... nebo aspoň tak se ještě před rokem Dyonisis prezentovali na oficiálních stránkách. Popravdě není moc skupin jako tato: Něžná a jemná hudba kombinující depresivní prvky gothic a doom metalu s folkem a klasickým rockem, nad kterou vyčnívají nadpozemské hlasy dvou zpěvaček Lou a Nel. Lou ovšem letos na jaře skupinu definitivně opustila, a tak se Dyonisis dost možná vrhnou jiným směrem ... kdo ví.
Důvod, proč jsou pouze v rubrice "doporučuji" a ne v mé "sbírce cédéček", je prostý, až úplně trapný a materialistický: na to, že jsou začínající skupina, mi přišla totiž všechna jejich cédéčka velmi drahá. Třeba za Good Girl Maggie jsem dala 250 Kč, a i to mi přišlo dost na debutové CD, ovšem vzhledem k tomu, jak moc mě ohromili naživo, jsem pak neváhala.
Dyonisis zatím ovšem do Česka nepřijeli, takže jsem tu možnost vidět je naživo neměla. A tudíž ohromení z živé show zatím rovněž nedorazilo.
Nicméně pokud bych si nutně měla vybrat, kterou ze skupin z nové "doporučující rubriky" bych podpořila, byli by to právě Dyonisis. A to díky jejich nezaměnitelnému zvuku, příliš jemnému, aby byly čistě metalovou skupinu, a příliš smutnému a děsivému, abych je řadila prostě k rocku. Ne, já opravdu nevím, kam je šoupnout, ale možná proto se mi také líbí. Jsou jedineční. Atmosférou ne daleko od The Sins of Thy Beloved a hudbou jsou trochu příbuzní Tristanii a Theatre of Tragedy. Trochu. Nedokážu je k nikomu přirovnat líp, protože zkrátka jsou nepřirovnatelní. Sví.
Faktem však je, že především na prvním albu, nazvaném prostě "Dyonisis" (2007), zní všechny písničky hodně podobně. Zajímavě, smutně, chladně, mysticky, hluboce - vlastně téměř jako něžné písně anděla smrti, když se nad tím tak zamýšlím... ale bez výrazných zvratů, každá stejně.
Ovšem na rozdíl třeba od takových Fairy, kdy si všechny písničky z první poloviny alba "Vinterverv" monotónně plynou jedna jako druhá bez jakékoliv zajímavé jiskry, tyhle stejně znějící písničky Dyonisis mají stále to své kouzlo... nejsou nudné, jsou si jen podobné a těžko rozlišitelné.
Pro mě nejvýraznější písničkou z tohoto zajímavého debutu byla píseň "Hunter", která jednak určila směr, jakým se Dyonisis budou dál ubírat, a jednak se stala jakýmsi singlem a symbolem skupiny, protože se k ní Dyonisis rozhodli natočit videoklip.
Nedám ho sem čistě proto, že je zoufalý. Takhle hrozný amatérský videoklip jsem dlouho neviděla, ale písnička za to stojí, takže koho by zaujaly ukázky dole v článku, tomu doporučuji si "Hunter" dohledat.
Druhé album "Intoxicated" (2010) mi přijde mnohem zajímavější, propracovanější a celkově sympatičtější... jsem sice milovník prvních alb a úplných začátků, nicméně se mi líbí, že Dyonisis s druhým albem svůj unikátní nádech neztratili, a naopak ho povýšili na tu specifickou "hunterovskou" úroveň.
Abyste tedy věděli, o čem to tu pořád mluvím, dám vám sem dvě ukázky z tohoto alba. Dvě písně, které mě chytily a nepustily. Jsou to mé nejoblíbenější od Dyonisis vůbec... cítím z nich zoufalství a velký chlad - já nevím, proč si při nich vždycky představuji zimu a usínání... ale zasněžená krajina, ve které leží spící - nebo mrtví - milenci, to je pro mě klasická představa písniček od Dyonisis, hlavně těchto dvou, neboť jsou nejsilnější a nejpůsobivější.
Videa jsou - světě div se - oficiální. Skupina je vydala s tím, že jsou na mizině a další klip si po Hunterovi dovolit nemůžou. Možná je to dobře, protože, jak jsem řekla, jejich videoklip žádné veledílo rozhodně nebyl.
Dyonisis teď pracují na třetím albu. Věřím jim, že bude taky dobré a udrží si tuhle nezaměnitelnou atmosféru, ovšem bude to jejich první počin po odchodu Lou. Nevím, jak jsou na tom a kdy má album vyjít, poprvé a naposledy se o něm zmínili 22. května 2016, takže bych očekávala, že vyjde někdy v roce 2017.
EDIT 2020: Album stále nevyšlo a kvůli covidu je vše nyní nejisté, v únoru však nahrála skupina všechny bubny, tak snad se opravdu něčeho dočkáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat