Nemám ve zvyku poslouchat pop-rockové skupiny, pokud mě něčím vyloženě nezaujmou, nejsou něčím speciální a výrazné... a myslím si, že většina metalistů to má podobně. Přesto je zrovna Indica mezi metloši docela dost oblíbená. Já osobně si myslím, že za to může právě národnost. Klub Finofilů je postaven jednak na lásce k Finsku, jazyku a nezaměnitelné atmosféře země, ale také na metalu Nightwish, Korpiklánů a Apocalyptici... Abych to zjednodušila: Metalisti nechají jen málokterého finského interpreta bez povšimnutí.
A Indica rozhodně stojí za víc než jen povšimnutí.
Indica se z mého seznamu vymyká. Téměř ve všem. Rozhodně ne jen tím, že se jedná o pop-rock, ale především svou obsáhlou diskografií a mírou popularity v zahraničí. Na rozdíl třeba od Onyrie, Dyonisis nebo projektu Trillium, kterým jsem zde už články rovněž věnovala, se jedná o dlouho fungující zajímavé uskupení s poměrně širokou fanouškovskou základnou. Jen v Česku se o nich zatím stále moc neví.
Důvodů může být několik. Indica je totiž rozhodně originální, a většina Čechů si na originalitu příliš nepotrpí. Například už jenom hlas zpěvačky - Jonsu - bych nepopsala ani jako silný ani jako drsný, možná nejvíc by se k němu hodil popis "umečený", ale přesto zabarvený tak zvláštně, že se mi líbí. Pravda, nelíbil se mi hned od prvního poslechu, musela jsem si na Jonsu zvykat.
Zároveň se nejedná o pop-rock klasický, nýbrž symfonický s prvky gothic a mýtickými, fantasy a snovými náměty. Nejzajímavější mi však na skupině přijde to odhodlání zpívat vše finsky. Pokud si dobře vzpomínám, v celé diskografii jsou jen dvě alba, která mají k finské i anglickou verzi. A musím říct, že ty anglické verze jsou vždy o dost slabší.
Článek bude asi docela dlouhý, neboť bych chtěla opravdu zhodnotit - byť třeba krátce - každé album. A k většině přihodit ukázky. Tak jen upozorňuji, co vás tu čeká...
Indica debutovala v roce 2004 s albem "Ikuinen Virta", což tuším znamená něco jako věčný proud. Z celé tvorby mi právě tohle album přijde nejvíce výrazné - laděné optimističtěji než zbytek, s ironickými podtóny, a co se hudby týče, se silnými a výraznými klávesami. Rozhodně slušný start, navíc určující směr, kterým se Indica vydá... a byl to dobrý směr.
Má nejoblíbenější z alba je píseň "Lasienkeli" neboli sklěnený anděl. Velmi ironická, ale i hudebně příjemná, samozřejmě. :)
Video není moje, ale jsem nesmírně vděčná člověku, který ho dělal... a není to jen k téhle písničce, podobná videa s překlady do angličtiny jsou na YT téměř ke každé písničce Indici.
Druhé album, "Tuuliset Tienoot", neboli větrné břehy - fakt doufám, že to překládám správně, ale zatím mi to smysl dává :D - je hned z následujícího roku, tedy 2005. Řekla bych, že rychlá, až uspěchaná práce je na albu znát, a patří k mým nejméně oblíbeným. Oproti debutu nepřináší nic nového, je pouze kratší a recyklující zvuk s melodie prvního alba. Nepochopte mě špatně, stále si některé písničky i z tohoto alba občas poslechnu, jen mi to po tolik fantastickém debutu nepřijde už tak oslnivé.
Jako ukázku zvolím "Pidä Kädestä" (drž mě za ruku), protože k ní Indica natočila aspoň docela pěkný videoklip, když už nic jiného... navíc je to dost oblíbený singl mezi většinou fanoušků.
Ovšem s příchodem třetího alba jsem byla ohromena... dva roky práce navíc, a Indica ze sebe vydala to nejlepší.
Album "Kadonnut Puutarha" (ztracená zahrada) z roku 2007 je nejen na vyšší úrovni než obě předchozí alba, co se hudby týče, ale Indica se posunula dál i v textech a atmosféře. Ironii střídá stesk, smutek a temnota... Stále se však bavíme o pop-rocku, není to žádný srdeceryvný gothic metal. Indica vždycky bude mít charakteristický zvuk, který nasadila na prvním albu, ale zde ho správně namíchala s dosud nevyužitými tajemnějšími tóny.
Asi nebude překvapení, když řeknu, že většina mých oblíbených písniček je právě z tohoto alba. "Linnansa Vanki" (vězeň vlastního hradu), "Äänet" (hlasy) i "Ulkona" (venku) jsou překrásné písně. Co se mi na nich obzvlášť líbí, je fakt, že si Jonsu snaží co nejvíc pohrát se svým hlasem. Oproti prvním albům je to výrazný posun.
Nakonec však vybírám jako ukázku trochu vyčnívající píseň z alba, pochmurnější než zbytek. "Noita" (čarodějnice), která si mě hned po prvním poslechu získala, se vymyká trochu nejen z alba, ale celé diskografie celkově.
Nesmírně nadšená ze "ztracené zahrady" si užívám i následující album, které na předchozí navazuje. Ještě více prohlubuje posmutnělou atmosféru a vrací se více k symfonickým prvkům.
"Valoissa" neboli ve světlech je nádherný dozvuk předchozího alba. Bylo vydané v roce 2008, takže opět jenom rok pauza, a opět pramalá změna. V případě "Valoissy" mi to však v žádném případě nevadí, neboť si Indica našla nejen zvuk, který jí dokonale sedne, ale hlavně srší nápady na nové neotřelé melodie.
Ústřední píseň "Valoissa" má asi nejoptimističtější melodii, ale nejsmutnější poselství... O smrti. Ironie se vrací. Každopádně tuto píseň vám sem musím dát jako ukázku nejen proto, že je zkrátka úchvatná, ale hlavně vám sem dám pro srovnání jak finskou, tak anglickou verzi ("In Passing"). Myslím si, že "Valoissa" je mnohem drsnější svým textem, ovšem "In Passing" je zase plná smutku a patosu.
Právě anglická verze téhle písně se stala nejspíš největším hitem Indici vůbec. Zajímavý videoklip, zajímavá melodie... ale něco z té finštiny mi tam schází.
Nicméně "Valoissu" a její sestru "In Passing" jsem sem přidala spíš kvůli tomu, jak jsou pro Indicu typické, než že by byly mé nejoblíbenější. Jako nejoblíbenější bych označila možná "Pahinta tänään" (nejhorší na dnešku), ke které patří snad ještě působivější videoklip, ale díky bohu k finské verzi. Ta anglická verze je vyloženě tragická. No, pokud byste si chtěli písničky dohledávat, musím vám jednoznačně z tohoto alba doporučit ještě "Sanoja" (slova), "Elä" (žij) a "10 h myöhässä" (pozdě o 10 hodin).
No dobrá, pokračujme k dalšímu albu.
S "A Way Away" je to takové zákeřné, neboť jsem vám na tenhle počin z roku 2010 už recenzi vlastně taky napsala... Tohle albíčko se totiž skládá jen a pouze z anglických verzí písniček z předchozí úchvatné "Valoissy". A upřímně si nemyslím, že by angličtina přidala kterékoliv ze skladeb na zajímavosti. Vlastně ano. Písnička "Rannala", která mi na předchozím albu přijde jako utopená, nezajímavá a vcelku pošlapaná mnohem lepšími kousky, patří na "A Way Away" k tomu nejlepšímu. Pod názvem "Lilja's Lament". To je jediná písnička, kterou Indica podle mě dokázala tímhle albem opravdu vyšvihnout mnohem výš.
A konečně jsme v roce 2014. Vychází album "Shine" plné poměrně nezajímavých anglicky zpívaných čistě popových skladeb, s podivně potlačeným hlasem Jonsu, až příliš vysoce položeným, a opouštějící kořeny Indici.
Trvalo to 4 roky, než Indica přišla s novým albem a upřímně si nejsem jistá, na co ten čas byl potřeba. Já jsem vždycky skeptická k novým albům, ale "Shine" mě ani po několikátém poslechu neohromilo. A co mi přijde nejdivnější, že Indica na rozdíl od svých zajímavých začátků, sází čistě na anglickou stránku. Pravda to tak úplně není. V roce 2014 vlastně vyšla dvě alba. "Shine" a finsky zpívané "Akvaario" (akvárium), o jehož existenci se vlastně málokdo dozvěděl, neboť Indica jako by se snažila na finštinu nenápadně zanevřít.
Nicméně "Akvaario" budu hodnotit rozhodně minimálně o stupeň kladněji než "Shine". Písničky jsou v podstatě stejné, to ano, ale bez finštiny jsou všechny "Shine"-skladby úplně bez nápadu a bez čehokoliv zajímavého, co by mě mohlo zaujmout. Co ovšem tahle dvojčata přináší nového, jsou sbory. I když Indica experimentovala se symphonicem, nikdy nevyužívala sborů jako takových. Bylo by příjemné slyšet na budoucích albech více sborů v kombinaci s pochmurnější atmosférou předchozích alb. Ale to jsou jen má zbožná přání. Nikdo neví, jakým směrem se Inidca hodlá ubírat dál.
Jako ukázku volím "Sun Oma". Nejsem si jistá, co to znamená a ani nemůžu najít na "Shine" anglickou verzi, ale věřím, že stejně za moc nestojí. "Sun Oma" jsem vybrala čistě proto, že je nejzajímavější ze všech a nejvíce mi připomíná starou éru - i tak je to slabé. Čajíček.
Za "Shine" bych pak vybrala nejspíš "Hush Now Baby", ovšem nemyslím si, že je potřeba to tu zamořovat více písničkami.
Nechci, abyste to pochopili zle, že stojím proti vývoji skupin. Mám ráda, když se skupiny vyvíjí, ale ne každý vývoj je dobrý vývoj. Snad to znáte taky.
Každopádně to je zatím vše, co k Indice mohu říct. Na další album se čeká... asi. Před dvěma lety je opustila kytaristka, tak nevím, jak na tom teď jsou a zda ještě mají chuť a motivaci na něčem pracovat dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat