Já ti teda taky nevím

Stále častěji nyní narážím na články, které začínají větou "No já teda moc nevím, co přidat za článek, nestíhám, nemám inspiraci, tak vám sem zatím hodím aspoň tohle, abyste neřekli ..." Možná, že i kdyby v tom článku pak byly sebezajímavější informace (což jsou málokdy, protože jsou to články z nouze), už jen tato úvodní věta mě vždy odradí natolik, že nemám chuť číst dál. Však proč mám číst někoho, kdo vnímá své čtenáře jen jako lačné saně, které je nutno nakrmit - je jedno čím, klidně hnojem, hlavně aby se nakrmily! "... hodím vám sem zatím tohle, abyste neřekli ..." - no co je to za přístup?

Znám cokoliv, jen ne sebe (ja - pa, dá - ta, riri - rum, dam tam ...)

Ani nevím, co mě to napadlo, ale začal jsem v "rozepsaných" hledat nějaké poklady - a hle - našel jsem hned dvě básně (pravda, příliš se nerýmovaly a zdánlivě nebyly o ničem, ale asi je i tak zveřejním) a jakýsi článek o šílenství. Nebo ne o šílenství jako takovém, ale o mém šílenství, jaké v mé mysli propuklo po přečtení Běsů ... Lépe řečeno vždycky jsem býval trochu rozpolcený, ale při psaní tohoto článku jsem evidentně pocítil vyloženě palčivé nutkání to zdůraznit a vypsat se z toho tou nejrozporuplnější možností, jakou lze jen o takovémto tématu psát. Zkrátka jsem ze sebe udělal nějaké poetické monstrum - už ani nevím, za jakým účelem. Možná jsem se jen jako Karmazinov chtěl naoko ponížit a tím všem říct "chvalte mě, velebte mě, milujte mě!" - tak to tedy se mnou je. Občas. Dnes už ne, dnes 30.5., jsem sice nemocen, ale skolila mě pouhá rýma, ne nějaká psychóza.

Lidé, čtěte ...

Lži všude kolem

Lži ... krásné téma ... dalo by se nich psát jakou dobu ... že zachraňují a ničí životy ... Všimněte si, že "záchranu" jsem dal na první místo. To proto, že mi nejdřív ze všeho vytanou na mysli "milosrdné lži". A proč? Protože jsou všude ... Ne, tohle nebude duchaplný článek, nepůjde o politickou úvahu, o kritiku Miloše Zemana, k čemuž mě vyloženě nabádá Téma týdne (ó, jak netaktní je kolektiv blog.cz), nejde o žádný výklad, esej nebo fejeton. Ne. Jde o stížnost!

Klíč králů

Klíč králů, Divadlo Broadway

Co že se to odehrálo? Fender se vrátil? No, jak se tak znám, ne na dlouho. Ale blog mi svým způsobem chybí. Svým způsobem - není to už tak, že bych bez něj nemohl dýchat, jak tomu bylo za starých časů. Možná je to samotným blogem ... spíš je to ale mnou. Jsem stále línější a línější. A admini blogu.cz stále blb... ne, nemůžu na ně nadávat. Oni to myslí dobře, tak co si furt stěžuji? Všichni to přeci myslí vždycky dobře. On to i Klaus s tou amnestií myslel hrozně dobře. A já, hajzl hnusný, si nedovedu vážit toho, že poskytl druhou šanci nebohým polepšeným vrahům, dal volnou ruku poctivým zlodějům a umožnil cikánům radovat se z návratu jejich zcela nevinných druhů, kteří si odpykávali trest místo ňákého gadži, co to na ně svalil. Hold není růže bez trní. Tedy alespoň to mi vnucuje téma týdne. Tak jsem se rozhodl na toto téma napsat ... nebo alespoň mu přizpůsobit článek, co se mi začal rýsovat v hlavě od chvíle, kdy jsme se pohodlně usadil v divadle Broadway ... a tímto se elegantně vracím k nadpisu.

Budoucnost

Asi před týdnem jsem sepsal následuící článek ... stále je čistě nepolitický, i když - věřte - mám absťák. Když vidím, co se děje, mám stále větší problém nepsat o politice ... ale slib je slib. A do ledna daleko. Takže zveřejňuji "Budoucnost", možná plané výkřiky do tmy, jen pár narychlo sepsaných myšlenek, ale i objevů ...

Jen koleno, víc nic!

Po dlouhé, ale opravdu hodně dlouhé odmlce, již jsem maskoval stylově rekonstrukcí, která však nastala až o tomto víkendu, se opět vracím, abych vás přesvědčil, že jsem opravdu stále ještě naživu ... Zda o to stojíte, to už je věc jiná.

Opět svítá v prastarém Babylonu ...

Jak optimisticky zní téma tohoto týdne "Jdeme dál", dokud se nad tím člověk nezamyslí hlouběji a nezjistí, že jde jen o další jízlivou připomínku blížícího se začátku školního roku ... brr ... ani nevím, jestli se těšit nebo ne. Už předem vím, že hned v pondělí mě čeká zapojení se do krvavých bojů o lavice, což už taky není taková sranda jako kdysi - vím moc dobře, že ze dvou se zase stane ping-pongový kurt a minimálně další dva poslouží pro improvizovaný šachový, piškvorkový nebo pokrový turnaj.

D pro Destrukci

Už dávno jsem si uvědomil, že když na blogu slíbím přidání nějakého čánku, jsem tím svazován, neboť i když se kolem mě dějou sebezajímavější věci, nejsem schopen o nich napsat, protože si neustále říkám jen "Přijdou ke mně, budou čekat slíbený článek a ten tam zase nebude. Přibude tam nějaký jiný, takže si budou myslet, že jsem snad zapomněl." To je důvod, proč můj blog tak často zamrzá ... často se totiž takhle seknu na slíbeném článku, nejčastěji jsou to ceny. 

Já vám ukážu, co je TRENDY!

Včera můj blog navšívilo 127 lidí ... a to je, věřte nevěřte, můj rekord. Docela mě to překvapuje, když vám sem nepřidávám žádné ty moudré rady ohledně vztahů, fotešky sebe a svých přátel, dokonce ani žádné outfity, na které jste se všichni bezpochyby těšili. Nic z toho. A přesto mi sem stále chodíte ... zvláštní ... Já myslel, že dnes všichni nejvíce stojí o "kecíky" adminů o tom, jak jsou "zaláskovaní", čehož se zde snad ani nikdy nedočkáte.

Veliko ... Vejce!

Téměř už ani nežiju. Jsem semlet rychlou moderní dobou, kdy každý jen chvátá - nejspíš se snaží dohnat, co zameškal v minulosti. Ale to se nedá. Už se ani nevěnuji tomu, co je mi příjemné, jen tomu, co musím udělat, abych dokázal udržet krok. S kým? S tím praštěným, úspěšným člověkem, kterým bych chtěl být. Ale čím víc aktivit škrtám, abych mohl studovat, tím víc se mu zdaluji a tím míň studuji. Říkám si "To stačí, už jsem pro sebe udělal dost, teď by to chtělo odpočinek", jenže už nedělám témeř nic jiného, než jen že si takhle lžu a "odpočívám". Téměř s nikým nemluvím a vy nejste výjimkou...

Plastic metal

Dlouho jsem přemýšlel, čím bych vás mohl zahltit tentokrát. Nebylo snadné se odhodlat k napsání nového článku, když vím, že tomu všemu, o čem bych s vámi chtěl diskutovat, jsem věnoval už několik předešlých článků. Navíc mě (i bezpochyby vás) trápilo, že málokterý z mých článků je optimistický. Ano, ani tento nejspíš optimismem sršet nebude, ale nijak tragický by též neměl být. Ačkoliv takto jsem vás na úvodu předešlého článků mystifikoval též. Tentokrát je to však pravda ...

Kebab

Vlastně byl původně tento článek jednou velkou kritikou na rozhodnutí ochránců lidských práv uznat držení kojence lékaři při očkování jako omezování osobní svobody, ale pak jsem si uvědomil, že bych jen přebíral to, co si moc dobře uvědomuje každý z vás - že je to blbost ... politici se stále snaží předhánět v dobrých nápadech a čím jsou lepší, tím víc trpíme. 

Zbraň

Na začátku roku u nás ve škole kdosi přišel s nápadem vydávat školní časopis. Takových už tam bylo mnoho a všechny fungovaly jen pár měsíců. Většinou to končilo u vtipů, protože lidé nevěděli, o čem psát. A přitom je toho tolik, co by se dalo rozebírat ... jenže jak to pojmout? Kolik mých článků skončilo mezi rozepsanými - spíš zapomenutými a bez šance na dokončení? A to jsem si zpočátku říkal, že bych se při utváření časopisu angažoval rád. Ano, rád bych do toho šel, ale s odstupem času si říkám, že bych na to neměl, takže jsem rád, že jsem v den náboru chyběl. Proč si ale říkám, že bych to nezvládl? Protože v tomto časopise to funguje tak, že jeden šéf určí témata a článkaři si je musí rozebrat. A to bych nedal. Já neumím psát na zadané téma, ani slohy jsem proto nikdy nezvládal. Ale pak jsem si uvědomil, že když píšu na blog článek, také píši na určené téma - na téma, jaké jsem si určil já, ale taková témata se velice často podobají těm, o jakých jsem nezvládl psát ve škole, nebo je nedokázal dokonale rozebrat na různých schůzkách. Takže jsem se rozhodl, že prvně v historii blogu napíši na téma týdne. Měl bych se v tom procvičit. A příhodně pro tuto příležitost připadlo zoufalství.

Často běduji, že jsem zoufalý, ale to jsou většinou jen chvíle, kdy hloupě zmatkuji. Pravé zoufalství je o něčem jiném .. o ztrátě naděje, bezradnosti, bezmoci. A také proto si myslím, že naše země je jako celek uvržena do jednoho nekončícího zoufalství - bezradnost je denním chlebem každého zlomeného Čecha a beznaděj je mu vodou.

Stále s novými a novými omezeními pro občany přichází páni velkomožní (ano, politici). A můžeme se my bránit? Je nás víc a přesto máme menší moc. Píšu, že je nás víc, jako kdybych naši zemi rozděloval na dvě strany, které proti sobě vedou válku. A ne snad? Politiky už málokdo bere jako autoritu a jako vůdce - oni nejsou ti, ke kterým vzhlížíme. Mnozí se kvůli tomu, co jsou schopni s tímto státem provést, obrátili zády a teď hledí do minulosti a vzpomínají, jak jim bylo za komunistů krásně. Jenže ten dnešení režim se od toho bývalého už tolik neliší. Demokracie se krčí ve stínu zasahování do soukromí, které nosí hrdě její jméno. Takhle to tu funguje. Všechno je při starém, akorát to má jiné jméno.

Ano, teď můžeme vycestovat, kam se nám zlíbí. Také toho lidé hojně využívají a já se jim nedivím. Chtěl bych jako hrdý Čech zůstat tady, ale copak mě zdejší životní podmínky nenutí k pravému opaku?

A nejsem rád za to, co mám. Vím, že v Africe lidé trpí daleko víc ... trpí hlady, zažívají teror a umírají na nemoci. Poznávají ale jen zoufalství z jiné strany. Ono má totiž mnoho stran. A není nesobecké tvrdit, že nám je tu skvěle, to je totiž šílené. Nemá smysl srovnávat nás s Afrikou, protože všude se dějí zvěrstva, jen v jiné podobě. Za chvíli budeme trpět hlady i my ... ale nez nedostatku potravin, těch se sem dováží hodně, to kvůli nedostatku financí - ty mizí tak rychle, jako naše naděje. Všechno je to o matematice a přímé úměře: čím rychleji mizí peníze, tím rychleji se dostáváme do stavu beznaděje. Čím větší je naše beznaděj, tím větší je naše zoufalství.

Ale mohli bychom přestat být zoufalými, jestliže dostaneme peníze? Říká se, že peníze nejsou všechno, že se za ně nedá koupit například láska ... Jenže dokud to půjde dál tímto směrem, peníze budou daleko cenější než nějaké obyčejné lidské city. Kdo na ně hledí? Koho zajímají naše potřeby?

Oni můžou vést vymřelý stát a bude jim to jedno. Ne, nebude, protože už nezbude nikdo, kdo by odváděl daně.

Zákeřné a divné ... věci, které nepochopím

Dnes ráno jsem si čistil zuby (a kdyby o tom někdo pochyboval, je to u mě normální) a už automaticky jsem zvedl ruku, abych se poškrabal na čele. Ne že bych tam měl vyrážku - je tak čisté jako andělská prdýlka (no, záleží na tom, jak si toho anděla představíte) - ale zkrátka jsem to udělal... Proč? Sám nevím. Ale už několikrát jsem zpozoroval, že vždy, když si čistím zuby, svědí mě čelo. Je tohle normální? Stává se vám to někdy? Mně furt. Sakra ... můžou být dásně nervově propojeny s kůží na čele? Můžou, když jsou údajně některé body na chodidlech spojeny s ledvinami, ale i tak mi to přijde absurdní.

Nejspíš nemá smysl to řešit, ale mě to zkrátka zajímá a poměrně mě to i deptá, když nevím, čím je to způsobené ... ach jo.

Zamyšlení nad bleskovkou

Toto je poslední článek na tomto blogu ... v roce 2011.

Už jiný nebude, už vás nebudu otravovat svými hloupými řečmi a zamyšleními nad prachem, už vás nebudu týrat, ne nikdy víc ... ne v tomto roce.

Nebudu vám slibovat, že v příštím roce zvýším svoji aktivitu, nemá cenu si dávat předsevzetí, když vím, že je pak stejně nedodržím. Jen bych se zbytečně stresoval. Takhle vím, že vlastně nemám co ztratit.

Je to zvláštní myšlenka připustit, že tu budu vlastně sedět do příštího roku. V jakoukoliv jinou roční dobu by to bylo asi hodně zcestné, ale dnes jeden rok končí a zítra jiný začíná. Kdy jindy bych vás měl trápit těmito bláboly. Kdy jindy bych vám se měl přednést svou úvahu o bleskovce ...

Sníh

Chtěl jsem se vám ozvat hned 25. - plánoval jsem to tak ještě před Štědrým večerem. Těšil jsem se, až se tady začnu sobecky vychloubat, co krásného jsem dostal, ale najednou, když to mám udělat, jako kdybych se ani nechtěl svěřit. Měl jsem vám tenhle článek psát z nového notebooku, který jsem dostal ... ale on sileží za stromečkem a já na něm maximálně hraju hry. Nemám chuť zkoumat nové věci, nemám chuť na nic. Necítím ducha Vánoc a ani před Štědrým večerem jsem ho necítil. Proč? 

Vychovejte si svého profesora

Tento článek jsem zařadil do rubriky "zamyšlení". Ani nevím proč. Vlastně jsem si v tomto článku chtěl původně vylít zlost na milovanou učitelku češtiny, ale nakonec to hodlám směřovat trochu jinam. I když u češtiny samozřejmě zůstanu.

Plánuji, že článek rozdělím opět na různé etapy, možná pak pro vás bude snesitelnější to číst.. a nebo spíš naopak horší? Nejspíš to bude o něco delší - hlavně takto zdlouhavý úvod jsem neplánoval - ale zase na druhou stranu, když čtení přerušíte (a já věřím, že ano, jelikož číst takovéhle nezáživné články jedním dechem by z vás jednou mohlo jednou udělat zeleniny bez mozku) a vrátíte se k němu (možná tak za pár let.. u mě je dost velká pravděpodobnost, že jeden článek bude na úvodní stránce takhle dlouho strašit), nebudete se v tom muset složitě orientovat (popravdě budete muset, v mých článcích se jinak orientovat nedá), protože to bude rozdělené na části a vy si vzpomenete (jak kdo..), u jaké jste právě skončili (u první..), a tudíž nebudete muset složitě zkoumat každou řádku (slovo řádka se nejspíš v mých slozích může pro vás jevit již jako deprimující slovo.. proto nyní řádku křtím bernikulou). Docela důvtipný systém, ne? No asi ne.. takže začínám.. radši už..

Severus a Potter si to šinou po dálnici A2 ve starém Volkswagenu, což je jediný vůz, který jejich předchůdci Semir Gerchán a Tom či Jan či Chris nestihli zničit..

   Sleduju Jak jsem poznal vaši matku. Jen jedním okem a slibuji, že to nebudu prolínat se svým vyprávěním. Slibuji, protože to tentokrát dodržím. Dodržím to, protože to sleduji jen jedním okem.. a děj mi uniká. Usilovně totiž přemýšlím na tím, co vám chci napsat.. Já už nevím. Bylo to důležité, ale teď už asi není. :(

   Před pár dny jsem plánoval, jak se tady rozepíšu a dám vám vědět o všem, co se stalo.. jenže když nad tím teď přemýšlím, tak se nestalo nic.. nic kromě toho, co mi nedovoluje myslet na věc, o které jsem vás chtěl informovat původně.

   Šikana. Víte jaké to je? Doufám, že ne.. nic příjemného, to můžu potvrdit. Můžu to potvrdit jak z role šikanovaného, tak z role agresora - bohužel. Jenže teď nejde jenom o mě. Nechci, aby šlo jenom o mě. Už párkrát jsem vás informoval o některých zjevech od nás ze třídy. Několik z nich jsem pod nehoráznými kamuflážemi i představil. Teď nebudu jmenovat. Nejradši bych o nich mluvil jakoby mi byli úplně cizí, úplně ukradení.. neznámí! Ale nejsou.. Říkejme jim tedy jen Boss, Nenápadný odstřelovac, Ne o moc lepší slečna, Vyhazovač, Japonofilní mešuge a Pronásledovatelka Japonofilního mešuge.

  

Co se za ten týden zase dalo zkazit...

Už je to tady... stěžuju si už i na blogu! Já si vlastně stěžuju na něco pořád, ale řekl jsem si, že tady se to pokusim omezovat... nevychází mi to :D

Předem jsem ale chtěl poděkovat všem, co sem zašli nebo pravidelně chodí, protože předevčírem tady bylo 58 lidí a včera 42, což je podle mě úctyhodné - tak vám moc děkuju :)

Teď ale k těm problémům...

Já rád obcházím blogy a přečtu si články třeba i o tom, v čem se tak úplně nevyznám. Chci se dozvídat něco novýho, ale zatím spíš přicházím na to, že jsem buďto staromódní nebo dementní nebo já nevim, ale psát v každým slově "w", to mi vážně nepřijde normální! Narazil jsem ovšem na pár blogů, kde se takto čeština przní naprosto normálně... nevim, jestli maj ty lidi problém s klávesnicí... a nejenom s "w" ale i s Capsem!! Nevim vážně, jestĺi je to nová móda, ale nelíbí se mi! Vážně nevidím nic krásnýho na tom, psát každé druhé písmeno (nebo třeba jenom óčka) velké a tam, kam patří jednoduché v, cpát dvojté! Tak prosím, jestli někdo budete vyznavačem tohoto stylu - nepište mi tak do komentářů! Díky. Jednak se to špatně luští a jednak se mi to vážně nelíbí ... :)

Nadále... písemky! :D

Já vím, že ty asi nikdy nezruším (ale bylo by to hezký :D), ovšem štvou mě tak, že na to ani někteří spolužíci nemaj! A to je co říct - to mi věřte! :D

Jestli jsme tenhle týden nepsali ze všech nejhorších předmětů, tak jsem asi bárbína... protože čtvrtletka z matiky a na to složitá písemka z fyziky... to by normální člověk nepřežil! Jsem asi divnej, že mě tyhle 'logické' předměty nebaví, ale prostě to tak je! A ano... omlouvám se, že si vám tady stěžuju z blbostma, prostě už to na mě vlítlo!

Co mě ale dopálilo nejvíc...

... byla kadeřnice! Nebo spíš reakce mojí matky... "vypadáš hnusně, že já se nechala ukecat a skočila ti na takovou blbost..." už zase mám chuť napsat, že jí nenávidím! A já to napsal... jenže to zase přejde... až mi ty vlasy dorostou... a my budem zase šťastná rodinka a vše bude v klidu, abychom se mohli pak znova pohádat a já vám to tu mohl opět tak krásně rozepsat! :D

No, snad jsem vás neunudil k smrti... sám sebe bych asi unudil! :D

Řetězák

Nikdy jsem to neměl rád, ale když už jsem to našel...

ŘETĚZÁK!

Co jsem nalezl na jednom blogu a svou demencí mě okouzlil tak, že sem si ho musel vyplnit :D

1. Máš rád gumové medvídky?  Kdo by je neměl rád?! :)

2. Máš rád růžovou? Si děláš legraci ne?! Takhle mě urážet... FUJ! :D

3. Máš rád EMO?  Už mi nevadí :)

4. Kdy se ti naposled zdála noční můra? Noční můra? Nevim... včera se mi zdál dobrej sen, že Manson vydal nové CD a noční můra byla to, když jsem se probudil a zjistil, že to není pravda :(

5. Máš ICQ? Hm... na minulým počítači, co je teďka zahrabanej kdesi za skříní :D

6. Zima nebo léto? Podzim!

7. Černá nebo bílá? Vždycky černá!!

8. IPod nebo mp3 Mp4!

9. Colorfullky nebo avatary? Nedělám ani jedno a ani jedno mě neokouzlilo...

10. Blendy nebo colorizace? Blendy... colorizaci zatim neumim :D tak daleko jsem nepostoupil... :D

11. Obyčejná čokoláda nebo bílá? Ta belgická, ať už je jakákoliv :)

12. Kdo má pokračovat? Každá zbloudilá duše, která se zatoulá na můj blog a bude chtít pokračovat...

(takže asi nikdo.. :D)