Zbraň

Na začátku roku u nás ve škole kdosi přišel s nápadem vydávat školní časopis. Takových už tam bylo mnoho a všechny fungovaly jen pár měsíců. Většinou to končilo u vtipů, protože lidé nevěděli, o čem psát. A přitom je toho tolik, co by se dalo rozebírat ... jenže jak to pojmout? Kolik mých článků skončilo mezi rozepsanými - spíš zapomenutými a bez šance na dokončení? A to jsem si zpočátku říkal, že bych se při utváření časopisu angažoval rád. Ano, rád bych do toho šel, ale s odstupem času si říkám, že bych na to neměl, takže jsem rád, že jsem v den náboru chyběl. Proč si ale říkám, že bych to nezvládl? Protože v tomto časopise to funguje tak, že jeden šéf určí témata a článkaři si je musí rozebrat. A to bych nedal. Já neumím psát na zadané téma, ani slohy jsem proto nikdy nezvládal. Ale pak jsem si uvědomil, že když píšu na blog článek, také píši na určené téma - na téma, jaké jsem si určil já, ale taková témata se velice často podobají těm, o jakých jsem nezvládl psát ve škole, nebo je nedokázal dokonale rozebrat na různých schůzkách. Takže jsem se rozhodl, že prvně v historii blogu napíši na téma týdne. Měl bych se v tom procvičit. A příhodně pro tuto příležitost připadlo zoufalství.

Často běduji, že jsem zoufalý, ale to jsou většinou jen chvíle, kdy hloupě zmatkuji. Pravé zoufalství je o něčem jiném .. o ztrátě naděje, bezradnosti, bezmoci. A také proto si myslím, že naše země je jako celek uvržena do jednoho nekončícího zoufalství - bezradnost je denním chlebem každého zlomeného Čecha a beznaděj je mu vodou.

Stále s novými a novými omezeními pro občany přichází páni velkomožní (ano, politici). A můžeme se my bránit? Je nás víc a přesto máme menší moc. Píšu, že je nás víc, jako kdybych naši zemi rozděloval na dvě strany, které proti sobě vedou válku. A ne snad? Politiky už málokdo bere jako autoritu a jako vůdce - oni nejsou ti, ke kterým vzhlížíme. Mnozí se kvůli tomu, co jsou schopni s tímto státem provést, obrátili zády a teď hledí do minulosti a vzpomínají, jak jim bylo za komunistů krásně. Jenže ten dnešení režim se od toho bývalého už tolik neliší. Demokracie se krčí ve stínu zasahování do soukromí, které nosí hrdě její jméno. Takhle to tu funguje. Všechno je při starém, akorát to má jiné jméno.

Ano, teď můžeme vycestovat, kam se nám zlíbí. Také toho lidé hojně využívají a já se jim nedivím. Chtěl bych jako hrdý Čech zůstat tady, ale copak mě zdejší životní podmínky nenutí k pravému opaku?

A nejsem rád za to, co mám. Vím, že v Africe lidé trpí daleko víc ... trpí hlady, zažívají teror a umírají na nemoci. Poznávají ale jen zoufalství z jiné strany. Ono má totiž mnoho stran. A není nesobecké tvrdit, že nám je tu skvěle, to je totiž šílené. Nemá smysl srovnávat nás s Afrikou, protože všude se dějí zvěrstva, jen v jiné podobě. Za chvíli budeme trpět hlady i my ... ale nez nedostatku potravin, těch se sem dováží hodně, to kvůli nedostatku financí - ty mizí tak rychle, jako naše naděje. Všechno je to o matematice a přímé úměře: čím rychleji mizí peníze, tím rychleji se dostáváme do stavu beznaděje. Čím větší je naše beznaděj, tím větší je naše zoufalství.

Ale mohli bychom přestat být zoufalými, jestliže dostaneme peníze? Říká se, že peníze nejsou všechno, že se za ně nedá koupit například láska ... Jenže dokud to půjde dál tímto směrem, peníze budou daleko cenější než nějaké obyčejné lidské city. Kdo na ně hledí? Koho zajímají naše potřeby?

Oni můžou vést vymřelý stát a bude jim to jedno. Ne, nebude, protože už nezbude nikdo, kdo by odváděl daně.