HP8: Albus Potter a vzestup černé magie - kapitola 1, část 2.

Kapitola I. Ta správná kolej 2/2

"Víš, vlastně máš pravdu," ozval so po malé, ale opravdu nepatrné odmlce, kdy Albus stihl zadoufat, že rozhovory na téma "Zmijozel je nejlepší, nebo nejhorší" skončily, černovlasý chlapec.

Uznání, že má Scorpius pravdu, Albuse ohromilo - on sám by něčeho takového asi nahlas nebyl schopen, ostatně nebyl schopen to přiznat ani vlastnímu bratrovi. Mnohem víc ho však ohromilo, co následovalo:
"Zmijozel je kolej jako každá jiná, jak říkáš, všechny jsou do určité míry stejné. Taky by podle mě bylo ideální zrušit všechny." Albus i Scorpius se zatvářili nevěřícně. Nervózně se na sebe podívali a chystali se něco namítnout, Albus si ani nebyl jistý, zda dobře rozuměl, avšak chlapec stihl pohotově navázat: "Vždyť to byla vaše první otázka. Ne jak se jmenuji, ani odkud jsem a jestli jedu do Bradavic prvně, ne, zeptali jste se na kolej a konkrétně na Zmijozel. Říkám si proč? Myslím, že jsme se naučili až moc odsuzovat se navzájem podle kolejí, a bylo to tak vždycky," což zdůraznil zamáváním knihou, kterou dosud svíral pevně v kostnatých rukách. Albus v knize rozpoznal Výklad kouzelnických dějin - přelom tisíciletí. Znal ji až moc dobře, vždyť právě tato kniha nejobsáhleji popisovala skutky jeho otce, matky, Rona a Hermiony. S nadšením si ji četl před spaním a předčítal ji i Lily, když byla ještě o něco menší. Hermiona ji také prohlásila za svou nejoblíbenější knihu, což určitě nemělo nic do činění s tím, že v ní byla vylíčená jako národní hrdinka. "Přemýšlel jsem nad tím, nad tou vaší otázkou," pokračoval chlapec dál a Albus si uvědomil, že se ho opravdu na jméno nezeptal a co je horší, ani ho zprvu nezajímalo, vskutku mu šlo jen o tu kolej, "a došlo mi jedno: Jdete do Zmijozelu a pro zbytek školy budete označkovaní jako prase, co jde na porážku. Jste vyvrhel, padouch, zloduch, protože tak to líčí dějiny a tak to vždycky bylo. Nemáte na výběr," dodal téměř se smíchem, avšak jeho oči působily neuvěřitelně ztrápeně. "A věřím, že je pravda, že ne každý, kdo jde do Zmijozelu, je špatný," pohlédl na Scorpiuse. "Ale věřím, že po zdeformování Zmijozelem nemá nikdo moc šanci z tý školy nevylézt špatný, jestli mě chápete. Proč se tolik Zmijozelů dalo na scestí? Protože se to od nich očekávalo. Považovali čaroděje z mudlovských rodin za pakáž, protože to byl zažitý zmijozelský standard, protože kdo to nedělal, byl divný. Dokážete si představit, co to znamená být na škole divný? Nikdo se s vámi nebaví. Ale myslíte si, že když vás odvrhne vaše kolej, najdete zastání v jiné? No jistě že ne, protože k nim nepatříte. To je další důvod, proč by se ty koleje měly zrušit. Jediné, co podporují, je nenávist vůči ostatním. Řek bych, že v Bradavicích v rámci každé koleje platí pravidlo: Buďto jdete s davem, nebo nejdete vůbec. Nezáleží na tom, jací jste, ale v jaké jste koleji. Na Zmijozelu se to dá všechno ukázat nejlíp. Však jak myslíte, že se budou dívat na Zmijozela, který si půjde půjčit do knihovny nějakou knihu týkající se, i když třeba jen okrajově, černé magie? Předpokládám, že po všech těch zkušenostech jako na dalšího možného Pána Zla. Ale myslíte si, že to někdo bude řešit v případě Mrzimoru? Ne, protože ten má nálepku ňoumy, a co by takový ňouma mohl chtít spáchat zlýho s knihou o černé magii, že?"

Scorpius si odfrkl. Bylo očividné, že nic z toho, co slyšel, mu není po chuti. "Vždyť to je směšné," zaprotestoval chabě. "Pěkná blbost. Kolej jako kolej, na všechny se nahlíží stejně, než uděláš nějakou blbost, samozřejmě, žádné nálepky, žádné předsudky. Je to jen na tobě. Buďto se chováš jako člověk, nebo ne!"

Albus by hrozně rád se Scorpiem souhlasil, ale s bolestným bodnutím u srdce si moc dobře uvědomoval, že ani Scorpius nemůže pořádně svým slovům věřit a říká je jen proto, aby mohl vůbec něčím oponovat a bránit kolej svých předků. Když nad tím tak Albus přemýšlel, sám před chvílí dělal otci scény, že nechce do Zmijozelu přesně proto, aby nepatřil automaticky k těm "zlým". A jestli si dosud ten důvod neuvědomoval, teď už o tom nepochyboval. Zároveň mu došlo, že si tohle své velmi krátké a vratké přátelství se Scorpiusem užívá také kvůli možnosti Scorpiuse zachránit před "zlým" Zmijozelem a přivést ho do "dobrého" Nebelvíru. Vnímal to jako výzvu: Když se mu to podaří, sám bude zachráněn a půjde do Nebelvíru také.

"Scorpiusi," snažil se Albus Malfoye uklidnit, "vždyť to dává smysl. Slyšel jsi," zaváhal, zda pokračovat, snažil se ho nějak uklidnit a povzbudit, ale úplně se rozklepal, když si představil Scorpiusovu možnou špatnou reakci, "slyšel jsi, jak můj otec říkal, že se Draco nechoval vždycky... úplně nejlépe, řekněme. Tohle to vysvětluje. Vždyť byl v podstatě pod vlivem Zmijozelu."

"Mluvíš o tom, jako kdyby Zmijozel byl nějaká droga! A můj otec nesvéprávný!" vyštěkl Scorpius a nešťastně se na sedadle schoulil do klubíčka.

"Ne, to nene," odporoval hloupě Albus, ale než se zmohl na něco víc, Scorpius na něj opět vyjel: "Tak mi řekni, Ale, kam by ses zařadil, abys nebyl onálepkován, hm? Myslíš si, že jako na Nebelvíra na tebe nebudou koukat jen jako na tupého sportovce, který se sice s odvahou vrhne na všechno, ale bez mozku, bez rozvahy! A kdybys ty," pohlédl na druhého chlapce, "zrušil všechny koleje, chytráku, co bys dělal, hm? Kam bys patřil?" Odpověď, že "do Bradavic" by asi Scorpius slyšet nechtěl, uvažoval Albus. Chvíli přemýšlel. Došlo mu, že Scorpiuse stejně ze všeho nejvíc vytáčí fakt, že tenhle podivín zvolil jako příklad právě Zmijozel, aby ukázal, jak jsou koleje špatné. A že dokonale vylíčil, co je na Zmijozelu opravdu nejhorší.

"Vidíš, teď jsi uhodil hřebíček na hlavičku. Nejhorší nejsou ty nálepky, kým jsi," ozval se znovu chlapec, pomalu a opatrně, bez zaujetí v hlase," ale to kým nejsi. Když jdeš do Nebelvíru..." Albus si pomyslel, že už se záměrně vyhýbá Zmijozelu, neboť se dovtípil stejně jako on, co má Scorpius za problém. "... Jsi pro všechny hrdina, nebojácný a statečný člověk, zvlášť když Potter vyhrál válku, ale pak přijdou třeba takoví Havraspáři a mají tě za debila. Protože mezi ctnostmi Nebelvíru není vyloženě jmenovaná inteligence a důvtip. A tak si Havraspárští mohou myslet, že oni jsou ti nejchytřejší na světě."
"To ne, vždyť znají Hermionu," namítl okamžitě Albus.
Chlapec pohlédl na Výklady, které držel v ruce, a poté zpátky na Albuse. "To bych zrovna neřekl," odpověděl opatrně. "Chci říct, jasně, každý zná příběh o Harrym Potterovi a Voldemortovi, ale Ronald Weasley a Hermiona Grangerová jdou ve většině knih stranou. Snad jediná, kde se o nich pořádně píše, je tahle. Stejně tak je to s mnohými dalšími, těmi... hrdiny. A pochybuji, že by zrovna tuhle knihu všichni studenti v Bradavicích četli. Proč by, stará historie nikoho nezajímá, mnohých z nich se to nedotklo a jejich rodiče se toho nezúčastnili. Vsadím se s tebou o co chceš, že při jméně Potter tady každý roztaje, ale na jméno Weasley nezareaguje nikdo. Natož Grangerová. 19 let je 19 let."

Albus se už už chystal namítnout, že 19 let není taková doba, aby všichni zapomněli, kdo pro čaroděje a čarodějky z celého světa vybojoval svobodu, ale nebyl dostatečně rychlý:
"Jméno Malfoy se nezapomíná," vstoupil do rozhovoru opět Scorpius, tvrdě a s nesmírně naštvaným pohledem. Albus zabořil hlavu do dlaní. Jen doufal, že ten druhý nestihne zareagovat dřív, než sám poskládá vhodně své myšlenky. Svůj původní argument se rozhodl odsunout, neboť měl momentálně takovou chuť říct Malfoyovi "Možná by bylo pro tebe i lepší, kdyby se zapomnělo.", ale vzhledem k tomu, že už se během téhle krátké cesty plně vžil do role Scorpiusova kamaráda, nemohl mu takhle ublížit. Bylo by to nefér.

"Copak ty jsi s Malfoyovými nějak spřízněn?" zareagoval chlapec. Albuse to překvapilo. Vlastně mu nedošlo, že ten kluk asi taky opravdu netuší, s kým se tu vlastně baví.
"No samozřejmě!" vykřikl téměř Scorpius. "Jsem Scorpius Malfoy, syn Draca Malfoye!"
Chlapec sklonil hlavu opět ke knížce a povzdechl si cosi jako "aha". Pak se obrátil zpátky na Scorpiuse. "Omlouvám se. A těší mě." Albus opravdu nevěřil, že byť jedinou z těch dvou vět myslí upřímně, nechal to však být, zvlášť když viděl, jak hrdě Scorpius vypíná svou hruď.
"No a ty jsi tedy..." začal Albus. "Promiň. Máš pravdu, že jsme se tě ani na jméno nezeptali. Na nic podstatného, jen na ten Zmijozel, takže..." pokusil se o chabý úsměv.
Chlapec ještě chvíli váhal a zatvářil se trochu zmateně. Což Albuse uklidnilo, protože zmatení naznačovalo, že dotyčný je opravdu člověk. "Já jsem Orphiel, " odpověděl nakonec, "Orphiel von Gerdarike."

"Co? Jakže?" vyprskl smíchy Scorpius.
Albus na něj nevraživě pohlédl a spolkl hořkou připomínku "ty máš se svým jménem fakt co říkat, kamaráde", ale nakonec připustil, že to opravdu není úplně nejjednodušší jméno, a potřeboval by ho zrovna tak zopakovat. Vážně nechápal, proč Harryho a Ronova generace byla asi poslední, která si to se jmény nevyžrala. I když Hermiona...
"Poslyš, myslíš, že bys to mohl zopakovat?" poprosil ho Albus, nebo alespoň doufal, že to vyzní jako prosba a ne jako urážka.

Chlapec protočil oči v sloup, zhluboka se nadechl a zopakoval "Or-fi-el fon Ger-da-rí-ke".
"Páni, to je tedy jméno," uchichtl se Albus. "Zajímavé a dobré, to jo." Vlastně ani netušil, proč měl potřebu dodat, že je to zajímavé a dobré. Pravděpodobně se podvědomě snažil Orphiela si neznepřátelit. I když netušil, jestli se tak už dávno nestalo. "Já jsem prostě jen Albus," na chvíli zaváhal, a pak dodal "Albus Severus Potter. A tady se Scorpiusem jsme v podstatě přátelé."
"Zatím," dodal Scorpius.

"Severus?" zopakoval Orphiel. "A proč?" Zdálo se, že ho to jméno upřímně zaujalo. Dosud téměř mrtvé oči se rozevřely zaujetím a Albus by přísahal, že v nich spatřil záblesk. Docela ho překvapilo, že ze všech jeho jmen ho zaujalo právě to prostřední. Fakt, že se tu Orphiel baví s Potterem ho asi nevyváděl z míry natolik, jako fakt, že se tu baví s nějakým Severusem. Scorpius mezitím dával okatě Albusovi i Orphielovi najevo, že ho pohoršilo nejen to, jak se ti dva spolu začali přátelsky bavit, ale také fakt, že to nebylo jeho jméno, které Orphiela zaujalo.
"No, já nevím," začal ze sebe soukat Albus. "Tedy, asi jsi slyšel o Severusi Snapeovi, o tom řediteli Bradavic," pokračoval a kývl hlavou k Orphielově knize. "No, mám to po něm. Otec ho většinu svého studia v Bradavicích fakt nesnášel, protože se k němu Snape choval jako zm-... prostě tak, jak se ředitel Zmijozelu mohl nejhůř chovat ke studentovi Nebelvíru," na chvíli se zarazil a sledoval bedlivě Orphiela. Právě si uvědomil, že tím, co řekl, dokonale potvrdil jeho slova, že koleje jen podporují nenávist, ale Orphiel nijak nereagoval. Naopak jeho pohled opět jakoby potemněl a stal se opět neurčitým. "Ovšem na konci války zjistili, že to byl vlastně velký hrdina, který celou dobu šíleně riskoval, aby mého otce zachránil, či tak nějak. Miloval prý jeho matku, pokud jsem to správně pochopil. No a tak mu otec zčistajasna všechny křivdy odpustil a mě pojmenoval po něm. Moc moudrý z toho nejsem. Já bych to na jeho místě neudělal a svého syna pojmenoval radši po komkoliv jiném, klidně i tady po Scorpiusově otci, kdyby to bylo nutné," uchechtl se a pohlédl omluvně na Scorpiuse. Ten se díval téměř šokovaně. U Malfoyových doma byl Severus Snape asi ten největší hrdina z války, tedy hned po dědovi Luciusovi - jeho slávu, moc a bohatství opěvovali Draco i Scorpius, kdykoliv se namanula vhodná i nevhodná příležitost. Albus chápal, že se Scorpius tváří takhle, když před ním zkritizoval jednoho z jeho životních idolů, zato ho nesmírně vyvedlo z míry, když se po skončení jeho vyprávění Orphiel rozesmál. Srdečně a nepředstíraně. Vypadal u toho však ještě děsivěji a nepřirozeněji, než když jen strnule koukal.

"Ledacos jsem o Severusi Snapeovi slyšel," prohlásil Orphiel nakonec, když se dosmál. "Ale tohle ještě ne. Byl opravdu tak příšerný?"
Albus se zasmál taky. "No, strejda Ron mi vyprávěl, že hned na první hodině... lektvarů tuším... Snape mýho taťku hrozně ponížil, že prý je to hrozná celebrita, co si na něco hraje, a seřval ho, že nedává pozor, i když si jako jediný ze třídy dělal zápisky. Později už na to prý kašlal s tím, že psát si zápisky se nevyplácí..."

Co Snape Harrymu prováděl, jim vydrželo docela dlouho. Všichni byli rádi, že mají debatu o kolejích za sebou, a tak se nového tématu drželi jako klíšťata. Scorpius byl evidentně vděčný natolik, že dokonce prozradil, co vyváděl Draco - většina těch historek však byla líčená způsobem, kdy z nich Draco vyvázl jako hrdina. I přesto, nebo možná proto se u toho náramně bavili. Z Orphiela vytáhli jen to, že jeho otec se bitvy nezúčastnil a ani nechodil do Bradavic, ale že nějaké předky v Bradavicích měl. A i když se teď všichni smáli, jako kdyby byly dlouhé roky nejlepšími přáteli, v Albusovi zůstalo zaseté semínko pochybností. Věděl, že to, co říkal o kolejích Orphiel, jen tak přejít s mávnutím rukou nemůže. Tolik mu záleželo na tom dostat se do Nebelvíru, ale najednou ani nechápal proč. Přišlo mu, že nejvíc ze všeho chce skutečně patřit jen do Bradavic a neřešit nevraživosti kolejí mezi sebou. Sice si byl jistý, že Orphielův pohled je hodně ovlivněn minulostí, tím, co bylo kdysi a co vedlo k válce, a byl si jistý i tím, že od té doby se všechny koleje pokusily zapracovat na zlepšení nějaké spolupráce, vždyť taťka mu to tak říkal, ale opravdu už nebudou žádné předsudky? Kdyby se dostal vážně do Zmijozelu, nepatřil by v dnešní době k těm zlým? A kdyby se dostal do Nebelvíru, nedostal by nálepku hlupáka, co si hraje na hrdinu, jakého viděl Snape v jeho otci? Měl ze školy náhle neuvěřitelný strach a nechtěl, aby tahle cesta někdy skončila. Nechtěl, aby přišlo zařazování.

<1/2 1. kapitola

2. kapitola 1/3>