Přiznávám, že velkou fanynkou Floor jsem nikdy nebyla - ani v After Forever, a už vůbec ne v Nightwish. Vím sice, že i podle nejzatvrzelejších fandů Floor na novém Nightwisháckém albu nejede na sto procent, a vím, že Nightwish mají sklon napsat první album s novou zpěvačkou tak, že by nejlépe sedlo té původní, ale přesto jsem na Floor ve spojení s těmito titány symphonic metalu už určitým způsobem zanevřela. V mezidobí, kdy Floor skončila s After Forever a ještě nezačala s Nightwish, však založila úžasnou skupinu, svůj osobní projekt jménem ReVamp, který se ovšem bohužel nikdy neproslavil tolik, jak by si zasloužil. ReVamp je zatím jediný útvar, ve kterém mi hlas Floor přijde nejenom příjemný, ale vlastně úplně úžasný v kombinaci s ještě lepší hudbou.
Hudebně mi ReVamp trochu připomínají Trillium, což je zase projekt Amandy Somerville, kterému jsem zde rovněž už věnovala doporučující článek. ReVamp si však daleko víc hrají na děsivou, temnou a jaksi zákeřnou atmosféru, než na symfonický poctivý rock'n'roll, jak tomu bylo u Trillium.
Floor se zde zároveň nesnaží - alespoň na prvním albu rozhodně ne - nijak napodobovat ani Tarju ani Simone Simons a nechce za každou cenu vyhnat hlas do závratných výšek, které jí podle mě nesedí. A ona sama to tak možná při skládání písniček pro ReVamp cítila také. Pozici sopranistky si užila s After Forever, a tak se rozhodla s novým projektem více experimentovat, což je jedině dobře. Možná ale právě proto si ReVamp tolik fanoušků nezískali. S Nightwish Floor pak opět sklouzla k sopránu, ale znějícímu poněkud ploše a nevýrazně.
Ovšem zpět k ReVamp. Mají na krku dvě slušná alba, přičemž to první - nazvané zkrátka jen "ReVamp" (2010) - mně osobně přijde lepší. Je na něm rozhodně poznat, že Floor zkouší, co její hlas snese a ne všechno zní úplně perfektně, jak by mohlo, ale oceňuji právě tu rozmanitost. To jednak. Důležitější roli pro mě ovšem sehrála atmosféra. Jak jsem psala, ReVamp vsadili na co nejšílenější zvuk a melodie zasazené do velmi příjemného gothicko-symfonického pozadí. Každá píseň je jiná a každá zajímavá.
Psala jsem do nadpisu, že projekt je syrový. Možná trochu surový taky, ale ta syrovost, nebo to, co bych popsala nejlépe anglickým "raw", pro mě spočívá v sympatické jednoduchosti hudby. Ač se zvraty a zajímavými melodiemi, tak bez přidaných zbytečných kudrlinek, sborů, sólíček a epické nádhery. Mám sice ráda sbory i epičnost, ale skupina s tím musí umět zacházet. Bohužel takových není mnoho a já jsem ráda, že ReVamp se tomu aspoň zpočátku snažili spíše vyhýbat. Protože i když Epica zarputile tvrdí pravý opak, míň je někdy opravdu víc.
Mou nejoblíbenější písní se po druhém poslechu celého alba stala "The Trial of Monsters". Dokonale vystihuje to, jak na mě album působí jako celek. Zvuk ne úplně perfektní, hlas zajímavě položený, hudba... však její atmosféru jsem zde zmiňovala už několikrát. Jsem nadšená, i když s trochu lepším naaranžováním by to znělo určitě ještě lépe.
Druhé album bylo paradoxně to první, na které jsem narazila. A na první ani druhý poslech mě neohromilo, a tak jsem zprvu zanevřela i na ReVamp. K albu "Wild Card" (2013) jsem se nakonec vrátila, až když mě asi po dvou letech přesvědčilo první album, že za to tenhle projekt stojí.
"Wild Card" je však mnohem symfoničtější a daleko více připomínající staré "After Forever" (nebo ještě lépe Epicu tak do roku 2009). Ovšem nějaké speciální šílené a temné melodie jsou pryč a singl "Nothing" mi přijde vyloženě nudný, bez šťávy i zajímavého textu. Naštěstí takových kousků je na albu poměrně málo. Jako ukázku sem dám píseň "I Can Become", která podle mě asi nejlépe reprezentuje album jako celek... poznávám v ní zvuk temnější Epici s uřvanějšími kytarami a chaotičtějším orchestrem. Což není špatně a když mám náladu, docela si tuhle prazvláštní kombinaci i užívám.
Díky více symfonickému nádechu, Floor navracející se k čistě sopránovým polohám a trochu epicoidnímu zvuku si druhé album získalo mnohem více fanoušků.
Asi nejzajímavější písničkou z alba je podle mě "Misery's No Crime", neboť poměrně elegantně kombinuje jak staré After Forever, tak starou atmosféru ReVamp s novým zvukem Wild Card. O nějaké recyklaci Epici nemluvě. To, že je nejzajímavější ovšem neznamená nutně, že je má nejoblíbenější. Je asi tak dobrá jako předchozí ukázka jen se o něco více vyjímající z alba.
Mou nejoblíbenější je momentálně asi relativně klidná "Distorted Lullabies".
Uznávám, že se mi druhé album každým dnem začíná líbit víc a víc, ovšem první počin z roku 2010 je pro mě zkrátka zatím nepřekonaný a nepřekonatelný.
Bohužel s nástupem Floor do NW - a nyní ještě s těhotenstvím - to nevypadá, že by se ReVamp v nejbližší době obnovili a pustili do třetího alba.
Žádné komentáře:
Okomentovat