Ještě hustější a brutálnější metal

Popravdě mám rozepsaný o trochu náročnější a zajímavější článek než tento ... ale je asi tak náročný, že jsem se v něm nakonec sama ztratila. Bylo to cosi na způsob těch mých deseti supr čupr zajímavých věcí o mně, až na to, že v podstatě formou stížností ... Jenomže já jsem člověk od přírody stížnostňomilný - zkrátka stěžuji si na vše, co se vymyká mým představám o dokonalosti - a tak jsem se v tom nakonec ztratila, neboť od původního tématu jsem utekla kamsi do háje ... A tak, než se z háje zase vyhrabu, přidám mezitím takové trochu odlehčující články ...

Co se názvu týče, asi lze vyvodit, že i tenhle článek se nějak elegantně dotkne hudby, avšak nebojte, tentokrát vám nebudu vnucovat žádnou skupinu. Zatím ... zatím to neplánuji, ale možná se k tomu dostaneme - známe mé utíkací myšlenky.

Jen jsem se potřebovala písemně zamyslet nad tím, jaká je vlastně ta hustá metalová image. Co dělá metal metalem a kam až ho lze vybičovat.

Vlastně mě k tomuhle oklikou přivedli nějací normální lidé, kteří na Youtube přidali video, ve kterém to malá holčička rozjíždí death metalovým chrapotem (growlingem), s popisem typu "Tahle malá ví, jak na heavy metal". A tak jsem se zamyslela nad tím, jaké jsou vlastně rozdíly mezi heavy a death metalem ... Krom toho, že heavy metal neustále opěvuje metal a death metal neustále opěvuje ... no vlastně ani tak ne smrt, jako spíš cokoliv brutálního a odporného, když už tomu tedy přes to chraptění rozumíte. Tím nechci ani tak moc tyhle žánry schazovat, jako spíš vypíchnout určitá klišé, která jsou bohužel často pravdivá ... Celkově ta rocková a metalová scéna je plná klišózních věcí... ale dokud nás to baví ...

Když to vezmu už jen po té vizuální stránce, co lze spatřit ve videoklipech ... Jeptišky, které se podřezávají nebo si to rozdávají v nějakém polorozbořeném kostele, ať už spolu nebo se samotným papežem, ztělesnění satana či samotné smrti, vzývání a uctívání, obětování a sebeobětování, temné napodobeniny výjevů z bible, chladné moře a záběry pod vodou, zbořené domy, pohřby, záběry na oltáře, svíčky, pití krve, pojídání orgánů nebo hraní si s nimi, případně vtělení se do upírů a vlkodlaků, hodiny naznačující, že nikomu nezbývá dostatek času, symboly z kabaly a bible, podříznuté nevěsty, a když ne podříznuté, tak alespoň zhrzené a naštvané, a celkově dívky v bílé jako symbol nevinnosti v kontrastu k tématu a hudbě, ideálně ještě páchající sebevraždu, dále blázince, dlouhé cesty - až bloudění - lesem, duchové, nemrtví a mrtví ... a prsa. Hodně prsou.

Skupiny se předhánějí v tom, kdo tyhle klasické symboly zneužije (tedy použije, pardon) tím děsivějším a působivějším způsobem ...

---

Ale tyhle skupiny to vůbec nepochopily! Takhle se metal přeci vůbec nedělá .. recyklovat neustále ve svých videoklipech tyhle trapné výjevy, pfff ... Však co z toho kdo má? Zase nějaká krev a smrt, zase nějaké prso, už to ztrácí na drsnosti ... Díky bohu, že jsou takoví průkopníci jako Edenebridge. Tahle gruppa totiž přesně ví, jak udržet metal na té správné děsivé, kruté, nebezpečné, satanské a démonické úrovni. Edenbridge jsou mocní páni pekel, kteří jsou tak hrozně zlí a temní, že se opovážili ve svém videu využít ... nezapomeňte se nadechnout ...

Bubliny!

Ano, je to tak. Chcete něco mít drsné? Použijte bublinky z bublifuku. A hodně. A všude. A tancujte v nich. Protože to je známka metalu, pokud vám to nebylo dosud jasné! Takhle se povznáší metal na novou úroveń, ano, jen tak dál ..

A byť tento über-metalový počin je snad nepřekonatelný, našlo by se spoustu dalších průkopníků, kteří své snahy nevzdávají.
Dark Sarah jsou zase toho názoru, že být absolutně "all in black" je šíleně mainstreamové, a tak se snaží vnést do metalu tolik zlých barev, jak je jen možné.

A k čertu s nějakými obřady a krví, s ohni a zamračenými či vystrašenými obličeji ... Metal je přeci ten nejsvěžejší a nejšťastnější žánr určený k oslavě života!

A ti hloupí mejnstrýmovci to stále nepochopili ...

Když to vezmu zase trošinku vážněji ...
Faktem je, že metalisti - ať už fanoušci nebo interpreti - vážně z velké části žádní neteční kakabusové objímající smrt a milující představu umíráni nejsou. A dokážu si představit, že každý v sobě nějaké ty bublinky a barvičky má. Být dárk a ívl je krásná póza, ve které málokdo žije, ale kterou všichni metloši do určité míry zbožňují ... nicméně je to jen póza, takové tu vizuální krásno, které si člověk vychutná v klipech, na fotkách a na koncertech. Pokochá se artworky, ale do svěrací kazajky se nesvazuje ani se nekoupe v krvi své rodiny ve svatebních šatech.

A ještě jedna věc tak na upřesnění: V tomhle článku jsem brala v potaz především ty temnější metalové styly jako symphonic, black, death, power, doom, industrial a gothic. Přičemž ten power je tak na hraně a asi bych speciálně pro něj měla zmínit ještě draky. Takový milý folk nebo již zmiňovaný heavy do těchhle charakteristik zrovna tak nemusí úplně vždy zapadat ... a i když ani ty "temnější" odnože nejsou tak snadno zaškatulkovatelné, stále u nich platí alespoň to hezké "většinou".