1995-2025: 30 let hudby

Tento rok (2025) je mi třicet a je spousta věcí, které bych mohla shrnout, jenomže na to tady mám archivy starých blogů. Mé úplné začátky, tak třeba do deseti let, za zmínku příliš nestojí, protože jsem prostě byla dítě jako každé jiné. Někdo mě měl rád, někdo neměl. Někdo mě považoval za nadanou, někdo za drzou... a nikdo netušil, co se ze mě stane. :D Pak tu byla puberta a dvacítka, z toho tu mám spoustu zápisků, takže ne, v ničem z toho se vrtat nehodlám. 

Jelikož jsem tento blog od začátku směřovala k hudbě a hrám, dává mi smysl tento průlet těch třiceti let, co trávím na tomto světě, pojmout z pohledu alespoň jednoho z těchto aspektů. A hudba mi přijde jako ta zajímavější volba. A mně asi i bližší. Co zde tedy vymýšlím, je vypíchnutí nejlepšího rockového/metalového alba daného roku (dle mého skromného názoru) a nejlepší skladbu ro(c)ku. S nějakým drobným okecáváním okolo, takže ano, je to dlouhé. A svým způsobem stále o mně, byť se to na první pohled nezdá.

Píši to od listopadu 2024. :D

TLDR

MÉ OBLÍBENÉ

Rok	Album roku	Píseň roku
1995	Moonspell – Wolfheart	Moonspell – Alma Mater
1996	Moonspell – Irreligious	Stratovarius – Eternity
1997	Within Temptation – Enter	Rammstein – Klavier
1998	Therion – Vovin	Marilyn Manson – Coma White
1999	Lacrimosa – Elodia	Lacuna Coil – Falling Again
2000	Marilyn Manson – Holy Wood	Within Temptation – Mother Earth
2001	Rammstein – Mutter	Ozzy Osbourne – Dreamer
2002	Sirenia – At Sixes and Sevens	Rhapsody of Fire – Lamento Eroico
2003	Evanescence – Fallen	Epica – Cry For the Moon
2004	Within Temptation – The Silent Force	Rammstein – Amour
2005	Rammstein – Rosenrot	Lacrimosa – Lichtgestalt
2006	Evanescence – The Open Door	Emilie Autumn – The Art of Suicide
2007	Epica – The Divine Conspiracy	Krypteria – At The Gates of Retribution
2008	Indica – Valoissa	Sabaton – Panzerkampf
2009	Omega Lithium – Dreams in Formaline	Powerwolf – Resurrection By Erection
2010	Therion – Sitra Ahra	Dimmu Borgir – Gateways
2011	Powerwolf – Blood Of The Saints	Nightwish – Scaretale
2012	Sabaton – Carolus Rex	Emilie Autumn – Scavenger
2013	Powerwolf – Preachers of the Night	Leaves' Eyes – Nightshade
2014	Sabaton – Heroes	Stever – Virtuoso
2015	The Gentle Storm – The Diary	Xiphea – With Flames Inside
2016	Lord of the Lost – Empyrean	Sabaton – The Last Stand
2017	Moonspell – 1755	Aviators – Fading Light
2018	Lord of the Lost – Thornstar	Powerwolf – Fire and Forgive
2019	Rammstein – Rammstein	Sabaton – The Attack of the Dead Men
2020	Dark Sarah – Grim	Delain – Masters of Destiny
2021	Therion – Leviathan	Lord of the Lost – Viva Vendetta
2022	Sabaton – The War to End All Wars	Epica – Sirens
2023	Elysion – Bring Out Your Dead	Liv Kristine – River of Diamonds
2024	Simone Simons – Vermillion	Charlotte Wessels – The Exorcism
2025	Blackbriar – A Thousand Little Deaths	Liv Kristine – Ode to Life Pristine

1995 Rok, kdy jsem se narodila

Oblíbené album: Moonspell - Wolfheart
Portugalský vlkodlačí metal se spoustou doom a gothic vlivů prostě nemůže zklamat. Přijde mi neskutečně vhodné a přesné, že taková kuriozita, až zvrhlost vyšla právě v rok mého narození. Co víc si člověk může přát než zrodit se uprostřed noci za zvuků symfonie vlčího vytí. 
Ale k tomu albu:
Z Wolfheartu pochází dva velmi experimentální folkově a optimisticky laděné počiny Trebaruna a Ataegina, obě skladby pojmenované po bohyních spojených s portugalskými mýty a kulturou. Z alba pochází i ikonická Vampiria, píseň s tak brutálním přízvukem, že ani nepoznáte, že se jedná o angličtinu. Což je samozřejmě schválně, neboť zpěvák Fernando se zde snaží navodit transylvánskou atmosféru. Ehm, rumunské upíry a tak... A pak je zde samozřejmě má milovaná An Erotic Alchemy, která v sobě zahrnuje více méně přesně přeložený citát z dopisu markýze De Sade (1784): "Imperious, choleric, irascible, Extreme in everything, With a dissolute imagination of the like Which has never been seen, Atheistic to the point of fanaticism, There you have me in a nutshell And kill me again or take me as I am, For I shall not change." Chtěla jsem tento citát použít kdysi pro svůj popis osobnosti na eDarling, ale zatrhli mi to s tím, že působím jako bot či co. Ráda bych poznala boty, které se prezentují jako De Sade. Anebo radši ne.

Oblíbená píseň: Moonspell - Alma Mater (WOLFHEART)
Že má oblíbená skladba tohoto roku bude z mého nejoblíbenějšího alba, nebylo tak těžké uhodnout, ale nakonec nezvolím An Erotic Alchemy, nýbrž Almu Mater, která album téměř uzavírá, ale pro mě kapitolu Moonspell otevřela. Slyšela jsem ji prvně asi v roce 2010 nebo 11 a znamenala pro mě velký přerod v hudebním stylu. Nevadilo mi najednou přitvrdit, nevadilo mi hledat skladby s mužskými vokály, growlingem, bez přehnaného symfonična a zpívané jinak než anglicky nebo německy... a především jsem poznala komplet Moonspell, kteří jsou stále aktivní a stále se zlepšují a zlepšují. Jeden z nejlepších objevů vůbec.

1996

Oblíbené album: Moonspell - Irreligious
Jo, není to fér, zase Moonspell, já vím, já vím. Nemůžu za to, že byli tak plodní. A opět přišli s ikonickým albem, které otevřel singl Opium a uzavřel jeden z jejich nejlepších a nejpropracovanějších hitů vůbec, Full Moon Madness. Možná jsem si tvrzení o symfonii vlčího vytí měla šetřit pro tento počin.
I zde se stejně jako na Wolheart vyskytly narážky na jiná díla - jako např. odkaz na Parfém (Příběh vraha) v písni Herr Spiegelmann nebo výmluvně nazvaná skladba Mephisto. Hudebně vcelku temné a ne tolik tvrdé album. 

Oblíbená píseň: Stratovarius - Eternity (EPISODE)
Co to, že by tentokrát Moonspell něco nevyhráli? Musím říct, že to nutkání jmenovat Full Moon Madness písní tohoto roku zkrátka mám a mít budu, jenomže v roce 1996 vyšly pro Moonspell hned dvě naprosto epická konkurenční alba a bylo by doopravdy nefér alespoň jedno z nich nijak nevypíchnout. Ta dvě alba jsou Theli od Therion a právě Episode od Stratovarius. Invocation of Naamah i Nightside of Eden (z Theli) pro mě znamenaly jednu z cest do mytologična, kabaly a černé magie, které se tedy nijak nevěnuji, ale atmosfericky ji ráda zapojuji do dračího doupěte. Ale zatímco Therion mám obecně radši než Stratovarius, v případě těchto dvou alb je pořadí opačné. Skladby jako Will The Sun Rise, Babylon i Forever (z Episode) mi hned přirostly k srdci, ale tím pravým vítězem je skladba Eternity, která má nezaměnitelnou děsivou atmosféru, snažící se o jakési optimistické vyznění, ale nesoucí temný podtext, že svět bez válek a sporů existuje jen v alternativní realitě.

1997

Oblíbené album: Within Temptation - Enter
Většina lidí tyto kořeny WT ani nezná. Každý si pamatuje Sharon jako tu éterickou symphonickou divu z dob Mother Earth nebo pop-rockovou vůdkyni revoluce z moderní éry. Jenomže tehdy v roce 1997 měli WT trochu jiný říz, bezesporu inspirovaný Theatre of Tragedy a konceptem "kráska a zvíře" - neboli soprán a growling. Ano, WT měli původně growling (chrapot/scream) a znělo to až moc dobře na to, aby to takto hanebně opustili hned s dalším albem. Je velká škoda, že Enter nedostává tolik lásky a pozornosti, kolik by měl.

Oblíbená píseň: Rammstein - Klavier (SEHNSUCHT)
Zajímaví konkurenti z tohoto roku pro WT byli Guano Apes, taky vydali svůj debut a taky byl velmi poutavý a originální. Jak Lords of the Boards, tak Open Your Eyes se staly velmi populárními hity, myslím, že Lords byla dokonce použita jako znělka pro nějaké mistrovství nebo olympiádu (pro snowboarding? pardon nejsem expert, nevím jistě.) Jenomže skladby z Enteru to překonat nedovedlo. Deep Within je dokonalá, ale je čistě growlingová, Sharon na ní nevystupuje vůbec (což je u WT kurva hustý!!!). Candles je jedna z nejpůsobivějších skladeb vůbec, protože to zní, jako by na vás sáhla sama smrt, a Gatekeeper si mě získal svým momentem překvapení: Přes půlku skladby máte dojem, že je instrumentální, a nakonec vás zničehonic překvapí ostrý zpěv Sharon a stím nejděsivějším textem o umírání. V podstatě to je Enter in nutshell. JENOMŽE v roce 1997 také vyšlo album Sehnsucht od Rammstein, které jako celek zas tak převratné imho není, ale obsahuje jednu dokonalou skladbu, která hudebně vyčnívá nad většinou jejich diskografie a s přehledem zastíní nebo se úspěšně popere s většinou Enteru. A to je skladba Klavier. Napínavá, bolestná a proměnlivá. Rammstein vždy dokázali dobře sdělovat svou hudbou emoce, především hněv, strach, výsměch, šílenství, zoufalost... Klavier má do určité míry všechno z toho, ale především smutek, možná špetku lásky..? Samozřejmě lásku zmiňovanou tím drsným způsobem (eufemismus hadr), neboť velmi pravděpodobně je to píseň o vraždě.

1998

Oblíbené album: Therion - Vovin
Tak konečně se Therion dostává na první příčku, ale musím uznat, že konkurence byla velká. Nightwish (Oceanborn), Manson (Mechanical Animals) i Theatre of Tragedy (Aegis) vydali všichni zatraceně silná alba a to nemluvě o krátkém EP nazvaném prostě Evanescence... od, ano, Evanescence. Z těchto všech ale vyhrává Vovin. Stejně jako Aegis má vcelku mýtickou, až snovou atmosféru, ale je výrazně ráznější a proměnlivější, nikdy nenudí a netáhne se. Zní jako symfoničtější a líbivější verze Oceanbornu, nebo možná ne úplně symfoničtější, jako spíš technicky propracovanější. Zakomponovává víc vlivů, hlasů, stylů jak zpěvu, tak hudby... Zatím ze všech zde jmenovaných alb je svou technikou nejpokročilejší. Samozřejmě například s Mansonem se srovnává těžko, protože ten styl je o něčem úplně jiném, takže zde vyhrávají osobní preference (a má nenávist ke skladbě Posthuman, jako wtf, co to je).

Oblíbená píseň: Marilyn Manson - Coma White (MECHANICAL ANIMALS)
Mechanical Animals je hodně dobré album. Má svá silnější a slabší místa, ale tato skladba je tím, čím vyniká. Kdyby Vovin neměl hned dvě podobně silné skladby (Raven of Dispersion a Clavicula Nox), Mechanical Animals by pro mě nejspíš vyhrálo i album roku, ale takto zůstávám jen u oblíbené písničky. Tu asi netřeba představovat, stala se neskutečným hitem, většina lidí zná alespoň ten klip. Zde nepotřebuji být nijak originální. Also, miluji Rose McGowan (nebo jsem ji milovala v éře Čarodějek), která si zahrála ve videoklipu, není zde tedy o čem diskutovat.
Také ale chci vypíchnout píseň Venus od Theatre of Tragedy, protože je nádherná a velmi podobná Vovinu ve své éteričnosti, propracovanosti a chytlavosti, škoda, že se ToT dále nevydali tímto směrem. 

1999

Oblíbené album: Lacrimosa - Elodia
O Lacrimose jsem chtěla psát hned u roku 1995, tehdy se ovšem ještě skutečně svými skladbami Moonspell nevyrovnali. O čtyři roky později vydali ale velmi emocionální, promyšlené, procítěné a skvěle hudebně napsané album Elodia se silnými symfonicko-gothickými skladbami, které ani po těch letech neomrzí, jmenovitě Alleine Zu Zweit, Halt Mich nebo Ich Verlasse Heut Dein Herz. Zejména první dvě mají tu jiskru, kterou by ocenili i moderní posluchači, mají rytmus, naléhavost a zkrátka něco navíc, co u alba roku potřebujete.

Oblíbená píseň: Lacuna Coil - Falling Again (IN A REVERIE)    
In a Reverie je vcelku dobré album, ale stále moc slabé na to, aby konkurovalo Elodii. Skladba Falling Again je ale jiná, v mnohém mi připomíná právě Lacrimosu, ale snad ještě s větším procítěním a jistou rázností. Mám ráda, když z hudby teče nejen melodie, ale i emoce, a Falling Again je beze sporu silná po obou stránkách. Mými dalšími kandidáty na píseň roku byly ještě Kolyma od Evereve z alba Regret nebo Tuonela od Amorphis ze stejnojmenného alba.

2000

Konečně přerod milénia
Oblíbené album: Marilyn Manson - Holy Wood (In The Shadow of the Valley of Death)
Zatímco Mechanical Animals bylo prostě dobré, Holy Wood je dokonalé. Oukej, oukej, vliv na to mají opět mé osobní preference a nostalgické vzpomínky na to, jak jsem HW dostala jako první fyzické CD - možná nejen první od Mansona, ale dokonce první vůbec. Rozhodně bylo mezi prvními, a to kolem roku 2009. Ale není to jen ta nostalgie. Album jsem si hned zamilovala díky tomu stejnému, co mě dostane vždycky: rozmanitost, dynamičnost, procítěnost. To jsou pojmy, se kterými budu pracovat permanentně a hledat je u každého alba, a tak je tady trochu přiblížím. Procítěnost a Manson zní skoro jako hereze, většina lidí nesnáší jeho emo fázi nastávající s albem EMDM a opěvuje spíše jeho "starší" pecky, které byly prostě agresivní, protivládní, proti konzervativní, proti církevní atd. Guess what, tohle je album se staršími peckami, a obsahuje oboje. Proto ta rozmanitost. Je jak kritikou společnosti, tak melancholickým smutkem. Je jak nenávistné a vysmívající se, tak pochmurné a intimní. Chvíli máte pocit, že posloucháte protivládní propagandu, a najednou Vám přistanou v mixu až zoufale znějící skladby Coma Black, A Place in the Dirt a ústřední In The Shadow of the Valley of Death. A pak vám rázem dává smysl, že vše souvisí se vším. Nemůžete nad něčím truchlit, něco procítit, něco oplakávat, dokud neidentifikujete problém a nezacílíte proti němu. Možná to tak nefunguje vždy v životě, ale rozhodně to tak funguje na tomhle albu. Doprovází jej silný koncept a silné melodie. Hudebně připomíná industriálnější a celkově tvrdší Pink Floydy, nebo alespoň nějaké skladby z The Wall. HW zůstává nejen mým oblíbeným albem roku 2000, ale i oblíbeným albem z Mansonovi diskografie vůbec.

Oblíbená píseň: Within Temptation - Mother Earth (MOTHER EARTH)  
Čekali jste, že po Coma White zde vyberu Coma Black, že? Nabízí se to a jistě by to byla dobrá volba, ale nezmínit v tomto roce vůbec WT by byl hřích. Mother Earth je jedno z jejich nejikoničtějších, nejsilnějších a nejpůsobivějších alb vůbec, a i když hudebně bylo jistě překonané, udalo na dlouhou dobu styl celé skupiny a inspirovalo nepřeberné množství symphonic metalových skupin. Na albu se nachází velké množství hitů včetně nesmrtelné Ice Queen, nadčasového Deceiver of Fools a chytlavých Dark Wings, ale nic z toho roku není tak ikonické jako sama titulní Mother Earth. Ať už jsou to Sharoniny pohyby ve videoklipu, fakt, že metalová píseň začíná slovy "birds and butterflies", nebo proslavení wiccanství, ME je píseň, která změnila hodně, a není jediný aspekt, ve kterém by nezaujala. 

2001

Oblíbené album: Rammstein - Mutter
Tento rok byl až podezřele silný, co do počtu kvalitních vydaných alb, a vybrat jen jedno album se najednou stává těžkým. Nicméně udělat jsem to musela... A tak vyhráli Rammsteini. Pravdou je, že ještě tak do roku 2015 jsem Mutter neměla naposlouchané vůbec a znala jsem jen tu profláklou Sonne. Ta sama by asi stačila na to, abych Rammsteiny zmínila buďto v albu roku, nebo skladbě roku, protože... no, není skoro nikdo, kdo by ji neznal. Jenomže album roku nemůže samozřejmě stát jen na jedné písni, a tak tedy přiznávám, že po roce 2015 jsem album poctivě naposlouchala a zamilovala si hned úvodní Mein Herz Brennt. A následně všechny ostatní skladby kromě Rein Raus, ale to jsou zas ty osobní preference a nějakou černou ovci to album mít musí. Co se nějakého obecnějšího hodnocení týče, inu, jsou to Rammsteini. Nezdá se mi, že by album stylově jakkoliv z jejich diskografie vybočovalo, je to rozhodně must have, nebo aspoň must know pro každého fanouška, ale kdo Rammsteiny nemusí, ani tady si na své nepřijde, protože na rozdíl třeba od Mansona nebo Within Temptation, styl Rammstein je velmi neproměnlivý. 

Oblíbená píseň: Ozzy - Dreamer (DOWN TO EARTH)
Jestli existuje jedna skladba z roku 2001, která mohla se Sonne soupeřit, je to právě Dreamer. Ještě deset let po vydání hrála ve všech nákupácích, což je možná divné kritérium pro píseň roku, ale jen to ukazuje, jak velmi populární Ozzy zase jednou byl. A právem. Chytlavá balada s nezaměnitelným hlasem a textem, se kterým se každý snadno ztotožní, nemohla selhat, a dle očekávání zafungovala dobře i na mě. Po těch letech už ji nemůžu ani slyšet a milionkrát radši bych ze stejného alba jako píseň roku uvedla Gets Me Through, která je výrazně tvrdší, ale jediný důvod, proč už nemůžu Dreamer slyšet, je ten, že jsem ho poslouchala x let non stop. A to je přesně to, co hledáte u písně roku.
V roce 2025 Ozzy odešel do metalového nebe, a tak mi přijde o to vhodnější zde na jeho legendární skladbu zavzpomínat. 

Protože toho v roce 2001 vyšlo opravdu hodně, jako čestnou zmínku bych ráda uvedla alespoň alba Fate of a Dreamer od Ambeon, Darkness and Hope od Moonspell a Duett od ASP. 

2002

V roce 2002 vyšlo velké množství ikonických alb jako Century Child od Nightwish, Zos Kia Cultus od Behemoth, Believe od Disturbed nebo Comalies od Lacuny Coil. Nějakým záhadným způsobem se ale stalo, že mě osobně ani jedno z těchto alb nezaujalo. Vůbec Minimálně. Takže mám svůj vlastní výběr: 

Oblíbené album: Sirenia - At Sixes and Sevens
Už zase to vyhrálo nějaké debutové album. Já za to nemůžu, zkrátka ty staré debuty žeru, mají vždycky nejoriginálnější zvuk, dobré hudební nápady, nevšední kompozice a vyloženě z toho cítíte, jak se snaží říct "já to umím taky, ale lépe". Myslím, že v tomto konkrétním případě se Sirenia opět srovnávala s Theatre of Tragedy a Nightwish, možná ze všeho nejvíc s příbuznou Tristanií, se kterou sdíleli nějaké členy, ale mně album velmi připomíná i již zmiňovaný Enter od Within Temptation. Jen s tišším a učesanějším hlasem. Na rozdíl od všech zmiňovaných ovšem album nestaví primárně na ženském vokálu nebo na kontrastu těch dvou, spíše propojuje growling se symfonickým hudebním podkresem a sem tam to stejně jako hudební nástroje dokresluje i ženský vokál. Možná to je důvod, proč mám ASAS tolik ráda: ze všech "beauty and the beast" alb se velmi vymyká právě tímto přístupem a vnáší na scénu nejen neuvěřitelnou melancholickou a pochmurnou atmosféru, ale i nové pojetí již zaběhlého stylu. 

Oblíbená píseň: Rhapsody of Fire - Lamento Eroico (POWER OF THE DRAGONFLAME)
Dobře, tohle není metal. Tedy, ano, celé to album je čistokrevný power metal. Rhapsody ten žánr ostatně definovali - se svou zběsilostí, draky, ohněm... Ale Lamento Eroico sama za sebe má blíž k italské opeře. Je to pomalá skladba zpívaná v italštině, psaná víc pro orchestr než metalovou skupinu, ale přesto nepůsobí nijak monumentálně, spíš intimně a uklidněně. Jako soundtrack dojemné filmové scény, ve které hlavní hrdina umírá. 

2003

Oblíbené album: Evanescence - Fallen
TO.JINAK.NEŠLO. Ať už by vyšlo ten rok cokoliv, nic nemůže konkurovat takovéhle síle, která komerčně na plné čáře uspěla s hity Bring Me To Life, Everybody's Fool a My Immortal a mé srdce dobyla emočně tou nejvypjatější skladbou, Hello. Jenomže zrovna tak bych tady mohla zmínit jakoukoliv jinou skladbu z Fallenu, a stejně bych se o ní rozepsala tak, že by to vydalo na vlastní článek. Budu se zde tedy krotit, protože každý zná Fallen a nikdo nepotřebuje číst dvacetistránkový rozbor... jop, poslechněte si to celé. 

Oblíbená píseň: Epica - Cry For the Moon (THE PHANTOM AGONY)
Původně jsem chtěla napsat Die Ruhe Vor Dem Sturm od ASP, ale pak jsem si vyhledala, že The Phantom Agony vyšo už 2003 a ne 2004, jak jsem si trapně myslela, tudíž změna je jasná. Epica je má symfonická láska dodnes a skladby jako Veniality nebo Feint, chytnou za srdce a nepustí. Není ovšem silnější skladba roku 2003 než Cry For the Moon, ani můj drahý Whisper z Fallen se jí nevyrovná, nic, vše smete síla jedné skladby od Epici. Trefný text, burácivý growling, líbivý mezzosoprán a úplně šílené výšky na závěr, které nechápu, jak může lidská bytost udýchat. Ano, konkurence zde samozejmě byla i z jiných alb: Emilie Autumn vydala album Enchant s mou milovanou Heard It All, Manson vydal Golden Age of Grotesque se spoustou úžasných skladeb jako Tainted Love, Spade nebo ikonickou This is the New Shit. Xandria debutovala s albem Kill the Sun a všemi těmi dokonalými songy jako She's Nirvana, So You Disappear a titulní Kill The Sun. Dokonce i Deathstars o sobě dali světu vědět s albem Synthetic Generation a mou oblíbenou Little Angel. Takže ano, je z čeho vybírat, ale všechno to nějak bledne ve stínu monumentální Cry For the Moon.

2004

Oblíbené album: Within Temptation - The Silent Force
Že směřuji primárně k tomu symfonickému a gotickému, je jasné téměř od začátku článku, proto asi málokoho překvapí, že stará tvorba WT se u mě dlouhodobě drží v oblibě. Zde se mnou asi málokdo bude souhlasit, ale pro mě osobně TSF přebíjí i tolik milované album Once od Nightwish vydané rovněž v 2004. Celkově ten rok přinesl vlnu symfonických orgasmů pro uši, Leaves' Eyes debutovali s albem Lovelorn, Xandria vydala Ravenheart a Therion vydali hned dvě alba, Sirius B a Lemuria. Za mě je to ale TSF. Nejsymfoničtější symphonic. Chvílemi máte opravdu pocit, že se v tom orchestru topíte, a WT se zde rozhodně řídili pravidlem "když už, tak už". Ale myslím, že je to dobře. K hlasu Sharon to velmi ladí, melodie jsou si sice mnohdy podobné, ale přesto z alba vzešlo několik výrazných singlů jako Memories nebo Angels, a konečně se album po přírodně laděné Mother Earth zase vrací k trochu děsivějším kořenům, zejména v těch nejlepších skladbách Stand My Ground, Forsaken a Aquarius.

Oblíbená píseň: Rammstein - Amour (REISE REISE)
Jo, chtěla bych sem dát zas nějaký symphonic jako Temptation (Lovelorn) nebo Snow-White (Ravenheart), ale Amour má prostě všechno. Nejsou to typičté industrial Rammsteini, je to balada, která je stále naléhavější a stupňuje se, kvílí a naříká a nakonec burácí jako málokterá skladba. Za mě osobně je to nejlepší píseň od Rammstein ever. 

2005
Jupí, deset let za námi. 

Oblíbené album: Rammstein - Rosenrot
Má smysl psát, že toho vyšlo hodně? :D Musím nutně zmínit Return in Bloodred od Powerwolf a Vinland Saga od Leaves' Eyes. Ale anijedno z těchto alb se nevyrovná Rosenrotu. Singlem Ohne Dich si Rammsteini ukradli srdce většiny mainstreamových posluchačů, a přesně to jsem byla i já tehdy, když album nově vyšlo. Myslím, že jsem ho snad zaregistrovala díky Marešovi a jeho Esu. Až postupem času jsem zjistila, že i když Ohne Dich je boží, je to jen malá ochutnávka potenciálu, jaký se na albu ukrývá. Nabízí hodně melodií a zvratů. V rámci písní i mezi nimi. Nic nepřekoná ten naprostý kontrast mezi živostí a drsností, jakou s sebou nesou skladby jako Benzin a Zerstören, a mezi velmi častými klidnými skladbami, které nevyznívají jen teskně, ale především mnohdy až psychoticky jako třeba v případě Spring a Feuer und Wasser. Už Mutter a Reise Reise jsem zde hodně opěvovala, ale až s Rosenrotem jsem se do zvuku Rammstein zamilovala doopravdy. Protože tady je najednou sytější, plnější a rozvíjí atmosféru hlouběji než kdy dřív. 

Oblíbená píseň: Lacrimosa - Lichtgestalt (LICHTGESTALT)
Byla jsem hodně na vážkách, jestli sem prostě nedat něco z Rosenrotu. Třeba titulní Rosenrot. Ta skladba sama o sobě je silná, graduje, upoutá a je mi líto ji jen tak odbýt v rámci nej alba, ale zároveň opravdu chci dát prostor Lichtgestaltu. Musím. Album samo o sobě mi nepřijde tak moc dobré jako dříve zmiňovaná Elodia, ale ta jedna skladba, ta zůstane, zažere se pod kůži, hladí, děsí... je vším, co miluju. Má náboj, nevleče se, a přitom to není jen taneční odrhovačka s popovou melodií. Má v sobě několik vrstev, krásné vokály, zvraty, temnější pasáže, zpomaluje, zrychluje. Má všechno. Není to tvrdý industrial jako Rammsteini, ze všeho nejvíc se to dá popsat asi jako gothic, ale Lacrimosa vždy žánry překonávala a míchala to nejlepší z temnějších subžánrů, což vyvrcholilo právě v Lichtgestaltu. Prozatím. 

2006

Oblíbené album: Evanescence - The Open Door
Po Fallenu asi velmi nepřekvapivý výběr, že? Ale to jinak opravdu nejde, Evanescence definovali jednu hudební éru, do 2010 každý chtěl znít jako oni, každý emař a gothic vyrůstal na nich, spoustě lidem otevřeli cestu k rocku a metalu a i nemetalisty dokázali zaujmout. 
Spousta lidí Evanescence miluje kvůli Fallenu, ale u mě ta láska začala právě s TOD. Kdybych měla jedno album postavit na piedestal, bude to toto. Jasně, částečně kvůli nostalgii. Dnešním pohledem poslechem už mi na albu trochu sem tam něco chybí: tvrdost, větší variabilita, délka skladeb. Ono není nutné přitvrdit, ale myslím si, že Evanescence by to prospělo. I přesto, že málokterá píseň od Evanescence projde jako "metal", se jedná stále o mou srdcovku, o důvod, proč mám ráda silné ženské vokály, symfonické orchestry, latinské popěvky, klavírní instrumentální pasáže a velmi tajemně znějící sbory. To pro mě přišlo právě s TOD a skladbami Lacrimosa, Your Star a The Only One, které překoná máloco. A pak je zde samozřejmě Lithium, největší hit své doby. 

Oblíbená píseň: Emilie Autumn - The Art of Suicide (OPHELIAC)
Nebyla jsem si výběrem popravdě jistá. Strašně moc ráda bych sem nacpala Lithium, ale zároveň by mi přišlo smutné vynechat Opheliac úplně. Je to psycho-album. Vilindustrial s nějakými gothic prvky, shakespearovskými vlivy (ehm, Ophelia, get it?) a velmi VELMI silným sdělením o mužské slabosti. Řekla bych "ženské síle", ale to není úplně ono. To přijde až s dalším Emiliiným albem Fight Like a Girl, ne, toto album mluví o tom, jak muži ženám obližují, o tom, jak ženy nesou následky a co musejí snášet. Zjednodušeně řečeno. Celé poselství se nikdy nevejde do pár řádků a tento můj článek ani nemá být přesně popisná recenze, ne, je to jen souhrn toho nejlepšího z hudby a já si myslím, že už jen kvůli této síle v poselství musím Opheliac zkrátka zmínit. Píseň The Art of Suicide se trochu mému popisu ale vymyká, kritizuje zase něco trochu jiného, krásným ironickým způsobem a velmi jemnou líbivou melodií. Je to smutná skladba, a přesto veselá. Krásný hravý hlas a téměř oslavně znějící spinet vás zanesou do světa divadelních her, kde se ovšem hraje život. A hraje se špatně. 

2007

Oblíbené album: Epica - The Divine Conspiracy
Další plný rok, další těžký výběr. Stále nejsem úplně přesvědčená, zda to měla vyhrát Epica, nebo WT. Within Temptation totiž vydali své nejlepší album The Heart of Everything, a kdyby neměli Epicu jako konkurenci, nad nikým jiným bych nepřemýšlela. Jenomže nakonec, když melodie a atmosféra nepřekonají jedna druhou, musím sáhnout po technikáliích, a po technické stránce Epica vyniká. Zejména proto, že Sharon (WT) si na THOE navykla zpívat v nižších polohách než obvykle, které sice znějí dobře, ale velmi slyšitelně je nezvládá na albu udýchat tak jako svou standardní sopránovou polohu, což znamená, že úplně každá skladba je proložena desítkami rušivých nádechů. A ty skladby jsou boží, samozřejmě, jenomže Epica je taky boží, takže tohle je jediný způsob, jak je rozsoudit: Simone není nikde slyšet, jak lapá po dechu, naopak i ty nejtěžší možné operní pasáže v jejím provedení znějí naprosto snadně a hladce, velmi precizně.
A pak jsou zde samozřejmě další čestné zmínky, protože to byl kurevsky nabitý rok: Powerwolf vydali Lupus Dei, Nightwish vydali první album s Anette, Dark Passion Play, Xandria vydala poslední album s Lisou, Salome, a Sirenia vydala své jediné album s Monikou, Nine Destinies and a Downfall. Marilyn Manson vydal Eat Me, Drink Me, čímž způsobil vlhnutí spousty kalhotek a naopak pobouření ze stran militantních fanatiků, kteří přišli o svůj angry fetish a místo toho dostali nějaké emo lovesongy. 

Všechna ta alba stojí za to. Ale žádné mě neohromilo tolik jako právě Epica. Na rozdíl od TPA se v TDC už zcela našli, přitvrdili, zkomplexněli. To je asi divné slovo, ale pro Epicu je velmi zásadní. Vždycky se vcelku zaměřovali na dlouhé skladby, ne táhnoucí se doom metalové ploužáky, ale opravdové symfonické skladby protkané spoustou melodií, sól, sborů, growlingových pasáží i čistých vokálů. Myslím si, že právě na TDC pochopili, jak s touto komplikovaností nejlépe pracovat po technické stránce. Vše zde najednou působí profesionálněji, monumentálněji, zajímavěji a drsněji. Přesně a mechanicky. A i přesto si album najde své emoční vypjetí, např. ve skladbě Chasing the Dragon nebo Safeguard to Paradise.  

Oblíbená píseň: Krypteria - At The Gates of Retribution (BLOODANGEL'S CRY)
Bloodangel's Cry se mi zalíbilo až letos (2025). Vážně. Jako album mi dlouho přišlo jako promarněný potenciál a převážně za to mohl zpěvaččin slabý hlas. Roky a roky jsem s hlasem Ji-In Cho bojovala, ale i mezi jejich písněmi existovaly výjimky, které mi nedovolily na skupinu zapomenout a zas a znova jsem se k nim vracela a zkoušela. Skladba, která mě držela po celé ty roky a donutila mě se k albu vrátit i letos, je At the Gates of Retribution. Dlouhá jako z alba Epici, ale seskládaná zase úplně jinak, jemněji, méně komplikovaně, ale přesto zajímavě. Vše zahalené do temného a chmurného hávu, klavíru a ano, něčeho až nebeského a intimního, co do skladby vložil právě ten nevšední plachý hlásek. K této písni padne. Je napsaná dobře a přímo pro ni. Jestli si nějaká píseň zaslouží píseň roku, je to ta, díky které nemůžete zapomenout na skupinu, s kterou byste to jinak vzdali. 

2008

Oblíbené album: Indica - Valoissa
Mnozí asi považují za herezi, že zde nezvolím Eluveitie se Slanií, ale mně ten folk metal nikdy zdaleka nepřirostl k srdci tolik. Zato finský symfonický pop-rock? :D Nevím, co to je reálně za styl, rock možná, ale opravdu odlehčený, ale se symfonickými prvky, jaké bych u takové hudby nečekala. A proto mě holky z Indici zaujaly. Nejprve děsivou atmosférou videoklipu Pahinta Tanaan, a pak hudbou samotnou. Askeleet, Ei Enaa, Hamaraa a Hiljainen Maa jsou spíš pomalejší a atmosférické skladby hrající na mé sympatie ke gothic soundu a éteričnosti. Flétny, klavír, hlubší basy a hladivé melodie vás dokážou unést do úplně jiného světa. Zbytek alba dokáže být už živý, akční, taneční a propletený s řezavými houslemi a stejně řezavým hlasem zpěvačky Jonsu, takže vám každý kousek bude připadat unikátní a poutavý. A žádná skladba nemá tak děsivý úvod jak Ëla. Děsivost je ostatně něco, s čím Indica na Valoisse umí pracovat až moc dobře. 

Oblíbená píseň: Sabaton - Panzerkampf (THE ART OF WAR)
Další hereze, že? Totiž, že Sabatoni nevyhráli album roku. Jenomže TAOW má buďto dokonalé pecky (jako právě Panzerkampf, nebo Gallipoli či The Price of a Mile), nebo skladby, ze kterých mě až bolí uši a vážně je nechci nikdy NIKDY slyšet znovu. Ony se takové skladby dají vyšťourat v diskografii asi každé skupiny, každému sedne něco jiného a tomuto efektu se holt vyvarovat nelze, ale na tomto albu je to holt v takové míře, že mým oblíbeným být nemůže, proto vyhrála Valoissa. Ještě jsem zvažovala River of Tuoni od Amberian Dawn, ale Valoissa mi přijde unikátnější, a tak AD pro tentokrárt zůstanou jen čestnou zmínkou.
Nicméně k Panzerkampfu: je to velmi silná a ikonická skladba. Miluje ji snad každý, kdo zná Sabatony, a já holt nejsem výjimka. Běžte si ji pustit, to pochopíte. 

2009

Oblíbené album: Omega Lithium - Dreams in Formaline
Fuf, těžká volba. Epica vydala Design Your Universe, a i když po technické stránce je asi ještě lepší než TDC (2007), k žádnému albu od nich nemám už tak silnou vazbu jako právě k TDC, s tím albem jsem strávila roky a pouštěla si ho komplet dokolečka dokola jako hudební mantru, která mi dávala každý den cestou do školy sílu. To už se mi s Epicou neopakovalo. Ano, skladby jako titulní Design Your Universe nebo naopak úvodní Resign to Surrender jsou silné, ale přesto je někdo, kdo Epicu ten rok překonal. Omega Lithium. Vydali jen dvě alba a to první, Dreams in Formaline, je opravdový unikát, velmi skrytý poklad a nedoceněný hudební prožitek. Zpěvačka nemá ten nejsilnější hlas a často je na albu elektronicky až roboticky zkreslený. To ale ničemu nevadí. Hlavním tahounem jsou zde hudba a texty, a i když ani jedno z toho není nijak složité, je to promyšlené, sedí to k sobě, a především - utváří to jedinečnou atmosféru velmi drsného industriálního postapo světa, který ale nezapomněl na ty temné gothic mýty jako jsou třeba upíři. Nevím, jak to dokázali skloubit, ale v jejich písních se snoubí gothic sound táhnoucí temnotu ze samotné propasti s velmi moderním elektrickým zvukem a tvrdým industriálnem. Jsou to tři žánry v jednom a funguje to skvěle. Konkrétní songy, které doporučuji? Stigmata, Snow Red, Nebula a Hollow March. Nicméně klidně se zažerte do celého alba, je to opravdový zážitek. Ne technicky lepší než Epica, ale rozhodně originálnější a zajímavější. 
Chtěla bych ovšem ještě zmínit dva opravdové konkurenty, a to sice album Njord od Leaves' Eyes a album Silent Scream od Elysion. Obě jsou female fronted gothic/symphonic metal, každé pojaté úplně jinak a nabízející jinou atmosféru a jiný zážitek, určitě si zaslouží čestnou zmínku, jen holt Omega Lithium mají o něco větší šmrnc. 

Oblíbená píseň: Powerwolf - Resurrection By Erection (BIBLE OF THE BEAST)
Existuje zde nenulová šance, že jsem tuto konkrétní píseň zvolila tak trochu pro ten vtip a pro ten kult, ale... BOTB je geniální album, které si své zastoupení zaslouží, a když už, tak proč nevybrat tu nejikoničtější skladbu, že? Už s prvním albem PW dokázali, že přinášejí na scénu novou sílu a nový sound, který pak rozvinuli na Lupus Dei a zdokonalili právě na BOTB. Zatímco ale dvě první alba mi přišla trochu zvukově experimentálnější a do určité míry v některých případech děsivější, od BOTB dál Powerwolf moc dobře vědí, že atmosféra ano, ale jedině úderně a s pořádnou POWER. 

2010

Oblíbené album: Therion - Sitra Ahra
Therioni mě dovedli k mytologii a historii, ke kabale, Mezopotámii, Sumeru, Babylonu a jiným zákoutím dějin, která ve škole mohou vyznít uspěchaně, prázdně a nudně. A k tomu všemu mě přitáhli původně právě albem Sitra Ahra, které je takové průřezové, dotýká se spousty mytologických postav odevšad, je plné mýtických zemí, rituálů a příběhů, ovšem pojatých často jinak. Therion málokdy jen popisovali mýty, jak je známe; ano, i klasický výbor bychom asi z jejich diskografie mohli seskládat, ale jejich hlavní zájem vždy ležel v rovině černé magie podsvětí?, a tak si i Therion získali mé srdce vcelku jednoduše. Nevěnuju se čarodějnictví, ale o černé magii ve spojení s hudbou už jsem mluvila několikrát, protože to zkrátka funguje. Abych ale Therionu nekřivdila, zrovna Sitra Ahra má spoustu optimistcky vyznívajících skladeb s velmi hravou a živou hudbou plnou zvratů, tudíž úplně pohřební písně zde také nečekejte. Je to opravdu průřez - melodiemi, mytologiemi, žánry... a funguje to velmi dobře. 

Oblíbená píseň: Dimmu Borgir - Gateways (ABRAHADABRA)
Ozzy ohromil rádia písní Let Me Hear You Scream, Tarja o sobě zase dala vědět hned dvěma singly Until My Last Breath a I Feel Immortal, Sabatoni si získali nové fanoušky působivou Uprising, Floor Jansen představila světu svůj nový projekt ReVamp s krásnou I Lost Myself a nově zformovaní We Are The Fallen se rozhodli konkurovat Evanescence singlem Bury Me Alive. Všechny je miluji, výběr je těžký, ale nakonec sáhnu opět po té černé magii. Má nejlepší videoklip, atmosféru i hostující zpěvačku. Je unikátní, drsná, tajemná, symfonická, ale úderná. Abrahadabra je hodně silné a mrazivé album, ale právě Gateways je důvod, proč jsem Dimmu Borgir začala tak moc žrát. Growling mi do té doby přišel v pohodě jako vedlejší doplněk k čistým vokálům, ale až s Dimmu Borgir jsem chrapot začala doceňovat i jako hlavní vokální projev. Celé album je pro mě osobně hodně přelomové, ne nejlepší, ale dost předefinovalo mé hudební preference. Anebo je aspoň rozšířilo. 

2011

Oblíbené album: Powerwolf - Blood Of The Saints 
Wolfové jsou sázka na jistotu a s nějakým albem to album roku u mě vyhrát museli. Nedokážu si představit lepší volbu než BOTS, za mě peak jejich tvorby, možná ještě spolu s následujícím POTN. Každopádně toto je zhruba to období, kdy si mě získali a totálně mě připoutali ke své monumentálnosti a všemu, co patří k pořádné heavy metalové vlkodlačí mši plné krve, fantomů, dynamitu... jak mně chybí ty staré časy. 
Vtipnou konkurencí by za mě mohli pro Powerwolfy být tento rok čeští SSOGE, kteří vydali Návaz, další album, které velmi silně ovlivnilo můj vkus, pohled na mytologii, historii, slovanství... takováto alba, která rozšiřují obzory, a přitom to dělají velmi umělecky a nenásilně jsou pro mě neskutečně cenná, ale přesto to zkrátka musejí vyhrát Wolfové, protože takovou sílu a návykovost už jsem dlouho s žádným albem neslyšela. 
Zmíním ještě jednu konkurenci, protože nezmínit je by byl hřích: Within Temptation - The Unforgiving. A nevyhráli jen proto, že jsem hrozně dlouho byla zklamaná z toho jejich přerodu ze symfonična do podivného až pop-rockového disco soundu, který sice má říz a šmrnc, ale není to nic pro mě. A ano, album má své čistě metalové a symfonické, zajímavé, melodické a drsné části, jenomže jako celek na mě nepůsobí zdaleka tak dobře jako Blood of the Saints. 

Oblíbená píseň: Nightwish - Scaretale (IMAGINAERUM)
Upřímně, čistě z pohledu 2025 bych sem ráda dala třeba Dva Stíny z Návazu nebo Arachne's Song od Dyonisis, klidně i In The Middle Of The Night od Within Temptation nebo Tell-Tale Eyes od Leaves' Eyes, ale jediný důvod je stejný jako v případě Dreamera - tu píseň jsem poslouchala tak často, že už mi leze krkem. Ale když se nějaké písně tak moc nemůžete nabažit a dlouhé roky a roky se utápíte v jejích melodiích, asi si ten post písně roku vážně zaslouží. A přesně tím je pro mě Scaretale. Až když jsem se té písně přeposlouchala, začala jsem pořádně objevovat zbytek alba, protože dokud za mě Scaretale byla ještě neoposlouchaná, vše ostatní na Imaginaeru mi přišlo mdlé a nezajímavé. Tak moc silná jedná píseň dokáže být. Nyní již docením většinu alba a jsem ráda, že ho Nightwish nahráli. Ale ta píseň, ta jedna píseň prostě překoná vše... na prvních pár tisíců poslechů. 

2012

Oblíbené album: Sabaton - Carolus Rex
Chtěla bych napsat Revolution, jelikož je to jednoznačně mé nejoblíbenější album od Lacrimosy, ale může se rovnat takovému počinu jako Carolus Rex? Well... nejraději bych zde napsala obě alba bok po boku, ale když už jsem si stanovila, že musím vybrat jedno, bude to Carolus. Má anglickou a švédskou verzi, krásný pochodový náboj, cosi z monumentálnosti, tajemnosti a duchovna Powerwolf, ale stále s osobitou bojovností a energičností Sabaton. Je to album s originálním nápadem, zvukem, texty a především nezapomenutelnými melodiemi. The Carolean's Prayer, titulní Carolus Rex, Ruina Imperii, A Lifetime of War a coverová Twilight of the Thunder God utváří (imho) páteř celého alba, nosný významový i hudební pilíř všeho, co je na albu tak působivé. Každou jednu z nich bych pak klidně vypíchnula jako píseň roku, ale... když ono toho vyšlo tolik...

Oblíbená píseň: Emilie Autumn - Scavenger (FIGHT LIKE A GIRL)
... třeba Alpha Noir od Moonspell, kde jsou mé oblíbené skladby Em Nome Do Medo a Grandstand. Pozornost taky musím stočit k zatím velmi neznámé maďarské skupině Dharma a jejich albu Dharmageddon s peckami jako Final Destination a Tonight. Spousta dalších písní si zaslouží výsluní - Scarecrow od českých Phosgene Girls, Veritas od Kamelot, Serenade of Self-Destruction od Epici (celé jejich album RFTI bylo mimochodem mým třetím aspirantem na album roku), Soulcrusher od Xandrii, a především samozřejmě všechno z Revolution od Lacrimosy včetně mé milované Weil Du Hilfe Brauchst. 
Ale mám-li vybrat jednu jedinou píseň, musí to být Scavenger. Je to píseň opět od Emilie Autumn, opět o ženách a světě, který je na hovno. Je to o znásilnění a myslím si, že takové téma se samo o sobě nedá přehlížet, kór když je zapracované do několika až moc působivých a děsivých metafor a té nejděsivější možné atmosféry. Pokud jsem zmiňovala děs u Indici, byl to jen slabý odvar. Scavenger možná nemá tak vyrýsované melodie a tolik hudebních nástrojů, má ale nástroje mnohem důležitější: text a hlas. Oboje vás zamrazí a upoutá, donutí přemýšlet nad každým slovem a myšlenkou. Nad světem. 

2013

Oblíbené album: Powerwolf - Preachers of the Night
Tento rok je pro mě jen o dvou albech, neboť i když toho vyšlo hodně, tato dvě vše spolehlivě zastíní. Jde o vítězné Preachers of the Night od PW, samozřejmě, a Symphonies of the Night od Leaves' Eyes. Skoro, jako kdyby to byl year of the night. Jenže vítěz může být jen jeden a Wolfové jsou Wolfové. Preachers of the Night jsou za mě peak jejich tvorby, nejlepší album, jaké kdy vydali, neboť je o něco svižnější a vtipnější než alba předchozí, ale originálnější, melodičtější a monumentálnější než alba následující.

Oblíbená píseň: Leaves' Eyes - Nightshade (SYMPHONIES OF THE NIGHT)
SOTN je jednoznačně nejlepší album od LE ever, Livin hlas je právě tady nejsilnější a nejkrásnější, neboť zde Liv nejvíce pracuje s jeho polohami. Totéž platí o hudbě, je tak unikátní, živá, a přesto temná, velmi vtahující a fascinující, dohromady jako by skutečně všechny skladby splétaly jednu krásnou symfonii noci. Jedná se také bezpochyby o jejich nejtvrdší album, možná v tomto ohledu si konkurující jen s King of Kings.
Nightshade ovšem trochu vybočuje. Vymyká se svou pomalostí, má krásnou tajemnou atmosféru, nese jistou melancholii a oproti většiny alba vyniká hudebním minimalismem. Za sopránem neburácí žádný orchestr, což utváří nezvyklou komorní a intimní atmosféru, jakou má jenom Nightshade. Ovšem píseň jako takovou a všechny tyto její kvality jsem pořádně docenila až v roce 2019. Tehdy ji Liv zazpívala naživo v Nagoldu a já seděla dost blízko pódia, abych se nechala vtáhnout do té kouzelné atmosféry. Liv vždy zní naživo mnohem silněji než na albech; alba mají samozřejmě také svou sílu, ale živý koncert, obzvlášť ten nagoldský koncert, je jen o ní, o jejím hlase a jejím projevu. A to je přesně to, na čem Nightshade stavěl od začátku a díky čemuž tehdy živě tolik vynikl. Procítěný, mocný, dojemný. Chtělo se mi brečet, vážně, měla jsem slzy na krajíčku. A stále mám, když na to vzpomenu. 

2014

Oblíbené album: Sabaton - Heroes
Jak předchozí rok byl velmi jednoduchý z hlediska výběru, tento je plný až moc dobrých počinů. Velmi blízké je mi album skupiny Good Girl Maggie, které rovněž nese název Good Girl Maggie. Na to, jak název zní trochu primitivně a lacině, je to velmi povedené album, něco mezi Halestorm a Evanescence a určitě si to svou čestnou zmínku zaslouží už jen díky nádhernému hlasu zpěvačky, ale i zajímavým a chytlavým melodiím. Zrovna tak jsem si ale zamilovala pro mě velmi unikátní Idiot Savant od Stever, temné The Perfect Cult od Deathstars, monumentální Sacrificium od Xandrii, nedoceněné Someplace Better od Elysion, hravé The Human Contradiction od Delain a teskné Dissonance od Kowai. Je z čeho vybírat, ale nakonec jsem musela zvolit Sabaton. Málokteré písně v hlavě utkví tak jako Far From the Fame, Inmate 4859, Resist and Bite a především To Hell and Back. Málokteré skladby jsou tak ikonické a tak energické, že je pak zpívá naživo celá hala. Nebo amfiteátr, že, známe to. Sabatonům se obecně těžko konkuruje, jsou už takový kult, ale jestli je album, kterému se opravdu konkurovat nedá vůbec, jsou to právě Heroes (a Carolus Rex, ale ten už vyhrál 2012).

Oblíbená píseň: Stever - Virtuoso (IDIOT SAVANT)
Virtuoso od Stever je vcelku neznámá skladba, a přesně proto jsem jí vytvořila video na YT, check it out. Není to extrémně dobré video a rozhodně není monetizované, ale chtěla jsem vážně alespoň nějak pomoct šířit ty krásné neotřelé nápady Karen Stever. Její hudební projekt nazvaný prostě Stever bohužel vydal jen jediné album, ale už to v sobě nese tolik nápadů, že dokáže vydat za celou diskografii jiných skupin. Není divu, když se jedná o celý příběh doplněný knihou (anebo doplňující knihu?) Album je jedinečné už jen svým settingem. Zcela zjevně zasazuje většinu písní do konkrétních kulis Ameriky 30. let 20. století aka Great Depression.

2015
ten years to go, fuf...

Oblíbené album: The Gentle Storm - The Diary
Trvalo mi, než jsem se k tomuto albu Anneke Van Giersbergen propracovala, ale stojí to za to, má hned dvě verze, klidnou (Gentle) a pořádně metalovou (Storm). Vtipné, že "The Gentle Storm" v takovém případě není název alba, ale skupiny. Ale asi to dává smysl ve světle toho, že je to nejspíš jen jeden z mnoha Annečiných projektů, u kterého se bohužel nečeká pokračování. Možná i proto je album The Diary unikátní. Anneke do něj dala vše, to nejlepší z melodií, hlasu i textů. Stejně jako u jejího druhého projektu VUUR je na albu cítit jisté nadšení ze světa, cestování a historie, ale na rozdíl od VUUR má The Gentle Storm velmi melodické skladby, líbivé, protkané orientálními, středověkými a severskými prvky poskládanými tak, aby vás vypravily na nevšední jízdu kolem světa, ale především do hlubin zamilované duše. Jak se to dá skloubit? The Diary vám to vysvětlí. 

Oblíbená píseň: Xiphea - With Flames Inside (FROM THE UNCHARTED ISLAND)
Skupina Xiphea se na scéně objevila z čista jasna, zrovna když mě přestávala bavit mytologie v metalu a začala jsem se zaměřovat na příběhy jiné, pohádkové. A přesně s tím Xiphea přišla, ale ještě výrazněji na budoucích albech než na tomto debutovém. Debut byl trochu opatrný a šel na to chytře, různé příběhy v mnoha místech mísil s opravdovými čistými emocemi, jaké člověk očekává v klasických písních o lásce, zradě, poutech atd., ale vše to bylo obklopeno tím pohádkovým kouzlem, příběhem v pozadí, kulisami s korunami a diamanty. Je to album symfonické, trochu připomínající staré Leaves' Eyes z dob Vinland Sagy po hudební i pěvecké stránce; má své velmi temné a drsné pasáže, ale i části velmi zamilované a klidné. Ráda bych ho jako celek nominovala na album roku, ale The Diary se svou kvalitou zpracování nevyrovná. I tak je na albu několik klenotů a já velmi váhala, který z nich vybrat jako píseň roku. Nakonec jsem zvolila With Flames Inside, ale svou soupeřku, Sweet the Tale, porazila snad jen svou chytlavostí. 

2016

Oblíbené album: Lord of the Lost - Empyrean
Kdybych tento souhrn psala před pár lety, vyhráli by to zase Sabatoni, ale díky mé neustálé potřebě zkoumat nové skupiny jsem narazila na LOTL. Asi pět let jsem se prokousávala postupně jejich tvorbou. Nebylo to pro mě tak jednoduché, protože i když to kombinuje spoustu mých oblíbených prvků z gothic, symphonic, industrial i black žánrů, má to svou nevšední drsnost a jistou kakofoničnost, se kterou jsem se zkrátka po všech těch libozvučných female fronted symphoskupinách musela nějak vypořádat. A naštěstí to dopadlo dobře. Neměla jsem LOTL v lásce na první poslech a vracela jsem se k nim několikrát. Začalo to pro mě albem Thornstar, a pak jsem se přes Judas dostala až k Empyrean. A tuto svou svatou trojici alb dnes oddaně zbožňuji a jako v transu blastím z repráků, kdykoliv to jde. 
Vedle Sabatonů jsem měla na album roku ještě dva kandidáty: Epicu a Evanescence. Jenomže Evanescence vydali jen remaky a remastery svých starých písní, které, i když jsou geniální, podle mě nemají nárok na to konkurovat něčemu opravdu novému. A Epica je sice má srdcovka, ale zrovna The Holographic Principle je za mě bezesporu jedno z jejich nejslabších alb, tudíž nakonec volba padla oprávněně na LOTL. Když Empyrean zkusíte, zjistíte, že vážně máloco se vyrovná síle písní jako Interplay of Life and Death, Raining Stars a Lost in Oblivion. 

Oblíbená píseň: Sabaton - The Last Stand (THE LAST STAND)
Zase ti Sabatoni. Ovšem zatímco kandidátů na album roku bylo vcelku málo, zrovna píseň roku bych nejradši rozdala každému druhému. Třeba Tarje s její Divou, Sirenii a písni Goddess of the Sea, záhadně zmiznuvším Bliss in the Abyss a jejich chytlavému singlu Burlesque, české Tezauře s píní The Perfectionist, mým novým oblíbencům Delain a jejich písni Pendulum, tehdy nově zformovaným Snow White Blood a jejich děsivému singlu Lullaby for the Undead, dokonce i té zmiňované Epice a jejich Ascension. Ale vítěz může být jen jeden, a tak beru tu píseň, jejíž slova nás provázela v GW2 jako modlitba před těžkými strike misemi.  

"For the grace, for the might of our lord

For the home of the holy

For the faith, for the way of the sword

Gave their lives so boldly"

2017

Oblíbené album: Moonspell - 1755
Měla jsem takové nutkání zvolit Alien Hazard od Sunwalter, což sice není hudebně nejlepší album na světě, ale mám k němu jistou citovou vazbu. Mimozemský sci-fi metal s operním sopránem mě zaujal už jen svou tématikou, vizuálem, nápadem a stylem natolik, že jsem jim pomohla fundnout toto debutové CD a za podporu jsem si vysloužila jeho fyzickou kopii s podpisy všech členů skupiny a velmi milý status na jejich FB stránce o tom, že jsem první žena, co je podpořila na jejich vesmírné cestě, což je cool. Co se hudby týče, musím vypíchnout písně Green'n'Grey, Forbidden Sun a chytlavou Drilling the Ice of Europa. Nicméně když u této hudební stránky zůstanu, bohužel musím říct, že Sunwalter jsou sice dobří a mám je ráda, ale Moonspell je hravě překonali. Album 1755 rovněž přichází s nápadem. Není to sci-fi, ale není to už ani jejich typické temné vlkodlačí vytí, kdepak, tentokrát je to mrazivý exkurz do historie Portugalska, do roku, kdy vlna tsunami smetla Lisabon po ohromném zemětřesení. Hudba zní moderněji a symfoničtěji než kdy dřív, ale dokonale ladí s atmosférou celého alba. Velmi dobrou volbou je i to, že je celé album tématicky zpívané celé v portugalštině. Písně jako Todos Os Santos nebo In Tremor Dei se tak staly bez pochyby mými nejoblíbenějšími z toho roku. 

Oblíbená píseň: Aviators - Fading Light (DYSTOPIAN FICTION)
Vážně jsem byla odhodlaná zvolit Wenn Unsere Helden Sterben od Lacrimosy, protože je to peak jejich moderní tvorby, nejkrásnější možný vstup do alba Testimonium a dokonalý úvod k temnému, ale tvrdému stylu, jaký si Lacrimosa vyzkoušela s předchozími alby a na Testimoniu ho dovedla k dokonalosti.
Nicméně pak jsem si všimla, že ve stejný rok vyšlo Fading Light. A mně se vážně nelíbí to album jako celek, Aviators na mě není dostatečně hudebně tvrdý, aby to album jako celek zafungovalo dobře na můj metalový mozek, ale ta jedna píseň, ta úžasná skladba... Fading Light je o Dark Souls. Bez nadsázky, Aviators tvoří hrami a občas i seriály nebo filmy inspirovanou hudbu; má píseň třeba i o Baldur's Gate 3 a o Kocourovi v botách - nebo tedy spíš o postavě Smrti, jak je ztvárněna v Posledním přání. Primárně se ovšem Aviators věnuje souls hrám. A 2017 byl přesně ten rok, kdy jsem začala pronikat do krás souls-loru, objevovala jsem komplexnost všech postav, příběhů a historie jednoho malého herního světa, který mi učaroval. Aviators dropnul svou pecku právě včas tak, aby mě zcela pohltila a nedala šanci jiné písni stát se v mém srdci písní roku, protože jsem zrovna žila tímto chladným a temným fantasy světem. Píseň je tak úžasná nejen proto, že zachycuje mně blízké téma, ale hlavně proto, že vše, co z toho světa cítíte, záchvěvy naděje i beznaděje, zmatení, ztrácení, odhodlání, boj, chlad, smrt, světlo... vše zachycuje a vykresluje ve svých tónech dokonale a věrohodně. Má duši. Temnou. 

2018

Oblíbené album: Lord of the Lost - Thornstar 
Poté, co jsem u Empyreanu zmínila že jsem se k hudbě LOTL dostala právě přes Thornstar, asi nikoho nepřekvapí, že se toto album taky vyskytne někde jako album roku. Thornstar je krásný, ne tak industriální a elektronický jako Empyrean, ale stále velmi silný a akční. Přesto má i své pomalejší, nebo aspoň temnější, pochmurnější a procítěnější pasáže, které si mě naplno získaly. Zejména píseň Naxxar a v těsném závěsu pak Haythor, Morgana nebo In Darkness In Light. Postupem času jsem se naučila docenit každičký tón a nápad na albu, takže neexistuje šance, že bych album roku dala někomu jinému. Přesto bych ráda zmínila slovenskou Symfobii, protože se braťa vážně předvedli a jejich album Smog of Tomorrow rozhodně stojí za to. I čeští SSOGE opět zabojovali, ale i když je Smutnice dobré album, nemyslím si, že by překonalo předešlé album Návaz. Poslední čestnou zmínkou je opět můj soulsový černý kůň Aviators, tentokrát s celkově povedenějším albem Let There Be Fire. 

Oblíbená píseň: Powerwolf - Fire and Forgive (THE SACRAMENT OF SIN)
Wolfové jsou také silní kandidáti na album roku, nicméně jak už jsem psala, pro mě peak jejich tvorby bylo POTN a vše poté už mi přijde jako slabý odvar. Naštěstí má TSOS stále nějaké velmi silné skladby jako Fire and Forgive, Incense and Iron a Stossgebet. Každou z nich bych klidně zvolila písní roku, ale vyhrát to mohla jen jedna, tak dávám tu úvodní z alba, která vás pořádně nabudí a jasně vám vysvětlí, že PW ještě mají světu co ukázat. Wolfové ovšem v tomto roce mají velmi silného konkurenta, a to jsou Blackbriar. Nemůžu je dát jako album roku, protože vydali jen EP, ale každá jedna skladba z tohoto minialbíčka je poklad jejich diskografie, a jestli něco může ohrožovat pozici Fire and Forgive, jsou to skladby jako Arms of the Ocean nebo Cry of a Banshee. Doporučuji věnovat jim pozornost. 

2019

Oblíbené album: Rammstein - Rammstein
Hudebně je toto až podezřele silný rok a výběr snad nikdy nebyl tak těžký. Jasně, opět chci nominovat Sabatony, ale nově třeba i Lacunu Coil s jejich za mě nejlepším albem Black Anima a další debutové album, tentokrát Martyr od Lindsay Schoolcraft. Tarja se svým In The Raw také rozhodně nezahálela, Oomph rovněž vydali silné a chytlavé album Ritual a hodně blízko mému srdci se dostali i Battle Beast s albem No More Hollywood Endings. Jenomže to byli opět Rammsteni, kdo mě odrovnali jak hudbou, tak klipem ke svému singlu Deutschland. A jelikož album nemůže stát jen na jedné písni, ano, musím dodat, že i zbytek skladeb je velmi dobrý. Psychopatická Puppe se mi úplně dostala pod kůži a zamilovaně krutá nebo krutě zamilovaná Diamant s sebou sice přináší melodicky baladický oddech na jinak velmi tvrdém albu, ale také jisté emoční vypětí, jaké by člověk na albu ani nečekal. Zbytek písní mi přijde stejně rozmanitý jako na mém oblíbeném Rosenrot, ale podstatně méně melodický a více elektronický. Album má svůj trochu unikátní zvuk, což oceňuji, protože Rammsteini jinak obecně moc velkou variabilitu v soundu nemají, a tak možná i právě proto mi náhle jejich self-titled počin z 2019 tolik učaroval. 

Oblíbená píseň: Sabaton - The Attack of the Dead Men (THE GREAT WAR)
Tohle je vcelku bezkonkurenční. Ano, alba vyšla silná, ale této jedné mocné skladbě by se nemohla rovnat snad žádná z nich, ani již opěvovaná Deutschland. Jediný, kdo může Sabatonům konkurovat, jsou opět Sabatoni, neboť sice v roce 2019 vydali plnohodnotné album The Great War, ale současně vydali singl Bismarck, který jim prostě nezapadal do konceptu alba, a tak musel vyjít sám za sebe. Tento rok je tedy čistě o střetu těchto dvou písní: sám Bismarck, monumentálnější a ikoničtější než většina předchozí tvorby Sabaton dohromady versus perla z alba The Great War, děsivá svým tématem stejně jako melodií.
Sabatoni mají stejně jako Rammsteini svůj jasně definovaný zvuk, spoléhají na pohodlné heavy metalové melodie s pochodovou úderností. Nejvíce si obecně zaexperimentovali s různými sbory, jazyky a texty, zdá se mi, na Carolus Rex, ale The Great War po letech opět přináší nové nápady. Nejvýraznějším z nich je právě The Attack of the Dead Men, a proto u mě vyhrává. U skladeb Sabaton se totiž nestává, že vás mrazí z hudby, jistě, zpívají o historických tragédiích, tudíž vás může mrazit z textu, ale hudebně The Attack of the Dead Men přináší něco neotřelého, co jsme dřív neslyšeli. 

2020

Oblíbené album: Dark Sarah - Grim
Alba z roku 2020 jsou zajímavá, ale nemám mezi nimi vyloženě srdcovku. Byl to jeden z těch covidových roků, které poznamenaly hudební průmysl, protože skoro každý potřeboval psát o karanténě, lidské nenávisti a lhostejnosti, o vládních nařízeních a (ne)svobodě. Vyšla také různá experimentální alba, např. ASP vydal folkově laděné album pod novým názvem projektu Herumor a Ailyn po odchodu ze Sirenie vydala naprosto nesymfonické album v rámci projektu Her Chariot Awaits. Za povšimnutí stojí album The Light Within od české skupiny Surma a velmi epický počin Euphonic Entropy od Diabulus in Musica. Ale mezi tímto vším se mi podařilo najít přece jen svého favorita, album Grim, které je steně jako Euphonic Entropy majestátně symfonické s operním sopránem, ale navíc přináší magický příběh, chytlavé melodie, zajímavé zvraty, napětí a tajemství. Grim zrychluje, zpomaluje, ale především graduje. Každou skladbou vám velmi detailně vysvětlí, jak že se má dělat symphonic metal. 

Oblíbená píseň: Delain - Masters of Destiny (APOCALYPSE & CHILL)
Grim má spoustu dobrých melodií, ale ze všeho nejvíc funguje jako celek. Vyloženě hity samy za sebe bych z něj tahala obtížně, možná Mörk nebo All Ears, ale i ty jsou izolovaně překonány. Kým? Mám hned dva konkurenty. A to jak na album roku, tak na píseň roku. Prvním je album Mother od In This Moment. Celé je zajímavé, ale oproti konkurenci poněkud monotónní a opatrné s melodiemi. Přesto má několik velmi dobrých písní a ta nejlepší z alba, The In-Between, by si díky své procítěnosti, určité komplexnosti, hloubce a atmosféře píseň roku zasloužila. Proč jí tedy není? Protože ve stejný rok vyšlo album Apocalypse and Chill od Delain, které bylo to první, jež mě do hudby Delain vtáhlo a nepustilo. Má stejně chytlavé melodie jako Grim, ale bohužel výrazně slabší zpěv a o něco popovější ladění - což ostatně Delain měli vždy. Nicméně i přes to, co vnímám jako nedostatky, se na albu vyskytlo pár klenotů a ten největší z nich, Masters of Destiny, ukazuje, že i Charlotte se dokáže do hlasu pořádně opřít, vytáhnout ho vysoko, položit nízko, pracovat s ním, jak je potřeba, a svou silou vést celou skladbu. Protože to je něco, co jsem u Delain nezažila a čím mě na první poslech ohromili, museli automaticky dostat píseň roku. 

2021

Oblíbené album: Therion - Leviathan
Původně jsem chtěla zvolit Blackbriar s jejich The Cause Of Shipwreck, protože to album má vše, co každý fanušek Blackbriar potřebuje, ale přece jen se našlo album, které mě dostalo o něco víc. Leviathan jsem si zamilovala na první poslech - každou píseň, text, nápad. Přišla jsem si opět jak na gymplu a zažrala se po dlouhé době do mytologie, historie a zkoumání různých magických pověstí a bytostí. Právě z tohoto mého nového bádání a textů Leviathanu pak vzešlo několik nových nápadů pro můj tehdy nový dračákový svět Válka supů: Vykoupení. Už jen pro to, jak silně mě to album inspirovalo, jsem jej musela zvolit. I bez inspirace bych nad tím ovšem přemýšlela, neboť se jedná o hudebně velmi propracovaný a silný počin, který doporučuji všem

Oblíbená píseň: Lord of the Lost - Viva Vendetta (JUDAS)
Moonspell vydali skladbu The Hermit Saints, která mě na několik prvních poslechů úplně zdrogovala; musela jsem si ji pouštět stále dokola, prožívat tu gradaci v refrénu znovu a znovu, přemítat o textu hlouběji než kdy dřív a jako fanatik hledat nové zvraty v již dobře známé melodii. Jenže pak to nějak ustalo. Mé nadšení vydrželo asi měsíc, a i když je to stále velmi dobrá píseň a naprosto ji všem doporučuji, je jedna skladba, která mi učarovala skoro stejně a dosud mě nepustila, a to je Viva Vendetta. Ano, mí oblíbení LOTL jsou zpět, a tentokrát s westernovým videoklipem k ne tolik westernově znějící skladbě o pomstě a odhodlání dotáhnout vše do krvavého konce. Je to temné, plné emocí, melodické, ale úderné - přesně dle mého gusta.  

2022

Oblíbené album: Sabaton - The War to End All Wars
Oproti předešlé The Great War přináší jen málo opravdových unikátních zvratů, ale přesto v sobě má něco poutavého. To něco nejspíš bude svým způsobem vtipná a brutální The Unkillable Soldier, úderná Dreadnought, dojemná Soldier of Heaven a ikonická Christmas Truce. Tento mix funguje dobře, a i když si nemyslím, že by album mělo jiné opravdu silné skladby, tyto jmenované postačí jako páteř, aby album vyzdvihly na piedestal alba roku. Za mě osobně jedinou skutečnou konkurencí jsou Rammsteini s albem Zeit, ale i když je to album příjemné na poslech, zdá se mi, že je až moc nakažené primitivností Lindemannovy sólo dráhy. 

Oblíbená píseň: Epica - Sirens (THE ALCHEMY PROJECT)
Výběr alba byl docela náročný, neboť úplně nejsilnější rok to nebyl, ale co se samotných skladeb týče, nominovala bych opět naprostou většinu. Například se k životu probrala po x letech má milovaná italská Onyria a to rovnou se skvělým singlem Price of Souls. Dále vyšly třeba Human to Ruin od Charlotte Wessels, Ora Pro Nobis od Deathless Legacy, opět nějaké novinky od Aviators jako halloweenska Scarlet Vow nebo eldenringovská We Rise. Kdyby nebyla tento rok aktivní Epica, vyhrála by to nejspíš skladba Elizabeth od Walk in Darkness, ale díky bohu alchymie, že Epica vařila a uvařila to dobře. Sirens je skladba pro trio Simone, Charlotte a Myrkur, a musím říct, že jejich hlasy dodávají už tak vábivé a krásné melodii opravdovou hloubku. Epica zkrátka psát písně umí a s kombinací vokálů pracuje mistrně. Obvyke ovšem zklouzávají k určité překomplikovanosti a Sirens se z této formule vymyká svou jednoduchostí. To ale neznamená, že by neměla své změny, přechody a gradace. Naopak, Sirens je napsaná tak dobře, že se řadí mezi mé nejoblíbenjší skladby vůbec.

2023

Oblíbené album: Elysion - Bring Out Your Dead
Zvažovala jsem Dark Euphony od Blackbriar, ale zatímco Blackbriar na novém albu beze sporu mají několik krásných skladeb, jako celek je album spíše vleklé, splývá a je poznat, že ne všechny skladby byly psané se stejným zápalem a péčí - anebo mi to tak zkrátka přijde. U koho ovšem nepozoruji nejmenší polevení v tempu, nápadech a zápalu, jsou Elysion. Již jejich debutové album z 2009 bylo mým adeptem na album roku, ale bylo překonáno Omega Lithium, kteří za mě byli přece jen o něco originálnější. Albu Bring Out Your Dead ovšem již nic moc nekonkuruje. Výjimečně mě neoslovilo ani nové album LOTL, ani Dark Sarah. Něco zajímavého rozhodně přinesli Kamelot na albu The Awakening, ale na propracovanou neutichající smršť dobrých melodií v podání Elysion neměli ani oni. Co v roce 2009 Elysion nastartovali debutem, si s sebou nesou dál, akorát přidávají sále nové a lepší nápady. 

Oblíbená píseň: Liv Kristine - River of Diamonds (RIVER OF DIAMONDS)
Už předchozí rok byl boj, ale 2023 je teprve poctivá úroda silných písní. Blackbriar mě okamžitě ohromili mrazivě krásnou We Make Mist, která vás vezme do momentu stvoření světů, do onoho okamžiku letmého polibku mezi ohněm a ledem. Sirenia se po pár slabších albech vrátila na scénu s chytlavou skladbou Nomadic. Mono Inc Sirenii v chytlavosti ovšem ještě překonává se svými hity jako Empire nebo Lieb Mich. Edge of Paradise vydali opět nadupané album Hologram s nádherně temnou skladbou Dark. Jedním z nejlepších překvapení pro mě byla monumentální Invictus od Delain, kteří velice zdatně představili novou zpěvačku. Nakonec ovšem dodržím tradici minulého roku a opět zvolím kooperaci, tentorát nádherný duet Liv Kristine a Fernanda Ribeira, River of Diamonds ze stejnojmeného alba. Je to o noční obloze, o intimitě noci, o kráse hvězd a života a lidských těl, o všem, co noc halí a slibuje, po čem lze pod diamantovou řekou toužit a jak se do ní vnořit. Je líbivá, neburácí, nikam neuhání, a přesto se netáhne. Je to vyznání lásky, touhy a něčeho víc, co je nad člověkem. Nebo v něm. 

2024

Oblíbené album: Simone Simons - Vermillion
Po dvou pro mě nezajímavých albech jsem nečekala vůbec nic od Nightwish, jejich zatím nejnovější deska Yesterdwynde je ovšem téměř hudebním průletem vším, co kdy NW dělalo dobrými. Rozeznávám jednoznačně zvuk alb Once a Dark Passion Play, ale v mnohem modernějším a o něco tvrdším a výrazně komplexnějším stylu, jaký přinesla právě éra s Floor. Najednou to album funguje a už jen proto ho musím vypíchnout. Zní nostalgicky, k čemuž navádí i samotný název alba a texty některých písní, ale především se naučilo cosi z komplikovaných hudebních kompozic Epici, aniž by znělo jako jejich kopie. I hlas Floor jako by dozrál nebo se lépe sladil se zbytkem skupiny. Krása. 
Album, které mě ovšem doopravdy ohromilo, ale stejně jako od NW jsem od něj nejprve nic nečekala, je zatím jediný sólový počin mé oblibené zpěvačky Simone (Epica). Nečekala jsem moc, protože ty sólové experimenty jsou vždy strašná loterie. Simone ovšem mistrně zvládla oboje, dál pevně stojí na své neohrožené pozici frontwoman Epici, a přesto se jí podařilo vydat vlastní album plné těch nejkrásnějších skladeb, jaké jsem od ní kdy slyšela. Album je výrazně méně komplexní a méně tvrdé než Epica sama, ale stále si půjčuje to nejlepší ze symphonic metalu. Není to žádná elektronická smršť,  ani intimní zpověď plná balad, je to jako alternativní realita: jak by zněla Epica, kdyby se vzdala své komplexnosti a přenechala ji kompletně Nightwish. Můžeme být samozřejmě rádi, že Epica funguje dál, jak funguje, ale případná alternativa je také silná.

Oblíbená píseň: Charlotte Wessels - The Exorcism (THE OBSESSION)
Jmenovat In Love We Rust nebo Vermillion Dreams od Simone by znělo jako přirozená volba. Přesto jsem v průběhu celého článku nakloněná spíše hledat mimo alba roku a pro rok 2024 nebylo hledání nijak náročné. Aviators vydal krásnou baladickou Eternal Lullaby a Eivor vydala stejně klidnou Jarðartrá (Dust to Dust), jako kdyby si mé srdce zamilovalo zvuk tiché vody, co břehy mele, a automaticky mě nasměřovalo na ty méně metalové skladby. Jenže klid je dobrý, jen když po něm následuje pořádná bouře, a tak jsem nakonec zvolila skladbu, která v sobě nese oboje. The Exorcism je jednoznačně skladbou roku, je silný, melodický, plný krásných zvratů a gradací, tajemný, chvílemi klidný, ale chvílemi divoký, dokonce s growlingem. Za mě nemusí být hudba komplikovaná, i když má inklinace k Epice nejspíš svědčí o opaku. Co musí mít, je jasná melodie a návaznost. Návazností myslím nějaké rozumné přechody, žádné nahodilé skoky z jednoho tématu a jednoho stylu do druhého. A to je něco, co Charlotte s The Exorcism zvládla opravdu dokonale. Necháte se vtáhnout do jednotného mistrovského díla, které má své extrémy - jemné a drsné - ale vše v něm dává smysl.

2025
so this is the end

Oblíbené album: Blackbriar - A Thousand Little Deaths 
Letošek byl nečekaně silný. Nečekaně v tom slova smyslu, že úplně nádherná alba přišla od skupin, na které jsem třeba i na delší dobu zapomněla nebo je neposlouchám tak intenzivně: Amorphis vydali Borderland, které je možná trochu měkčí než většina jejich předchozích alb, ale stále je plně věrné jejich unikátnímu zvuku. Další překvápko pro mě přišlo od Avatar, kteří se zvukem vrátili do roku 2016 k albu Feathers & Flesh. Jejich nové album Don't Go In The Forest stejně jako v případě Amorphis polevilo trochu v tvrdosti, ale zato přidalo na zajímavých melodiích. Po sobě jdoucí trojici písní Abduction Song, Howling At The Waves a Dead And Gone And Back Again bych díky jejich melodičnosti, unikátnosti a chytlavosti klidně jmenovala i písněmi roku. Bohužel nemám naposloucháno úplně vše, co letos vyšlo, a tak zatím jako poslední překvapení zmíním prosincové album od Walk in Darkness, Gods Don’t Take Calls, které jede v jejich zajetých kolejích, ale velmi dobře a silně a například skladba Across the Oceans jednoznačně konkuruje mé doposud nejoblíbenější písní Elizabeth (2022).
Nicméně když už mám šanci na album roku konečně nominovat některou z doposud nezmíněných nebo ne dostatečně vypíchnutých skupin, na scénu opět připlují Blackbriar na vlnách děsivého sopránu, strašidelných melodií a nových nápadů na ještě drsnější a procítěnější hudbu. Zatímco předchozí album bylo spíše slabší a jednotlivé skladby se slévaly do jedné, zde ze sebe skupina vydala maximum a ještě víc. Pro mě v tomto roce neexistuje pro Blackbriar ani náznak konkurence. 

Oblíbená píseň: Liv Kristine - Ode to Life Prisitine (AMOR VINCIT OMNIA)
Tohle je také těžká volba. Víte, že Sabatoni vydali album Legends? Vážně, je to velmi dobré album, dokonce lepší než třeba dvě jejich předchozí alba, ale bohužel, když jde o album roku, nemůžu porovnávat v rámci diskografie, nýbrž s ostatními alby, která vyšla ten rok. A na Blackbriar Sabatoni letos neměli, i když je Legends v některých momentech zrovna tak strhující, fascinující, silné a chytlavé. Skladbu Cycle of Songs jsem dokonce po prvním poslechu prohlásila za svou nejoblíbenější skladbu od Sabaton vůbec, což byla sice trochu lež, ale určitě se pohodlně uhnízdí v mé top 5. Tak proč není písní roku? Well, protože i když je velmi dobrá, nepřináší nic moc nového. Je působivá, ale přesto vyšly ten rok skladby, které jsou ještě působivější. A pominu-li velkou část skladeb z A Thousand Little Deaths, hlavním konkurentem se stala Liv Kristine. A její Ode To Liv Kristine. Totiž Ode To Life Pristine. Podle jejích slov je to píseň psaná s myšlenkou na matky a zejména matku Zemi, což se velmi odráží i v textu. Přesto se nejedná jen o chladné varování před klimatickými změnami a našimi činnostmi, které je ovlivňují, je to o lásce k životu, o lásce ke všemu, co můžeme vypěstovat (doslova i metaforicky), když o to pečujeme. Je to nádherná procítěná pomalá skladba s pár vystupňovanými momenty a jistou něhou, díky které mezi metalovými/rockovými skladbami jednoznačně vyčnívá. 

She pours love

Pure life

True love

Ode to the prudent me

Ode to the cautious

We own the air we breathe

Ode to life pristine