Zdatně blog už přes týden zanedbávám. Ano, zanedbávání je poslední dobou má nejoblíbenější činnost. Ale k sakru, proč? Však já na vás nechci kašlat ... Tohle jsem řešil už v minulém článku ... a v předminulém ... a mě štve, že to musím stále znovu a znovu řešit. A důvodem tomu je jen a jen má neaktivita. Jenže ta je způsobena jistou nechutí dělat cokoliv - asi nemám vůli a nemám inspiraci. Já ani nepíšu, ani nečtu. Nedělám nic, jen hloupě koukám na televizi a poslouchám hudbu. Hudbu? Ani to ne, vždyť já jsem se v posledních dvou týdnech zkazil natolik, že jsem si pustil poslední album Within Temptation! A mně se to album ani nelíbí, nevidím v The Unforgiving umění, já v tom vidím (spíš slyším) hloupé tanečení písničky, ale zkrátka jsem měl náladu si je pustit. A vy víte, jak jsem už několikrát nadával, že dnešení umění vlastně vůbec o umění není. Všechno je o penězích a jméně umělce. Kdokoliv vám dnes může prodat cokoliv - proč jsou lidé tak slepí? A hluší?! Nová tvorba je jalová, je o ničem.
Zvláštní - všiml si ještě někdo jiný, jak vždycky kritiku sebe samotného nakonec strhnu v ještě útočnější kritiku něčeho jiného? Úsměvné ... a nebo k pláči, protože je tu stále hodně věcí, které lidstvu pomáhají s hloupnutím a znenáročňováním. Ale kam tím vším vlastně mířím? Amy Lee v jedné své písni zpívá: "A i kdybych ztratila svou cestu, všechny vedou nakonec k tobě...", čehož se já teď hodlám držet, neboť jsem evidentně svou blogovou cestu ztratil - asi před rokem. Ano, zhruba tehdy jsem naposledy přidal článek o Johnovi. Jaká nezodpovědnost, když jsem si blog zřídil jen kvůli němu! Jaká troufalost, že tu stále střídám designy s jeho fotkami, byť jsem se mu takovou dobu nevěnoval! A teď se vracím ... ne nebojte, já vás vždy budu zahlcvovat svými zážitky a kritikami, jenže je na čase vrátit se ke kořenům.
Nejspíš někdy v listopadu jsem vyhrál soutěž o nejlepší blend, s čímž jsem se ani nepochlubil. Měl jsem v plánu vám o tom říct až se změnou designu, protože právě ten jsem vyhrál. Objednal jsem si ho s Freyjou, norskou bohyní. A zelený! Já chtěl zcela odbočit od rudočerné tradice tohoto blogu a zapomenout, že tento blog kdy byl o Johnovi, kytarovém mágovi. Také proto jsem o něm přestal přidávat informace ... chtěl jsem začít žít jinak. Ale já to jinak neumím, tohle jsem já a ne někdo jiný. Zajímá mě mytologie, ale copak bych o ní někdy něco na blog přidával? Copak může být vertigorequiem zelený? Může, ale ne teď. Ještě nejsem připraven.
Takže je mi velikou ctí, že vám mohu představit nové album Johna 5 GOD TOLD ME TO (Bůh mi řekl, abych), které vyjde v dubnu tohoto roku!
Jak jsem si zjistil, název je inspirovaný názvem hororu Larryho Cohena z roku 1976 God Told Me To nebo také God Told Me To Kill (Bůh mi řekl, abych zabil).
Toto album bude již šestou sólovou Johnovou deskou (pátou, pokud nepočítáte kompilaci Remixploitation) a podle toho, co tvrdí sám John, bude z části akustická, z části metalová a některé písně posluchače přímo odfouknou. Já se jen modlím, aby nešlo o tak studijní album, jako bylo The Art of Malice, kde John sice prokazoval, čeho všeho je se svými prsty schopný, ale pro obyčejného fanouška, který nehraje nějakých dvacet let na kytaru, šlo o dílo téměř neposlouchatelné. Našel jsem si k němu nakonec cestu (za kratší dobu než k Meredead od Leaves' Eyes), ale i tak dávám stále přednost melodičtějším Songs for Sanity a Vertigo nebo temnějšímu Requiem.
A obal?
Osobně si nemyslím, že je obal nějak krásný ... a věřím, že ti z vás, kteří mé nenadšení sdílí, si nejspíš už říkají, že něco lepšího by svedl i jejich mladší sourozenec, avšak já vám povím, v čem je tento obal tolik unikátní. Jde totiž o obraz, který nakreslil sám Rob Zombie. A to je něco, takže si toho važte! *jelikož velmi nerad používám smajlíky v článcích, nepoužuiji ho ani tentokrát a vy si zde jednoho vysmátého budete muset domyslet*
Obaly k singlům pak utvářela Emma a Piggy D ve spolupráci s Nineteen76-Designs, ale o těch vám povyprávím až zase příště.
Teď vám přeji dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat