HP8: Albus Potter a vzestup černé magie - kapitola 1, část 1.

Tak jsem se pustila znovu do psaní tohohle svého vlastního pokračování Harryho Pottera.
Rozjezd možná nebude úplně nejsvižnější, ale pokusím se zlepšovat, jak to půjde.

EDIT: Vím, že Cursed Child (Prokleté dítě) z roku 2016 je jakýsi nový canon, moje povídka na tuto knihu však zvysoka kašle. Zároveň kašle ale i na nějaké detaily z hlavní HP série - jako např. na stáří všech těch "nových" dětí. A tak se stalo, že Rose a James jsou stejně staří, zrovna tak jsou stejně staří Albus a Hugo, a Lily do Bradavic zbývá jeden rok, přestože epilog 7. knihy tvrdí něco jiného. Najde se určitě spousta nesrovnalostí, nehodlám ale svou fanfikci vydávat za monumentální stěžejní dílo, takže je to hádám jedno. 

Kapitola I. Ta správná kolej 1/2

(mám kapitolu rozdělenou na dvě části, neboť je hodně dlouhá ... a možná bude nejrozumější i rozdělit na tři)

Zdálo se, že vlak praská ve švech. Studenti z nejnižších ročníků, včetně budoucích prváků, se nahrnuli k oknům, aby se rozloučili s rodinami, nebo na ně alespoň na poslední chvíli zakřičeli, co vše si zapomněli, a co jim tudíž nebozí rodiče mají poslat po sovách do hradu. Vzniklým chumlem se dalo prolézt jen stěží.

Rose však evidentně svou snahu zbavit se mladšího příbuzenstva tak snadno nevzdala. Zatímco Albus a Hugo čekali u dveří a náramně se pohledem na budoucí spolužáky bavili, sama se vytrvale snažila přes kufry, nohy i ležící pokopané spolužáky prodrat do kupé ke svým kamarádkám. Albus si povšiml, že mnozí studenti - pravděpodobně z jejího ročníku, i když někteří byli o více než hlavu vyšší - se jí snaží jaksi jít z cesty. Byl by se snad i rozesmál ve chvíli, kdy před ní jedna dívka uskočila do kupé s takovou razancí, až povalila o dost většího a staršího spolužáka, který dopadl tak nešikovně, že se hlavou i ramenem zaklínil v čísi otevřené soví kleci, jen kdyby ho v tu chvíli někdo nevyrušil svým protáhlým:
"Takže, kam se posadíme?" Nebyl to ani James, který už se stihl vytratit druhou stranou do jiného vagonu, ani Hugo, který se zničehonic naivně rozběhl za starší sestrou a teď se válel na zemi jako zoufalá většina. Byl to Scorpius. Tvářil se velmi nejistě, jako kdyby se rozhodoval, zda by také neměl přeci jen risknout cestu k okénku a zamávat rodičům, nebo zda bude lepší napodobit Albuse a statečně a odhodlaně vyčkat, až se zbytek uklidní. Albus se při představě, že by Scorpius mohl uvažovat nad něčím takovým, pousmál. A sám si tím polichotil. Určitým způsobem mu byl Scorpius vlastně i sympatický. Už od chvíle, kdy mu všichni Weasleyovic - včetně vlastní matky - začali klást na srdce, aby se s ním moc nepřátelíčkoval, začalo ho přesně tohle lákat.

"Otec mi říkal, že co se Bradavice proslavily tou bitvou, hlásí se sem rok od roku víc a víc studentů, ale takovýhle nápor jsem nečekal," prohlásil Scorpius a mrzutě sjel pohledem okolí.
Albus přikývl. "Podle mě to jenom plně vypadá. Z nějakýho důvodu se všichni prváci nahrnuli do jednoho vagonu, ale ono se to vylidní."
"Z nějakýho důvodu?" zeptal se s předstíraným údivem Scorpius. "Řek bych, že tím důvodem jsou naše rodiny."
"Jistě," zasmál se Albus a v duchu se rozesmál při slove "naše". Alespoň podle toho, co slyšel od Rona, by Malfoyovi rozhodně neměli patřit k rodinám, jejichž společnost by kdokoliv vyhledával. Ale Albus neměl důvod to Scorpiusovi vyvracet. "Všechny kupíčka jsou kupodivu relativně prázdná," prohlásil Albus nakonec, aby změnil téma. Byla to pravda, evidentně, jak se všichni snažili co nejrychleji rozloučit se s rodinami, na zabírání míst v kupé pozapomínali. "Tak něco zaber, vždyť je to jedno."

Vlak se dal do pohybu, Scorpius však nikoliv. Ze svého místa pozoroval všechna kupé tak bedlivě, jako by měla na dveřích seznam lidí, kteří jim hrozí jako potenciální spolucestující.
"Dobře, tak vezmeme hned to, u kterého stojíme," rozhodl Albus a ukázal na nejbližší dveře.

Znělo to jako moudré rozhodnutí, ale cesta k němu nebyla asi o nic snazší než ke kterémukoliv jinému, neboť bylo zabarikádované největším počtem kufrů. A dost pravděpodobně takovými, jejichž majitelé zmizeli někam pryč. Rose totiž vyvolala chtě nechtě svým rázným průchodem cosi jako vláček, kterého se chytlo co nejvíce lidí, včetně Huga, jen aby se někam dostali. Hugo však evidentně příliš neuspěl, a tak byl zbytkem rozjetého davu, který se snažil vlítnout do stejného kupé jako Rose, odnesen do vedlejšího kupé, kde ho bezpochyby jakožto bratra jedné ze školních hvězd čekal podrobný výslech.

"Má páru co?" prohlásil Scorpius s úšklebkem, když spolu s Albusem odstrčili poslední kufr a uvolnili tím dveře do kupé.

"Rose? No asi ano," odpověděl Albus. "James vyprávěl, že je ve škole úplně jiná než doma." Pokrčil rameny. Ani doma se s Rose příliš nebavil a málokdy s ní přišel do styku. Jediné, co si pamatoval z prázdnin jako zážitek s Rose, bylo, když se na ni strejda Ron utrhl, že si obarvila vlasy na blond, a ještě ke všemu mudlovskými barvami. "Ale tati," odbyla ho tehdy Rose, "však to nosí všichni, je to in, víš, jako Miley Cyrus, ještě bych to zkrátila." Albus neměl ponětí, kdo je Miley Cyrus, ale pokud to byla spolužačka Rose, doufal, že se s ní moc nesetká. Každopádně po tomhle incidentu dostala Rose zaracha. Albus pochyboval, že by jí to vadilo, protože famfrpál s nimi hrát nechodila a celkově nejraději zůstávala doma, četla si časopisy a zkoušela nové šminky. "Taťka říká, že si prochází bouřlivou pubertou," shrnul vše Albus Scorpiusovi. "Nevím moc, co to znamená, ale je fakt, že se chová podivně. Dokonce bych řek, že tu z ní mají strach."
"Strach?" zopakoval Scorpius a otevřel dveře kupé. "To není strach, to je charisma."

V kupé, které Albus pro sebe a Scorpiuse vybral, seděl zatím jenom jeden kluk, zjevně začtený do nějaké staré bichle. Albus tento stav vyhodnotil jako ideální, postrčil Scorpiuse dovnitř a zeptal se neznámého: "Nevadí, když si přisedneme?"
"Vůbec ne," odpověděl kluk a na chvíli odtrhl oči od knihy. Ač to, co řekl, znělo mile, jeho hlas zněl podivně drsně a prázdně. Albus také musel uznat, že jejich nový spolucestující vypadá poněkud divně. Působil průsvitně, což mohlo být způsobeno jak jeho velmi bledou kůží, tak jakoby nejasnými rysy - takovými, které musel slepý malíř malovat vodovkami. Oči měl temně modré a téměř bez výrazu a vlasy uhlově černé stažené do dlouhého culíku, což poměrně nepříjemně kontrastovalo se zbytkem jeho éterického zevnějšku. Albus by se popravdě hrozně rád zeptal, zda je dotyčný vůbec člověk, ale nakonec ze sebe díkybohu vysoukal:
"Ty budeš asi ze Zmijozelu, viď?" Napadlo ho to v mžiku. Věděl, že nově, tedy asi pátým rokem, ale Harry to neustále komentoval jako "zajímavou novinku", studenti fasují hábity pro prváky přímo ve škole, a jelikož bledý chlapec tu před ním seděl v čemsi, co velice připomínalo školní hábit, odhadl, že jde minimálně do druháku. A v jiné koleji než ve Zmijozelu by si ho představit nedokázal. Vzpomněl si na to, jak Rose po příjezdu ze školy vyprávěla, že do určitých kolejí chodí určité typy lidí. Doprovázeno to bylo spoustou řečí jako "Nebelvíři jsou nejlepší, nejkrásnější a nejúžasnější" nebo "Ti, co za něco stojí, jdou do Nebelvíru", ale pro Albuse byla podstatná myšlenka, že tu asi opravdu nějaká spojitost mezi kolejemi a ne jen chováním, ale i vzhledem bude.
Scorpius si teď spolužáka prohlížel docela se zájmem, ten však jen s mírným překvapením v hlase odpověděl: "Ne, to fakt ne, vlastně ještě nepatřím nikam. Jedu do Bradavic prvně. A když nad tím tak přemýšlím, do Zmijozelu bych vážně nechtěl. Myslím, že by vlastně bylo nejlepší Zmijozel zrušit a ostatně kol-"

Co ještě chtěl dodat, se Albus nedozvěděl, neboť Scorpius nakvašeně vyjel: "Zrušit? Pff, to těžko! Zmijozel je skvělá kolej, prestižní, jako každá jiná, a dost možná i lepší. To, že Pán Zla pocházel ze Zmijozelu, neznamená, že každý ze Zmijozelu je špatný."

Albus si povzdychl a pustil se do boje se svým kufrem. Rozhodl se, že zatímco se ti dva hádají, pokusí se tu těžkou krávu zvednout do přihrádek nad hlavami. Věděl, že jeho snažení je zbytečné, neboť neměl šanci kufr unést, ale aspoň se mohl od těch dvou odvrátit a v klidu se zamyslet. Možná má Scorpius pravdu, říkal si v duchu, ale on sám stejně do Zmijozelu taky nechtěl. Čekal tedy, kdy naplno vypukne hádka mezi zastáncem Nebelvíru a zastáncem Zmijozelu, ovšem Malfoy už se k ničemu neměl a chlapec místo Scorpiuse oslovil Albuse: "Nechceš s tím pomoct?"
"Co? Ne!" zareagoval pohotově Albus a nechal kufr spadnout na zem. "To je jedno, na zemi bude stejně praktičtější, aspoň si z něj budu moct brát po cestě věci," usmál se rozpačitě a posadil se.

"Jo, to bezpochyby." Modré oči teď provrtávaly Albuse němou výtkou "vždyť jsi mi to málem hodil na nohy," ovšem nikdo nic neřekl na hlas. Chvíli.

1. kapitola 2/2>