním životem a jeho jakýmsi "soundtrackem" je krásné a silné, ale pro někoho, kdo zároveň žije těmito fantasy světy z her, knih a filmů (abych se vrátila k hlavnímu tématu), vzniká v textech rázem pojítko i s tímhle aspektem.

Dám vám sem citát z písně Death Itself od Emphasis, která byla tou první, která svým textem odlákala mou mysl jinam... do Anor Londa... do světa Dark Souls: Kdysi dávno / ve městě temnoty / Slunce jasně zářilo / zahřívajíc anděly až do východu měsíce... Těžké, temné mraky vyhrály bitvu o svaté nebe / Nikdo nezůstal, jen popel a prach, prach a popel / Jen Měsíc je stále tady... kdysi dávno / do města slunečního svitu / přišel muž / temný jak nejčernější z koček... Konec Dní / celého zatraceného lidského pokolení

Z těch výše narychlo přeložených veršů (kam jsem snad chyb nasekala minimum) vyloženě čiší pochmurná a drsná atmosféra. Máme tam zatracení, máme tam nějaký naznačený souboj dobra a zla. A když vám to takhle předhodím jako píseň připomínající Dark Souls, můžete si velice snadno odvodit, že v příběhu té hry (je mi úplně blbé nazývat DS "hrou", je to prostě monumentální veledílo) jde nějakým způsobem o Slunce a Měsíc, tmu a světlo, popel a prach a opuštěné město, které kdysi bylo velkolepé a slunečné, ale stalo se z něj město temnoty... Pochopitělně Dark Souls je trojdílná série z různých ér a sleduje osudy různých postav, ale tohle je skutečně jeden z takových ústředních motivů, se kterými se setká každý, ať už se snaží jet po příběhové lince, nebo ne. 

... Pak se objevil Oheň

A s Ohněm se objevily Rozdíly 

(mimochodem líbí se mi, jak v této souvislosti anglické Disparity - rozdílnost - foneticky připomíná dispair - zoufalství)

Teplo a Chlad, život a smrt, a samozřejmě... Světlo a Tma

Pak z Temnoty povstali

a v plamenech nalezli Duše Pánů 

...

Gwyn, Pán Slunečního svitu,
a potutelný človíček, tak snadno zapomenutelný

...

Tak začal Věk Ohně

Ale brzy plameny vyhasnou a zůstane jen Temnota

Už teď zůstává jen žhavý popel

A lidé nevidí světlo, jen temné noci

A mezi živými lze spatřit nositele prokletého Temného znamení

Oukej, to je zhruba (velmi zhruba a to Temné znamení mi trochu drásá oči, takže pro zvídavé uvádím, že se jedná o Darksign) překlad úvodního povídání DS. Velmi optimistická citace o vyhasínající době, kterou zažehl Lord Gwyn a kterou "ukončil" Lord Gwyn velmi specifickým způsobem. U ohně, ať už je jakýkoliv, se tak nějak předpokládá, že dříve čí později dohoří. Když ale máte Oheň, který vám rozsvěcuje a životem naplňuje celá města, úplně si jeho vyhasnutí nepřejete. Aby zažehl Lord Gwyn znovu První Oheň, rozhodl se mu dát jako "palivo" velice mocnou Duši, a to sice tu svou, nebo aspoň její část (neboť v tomto světě evidentně není problém dělat z duší koblihy a rozdávat je jak Babiš před volbami... počkat, ony ty části duší dokonce fungovaly na stejném principu!).

Lord Babiš se nesnažil udržet Věk Ohně jen proto, že světlo je obecně - i ve všech pohádkách, jak to zná každé malé dítě - zkrátka hezčí než tma (a boj za světlo je lepší propaganda než boj za tmu), ale i proto, že Temnota doslova představuje opozici. Z té Temnoty má povstat (alespoň podle nějakého slizkého hada... sakra, ta hra je totálně politická) Pán Temnoty. Tohle zní moc jako takové levné fantasy, u kterého není příliš jasné, proč je ta hra natolik oblíbená, nebo dokonce vlivná, ale pochopitelně ve světě DS vám hra nejenže nic neservíruje na stříbrném podnose, ale ještě vás zavede králičími norami (můj nový oblíbený anglicismus) na sto padesát různých odboček, kde máte hledat střípky, které máte poskládat, a dělat si z toho nějaké jakž takž funkční teorie. To, co tady vypisuji, je to jediné jasné a dané. Lord Gwyn nechtěl, aby povstal Pán Temnoty a aby jeho Věk Ohně skončil, a tak se obětoval, aby Věk Ohně prodloužil. Nebo spíš restartoval poté, co původní Oheň vyhořel. Ušlechtilý akt od veliké a mocné osobnosti.

Zajímavou vsuvkou je, že ten Pán Temnoty by měl povstat z řad obyčejných lidí, což Gwyn nebyl, byl to "Lord", jakási božská rasa, něco téměř obřího a hrozně mocného. A obyčejný člověk ho měl sesadit a uvrhnout svět do tmy, protože tma je lidská přirozenost a temnota prýští z jejich duše. Á, že by proto se to jmenovalo Dark Souls? Faktem je (heh, není; je to právě jedna z těch fešných teorií ze střípků, ale hodně podporovaná a smysluplná, takže pro nás je to fakt), že Gwyn se lidí bál. Vládnul jim relativně spravedlivě a moudře, nezotročoval je (ne víc než svou rodinu) a pokud možno jim nedával najevo, že jsou to prostě šmejdi. Místo toho je pozvedl, jmenoval je králi (asi, nějak se z nich ti králové stali a tohle vysvětlením nám docela podkládá socha na obrázku níže), některým dal části své duše, jiným dal... Prstencové město (Ringed city). K tomu se dostanu za chvíli. 

Předpokládá se, že když se Gwyn obětoval pro Oheň, šel proti přírodě tak drsným zásahem, že uvrhl na lidstvo (pravděpodobně nevědomky) kletbu. Zaznívá mi teď v uších ta pasáž z výše citované Death Itself o "zatracených lidech". Možná za to Gwyn nemohl, možná kletba přišla už s vyhasínajícím Ohněm. Možná ale přišla zcela záměrně, protože její vyústění se bohům náramně hodilo. V čem že?
Tahle kletba bránila lidem v umření. To by bylo hezké, kdyby na ně smrt doopravdy nijak nepůsobila, ale každá "smrt", kterou si člověk od té doby prošel, ho jen připravovala o víc a víc lidství a přirozenosti, až se z něj stala jen prázdná schránka. Lidé trpěli pod touto kletbou, bohové je pronásledovali (teď si nepředstavujte mocného Lorda, jak někde číhá za bukem s pytlem přes rameno, aby mohl lapit nebohého človíčka, jsou to bohové, samozřejmě, že dělají to, co každá mocnost umí nejvíc: štvou lidi proti sobě... Ehm, vážně jsem na začátku psala, že to nebude politický článek??), shromažďovali a nechávali využít "na podpal" Ohňů, aby Věk Ohně nikdy nevyhasl. Dobře, tady jsou asi dva typy podpalu; jednak můžeme pálit celé tělo, ale to není moc efektivní a nikdo by to nechtěl, a jednak můžeme jaksi pálit duše... (ono je taky možné, že se provádělo oboje, holt aby bylo možné spálit duše, muselo být vrženo do plamenů tělo...)
Tady se asi hodí úvahy o tom, že nemrtví jsou schránkami pro lidské duše, a tak jich v sobě / s sebou můžou nést víc, tudíž jsou efektivním podpalovačem. Takové necropepo. 

Dobře, zmiňovala, jsem nějaké Prstencové město a slíbila, že se k němu vrátím. Tohle město se objevilo ve hře až v úplně posledním datadisku, vneslo ale docela světlo do vztahu Gwyna k lidem: Jedné jejich "frakci" daroval úchvatné město na konci světa obehnané skalami (viditelné na obrázku výše), které chudáčky lidičky měly chránit před nepřáteli (a hlavně jim zabránit utéct), a mimo jiné i svou překrásnou dceru-princeznu Filianore. Podle některých teorií by Filianore měla být "bohyní" čehosi jako léčení a regenerace, ale i "udržení" nebo "prodloužení" třeba zdraví, energie a vytrvalosti. Není to ve hře přímo řečeno, vyplývá to trochu z efektů, které mají předměty s ní aspoň okrajově spojené, ale většinou se tam něco jako "endurance" objevuje. Je to trochu důležité pro její úkol v tom městě. 

Ona tam totiž...virbl... spala. 

Filianore tiše spí ve své věži, chráněná věrnými strážci. Uvnitř je její postel obehnaná přírodou (možná souvisí s její schopností regenerace) a princezna sama v polosedu se zavřenýma očima (které jsou možná slepé) podřimuje s polorozpadlým bílým předmětem v rukách. 

Teď už se konečně prokousávám k té Epice. 

Mnozí spekulují, že ten předmět je vejce, ze kterého se vylíhl drak Midir střežící Prstencové město, jiní jej považují za pouhý talisman symbolizující Gwynovu moc, protože bílý kruh můžeme označit za jeho znak, nebo minimálně za znak Bílé Cesty... ech, tak ještě jedna odbočka: Tahle Bílá Cesta (opět přeloženo zcela neesteticky jen tak narychlo) je přesně ten Gwynův nástroj, to kouzelné "štvaní lidí proti sobě". Bývali to pravděpodobně (a jelikož tahle gwynologie se odehrála v pradávné minulosti samotné hry, u všeho se nám hodí slovíčko "pravděpodobně") zfanatizovaní lidi, kteří bezmezně uctívali Gwyna. Co o nich víme ze "současnosti", je, že shromažďují nemrtvé a pravděpodobně se snaží udržovat přesně ten výše popsaný ohňový řád jejich pálením. Co o nich jeden loremaster odhalil, ovšem je, že z uctívání Gwyna možná vzešli, ale nyní jeho cestu snad už ani nesledují (a je otázka, zda vůbec kdy sledovali), řídí se nějakým vlastním nejmenovaným božstvem a, co je asi úplně nejděsivější, nejspíš byli schopni stvořit nemrtvé. Spousta předmětů ve hře totiž naznačuje, že nemrtví byli "stvořeni" a ne že se u nich začínaly projevy kletby ukazovat nějak postupně a samovolně, a přímo jeden předmět související tady s Bílou Cestou popisuje, že oni vyloženě "produced" nějakého nemrtvého. A nejspíš ne jednoho. Takže zde vyvstává zase hned několik otázek typu: Souvisí s tím Gwyn? Vznikli nemrtví vědomým, či nevědomým zásahem? Vznikli první nemrtví pod rukama Cesty, nebo se Cesta někde inspirovala? Jaký cíl Cesta sleduje? Určitě jsou videa, která se snaží podat různé odpovědi, ale nám bude stačit ve zkratce vrátit se ke Gwynově vině a k tomu, zda Cesta byla, či nebyla první. A tomu Prstencovému městu.
'V něm totiž zjišťujeme, že Gwyn byl nejenom docela krkavčí otec, který poslal svou dceru spát do "otrockého" města s vědomím, že už ji asi nikdy neuvidí, ale ještě ke všemu se vedle Darksign setkáváme ještě s jinou značkou, pravděpodobně jejím předchůdcem, ale nevím, zda nesla nějaké jméno. Gwyn tehdy věděl, že lidé byli tvořeni temnotou a temnota z nich "prosakovala". Aby ji zapečetil, vypálil do zbrojí tamějších lidí kolem jejich "unikající lidskosti" plamenný kruh. Hypoteticky by mohlo jít o metaforu značkování dobytka, až na to, že tahle značka se nesla "jen" na zbroji, kdežto později v čase se objevuje Darksign přímo na kůži nemrtvého. Velice pravděpodobně tedy Gwyn byl tím prvním, kdo přišel s touto kletbou, když zapečetil KRUHEM, tedy cyklem věčného umírání a znovupovstávání, lidskost svých poddaných v prstencovém městě. Darksign pak vypadá jako "napodobenina" této první pečetě, kterou mohla už aplikovat Cesta na své vlastní nemrtvé. (Opět jen teorie, ale vcelku dobrá.)
Ale zpět k těm kruhovitým symbolům: Znak Bílé Cesty - Darksign - pečeť na zbroji 

Chápu, že někomu by proto mohlo připadat až nepřirozené, si cokoliv kruhovitého nebo kulovitého nespojovat s Gwynem a jeho činy nebo církví, kterou pravděpodobně založil, byť se od jeho učení časem odvrátila a nejspíš se vrhla na "tvorbu" nemrtvých. A zároveň si cokoliv kruhovitého nebo kulovitého nespojovat s lidmi a z nich se stávajícími nemrtvými. 

Dostanu se ještě k tomu, čím je "temná podstata lidskosti" pro tento článek tak zajímavá, ale nyní vám sem dám na srovnání dva obrázky, protože k nim celou dobu mířím (tedy nejen k nim, ale aspoň něco, když už tady vařím takovou omáčku okolo). Filianore. 

Samozřejmě, že ty obrázky jsou rozdílné, já tak nějak nepředpokládám, že Epica si řekla: Tak a napíšeme album o Dark Souls. Ale ta podobnost jednak s tím přírodním motivem, jednak s tou nenápadně zakomponovanou zlatou, ale především s tou prasklou vejcovitou strukturou v rukách... to mě v souvislosti s názvem písně a textem samotným přimělo sepsat tento článek. A ano, v podání Epici ta "vejcovitá struktura" má nejspíš představovat lebku, neboť jakési vyprázdněné i zmatené myšlení nám naznačuje i Simonina odhalená lebka a labyrint v ní, ovšem i tak tam tu podobnost s "vejcem" velice dobře vidím. O to víc se mi to líbí, když to propojím s předchozími odstavci o kruhovitém Darksignu, který nějakým způsobem zapečeťuje lidskost, a zde máme Simone vystupující ze zlatého kruhu v dýmu (který by v DS mohl klidně reprezentovat "humanitu"), a zároveň symbolicky obklopenou temnotou. Zkrátka je to až moc dobře motivicky propojené na to, abych to mohla ignorovat. Dokonce se mi líbí, jak na sebe Simone ukazuje, jako by říkala (v souvislosti se zde řečeným): Já jsem ten Pán Temnoty.
V HP Medek překládal Dark Lord jako Pána Zla, což by asi taky sedělo a vlastně to zní lépe; takže zde máme Paní Zla Simone. 

A jelikož na obrázku máme uvedený i název písně "Abyss of Time" a já několikrát poukázala na to, že mě právě název zaujal, je na čase zmínit poslední věci z DS, které jsou nějakým způsobem pro tento rozbor zajímavé: Propast a Čas (neboli Abyss a Time). Ano, zrovna obě tato slova jsou v univerzu DS velice, ale velice rozebírána, a hned vysvětlím proč. 

ČAS je v tomhle světě totiž překroucený, neexistuje jen v jedné dějové lince a zdá se, že každá postava se může vyskytovat jednak ve své vlastní časové ose a jednak v časové ose někoho jiného. A zatímco v jedné může zemřít, v té druhé ještě plní čile své mise. Není to ale jen tento aspekt, nejdůležitější na času je to, co nás vrací opět k Filianore a její schopnosti "udržování" nebo "prodlužování". jen tak spící princezna je sice hezký romantický námět, ale tohle není Šípková Růženka, ve světě Dark Souls musí mít vše, i nejmenší detail, svou funkci, natož taková důležitá věc jako nekonečný spánek dcery jedné z nejmocnějších postav vůbec. SPOILER. Když totiž "hrdina" hry přijde na konci k Filianore a dotkne se jejího "vejce", křehká skořápka se rozpadne a princeznu vzbudí. Alespoň na chvíli, aby "pohlédla" (pokud tedy je schopná těma očima hledět) na rozpraskané kusy talismanu, co jí zbyly na klíně. Následně celý výjev zahalí záře, a když zase zmizí, vidíme, že celé Prstencové město pohltil prach, z okolí se stala pustá poušť a z princezny zbývá jen vyschlá mrtvola v polorozbořené věži. Na obzoru jsou vidět ruiny starých království, sem tam se někde pohybují poslední nemrtví. Tohle je konec světa, kam nás přenesla strážkyně času Filianore, která držela Prstencové město pomocí vejcovitého talismanu zmražené v čase tak, aby z něj žádný člověk neodešel a nepovstal proti Gwynovi. 

Ta záře rozhodně nebyl jen hezký trik vývojářů, jak potěšit oko hráče. Světlo, oheň, záření, to jsou pilíře magie, která si hraje s naším vnímáním světa. Utváří iluze, velice mocné iluze (fajn, možná bych mohla ještě vysvětlovat, proč tomu tak je a vnést trochu světla i do toho, proč ve výše citované písni od Emphasis považuji i pasáž o Měsíci, který zůstává ve městě, pro svět DS ikonický, ale... to už by byl článek ne na dva týdny přemýšlení, ale na dva týdny čtení), a kdo ví, třeba čas je v tomto případě taky jen iluzí. 

Jako poslední nám zbývá ABYSS. Asi ji nebudu překládat dál jako Propast, to je jen, abyste věděli, co to zhruba znamená, ale v DS světě funguje Abyss zkrátka jako ještě něco víc než jen ďoura v zemi a překlad by mohl být jedině matoucí. Co tedy je Abyss? Vizuálně je to prosté: hustá neprůchodná temnota. Ale významově?
Pravděpodobně manifestace lidství. 

Na tomto obrázku, té "škvíře" lemované bíle, vidíme tzv. "humanitu", tedy lidskost. Výše jsem zmiňovala "bílý dým" pro humanitu typický, ale ve skutečnosti lidskost není jen to světlé, je to především to temné, ta tma uzavřená v duši. Je hezké představovat si duši jako to bílé, co brání temnotě v prosakování ven, ale z toho, jak Gwyn zapečetil lidi z Prstencového města, lze předpokládat, že temnota přece jen umí prosáknout na povrch. 
Kdysi dávno žil byl jeden člověk, jeden z prvních lidí vůbec, který dokázal, že temnota může z člověka vytrysknout tak mocně a v takovém množství, že jej nejen znetvoří, ale dá vzniknout samostatné entitě - Abyss. Jmenoval se Manus a hráč se s ním může setkat jako s Otcem Abyss. Co se ale kdysi doopravdy stalo, že dal vzniknout Abyss, je vcelku záhada. Pravděpodobně byl vhodným kandidátem na Pána Zla a pravděpodobně se jej Gwyn pokusil odstranit. Pohřben byl hluboko, hluboko pod jedním lidským městem, kde zničehonic začala na povrch prosakovat Abyss. Manifestace zuřivé lidskosti, která nenašla klidu. 

S takto bohatým a působivým příběhem opředeným tajemstvími je těžké nezamilovat se do hudby připomínající kruté osudy, zvraty a intriky světa Dark Souls. 

Dokonalé je v tomhle ohledu album od Moonspell z roku 2001: Darkness and Hope. Už název Temnota a naděje jako by mluvil o tématice blízké Dark Souls, a je to i obal alba, který nás opět vrací k myšlence na kruhovité Gwynovy pečetě a symboly ohně. A pak tu máme útržky samotných textů:

 Jsou to samozřejmě věty vytržené z kontextu a stejně jako u Epici nepředpokládám, že Moonspell chtěli do své tvorby jakýmkoliv způsobem zakomponovat videoherní průmysl, a nedej bože že by v roce 2001 předpověděli vydání DS o deset let později. Tento článek taky nevzniká jako opěvování písní sepsaných jako pocta pro DS, vzniká čistě jako zamyšlení nad tím, že když máte k něčemu blízký vztah, zajímá vás to a fascinuje vás to, náznaky a narážky na tu věc pak vidíte všude. A myslím si, že je pěkné vyzdvihnout tyto podobnosti, protože upřímně je to zajímavé, na kolik se skupiny zabývají temnotou, většinou tou vnitřní, volí oheň jako metaforu, pozorují rozdíly (ty zmiňované rozdíly citované hned na začátku) mezi dobrem a zlem a světlem a tmou... A je hezké vidět, že z opuštěného apokalyptického města se pro někoho může stát opravdu jen nějaké město, ale pro někoho jiného je to Anor Londo. 

Takže víme, že Dark Souls je svět, ve kterém je temnota přirozená pro lidství, ale může se manifestovat ve své nejhorší podobě jako všepohlcující Abyss. Oheň je ideál, který je nepřirozený, ale přináší život. Magie ve světe funguje v mnoha aspektech, ale magie bohů je většinou spojená se světlem a ohněm a je schopná iluzí a manipulace s časem, přičemž čas sám je spletitý. 

A nyní zde máme píseň od Epici. Zbrusu novou. A jmenuje se Abyss of Time. 

Fill the void in me | Zaplň to prázdno ve mně 
See life beyond the veil | Prohlédni do života za závojem
Replace all thoughts from the abyss with cosmic energy | Nahraď myšlenky z propasti vesmírnou energií
Ignite the flame in thee | Zažehni v sobě oheň
Fill out the tree of your life | Posilni strom svého života
We are rooted deep in the darkness | Jsme zakořeněni hluboko v temnotě
And keep growing towards the light | A nepřestáváme růst ke světlu

Be without your fears | Zbav se svých strachů
For a thousand years | na tisíce let
Search for stillness deep inside | Hledej klid hluboko uvnitř
One thought that grows in the abyss of time | Jedna myšlenka rostoucí z propasti času
Fills up the vast space with matter and life | Vyplní obrovské místo hmotou a životem
Free of the darkness that fetters the soul | Osvobozená od temnoty poutající duši
Find at the source the end of your goal | Najdi u zdroje konec svého cíle

Find the spark in me | Nalezni ve mně jiskru
See life beyond the dream | Pohleď na život za snem
Replace your darkest emotions with pure divinity | Nahraď své nejtemnější pocity čistým božstvím
Ignite the flame in me | Zažehni plamen ve mně
Unite with your inner light | Spoj se s vnitřním světlem
We should free ourselves from the shadows | Měli bychom se osvobodit ze stínů
And the bondage of the night | A svázání noci

Ano, samozřejmě překlad je opět prasácký, ale pro účely tohoto článku postačí. 

Na začátku jsem zmiňovala, že můžete přeskočit na jakýsi poslední odstavec, kde budou otázky pro vás. A ty otázky jsou jedním z důvodů proč ten článek píši. Samozřejmě jsem chtěla vypíchnout fakt, jak mocně můžou na někoho zapůsobit slova, i když jsou míněna třeba úplně jinak, chtěla jsem se zamyslet nad vnímáním textů obecně, nad funkcí metafor a voleb motivů do písní. Ne všechno se plným rozsahem do tohoto článku vešlo, nakonec to bylo hodně povídání o světě Dark Souls, ale já jsem za sebe docela spokojená, protože hlavní myšlenka tu je, a snad jsem vám alespoň trochu představila nejen nový zajímavý svět, ale i zajímavou hudbu. Mé otázky tedy jsou: Stalo se vám taky, že jste někdy s nějakou písní cítili propojení na základě něčeho, na co ta píseň primárně necílila, ale vy jste to tam prostě viděli? Nacházíte významy, které mají význam jen pro vás? Zajímá vás vůbec textová složka písní a chcete v ní něco hledat? Snažíte se kolikrát třeba i významy překrucovat, aby seděly vaší interpretaci? Máte nějaký soundtrack svého života? 

Dark Epica

Věřím, že málokdo tento článek dočte, tak děkuji za jakýkoliv komentář, který se zde vyskytne a za případné odpovědi. :)